Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, prosila ho, aby sloužil mši osobně, protože strýček Titi ho měl hodně rád a pořád o něm mluvil, a počkejte, až uvidíte to auto, které ho poveze ke hrobu, já myslím, že chudák ženská obětovala půlku jmění, aby ho mohla pohřbít, aby mohla uctít jeho památku, aby na něj lidi vzpomínali. Dvůr rozeznívaly myriády hlasů, zatímco se Ada blížila zděšená myšlenkou, že ještě nikdy neviděla mrtvého člověka. Brána byla ozdobená černou bavlněnou mašlí přibitou na dvou sloupech na znamení toho, že rodina drží smutek. Takový byl zvyk, řekla jí babička Mariana. Jak byla vidět z ulice, ve slunečném letním počasí, když by si přitom smrt měla dávat na čas – neměla by paní s kosou chodit, až bude větší zima, až budou mlhy? – kolemjdoucí mrazilo. Kus černého plátna vábil přízraky ve žhnoucím slunci.

Když vcházela do dvora, připadalo Adě, že vstupuje do jiného světa, do jiné doby, ve kterých se rozptýlila sladká odpoledne, kde smrt měla svoje místo jenom v knížkách, kterými se listovalo na otomanu. Tetička Nikoleta seděla na lavici. Byla zahalená do černé, ale paprsky světla probleskovaly mezi vinnou révou jako velké kapky vody na tíživém oděvu. Ada udělala čelem vzad, chtěla ji obejít, jako by ji tetička Nikoleta mohla nakazit smutkem a hnilobou.

Ovšem nepovedlo se jí schovat, žena přispěchala k ní a drtila jí kosti v těsném objetí. Ada cítila, že se dusí v tom smutečním oděvu plném potu.

Děvenko moje, děvenko moje, to je neštěstí, kdybys jen věděla, holčičko, jak černo mám na duši, muž mi odešel, ach, holčičko, ach, co si teď počnu, sama, probouzet se sama, ach, holčičko, s kým si teď budu povídat, ach, holčičko, odešel, strejda Titi odešel, víš sama, jaký skvělý muž to byl, jak tě učil hrát vrhcáby? No a teď mě tady nechal samotnou a já chci za ním, následovat ho do země, protože nevím, co si na tom světě počít. Víš, holčičko, jak je to hrozné vidět ho, jak se ti ztrácí před očima, jak pohasíná, protože mu ubývají síly, když víš, jaký býval chlapík, však si pamatuješ; jak tě brával a dělal s tebou ve vzduchu letadlo, když jsi sotva chodila, a s takovou chutí se smál a pomáhal ostatním, když to potřebovali, a rád sedával večer na zápraží, než se vracel do domu, koukal se na nebe, koukal se, jestli bude druhý den pršet, nebo ne, a co se nahalekal na tancovačkách, točil se s námi všemi v jednom kole až do samého rána, a podívej, jak mě teď nechal úplně samotnou, to abych se sama koukala na nebe, ani jedno hezké slovíčko navečer neuslyším, ať mě Pánbůh potrestá, ale já chci za ním, protože je mi těžko u srdce, zblázním se z toho, nevím, co si bez strejdy Titiho počnu.

Nech to děvče na pokoji, přerušila ji babička Mariana a odlepila Adu od toho vyhublého, pomačkaného těla tetičky Nikolety, které ji pohltilo. Ada se třásla. Tetiččina slova byla jako přímá nitrožilní injekce. Ne že by cítila bolest tetičky Nikolety, spíš kousnutí, jako by jí tetička spolkla část těla. Cítila se jako stažená z kůže, která se houpala ve vánku, co profukoval révou.

Pojď se podívat na zesnulého, pokračovala babička Mariana. Ať taky vidíš, jaké to je, když už jsi velká.

Zpod révy vystupovalo malé schodiště s pěti schody, které vedlo do hlavní chodby. V pokoji napravo bylo vidět shluk postav oblečených do černého, jedni měli skloněnou hlavu a drželi si klobouky u pasu, druzí měli uslzené oči a opuchlé nosy. Šepot ševelil výdutěmi posvátného ticha a lámal se vedví na zadržovaná slova a slabiky. V rohu se opírala o zeď skupinka žen. Na hlavách měly černé šátky připnuté sponkami tam, kde vlasy lemovaly obličej. Mezi siluetami jejich těl probleskovalo naleštěné majestátní dřevo rakve, z níž překypovaly volány, krajky, věnce z květin a ikony. V rozích plápolaly čtyři svíčky, jako by rámovaly smuteční zátiší na improvizovaném podstavci. Rakev byla položená na stole, kde ji tetička hostívala sorbetem a ořechovým dortem. Dávala jí tři kousky a limonádu v karafě s prasklým hrdlem. To bylo dřív, než strýček Titi ulehl na smrtelné lože. Nebožtík ležící na nadýchaných polštářích byl vidět jen částečně, z profilu, za černými tvídovými siluetami. Čím se dostávala blíž, tím jasněji byl vidět nos jako z vosku, ruce složené na hrudi a vyleštěné špičky bot. Pojď se rozloučit se strýčkem Titim, postrčila ji babička Mariana zezadu. Voskový obličej vypadal, že se každou chvíli pohne. Byla zvyklá ho vídat s hýbajícími se svaly. Ta tmavá kůže jako by už strýčka Titiho, nebo kým že to kdysi býval, ani neobsahovala. Červené žilky na tvářích, které Ada zkoumávala, když byl strýček Titi ještě naživu a hrávali vrhcáby, se zatáhly, a nechaly tak pokožku obličeje úplně hladkou. Ada se dívala na cizí bytost, které vystupovaly na rozpitém obličeji povědomé rysy. Rty byly zfialovělé a nos vyztužený do autoritativního, nepřehlédnutelného tvaru. Linie jeho obličeje se zredukovaly na průzračnou nervovou síť, na kreslený portrét muže, který už není. Na kůži měl tenkou vrstvu bílého pudru a na rtech rtěnku. Obočí měl obtažené hnědou tužkou. Strýček Titi by namalovaný, jako by se snažili mu ještě naposled rozhýbat rysy, jako by se mu snažili zkrášlit obličej, ale výsledek byl groteskní a on vypadal po nánosem těch všech barev ještě mrtvější, jako obrovská vycpaná panenka.

Byl a už není. Natáhl bačkory, jak říkala babička Mariana pobaveně, když bylo slyšet zvony v neobvyklou hodinu, když byla buď svatba, nebo pohřeb.

Pod těžkým oblekem, ve kterém se strýček Titi kdysi ženil, se dalo odhadnout scvrklé tělo obložené kapesníky, krabičkou cigaret, kapesním tranzistorem, tabatěrkou, stříbrnou břitvou na holení, což si všechno bral s sebou na onen svět. Ada se dívala na víko od rakve opřené o zeď a říkala si, že mu bude asi dost těsno, když bude spočívat v dřevěné krabici.

Rozloučila se s ním a strachy odstoupila od nebožtíka, který by ji býval mohl přetáhnout na druhou stranu, kdyby u něj stála o něco déle. Kolem rakve byl nevídaný průvan. Proto zakryli všechna zrcadla prostěradly, aby se strýček Titi nezahlédl a nevyděsil se, vlastně aby neviděl, že už není. Smrt, tedy místo, kde už neexistuje pohyb, byla přímo před Adou a ona nechápala, jak je to možné. Neměl být dál? Neměl už být tam? Ale strýček Titi ležel mrtvý v té samé místnosti, což znamená, že ona ten práh překročila taky. Co když se spletli, co když neumřel? Vlastně tak trochu neumřel, když pojede někam jinam. To říkají všichni, že odjíždí, že se vydává na cestu, takže teď se někam chystá, i když vypadá jako zkamenělý.

V teple svíček se Adě proháněly v hlavě myšlenky závratnou rychlostí. Za jejími zády se seskupené plačky připravovaly na truchlozpěv, podobné hejnu vran, které věstí pohromu, chystaly se oplakávat strýčka, který odešel, všechny společně se mu chystaly zazpívat píseň posledního rozloučení, protože tetička Nikoleta a její pláč, to bylo příliš málo, bylo potřeba více plačících žen, aby se to doneslo až do nebe a aby Bůh slyšel, jak je všem strýčka Titiho líto. Ada do té doby plačky neviděla, ale věděla, že tímhle se zaobírají. Tohle je jejich práce. Oplakávají mrtvé. I když většinou zesnulé ani neznají. Ada slyšela, jak si šeptají; měly brzo začít. Když není žalozpěv dost silný, mrtvý neopustí dům. A když ho neopustí, stane se z něj nemrtvý, chycený mezi dvěma světy. Tak se to říkalo. Strýček Titi se v té chvíli vznášel někde u stropu a koukal se dolů na dav lidí. Ada přemýšlela, jestli se na ni zlobí, protože se při pohledu na něj vylekala a připadal jí ošklivý. Modlila se, aby ji netrestal. Nerozuměla spoustě věcí. Jestli se vznáší u stropu a už není s námi, proč ho ještě oplakáváme? Jestli si tetička Nikoleta myslí, že se s ním na onom světě zase setká, proč není trochu trpělivější a bere všechno tak tragicky?

V zahradě svítilo slunce z plných sil. Příroda byla hluchá vůči bolesti, která panovala v domě. Naproti přes cestu byla otevřená pekárna, kde měli teplé vánočky. Ada měla hlad, což znamenalo, že je živá, že se nemusí vysvlékat z těla, šplhat ke stropu a pozorovat babičku Marianu, jak ji oplakává.

Plačky vevnitř hořekovaly, poklekaly a lomily rukama. Sborově plakaly, pak se některé unavily a stáhly se do pozadí, aby pocvičily plíce před dalšími projevy bolesti. Byla to podívaná komická a zároveň otřesná. Kdyby se smrt dala zhmotnit, bylo by to tohle černé hejno, vrásčité a obscénní, které páchne zatuchlinou, protože plačky si pohřební šátky praly jen málokdy, aby byly smrtí prodchnuté úplně do hloubky. Následovala mše, kterou vedl kněz Kristea, který byl smutný upřímně, protože si s nebožtíkem sem tam přihnuli a protože to přišlo moc brzo, strýček byl moc mladý, ale byla to vůle boží. Obklopil zesnulého oblakem dýmu vycházejícího ze závěsné kadidelnice za doprovodu hlubokého hlasu, který zpod sutany prosil za jeho nanebevzetí. Pak přišel čas, aby nebožtík opustil dům nohama napřed, na ramenou sousedů, strýčků a potomků. Když už byl konec rakve nahnutý nad schody, tetička Nikoleta řekla „já si ho tu nechám, nikam ho nepustím“ a zhroutila se v chodbě. Její bosé paty zůstaly rozhozené na koberci a boty nehnutě ležely vedle omdlelé ženy.

Pomohli jí na nohy, dali jí oslazenou vodu a tetička Nikoleta se zase vrátila do čela procesí, které vyprovázelo strýčka Titiho, přikrytého pouze průsvitným závojem, na poslední cestu. Než ho naložili do vozu, jedna z plaček přestříhla provázek, aby měl na poslední cestě volné ruce ve všech přelomových okamžicích, které se mu přihodí, na každé křižovatce, kde ta samá plačka sypala do rohů sůl, aby mu umožnila odejít. Proč se zastavujeme tak často? ptá se Ada. Za zemřelého se musí zaplatit clo, a pak, nemůžeš mrtvého předbíhat. Ada se ptá, kde je asi celník, jestli je někde nahoře na nějakém sloupu, jestli je neviditelný, jestli ho vidí ta plačka se solí, jestli hovoří stejným jazykem. Představovala si celou čtvrť Chitila, hlavně cestu k tržnici, proměněnou na onen svět. Ada se dívala na zavřené dveře, na opuštěné dvory, na rozpraskaná průčelí domů, a ty se jí zdály nezměněné.