View Colofon
Original text "Reuniunea" written in RO by Alexandru Potcoavă,
Other translations
Mentor

Jiří Našinec

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Sraz

Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal vydržet, zavřel jsem okénko a sešlápl plyn silněji. Silnice je volná. Mohl jsem vyjet za úsvitu a řídit s kocovinou, nebo zůstat ještě jednu noc, ale to bych pak v pondělí chyběl v práci, a to by byla nežádoucí premiéra, s přihlédnutím k tomu, co mě to stálo úsilí, abych se stal hlasatelem zpráv, a při tom, jak snadno tě může nahradit kolega nebo kolegyně, kteří tráví ve studiu i dovolenou v naději, že tě připraví o záři reflektorů. Už jenom to, že jsem si vzal volno na víkend, se jim muselo zdát jako hrozná drzost, a já jsem si opravdu připadal provinile, že jsem na dva dny vypadl. To jsem to dopracoval! Nebo jsem byl takový už ve škole, kdy se mi svíral žaludek při představě, že zatáhnu jedinou hodinu, a záviděl jsem Marcusovi, třídnímu lumpovi, kterému nedělalo problém chybět celé dny. A hele kam to dotáhl. Místostarosta a ženatý chlap. Mno, řekl jsem si a sešlápl plyn až k podlaze. Jisté je, že by se tohle všechno dostalo do zpráv, kdybych to po cestě napálil do svodidel. Úplně slyším šéfovou zpravodajství, jak se ptá v redakci jako pokaždé, když jí někdo ohlásí nějakou nehodu: „Nějaký mrtvolky?“ „Jo, jedna.“ „Jenom jedna? OK, dejte ji do zpráv v pět, někam do půlky.“ „No ale on je to náš kolega.“ „Tak tím začneme v sedm.“ A tak bych se stal zprávou, co by ohlašoval můj nástupce, který by se sotva udržel, aby se blaženě neusmíval. Fakt, že jsem se zúčastnil třídního srazu po deseti letech od maturity a že jsem se viděl s Marcusem, je pro šéfovou a pro širokou veřejnost méně zajímavý než zpráva o muži, kterého pokousal pes.

Sraz byl v sobotu, v deset hodin dopoledne. V pátek večer jsem se po vysílání nechal odlíčit a odjel jsem uprostřed noci. Kolem páté ráno jsem byl ve městě, ve kterém jsem se narodil a prožil pubertu. Projel jsem třídu s kaštanovou alejí, která dělí lokalitu napůl, neboť přes den je vytíženou součástí evropské silniční sítě, která spíš komunitu rozděluje, než aby ji spojovala těmi několika přechody pro chodce, a zastavil jsem u jediného hotelu, který si zasluhuje svoje tři hvězdičky. Vyšel jsem do pokoje, osprchoval se, zapnul televizi a okamžitě jsem usnul. Za dvě hodiny jsem byl na nohou a řekl si, že se zastavím i za mámou, které jsem svůj příjezd neohlásil. Radši ji překvapím, aby neměla čas se nervovat, a pak se rychle stáhnu a nechám ji v jejím klidu. Táta umřel už dávno, znám ho jenom z fotek, a máma se chová, jako by bydlela v mauzoleu. Pořád má zatažené žaluzie, aby jí náhodou slunce nevyšisovalo fotky na stěnách, a zavřená okna, aby se dovnitř nedostal prach. Říkám si, jaký vzduch dýchá? Vzduch se dostane do chodby, jenom když otevírá a zavírá dveře, když jde na trh a když se vrací? „Pojď dál,“ řekla máma, aniž by mě objala nebo políbila – nemá to v povaze, stejně jako já jí nedokážu tykat. Zul jsem se a šel jsem do obývacího pokoje, kde byla puštěná televize na konkurenčním kanálu. Opatrně jsem se posadil – vím, jak moc mámě záleží na té pohovce, na které mě počala. Jinak se moji rodiče pravděpodobně milovali na podlaze nebo vestoje. Nebo se nemilovali. Postel v ložnici totiž byla na spaní, hlídala ji z obrazu Panenka Marie, a na spaní byla i pohovka, aspoň po mém narození a než jsem měl první přítelkyni. Nevím, jestli mě máma podezírala, že si sem tam přivedu domů nějakou holku – neptala se, já jí nic neříkal. Dával jsem si ale pozor, aby ta holka nepřišla navoněná, a nakonec jsem posbíral z polštáře i z parket všechny vlasy. V pět hodin, když se máma vracela z práce – a nikdy za celou její kariéru účetní v cementárně se nestalo, aby přišla dřív –, bylo všechno tiptop. Tak jsem to vedl, dokud jsem neodjel na vysokou školu do hlavního města. Až tam jsem na koleji strávil první noc v ženském náručí. Ráno jsem ze zvyku začal sbírat vlasy. „Ty máš jinou, nebo o co jde?“ zeptala se mě. Zasekl jsem se a nebyl jsem schopný ničeho, než že jsem se koukal, jak se rychle oblíká, odchází a práská za sebou dveřmi. Od té doby uběhlo už pár let, stejně jako od posledního trvalejšího vztahu – kromě toho s televizí, kde se mnou vyjebávají dost často.

Ani jsem se pořádně neposadil naproti skříni s vitrínou, kde se třpytila spousta tretek, a máma už byla zpátky z kuchyně s talířem obloženým uzeninami, položila ho přede mě na nízký stolek, kam prostřela ubrousek, abych jí tu překližku nezašpinil, a sedla si do křesla vedle okna schovaného za závěsem. Složila ruce do zástěry v klíně a utrápeně se koukala na záběry v televizi. „No tak, jez,“ řekla, a když jsem začal žvýkat, obrátila svůj pohled na mě. Jako obvykle jsem předstíral, že nevidím, jak na mě zírá. Potom jsem jí poděkoval za jídlo a vstal jsem. „Musím běžet, mám sraz ze střední. Nevím, kdy vás zase uvidím, ale zavoláme si,“ řekl jsem jí v chodbě, zatímco jsem dřepěl a zavazoval si boty. Máme to s voláním asi tak, že si jednou za měsíc zavoláme a ona mi vypráví, jak se mají sousedi. Ne víc než pět minut, a nakonec dojde k následující výměně replik: „A jak vy se pořád máte?“ „Dobře, a ty?“ „Já taky.“ „Tak jo, zavoláme si.“ „Ano, mami, zavoláme.“

Takže už jsem byl na chodbě a obouval jsem se. Máma přišla na práh obýváku a opřela se o futro. „Prosím tě jenom o jedno: neprodávej ten byt!“ řekla mi. Prudce jsem se narovnal a s obouvací lžící v ruce jsem po ní vrhl takový pohled, že se skoro usmála. „No jo, pořád celej táta! Tak, běž a buď zdráv!“ dodala vřelým a měkkým hlasem, který jsem u ní ještě neslyšel. „Mějte se hezky, maminko!“ řekl jsem, vyšel jsem na schodiště a spěchal dolů. Až později jsem měl čas zamyslet se nad tím, jak se se mnou máma rozloučila. Ale už jsem neměl čas ani chuť se vracet a nosit zpátky lžíci, kterou jsem pořád držel v ruce.

Ve třídě nás bylo třicet. Na sraz nás přišlo osmnáct. Zbytek se rozprchl do širého světa a Marcusovi se je nepodařilo sehnat. Protože Marcus ten sraz zařizoval. Zrovna on, třídní grázlík a zatahovač, který odchodil střední školu tak, že od jedněch opisoval úkoly, od dalších referáty, a svačinu jedl tomu, čí se mu zrovna ten den zdála lepší. Za naše kapesné, které od nás vybral, zval na džus nejhezčí holky ze školy a dovoloval nám koupit žeton na biliár, abychom mohli hrát s ním. Na oplátku se za tebe postavil, když jsi měl problémy s někým z jiné třídy. Na mě si ale nikdy nic nedovolil, možná proto, že jsme byli sousedi. Často jsem k němu chodil, protože u nás jsme si nesměli hrát, abychom náhodou nepoškrábali parkety, nerozbili nějakou sošku, nebo celkově nenarušili tíživou atmosféru po tatínkově smrti. Takže jsem si brával plastové indiány a chodil dolů za Marcusem, kde člověk mohl skákat třeba i z knihovny stejně naplněné cetkami, ale kovovými, takže se nikdo nezlobil. Znal jsem jeho rodiče, dokonce jsme oba dva od jeho táty dostali pěkně na zadek. Byl to velký rybář, den před tím, než měl vyrazit na ryby, naplnil vanu rybičkami na návnadu a nachytal nás, jak mu je lovíme do sklenice, kterou jsme pak vylévali do záchodu a křičeli „zachraňte Willyho!“. Zmaloval nás tehdy úplně do modra. Aspoň jsem pocítil, jaké to je dostat od táty. A možná tehdy taky vznikl ten zvláštní vztah s Marcusem, postrachem třídy a školy, který pak zařídil, že jsme se mohli sejít.

Naše bývalá třídní nás všechny vyvolala, vstávali jsme a vyprávěli jsme si o posledních deseti letech. Z holek se většina vdala, měla děti a pracovala u pásu v továrně na volanty. Jedna jediná, třídní šprtka, vystudovala medicínu a otevřela si ve městě vlastní ordinaci jako obvodní lékařka. Kluci byli všichni ženatí, otcové od rodin a pracovali v cementárně, jenom Vlad ne, ten měl automyčku a asfaltoval silnice, já, starý mládenec, kterého si všichni vážili jako toho chlapíka z televize, a Marcus, pan místostarosta, který vzbudil vlnu potlesku.

Ozvalo se sotva slyšitelné „Hej, a kdy vyasfaltuješ ulici mně?“, což přimělo Vlada i Marcuse vrhnout na spolužáka pohled. Ten se pak na večeři v restauraci omluvil, že si jenom dělal legraci.

Ta restaurace je v hotelu, kde jsem se ubytoval. Vedoucí sálu je manželka policejního velitele ve městě a milenka Marcuse, kterému patří hotel, i když v dokumentech je napsaný na jméno jeho manželky. Jinak všichni přišli s doprovodem a hned se nahrnuli k baru, kde se chtěli za skromný příspěvek občerstvit. Zato však měli v úmyslu nadělat co největší škody. „Všechno se vrací,“ zasmál se Marcus směrem ke mně a k Vladovi. Seděli jsme u stolku trochu v úkrytu a vedle nás stála vedoucí směny a čekala na pokyn, aby nám nalila další whisky. Po půlnoci se mi začalo chtít spát. Marcus a Vlad si něco šeptali, abych je neslyšel, nebo aby se slyšeli při té hlasité hudbě, ale já už jsem měl tančících spolužáků, kteří výskali v kole a drželi se s manželkami kolem krku, tak akorát dost. Jejich veselí mělo v sobě něco z ohromení těch, kterým ujel vlak, ale už ani nedoufají v příjezd dalšího, hlavně proto, že to nezáleží na nich. Jako kdyby to někdy na nich záleželo. Ale ani nevypadali na ty, kteří by skočili pod vlak. Vím, o čem mluvím. Jedna z mých prvních reportáží byla o klukovi, který položil hlavu na koleje. Nezajímalo ho, odkud vlak jede a kam míří, jenom to, že existuje a že tamtudy pojede. Zatímco moji spolužáci se spokojovali s tancováním na nástupišti, aby zapomněli, že jsou na nádraží.

„Noc je ještě mladá,“ řekl Marcus, když jsem se začal zvedat. „Ještě máme práci.“

Vyšli jsme na třídu s kaštany a vydali se s Marcusem směrem do centra. V jedné chvíli jsme se natáhli uprostřed silnice a soutěžili, kdo udělá víc kliků. Pak jsme došli ke striptýzovému klubu, který by za kostelem. „Aaa, pan radní!“ usmál se barman. Plácli jsme sebou na pohovky a koukali se na holky, které si nechaly skleničky na stolech a snažily se držet tyče a při tom kroutit boky. Rychle to vzdaly a přišly k nám a začaly nám rejdit na klíně. Když na mně jedna z nich usnula, zvedl jsem se, abych ji odvedl. Ještě pořád jsem doufal, že další den ráno odjedu. „Jdeme ke mně, ještě se napijeme!“ řekl mi Marcus. „Jen tak nám neutečeš!“

Tak jsme dorazili k Marcusovi. Postavil si třípatrovou vilu s bazénem na kraji města. Vešli jsme do obýváku a když nám nalíval, všiml jsem si na stole kalhotek s poznámkou: „zašít“. Stálo to na hlavičkovém papíře s logem radnice. Přiťukli jsme si, vyprázdnili sklenice a já sebou plácnul do křesla. Marcus myslel, že spím, když navlékl nit do jehly a jal se zašívat manželčiny kalhotky. A v jedné chvíli jsem opravdu usnul. Probudil jsem se na hotelu kolem osmé večer. Tehdy jsem si zabalil věci a řekl jsem konec.

More by Tereza Prymak

Příchod

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé. Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči. „No, co to je, toh...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Trilogie toulavého pohlaví

Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, pr...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște
More in CZ

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Pes být nechci

UKONČIT SRDCEBOL, naťukám. Musí to hned přestat. Vidím příběhy lidí, nechci žádné příběhy, chci řešení, žádný soucit. TRANSFORMACE, napíšu. Google říká, že transformace se vyskytuje v matematice a v genetice. Vyberu si to druhé, a tím provedu svoji první volbu. Jsem unavená z tohohle těla, které už políbilo příliš mnoho lidí, které už je asi zničené, zacházela jsem s ním bezohledně, příliš nevázaně, pryč s ním a jinak a líp. Genetická transformace. Na obrazovce mi svítí detox. Transformujte se do lepší verze sebe sama. Zavařovací sklenice naplněná oranžovou šťávou tak výrazné barvy, že vypadá ...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Změna plánu

Maixa mi radí, abych vyslovovala všechny slabiky, ale nehrála si na Londýňanku, abych se příliš nerozpovídala o teoretickém rámci, vyzkoušela počítačové vybavení před začátkem obhajoby, chovala se pokorně, dělala si poznámky k otázkám a připomínkám komise a abych její členy pozvala na oběd do restaurace s fixním menu. June si myslí, že fixní menu je ubohé, a navrhuje, abych na fakultu objednala catering, ocitovala Webera, zapila u snídaně půlku lexaurinu, a pak mě odveze až do Gasteizu. Přijímám bibliografii a odvoz. Z Bilbaa odjíždíme s matkou, sestřenicí a přítelem namačkanými na zadn...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez