Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé.

Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči.

„No, co to je, tohleto?“ divil se biskup a vydal se drobnými krůčky zkoumat podivný předmět, který se přes noc snesl doprostřed náměstí. Mezitím vyšlo slunce a jeho oslnivá zář se v něm odrážela.

„Že by to byla hůl Boží, která převedla Mojžíše přes poušť?“ nadhodil jeden ze shromážděných farníků.

„Myslíte?“ divil se jiný.

„Myslím, samozřejmě.“

„Ne, ne. Nemyslíte si, že to je nebeský průvodce Židů z exodu? Ten z Bible?“

„Je to možné,“ zamyslel se farník.

„Dobře. Ale co dělá tady?“

„Je to znamení shůry! Naše vezdejší putování skončilo a nadešel Den posledního soudu. Mám tušení, že každou chvíli se můžou otevřít sklápěcí dveře a z nich vyjde Ježíš a řekne nám, abychom si nastoupili, že jsme ti vyvolení, kteří mají být odvedeni rovnou do ráje.“

„A potom na světě vypukne poslední válka a planeta lehne popelem i se všemi, co tady zůstanou – stoupenci Šelmy,“ zamumlal hlavní duchovní. „Dobře, ale kdo je potom Antikrist?“

„A záleží na tom ještě vůbec?“

„Mno,“ hlesl biskup a rozhodl se, že mši odslouží venku.

Služebníci pospíchali donést mu všechno potřebné a představený se jal vykuřovat kadidlem božský projektil, na který už se nedalo koukat bez slunečních brýlí. Věřící začínali chápat, co se děje, a všichni poklekli. Za nimi se shlukovaly první vlny turistů s fotoaparáty. Několik tuctů Japonců obklíčilo jezdeckou sochu Karla Velikého, aby lépe viděli přes objektivy svých kamer. Byli na vrcholu štěstí: něco takového nezažili ani jejich přátelé, kteří byli v Paříži před nimi, a oni se pýřili, že se jim povedlo dostat do záběru všechno, od Eiffelovy věže po poslední kontejner.

V devět hodin bylo náměstí před katedrálou Notre Dame plné jako nikdy předtím. Věřící po telefonu přivolali rodiny a známé, desítky televizních štábů zaujaly pozice a spustily živé vysílání, policie čekala na rozkazy, hasiči připojili k hydrantům kilometry hadic a napjatě vyčkávali, jestli něco vzplane nebo bude potřeba rozptýlit dav, doktoři a sestřičky z Ústřední nemocnice byli připraveni zasáhnout s nosítky a kapačkami a pacienti, kteří už v nemocnici leželi, přistoupili k oknům a pokoušeli se mezi větvemi kaštanů něco zahlédnout. Šance byly mizivé.

Když skončila katolická bohoslužba, početná skupina občanů v kloboucích vyrazila vpřed v závěsu za rabínem. Židé si razili cestu lokty, a jakmile se k tomu ohromnému objektu dostali, začali se modlit a opakovaně klanět. Z druhé strany si pouhým pohledem obstarali volný prostor muslimové, rozložili si modlitební koberečky a schoulili se na ně obličejem k zemi. Biskupovi mezitím zastoupili cestu reportéři a on jim vysvětloval, čeho se to všichni stali svědky, nejspíše tedy druhého příchodu Spasitele.

„Chápu,“ řekl jeden chlápek s mikrofonem. „Ale proč si nevybral Vatikán? Nebo Jeruzalém?“

„Kdo ví?“ usmál se biskup pyšně a méně záhadně, než by se slušelo.

Kolem jedenácté se vytvořilo několik procesí, která se po dlouhém naléhání s námahou dostala do blízkosti nebeského velvyslanectví. Byli to pravoslavní, evangelíci a neoprotestanti, kteří viděli v televizi, co se děje v pupku Paříže, a nemohli si to nechat ujít.

„Myslíte si, že Syn člověka sestoupí dnes na zem mezi nás?“ přiskočili reportéři k rabínovi.

„Proč to chcete vědět?“ zchladil jejich nadšení a vypařil se.

„Co od toho setkání očekáváte?“ zmáčkli novináři imáma.

„Uvidíte,“ vykreslil na rtech tenký úsměv a vrátil se ke svým.

„Někteří věštci předpovídali, že Mesiáš se objeví někde na východě. Přesněji řečeno v Rumunsku. Přesto by mohl ovšem být přímo tady a teď. Co k tomu můžete říct?“ „Nevadí mi to,“ ujistil ho pravoslavný kněz mezi zuby. „Hlavnímu městu Rumunska se přezdívá Malá Paříž, ale vzhledem k tomu, kolik Rumunů je tady, na březích Seiny, by mě ani nepřekvapilo, kdyby si i On sám ta města spletl, stejně jako skoro všechny světové superhvězdy říkají Budapešť místo Bukurešť. Takže to mohlo dopadnout i hůř.“ „Aha, takže Ježíš je něco jako superstar?"

„Jasně!“ vmísil se do toho jeden neoprotestant. „Vy o tom snad pochybujete? Hlavně že o Johnu Lennonovi nebo Michaelu Jacksonovi nikdo nepochyboval! Však to brzo pochopíte.“

„Jděte domů a načerpejte síly na nový pracovní den,“ vstoupil do toho klidně evangelický pastor. „Nic se nestane. Je to nějaký přístroj, a Bůh do něčeho takového vstoupit nemůže.“

„Vážení občané,“ uzavřel profesor ze Sorbonny. „Proklepal jsem to prstem, poslechl si ozvěnu a ta mé domněnky potvrdila. Takže bych vás rád ujistil o jednom: transcendence je dutá! Všechno tedy záleží na nás.“

Když přišel čas oběda, Île de la Cité už se ponořil skoro o metr hlouběji, zatížen desítkami tisíc lidí, kteří se na něm shromáždili a tichou poštou si předávali poslední drby a novinky z předních řad. Zástupci církví různých vyznání se dělili o přímý přístup k uctívanému projektilu a dobře hlídali, aby ho lid osahával pokud možno co nejméně. Mše a modlitby se řetězily jedna za druhou, kouř z kadidelnic stoupal k jasnému nebi ze všech stran. Město bylo jako ochromené a čekalo na zázrak. Bistra nabízela občerstvení zdarma, sousedi se dělili o cigarety, přivandrovalí žebráci si připíjeli ze stejné láhve s místními bezdomovci, hranice mezi náboženstvími, národy, politickými směry a společenskými vrstvami byly smazány, alespoň preventivně.

Poledne se přelilo do odpoledne, a to zase do večera. Napětí vzrůstalo s každým slovem či názorem, jež se šířily bezdrátovým telefonem davu. Televize rozmístily do několika rohů obří plátna a promítaly na ně v přímém přenosu. Lidé se koukali jedním okem na ně a druhým na kamery, které klouzaly okolo nich, a propukali v nadšení, když se ocitli v záběru. Věděli, že je vidí celý svět, takže neúnavně mávali rukama plni nadšení.

K večeru bylo veřejné představení přerušeno, když se na plátně objevil člověk v obleku a začal monotónně předčítat tiskovou zprávu. Ten pán s kravatou byl zástupce známé farmaceutické firmy a svůj proslov začal omluvou za způsobený zmatek, aby následně upřesnil, že onen objekt umístěný před katedrálou Notre Dame není nic jiného než reklama, vpravdě nekonvenční, nicméně v podstatě neškodná, na nejnovější čípky právě uvedené na trh a že všem doporučuje, aby je vyzkoušeli. Píárista opustil vysílání doprovázen hromadným výsměchem. Odzbrojení a zklamaní lidé vzdali čekání na jakékoliv okamžité projevy božskosti, rozhodli se definitivně, nebo alespoň do první další příležitosti, opovrhnout ekumenismem a šli domů. Ostrov se brzo vynořil zpátky na hladinu a náměstí před katedrálou se skoro úplně vyprázdnilo. Kněží se stáhli plni rozpaků, i když kdesi uvnitř byli spokojení, protože všechen ten mumraj byla vlastně taková zdařilá generálka. Ohromná střela zůstala napospas kolemjdoucím a zamilovaným párům, kteří se spěchali podepsat lihovkami na potemnělý matný povrch. Jejich místo brzy zaujali příznivci konspiračních teorií, přesvědčení o tom, že za všechno může prolhaná vláda a že se tam něco schovávat musí. Ti bděli u objektu několik hodin, ale když viděli, že se nic neděje, šli spát, protože je čekalo pondělí, lépe řečeno další práce ve službách světového židozednářstva.

Kolem půlnoci, když už bylo náměstí ve světle úplňku naprosto prázdné, přijela policie s odtahovým vozem a dvěma jeřáby, aby naložili předmět teď již prostý mimozemských významů a odvezli ho odtamtud pryč. Dělníci se ho zrovna snažili navázat do popruhů, když vtom se prudce a bez jejich přičinění odlepil od dlažby, nějakou chvíli levitoval nad městem a pak beze stopy zmizel v nebi. Poté se týmy uklízečů začaly věnovat své běžné práci a chod věcí se zase vrátil do normálu.