Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu.

Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami.

Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že přesně tak, se stejnou mlčenlivou něžností, se zbožnou bázní se dívají rodiče na novorozence.

Po další chvilce prohlížení ho postaví na zem a potom stiskne jedno ouško a spustí mechanismus.

„Ahoj, Furby.“

Plyšák zakoulí očima a popojde pár krůčků, otevře zobák, nejdřív se ozve kovový zvuk a potom hlas:

Do zániku lidstva zbývá sedm set osmdesát osm miliónů vteřin.

Noa a Daniel se na sebe nechápavě dívají. Mezi nimi a kolem nich vyvstává jakási přírodní síla, bezčasá, temná, nabitá elektřinou; rodí se mezi nimi odcizenost, ale zároveň jakási blízkost, kterou ještě nedokážou popsat slovy. Hlas zaklínadel, hlas věštby.

„Co říkáš, Furby?“

Noa použije kalkulačku na hodinkách, převede vteřiny na roky a pak se nakloní k plyšákovi.

„Tak počkej, ty tvrdíš, že náš svět skončí za nějakých dvacet pět let? To jsi chtěl říct?“

Plyšák zatřepe křídly a oči se mu prozáří bílým světlem. Nastraží uši a varuje je, že krajní pravice sílí, stát je represivní, přicházejí ekonomické krize, pandemie, vznikají superbakterie, vypalují se lesy, dochází ke klimatickým změnám, ke ztrátě biodiverzity, brzy vyhynou ohrožené druhy, dojde k válkám kvůli hladomoru, k hromadné migraci, na hranicích vyrostou ploty, ostnaté dráty a železobetonové zdi, vypukne boj o pitnou vodu, zachvátí nás bezohledná krveprolití, genocidy, vyhlazení celých národů, nářky a výkřiky, utrpení a smrt, podvýživa, nadcházející noci potemní a nevyjde měsíc, lidé budou hromadně obětováni, jaderné elektrárny a zhoubné účinky radiace se vymknou kontrole, propukne mor, maso se bude geneticky modifikovat, dále je varuje před živelními pohromami, řetězovými erupcemi, meteority, šlehajícími plameny na slunci, novou dobou ledovou, supernovami, černými mračny, která zahalí nebe a přinesou chlad a smutek, kyselým deštěm a popelem pokrývajícím mrtvá těla. Potom se plyšák odmlčí, couvne o pár kroků, zavře oči a předstírá spánek.

Podobně jako člověk vytuší určité absolutní pravdy, Noa i Daniel přijmou zjevení jako nezpochybnitelné poznání. Od té chvíle spolu navážou tajné spojenectví; zvyknou si hledat útočiště v tajemství, v mlčení předcházejícím zvěstování. Dohodnou se, že ho budou dál poslouchat o přestávkách.

Plyšák také tančí, zpívá, vrní, prosí, aby ho nakrmili, přivírá oči a napodobuje zívání, ale jindy jim na konci chodby nebo v úkrytu pod lavicemi vypráví o směřování času a rozměrech kosmu, matematice vesmíru, původu lidstva, kosmickém hypervědomí, vzniku náboženství, inteligenci organismů žijících mimo sluneční soustavu, hranicích skutečnosti, fenoménu obíhání planet.

Noa a Daniel se stávají nerozlučnými a zároveň trudnomyslnými. Straní se ostatních a odmítají jakoukoli jinou mimoškolní aktivitu, nestarají se o nic jiného než o zakázané poznání. Po maturitě seknou se studiem a za peníze rodičů si pronajmou pokoj. Ve sdílném bytě se šušká, že jsou sourozenci a že páchají incest, ale jim je to fuk.

Zajímají se jen o plyšákova sdělení.

Každý večer si jako poprvé sednou k Furbymu, ale postupem času plyšák mění způsob řeči a pohyby. Buduje stále proročtější kulisy a zběsile mává netopýřími křídly, protáčí oči zprava doleva a shora dolů; plastová pusinka dál ohlašuje věštby, které se v průběhu let zčásti plní: pohyby a zlomy zemských desek, znečištění ovzduší, fanatismus, surovost, neschopnost institucí, úbytek ekosystémů, nehody s katastrofickými důsledky, nedostatek přírodních zdrojů, šíření smrtelných onemocnění, supervulkány, nezvladatelné požáry, bouře silné tak, že zatemní nebe na celé týdny, miliony mrtvých pod a nad zemí, její rozklad. Ale také jim vypráví o prvních podobách života po člověku, o stromech, které se rozrostou na zamořené půdě, o tvorech, kteří se vyvinou v loužích jaderného odpadu a prorazí si cestu bahnem a budou utvářet ekosystémy vzdálené starému lidstvu. Povídá jim o novém rozkvětu, dosud nevídaném chromatickém spektru, zvucích, které zazní v celých dějinách věků vůbec poprvé, příštích civilizacích, jež na planetě přetrvají ještě tisíce let, nadcházejících formách jazyka, o nadsmyslových vztazích, o rozvoji nové architektury, politiky, myšlenkového systému, filozofie, o vědeckých pokrocích, o typech materiálů, z nichž se budou vyrábět předměty budoucnosti, o hudebním pojetí vesmíru, mezigalaktických nálezech, mezidruhové komunikaci, o čase mezi tím, co nastane a co právě mizí.

Jednoho dne Noa dostane záchvat úzkosti, rozpláče se a dospěje k rozhodnutí opustit Daniela a vrátit se k rodičům. Jejich společné tajemství se působením terapie a medikace vytratí, vytlačí je nové výhledy a v průběhu let se vypaří z mysli. Odteď se oba otočí zády ke zkáze, obklopí se jinými lidmi a předstírají starosti, které nemají.

Utíkají se k rutině, usedlému životu a instinktivně navazují společenské kontakty. Oba založí vlastní rodinu; on má dvě děti a psa Troila; ona má dceru s dyslexií a tři bezejmenné kočky. Vylepšují si domovy, platí účty a objevují nové kratochvíle, nezapomínají však na pravdu a budoucnost. Často je leccos přiměje zavzpomínat. Až si jednoho rána zavolají:

„Takže jdeme zase do toho?“

„Jasně.“

„Po tolika letech?“

„Už to nemůžu vydržet.“

„No a… Ty se na to ještě pamatuješ?“

Otázka zůstává bez odpovědi, byla by zbytečná. Za dobu, co se neviděli, se Noe prohloubily kruhy pod očima a Daniel je tak vyhublý, jako by měl každou chvíli omdlít. To ona přišla s nápadem, aby se sešli v parku u bývalé školy.

„Stýská se mi,“ řekne Noa, znovu se vezmou za ruce a kývnou na sebe.

„Kolik ještě?“

„Asi pět let.“

„Tak jdeme na to?“

„Rozhodně.“

„A kdy?“

„Teď hned.“

Daniel vytáhne hračku z batohu a postaví ji mezi ně na zem. Vymění si pohled a pak se ještě podívají na plyšáka, než ho spustí. V dálce začíná mizet slunce, z několika stran najednou stoupá černý kouř, nakupí se a vzápětí se rozplyne na obloze.

„Ahoj, Furby.“