View Colofon
Original text "Aleksandra Lipczak Themed Text" written in PL by Aleksandra Lipczak,
Other translations
Mentor

Michala Benešová

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Aleksandra Lipczak Themed Text (CZ)

Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Aleksandra Lipczak

Dvacátý osmý listopad 2020, měsíc poté, co zpolitizovaný polský Ústavní soud postavil potraty mimo zákon. Magda Dropeková, jedna z organizátorek protestů žen v Krakově, na Facebooku napsala:

„Celých těch několik let podporování pouličních akcí jsem si byla jistá jedním: nedokážu křičet, skandovat, jsem příliš chaotická na to, abych dobře a logicky mluvila. Proto mi vždycky vyhovovalo zaznamenávání myšlenek, jenže na papír nebo na obrazovku – psaní, komunikace bez hlasu. No a můj hlas, nesnáším svůj hlas.

V posledních týdnech křičím jako nikdy, ze samých útrob, z nitra, z bránice, srdce i hlavy. Získávám zpátky svůj hlas a jeho sílu, snad nikdy jsem se necítila tak dobře. Křičím a nestydím se, i když mám pocit, že všichni a všude říkají chytré věci, jenom já to neumím.“


Byl to jeden z desítek příspěvků na téma protestů, které jsem dennodenně četla a někdy i sama psala. Vryl se mi však silně pod kůži. Nejspíš proto, že o pár dní dřív, jednoho mlhavého listopadového odpoledne, jsem na ulici sama uslyšela vlastní křik.

Byl součástí mnohatisícového sboru, ale byl i samostatný, oddělený. Poměrně vysoký a ne tak znělý, jak bych si přála, přestože jsem ze sebe dávala všechno. Byl v něm hněv, vztek deroucí se z útrob, ale taky určitý druh beznaděje či zoufalství, které se projevovalo sípotem, chraptěním, někdy i pištěním.

V odpovědi na to, co udělali vládnoucí polští pravicoví politici a ultrakatolické organizace, které je podporují, řval můj hlas, uvyklý spíše moderování na veřejnosti a jisté výřečnosti, hlas účastnice debat, empatické spisovatelky a matky tříletého dítěte, v samém centru Krakova společně s tisícem jiných hlasů: Wypierdalać! Táhněte!

V tom hlasu, ve všech hlasech byla síla. Pocit, že jejich zvuk za chvíli zboří staré domy a my už téměř kráčíme po sutinách čehosi, co nikdy nebude stejné jako dřív.

Tak to bylo, v tom popisu je ovšem i jistá nepřesnost.

Sloveso „řvát“ se pojí spíše s mužskou audiosférou, hlubokými, znělými hlasy sportovních fanoušků. Co tedy vlastně naše ženské hlasy v ulicích dělaly? Pištěly?

*

„Jak zní demokracie?“ ptá se ve svém článku antropoložka Laura Kunreutherová a odpovídá: jako politické projevy, křik protestujících, hádky v parlamentu a zanícené debaty v kavárnách a salónech.

Jak zní revoluce žen?

Abych si to celé připomněla (od posledních protestů uplynuly téměř tři měsíce), přehrávám si záznam manifestace z loňského roku v Katovicích, vydaný umělcem Tomaszem Piziem v podobě alba „Peklo žen“.

Sborové „táhněte“. Trocha smíchu, pištění. Policejní hlášení („Pozor, pozor! Policie informuje. Jsme ve stavu epidemie. Shromažďování osob není povoleno.“), tak výrazná, že téměř přehlušují vystoupení řečníků. I přesto působí hromadný křik impozantně. Poslouchá-li ho člověk s odstupem, když už opadly první, nejsilnější emoce, je jeho moc ohromující.

Stejně tak ohromí scéna ze Szczecinku, malého města na severozápadě Polska, která nejlépe ilustruje to, co feministická badatelka Agnieszka Graffová nazvala odmítnutí „Velkého kompromisu“ mezi státem a církví, o nějž se opírala polská identita po roce 1989. Na záznamu vidíme skupinu náctiletých dívek stojících v půlkruhu kolem kněze, který se k nim snaží promlouvat, ale ony ho přehlušují křikem, či spíše pištěním: „Táhni! Táhni!“


Dívá-li se člověk na tuto scénu po pár měsících, je údiv na místě. Okamžik, kdy dívka – žena – slyší na ulici svůj křik, je výzvou nejen Jarosławu Kaczyńskému, předsedovi strany Právo a spravedlnost, ale také:

Aristotelovi: „Vysoký hlas jest u ženy důvodem jejich nekalých úmyslů, neboť bytosti, jež jsou odvážné a spravedlivé (lvi, býci, kohouti a muži), mají hlasy silné a hluboké.“

Solónovi: „Žen ozdobou jest mlčení.“

Svatému Pavlovi: „Učiti ženě nedovoluji, ani aby měla moc nad mužem, neboť chci, aby dlela v tichosti.“


Staří Řekové se domnívali, že když žena otevře ústa, jde o narušení pořádku světa. V antické kultuře nebyly ženy schopné zachovat sófrosyné – umírněnost, vládu nad sebou, zdrženlivost. Jejich řeč byla považována za neucelenou a pištivou. Básnířka a klasická filoložka Anne Carsonová, která v eseji The Gender of Sound shromáždila antické příklady umlčování žen, shrnuje: žena byla bytostí „přetékající“, ventilující záležitosti a emoce, které měly zůstat skryty.

Mary Beardová, další badatelka zabývající se antickou kulturou, pak v knize Ženy a moc připomíná, že první příklad umlčení ženy mužem v západní literatuře najdeme v Odysei, ve scéně, kdy Télemachos nařizuje Penelopě sedět v tichosti: „Matko (…), jdi v komnatu svou a vlastní spravuj si práce, kužel a stav (…). Muži jsou slova pány.“

Příkaz mlčet si nejdoslovněji vzali k srdci pozdně středověcí Angličané, kteří vymysleli „uzdu na sekernice“, mučící nástroj, který se nasazoval na obličej a znehybňoval jazyk ženám promlouvajícím na veřejnosti.

K tomu, aby ženy seděly mlčky, bylo vynaloženo tolik úsilí, až je opravdu zvláštní, že se vůbec ozýváme.

O křiku nemluvě. Polsko-francouzská umělkyně Margot Sputoová v rámci projektu „CRI ON-CRI OFF“ (Křik On-Křik Off) zvala ženy do ateliéru a fotografovala je, když křičely.

„Na začátku jsem fotografovala i muže,“ řekla mi před několika lety. „Jenže oni se stavěli rovně a křičeli, jako by chtěli něco odůvodnit, ukázat, že tohle je jejich území. V křiku žen bylo něco hlubšího. Pro mnohé byl křik vysvobozením. Říkaly: mám vztek, už dlouho sním o tom, že si zakřičím. Některým se vracely špatné vzpomínky, jiné křičely, aby se očistily od zloby nebo daly najevo svůj protest. Byly i takové, které křičet nedokázaly. To ticho bylo ale hlubokým prožitkem, často větším než samotný křik.“

*

„Jaký byl?“ ptám se Magdy Dropekové, LGBT aktivistky a jedné z vůdkyň krakovských protestů žen, u jejíhož příspěvku začalo mé uvažování o měnícím se vztahu k hlasu coby vedlejšímu projevu revoluce.

„Můj hlas dřív? Neexistoval,“ říká, když se za květnového odpoledne scházíme v jedné z krakovských kaváren. „Nepromlouvala jsem dokonce ani na průvodech hrdosti, ačkoli jsem je mnoho let spolupořádala. Vždycky jsem mluvila velice potichu, styděla jsem se. Kdybychom se potkaly před dvěma, třemi lety, určitě bys musela neustále natahovat uši.“

Nemusím, slyším ji dobře i přesto, že sedíme poblíž rušné ulice.

„Pochopila jsem, že v tom, co je napsané, nikdy nebude tolik síly jako v člověku, který křičí,“ vysvětluje Magda. „Ale to, že jsem začala veřejně mluvit, bylo součástí něčeho většího. Jako dítě jsem byla hodně klučičí. Prala jsem se s kluky, lezla po stromech a potloukala se kolem domu. Když jsem nastoupila do školy, začala socializace: měla jsem se chovat jako holčička, být tichá a poslušná. Velkou část svého života jsem se proto držela stranou, podporovala ostatní. Moji práci si pak často přivlastňovali muži. Vždyť víš, klasický příběh. Před dvěma lety jsem se ale rozhodla vstoupit do politiky, kandidovala jsem ve volbách do parlamentu. Chtěla jsem tím zviditelnit témata LGBT. Ze stejného důvodu jsem začala promlouvat na protestech. Pochopila jsem, že budou neviditelné, dokud budu neviditelná já sama. Proto jsem si začala budovat prostor, kde jsem mohla říkat věci, které jsem chtěla.

Na začátku bojoval můj skřehotavý, krákavý, škaredý hlas o to, aby vůbec zazněl,“ vypráví Magda. „Pro mě to byla doslova válka, válka bránice – a vlastně celého těla. Potom se ale něco změnilo. Jednoho dne, když jsem se dívala na záznam z demonstrace, jsem si uvědomila, že lidi mluví, mluví a mluví, a potom přicházím já a křičím. Někdo blízký, koho jsem dva roky neviděla, se mě poté, co viděl můj projev na internetu, zeptal: co se stalo s tvým hlasem, že je tak znělý?“


Pár faktů o ženském hlase: je průměrně o oktávu vyšší než ten mužský. Může za to testosteron, silnější a delší hlasivky u mužů, ale také kultura a zvyklosti. Těmi se řídí už sotva několikaměsíční nemluvňata, která na matku žvatlají vyšším hlasem než na otce.

Ženský hlas je proces: mění se a prohlubuje po narození dítěte, spolu s věkem, v závislosti na historickém období. Dnešní západní ženy mluví hlubším hlasem než jejich matky a babičky v šedesátých letech 20. století. Vědci to vysvětlují větší autoritou, kterou obecně vyvolává hlubší hlas.

Změnu, která společnosti zabrala několik desetiletí, ve vlastním těle uspíšila Margaret Thatcherová. Žena, která v mládí mluvila vysokým, téměř pištivým hlasem, disponovala díky intenzivnímu tréninku na postu premiérky Velké Británie téměř groteskním barytonem – jediným hlasem hodným velitelky, jak byli zajisté přesvědčeni její poradci.

Všeobecná averze k vysokým tónům svědčí o další miniaturní pasti, jakou patriarchát nastražil na ženy.

„Jak to je s tím pištěním?“ ptám se Basi Ciemięgy, kulturoložky a iniciátorky workshopů Hlas ženy. „Je v pohodě, není v pohodě?“

„Nerada uvažuju o tom, že existuje ,ten pravý‘ typ hlasu,“ vysvětluje mi Basia na Zoomu. „Naše hlasy jsou dostatečně oceňované, začíná to už zpěvem na známky ve škole. Jsme díky tomu přesvědčené, že hlas se má líbit, že je tu pro jiné.“

Tedy obecně a bez hodnocení:

„Když chce žena projevit emoce, například zlost, hlas, který vzniká, vychází často z hrdla a připomíná právě pištění,“ říká Basia. „Ženy se – energeticky, fyzicky – často cítí odpojené od svého těla, od pasu dolů. To, co mě zajímá, je hledání takových kvalit hlasu, které ženám pomáhají propojit se s oblastmi, jako je břicho nebo vagína – tabuizovanými, démonizovanými, nečistými.“

Když vloni na podzim začaly v Polsku masové protesty žen, Basia, jak sama říká, pocítila, že nadešla chvíle probuzení ženského hlasu. Naplňoval se její sen coby jeho podporovatelky a průvodkyně.

„Zažehla jsem velký vnitřní oheň, chodila jsem na protesty, organizovala akce,“ vypráví.

Na jedné z nich účastnice vykřičely píseň plnou hněvu od skupiny Chór Czarownic, v níž profesionální i amatérské zpěvačky různého věku zpívají o síle a protestu žen, o zlosti a mateřství. Jejich patronkami jsou ženy upálené v Polsku na hranicích v 16. století. V písních, které vykřikují, je něco z ololyg, rituálních ženských zpěvů v antickém Řecku, o kterých se zmiňuje Anne Carsonová v eseji The Gender of Sound – pro mužské ucho „nelidského“ vytí, které mohlo být jak výrazem veliké rozkoše, tak bolesti.

„Není potřeba hledat tak daleko na časové ose ani mapě, protože i v Polsku máme pěknou tradici společných ženských zpěvů,“ říká Basia. „Od té tradice jsme však jako národ odtrženi, protože jsme se vzdali našich rurálních kořenů. Často cítím, že v tom, co dělám, ožívá něco zapomenutého.“

*

Za narušení kosmické harmonie ženským křikem a pištěním ale stále hrozí tvrdé tresty, stejně jako ve starých Athénách a Londýně.

Organizátorky podzimních a zimních protestů dnes čelí několika žalobám za pořádání údajně nelegálních shromáždění v době pandemie. Mnoho z nich zažilo násilí ze strany bezpečnostních složek, jako Lana Daduová, další z krakovských vůdkyň, které policista během jedné z demonstrací vykloubil rameno. „Vyprávění o hlase v době protestů není vždy jen příběhem emancipace,“ říká Lana. Má hluboký, hezký hlas s lehce východní intonací (vyrůstala v Litvě, v Polsku žije přes dvacet let). Zpívala ve sborech, pracuje jako průvodkyně.

„Kdo to sakra tak piští? – zarazila jsem se, když jsem si poslechla nahrávku, na které hovořím na protestu,“ vypráví. „Jako první mě na to upozornila máma, překvapilo ji to. Nešlo samozřejmě o situaci, kdy může člověk klidně a důstojně promlouvat k davům, emoce a strach byly obrovské. Netušily jsme, co se stane za chvíli ani co podnikne policie. Cítila jsem za dav velkou odpovědnost, jako ptačí matka, která se stará o svoje mladé. Mluvila jsem v pohotovostním režimu. To mi koneckonců zůstalo dodnes, naučila jsem se mluvit rychle, abych co nejrychleji sdělila to, co mám na srdci.“

O únavě těla, ze kterého vycházel silný hlas, mluví i Magda a Basia.

„Ještě před stávkou zen jsem dostávala signály zevnitř – že toho ze sebe dávám až příliš, pracuju až moc intenzivně,“ říká Basia. „Přesně uprostřed protestů ve mně něco prasklo, nebo spíš bouchlo jak vulkán. Jednoho dne jsem se probudila a začala plakat, a potom jsem tak plakala několik dní. Snažím se nevnímat, co se děje ve světě politiky, ale je to, sakra, špatný. Žena, která je mi blízká, potřebuje podstoupit interrupci a já vím, jak moc je to těžké. Kromě toho se v nás ženách něco děje, před našima očima dochází ke změně paradigmatu a je to skutečné, opravdové. To nám nikdo nevezme.“

Vypráví o situaci z 30. října 2020, z protestu žen ve Varšavě.

„Sto tisíc lidí jde městem. Mám pocit jednoty překonávající veškeré rozdíly, communitas. Jdu v tom ohromném davu a najednou začínám křičet mohutným hlasem: Jsem svobodná! Jsem svobodná! To je pro mě to nejdůležitější heslo, protože volnost stojí na vrcholu mých hodnot. A ta chvíle, když křičím v té veliké lidské vlně, to je něco nádherného.“

*

Přála bych si, aby taková byla pointa. V květnu 2021, kdy píšu tento text, už ale stihla nová nařízení týkající se potratů vstoupit v platnost, přerušit těhotenství je možné pouze v případě ohrožení života matky nebo došlo-li k němu v důsledku znásilnění. Ultrakatolické organizace a politici si pohrávají s myšlenkou zakázat rozvody, vláda se připravuje na vypovězení úmluvy o prevenci a boji proti násilí na ženách. Pouliční protesty utichly, částečně kvůli vnitřním sporům v samotném hnutí, ale také z prostého důvodu, že donekonečna se demonstrovat nedá. Pokud se dnes krakovskými ulicemi rozléhá něčí hlas, tak spíš těch, kteří chtějí potraty úplně zakázat a sbírají podpisy pod dalším návrhem zákona, zatímco zaplňují město monotónním hlášením z reproduktorů: „Nedovol zabíjet děti.“

Stručně a jasně: je to horší než dřív. Křik se z ulic vytratil, zůstaly pouze červené blesky nasprejované na zdech nebo vyvěšené v oknech.

Na druhu stranu křik splnil svou úlohu, postoje společnosti se mění a už dvě třetiny Poláků a Polek podporují právo na potrat do dvanáctého týdne těhotenství. Jiným křikům na světě se mezitím podařilo rozdrtit beton a vybojovat změny.

Říkám si, že tak silný a rouhavý křik, jako je ten náš, přece nemůže zůstat nevyslyšen, změna je nevyhnutelná.

Znepokojují mě jen Řekové. I oni, přestože ženy dennodenně umlčovali, jim jednou za čas dovolili ožít v rituálu „ošklivé mluvy“, aischrologie, během kterého mohly libovolně klít a rouhat se. Po jeho skončení se všechno vrátilo do starých kolejí.

More by Tadeáš Dohňanský

Změna

„Jeďte výtahem, já seběhnu po schodech,“ volá mladý doktor a vrhá se dolů schodišťovou šachtou, schody bere po dvou, po třech. Musí to stihnout. O několik týdnů dříve matka ještě v šestinedělí kontaktovala pediatra: děťátko bez ustání plakalo. Při první návštěvě lékaře jí bylo řečeno: „Stačí, když ho jednou pořádně nakrmíte, ono se pak uklidní.“ Na druhé klinice jí sdělili: „Je to jen kolika. Nejezte smažené. Budete pak mít lepší mléko a dítě přestane tak řvát.“ V soukromé ordinaci se lékař jednoduše rozesmál: „A proč by nebrečelo? Vždyť je to novorozeně.“ Pediatři byli klidní, ale plá...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Joanna Gierak Onoszko

Ostrov

Dodnes nevím, co jsem vlastně na ostrovech hledala. Vím jen, co jsem nechala za sebou. Zemi, která mi dala pas. Ženu, která mi dala život. Věci, které si člověk mohl koupit za peníze. Svět, který jsem nedokázala změnit. Voda v moři byla teplá. Vlny po večerech zářily světélkujícím planktonem. Po letech na cestách se mi pletly přístavy v palmových hájích, ve kterých jsem nastupovala na další lodě. Pletly se mi názvy ostrovů, které začínaly na koh a nusa. Pletly se mi tmavé oči a barevné šaty jiných pasažérů. Cestou jsem ale občas potkávala osoby, které hledaly – stejně jako já. Příliš jsme sp...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Urszula Jabłońska
More in CZ

Čistička

Postávala před shlukem stavebních buněk a třela si studené ruce. V dálce nad řekou se mihli dva kormoráni. Po chvíli se začala rozhlížet na všechny strany a kontrolovat esemesku, která jí včera přišla. „Ahoj Petro, akce cisticka zitra v osm. Sraz pred mostem u bunkoviste. A.“ Přečetla si to ještě třikrát, než světlo displeje zhaslo. Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky. Zatímco starší se zvedala nad zem válcovitými nádržemi, které na Google mapách vypadaly jako dokonalé kruhy v obilí vypálené mimozemskou civili...
Written in CZ by Anna Háblová

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Všichni lidé bratry budou

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být. Do prvního ročníku střední školy šly všechny dě...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Pes být nechci

UKONČIT SRDCEBOL, naťukám. Musí to hned přestat. Vidím příběhy lidí, nechci žádné příběhy, chci řešení, žádný soucit. TRANSFORMACE, napíšu. Google říká, že transformace se vyskytuje v matematice a v genetice. Vyberu si to druhé, a tím provedu svoji první volbu. Jsem unavená z tohohle těla, které už políbilo příliš mnoho lidí, které už je asi zničené, zacházela jsem s ním bezohledně, příliš nevázaně, pryč s ním a jinak a líp. Genetická transformace. Na obrazovce mi svítí detox. Transformujte se do lepší verze sebe sama. Zavařovací sklenice naplněná oranžovou šťávou tak výrazné barvy, že vypadá ...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca