View Colofon
Original text "Un vuiet" written in RO by Lavinia Braniște,
Other translations
Mentor

Jiří Našinec

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Hučení

Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh.

Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce.

Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že se chystá vystupovat, takže všichni jako na znamení začali sundávat svoje zavazadla, oblékat se, zapínat si knoflíky.

Posadil se zpátky na místo a koukl se na telefon. Tři nepřijaté hovory od táty a jedna hlasová zpráva:

– Bogdane, chtěl jsem tě poprosit…

Zase ho prosil o stovku, aby mohl zaplatit startovné v rybářské soutěži.

Kardiolog mu doporučil, aby chodil na ryby.

I doma na dvoře sedával venku, ale říkal, že ne kvůli vzduchu, ale kvůli klidu.

Kardiolog neměl ani tušení, jaký je u nich doma klid.

Bogdan řekl, že se zastaví u rodičů, až se vrátí z Bukurešti. Bydleli hned vedle nádraží. Měl tátovi přeinstalovat aplikaci spojenou s bezpečnostní kamerou ve dvoře.

Když vystoupil z vlaku, znovu se podíval na lem oblohy, ale ten už nebyl vidět, a on si najednou připadal stísněně, přidušený teď už černou přikrývkou, která se skoro dotýkala nádražní střechy.

Vyrazil pěšky přes čtvrť, ve které vyrostl, a prošel kolem opuštěné mlékárny, odkud byl vždycky cítit odpudivý pach vanilky, protože tam někde, za bůhvíkterým z matných oken, za zrezivělými dveřmi, někde v tom zbořeništi, se nacházela kavárenská „laboratoř“. Důkazem všeho byl věčný sladký zápach a stejně věčná smečka psů, které nejspíš celý život krmili jenom sušenkami. Smečka rozhodně příliš početná na to, aby hlídala cukrářskou laboratoř.

Bogdan byl v Bukurešti na veletrhu nákladních aut, chtěl se podívat na nějaké užitkové vozy na převoz živých vepřů. Byl veterinář na jedné regionální farmě a už pár let se chtěl trhnout, jak říkal, tedy založit si vlastní byznys. Býval by chtěl spravovat malou firmu, kde by už nemusel přímo pracovat se zvířaty a mohl využít spíš administrativní dovednosti, které v letu pochytil za těch dvanáct let, co pracoval na jedné z největších farem v zemi.

Situace však byla nejistá kvůli prasečí chřipce, která vyvolala ohromnou paniku od farmářů až po lidi na vesnicích, kteří měli každý jednoho vepříka v chlívě za domem a kteří je teď v zoufalství obětovali.

Takže ten veletrh, na který se chystal asi čtyři měsíce a na kterém byl spíš ze setrvačnosti, mu teď připadal jako žert. Jeho přítomnost tam byl žert. I na světě, kde by neexistovaly nemoci, by bylo skoro nemožné získat auto na leasing.

Byl unavený a rybářské starosti jeho táty byly otravné. Stařík neprosil o moc, jenom sem tam o stovku, o kterou si říkal vždycky jen tak mimochodem, bez mámina vědomí, kdo ví, proč to dělal.

Když došel Bogdan před branku, shledal, že od ní nemá klíče. Vzpomněl si, že je sundával, ale už nevěděl, co s nimi udělal. Zazvonil na zvonek, podíval se přes plot a okamžitě uviděl mámu, jak se vyřítila ze dveří a běžela k brance, v tlustém plyšovém županu, který si brala, jenom když šla ven.

– V klidu, žádnej spěch! zavolal směrem k zelené železné brance.

Máma mu vesele otevřela.

– Vy jste zapomněli, že přijedu?

– Jak bych mohla zapomenout! řekla.

– Copak jsem ti neříkal, abys takhle neběhala? Minutku bych ještě počkal, svět by se nezbořil.

– Ty nemáš klíče? zeptala se.

– Zapomněl jsem si je vzít, řekl on.

Máma ho objala, velice silně ho stiskla a zavřela oči. Byla drobounká, sahala mu jenom k hrudníku, a on sklonil hlavu a koukal se na její jemné bílé vlasy, které svěže voněly šamponem.

– Stačí, pusť mě, řekl.

– Proč? ozval se mámin hlas odněkud z jeho kabátu.

Byl březen a bylo zima.

Bogdan se usmál a ještě vteřinku mámu nechal být.

Už dlouho u nich nebyl, i když bydlel ve stejném městě. Táta za ním občas zašel, ale máma nepřišla za poslední dva roky, co se oženil s Alinou.

– Kde je táta? zeptal se. Nemám moc času.

– Myslím, že je v posilovně, u Mircei, řekla ona.

*

Grigore se posadil na svoji oblíbenou lavičku čelem k Dunaji, na sobě měl tlusté tepláky, bundu a kulicha. Foukal vítr a jemu se líbilo sedět se zavřenýma očima a poslouchat vrzání pontonů. Zdálky bylo slyšet kovové zvuky z doků. Taky bylo slyšet racky. A taky bylo slyšet vlny.

Tam bylo všechno slyšet dokonale, jenom na téhle lavičce. Byla poslední z řady na útesu, ostatní se táhly nahoru do kopce, až k opuštěné plovárně, do oblasti s rozsáhlými terasami, kam i přesto doléhal nějaký ten hluk města. Taky tam byla mládež na kolečkových bruslích a procházející se pejskaři.

Každý týden chodil k Mirceovi, svému dlouholetému kamarádovi, který byl trenérem boxu v jedné tělocvičně blízko útesu. Pracoval s několika dětmi jako dobrovolník.

Mirceovi bylo šedesát osm. Grigorovi táhlo na sedmdesát.

Když foukal vítr – a tam na pobřeží většinou pěkně foukalo –, Grigore sestupoval do údolí dlážděnou uličkou směrem k budově říčního nádraží, která byla dlouho v dezolátním stavu, potom ji opravili a udělali z ní kasino, a teď byla zamčená na zámek. Cesta se vinula kolem božích muk zdobených umělými květinami, před kterými bylo kupodivu neustále fungující pítko. Pokud v okolí nebyl nikdo, kdo by ho mohl uvidět, široce se pokřižoval a napil se z pítka, jako by z něj tekla svěcená voda.

Grigore se ve stáří vyhýbal lidem.

Měl spoustu gest, které dělal skrytě. Byly to bezvýznamné maličkosti, proto se mu taky zdálo, že je snadné je skrýt, ale nahromadila se jich spousta.

Nechtěl, aby ho lidi měli za měkkotu.

V mládí byl odvážný, ale jeho odvaha byla omezená. Rychle ji vypotřeboval.

Nebyl věřící, ale když procházel kolem těch božích muk, vždycky zjihl. Úcta k něčemu vyššímu, než byl on sám, k nějaké síle, která se jednoho dne před ním zhmotní jako vír a vytáhne ho do nebe. Tak si představoval smrt. Jako otřesné povznesení plné strachu, ale povznesení, ne zavrtání do díry. Rozprášení ve světle, ne rozklad ve tmě.

Někdy mu hučelo v uších. Občas jenom v pravém, občas v obou. Měl to tak odjakživa, opouštělo ho to a periodicky se to vracelo. Hučení slýchával hlavně večer, než šel spát, když se ukládal do postele a zhášel světlo a okolo bylo takové ticho, že mu to hučení zaplavovalo hlavu. Nejčastěji to bylo takové monotónní industriální šumění, jako sbor velkých těžkých strojů, které pracují vlastním tempem. Jindy to bylo jako proudění silného potoka, něco uspěchaného a nebezpečného, co mělo sílu na to způsobit nenávratnou škodu. Zničit něco v jeho lebce.

Šelest se mu vrátil pár týdnů nazpátek a čím víc na něj myslel, tím silnější byl. Probouzel se a už si instinktivně zacpával uši, polštářem nebo rukama, ale věděl, že to nepřichází zvenčí a že tím leda stahuje smyčku kolem krku obludy, která tak akorát řvala tím silněji.

Nikdy s tím nešel k doktorovi.

Na světě byly horší problémy.

V mládí dostal hodněkrát pěstí do hlavy, bylo nemožné, aby to na něm nezanechalo následky.

Tam na břehu Dunaje byl klid, ale zároveň dost hluku na to, aby neslyšel, co se mu odehrává v hlavě, a to se mu líbilo.

– Tati, proč jsi odešel z domu, copak jsem ti neříkal, že přijdu? zeptal se ho Bogdan.

– Nebyl jsem si jistej, v kolik hodin přesně přijedeš, řekl vyděšeně. Počkej na mě. Počkej na mě!

– V klidu, nespěchej, řekl mu jeho syn. Nechám ti peníze tam, víš kde. V psí boudě. A kvůli telefonu přijdu jindy. Ty jsi na lodi, kde jsi?

– Fouká vítr, řekl Grigore. Proč na mě nepočkáš? zeptal se zklamaně.

– Tati, jsem unavenej.

Grigore už nic neřekl.

– Věříš mi, že jsem unavenej? zeptal se Bogdan.

A Grigore řekl že jo, že mu věří.

*

Traianova ulice sestupovala z Traianova náměstí až k Dunaji. Měla pár set metrů, nebyla dlouhá, ale na každém konci vypadala úplně jinak. Začínala v centru a na jejím horním konci bylo několik starých krásných budov, nedávno zrekonstruovaných, které tudíž vypadaly čistě. Jenomže v tomhle městě se nerenovuje moc důkladně, omítka začíná vždycky brzo praskat. Než se zrenovuje celá ulice, nahoře se nejspíš budou už zase loupat fasády. Tady se ruina jen tak neschová.

Budovy nahoře patřily institucím, které už neexistovaly, a i když vypadaly dobře, byly prázdné. Následoval úsek s několika slušnými domy a pak se člověk vcelku rychle dostal do zašlé části ulice se zchátralými nezařízenými domy a prostranstvími plnými odpadků. Na úplném konci vysoká socialistická stavba, taky opuštěná, vůbec nezapadala do krajiny.

Za ní byla boží muka s pítkem a ještě trochu dál Dunaj, který vždycky plynul závratnou rychlostí, zprava doleva, i když podle toho, jak člověk četl to místo, by se dalo čekat, že poteče naopak.

Vidět Dunaj, po nějaké době odloučení, na několik vteřin dokázalo úplně převrátit vnímání prostoru. Tekl opačně. A na tohle znehybnělé místo, ve kterém se mu odhaloval, tekl podivně rychle.

Boxerská tělocvična, kde měl Mircea hodiny s dětmi, byla v té poničené části ulice, v přízemí patrového domu. Hned nad zamřížovanými dveřmi byl balkon, který vypadal jako nakrojený dort, byly vidět všechny vrstvy, lezly z něj cihly a z cihel se drolil načervenalý prach. Z podlahy balkonu vyrůstal tenký mladý stromek, a i když byl ten prostor nad tělocvičnou obývaný, ti lidé neměli to srdce stromek vytrhnout, zřejmě to byla albízie.

Vždycky když chodil za Mirceou, vystoupil Valer z autobusu číslo 4 na zastávce naproti hotelu Traian a pak šel pěšky Traianovou ulicí. Už cítil vítr od zatím nespatřené řeky a jak tak koukal na ulici, která se odvíjela před ním, snil s otevřenýma očima o tom, jaké by to bylo, kdyby ulice nesla jeho jméno.

Moc si přál, aby ve městě byla ulice, která by nesla jeho jméno. Zasloužil by si to.

Koukal se na tabulky na domech a ani nemusel zavírat oči, aby tam uviděl nápisy: „Valer Pataki, boxer“. Nebo: „Valer Pataki, boxer šampion“. Nebo: „Valer Pataki (1952– ), šampion v boxu“. Ne, bez data narození, aby nevzniklo očekávání data úmrtí. Černého anděla bychom neměli přivolávat, myslel si, abychom se mu nepřipomínali.

Teď se mu ale cestou dolů po Traianově ulici k tělocvičně začal vkrádat do hlavy nový nápad: „Valer Pataki, boxer a spisovatel“.

Svoje paměti už měl skoro hotové. Za týden si měl jít do tiskárny pro balíčky.

Chtěl grandiózní křest v jedné velké restauraci ve městě, kam by pozval bývalé boxery svojí generace z celé země, udělal by autogramiádu, pozval by novináře a uspořádal slavnostní ukázkový zápas s juniory. Kvůli tomu se potřeboval domluvit s Mirceou.

Ten křest se v posledních pár letech stal jeho největším snem, jehož splnění se blížilo. Kvůli němu prodal pozemek na venkově.

More by Tereza Prymak

Příchod

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé. Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči. „No, co to je, toh...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Trilogie toulavého pohlaví

Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, pr...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Sraz

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes
More in CZ

24

17 22.12.2014 Diario de Vida  Přízračná příroda na náměstí Plaza de España spočívala v tom, že působila dojmem  velkoleposti někdejší civilizace, která ztratila v moderní době smysl. Na co potřebuje kolonizační síla takovéhle náměstí, pompézně rozdělené na španělské provincie, určené k oslavám minulých dob?  Kočáry jezdily okolo fontány a nabízely turistům levnou hru na šlechtu. Ale je tu dobře, aspoň tu  nejsou segwaye. Jeden kůň využil chvilkové nepozornosti kočího, osvobodil se z ohlávky a tryskem  utekl za nově nabytou svobodou. Nechávaje za sebou zmatek, cvakání fotoaparátů, které se snaž...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Portrét

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit. Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Dům v Haifě

12. srpna   „Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“   Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z ...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez