View Colofon
Original text "Zmiana" written in PL by Joanna Gierak Onoszko,
Other translations
Proofread

Olga Stehlíková

Mentor

Michala Benešová

Published in edition #2 2019-2023

Změna

Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Joanna Gierak Onoszko


„Jeďte výtahem, já seběhnu po schodech,“ volá mladý doktor a vrhá se dolů schodišťovou šachtou, schody bere po dvou, po třech. Musí to stihnout.

O několik týdnů dříve matka ještě v šestinedělí kontaktovala pediatra: děťátko bez ustání plakalo.

Při první návštěvě lékaře jí bylo řečeno: „Stačí, když ho jednou pořádně nakrmíte, ono se pak uklidní.“ Na druhé klinice jí sdělili: „Je to jen kolika. Nejezte smažené. Budete pak mít lepší mléko a dítě přestane tak řvát.“

V soukromé ordinaci se lékař jednoduše rozesmál: „A proč by nebrečelo? Vždyť je to novorozeně.“ Pediatři byli klidní, ale pláč dítěte neutichal. Miminko se navíc začalo kroutit jako rohlík. Rameno přitahovalo k uchu a obě nohy stáčelo jedním směrem, jako kyvadlo zničehonic zastavené v pohybu. „Nic se neděje. Dítě napodobuje oblíbenou polohu z prenatálního období,“ vysvětlil jí jeden specialista. „Stačí, když přestěhujete postýlku. Dítě hledá přirozené světlo. Přisuňte ji blíž k oknu, samo se pak přestane natáčet,“ poradil druhý. „Proč pořád hledáte problémy tam, kde nejsou? Máte takové hezoučké miminko a pořád se vám něco nelíbí. Uvolněte se, prosím vás,“ řekl třetí.

Vyšetření neodhalilo žádné významné anomálie, zapisují shodně do složky s dokumentací jednotliví lékaři.

Jenže dítě křičí pokaždé, když ho někdo bere do náruče.

* * *

Jednou ve čtvrtek se matka na procházce podívá do kočárku a vidí, že dítě začne zničehonic silně šilhat. Žena utíká do nejbližší ordinace a celou dobu přitom nemluvně pozoruje. Mohla by odpřisáhnout, že se dítě ztrácí v mlze, že se vzdaluje, že kamsi mizí, takže každou chvíli třese kočárkem a pleská dítě po obličeji, aby neztratilo vědomí. Kolemjdoucí se za ní otáčejí, ale nikdo nereaguje.

V ordinaci se děťátko na doktora směje a vesele žvatlá.

„Vždyť je zcela při smyslech, nevidím nic neobvyklého, něco se vám muselo zdát. Možná byste měla víc spát?“ radí jí lékař a zdvořile otevírá dveře na znamení toho, že je návštěva u konce. V tu chvíli, ještě na prahu, smějící se dítě znovu nepřirozeně obrací oči. Matka začíná křičet tak hlasitě, až ze sousedních ordinací vybíhají ostatní doktoři.

Kdosi nechá zavolat sanitku.

Záchranáři toho spolu moc nenamluví, vyšetřují. Jeden z nich jakoby mimochodem prohodí:
„Zapneme sirénu, ale nevšímejte si toho. Nechce se mi zase stát v zácpě.“

Matka ví, že lže.

Na příjmu kdosi brečí. Je to chlapec, šesti-, možná sedmiletý. Rodiče mlčky objímají jeho chvějící se zádíčka. „Ne, ne. Já nechci. Tati, prosím. Já nechci. Už budu hodný, slibuju. Nechci tu znovu zůstat.“

Kolem nich prochází starší žena. Táhne na oddělení skládací lehátko, stráví další noc vedle vnuččina kovového lůžka.

V čekárně odvracejí některé ženy opuchlé obličeje a někteří muži schovávají tváře do dlaní.
Záchranáři volají sloužícího lékaře.

* * *

Vyšetření magnetickou rezonancí trvá dlouho a diagnostici pozorně zkoumají černobílé obrázky zachycující dětskou hlavičku kousek po kousku.

„Budeme ho operovat,“ oznamuje primář. „Operace proběhne v pondělí, nejpozději v úterý. Zůstanete už v nemocnici, přichystejte nám mléko pro dítě a sežeňte si spacák.“

„Musíte podepsat souhlas. Bez podepsání souhlasu to nepůjde.“

Na oddělení mohou zůstat pouze matky. Téměř všechny mají nafouklá břicha, nedávno porodily.
Spí spolu, jedna vedle druhé v nemocniční kuchyni. Spí na zemi, vedle nádoby se zbytky jídla.
Jsou to pacientky jednoho z nejmodernějších evropských ústavů. Lékaři tady vracejí děti do života a využívají přitom jinde nedostupné technologie. V koupelně pro rodiče však už tři týdny chybí mýdlo.

* * *

V pátek je dítě od rána mrzuté a podrážděné. Celou noc bylo o hladu a nyní ho čekají další vyšetření, jejichž výsledky by bylo dobré přidat ke stále obsáhlejší dokumentaci. Pláče tolik, až se zajíká. Kašle, modrá, má pěnu u pusy.
„Dusí se, moje dítě se dusí!“ matka vybíhá na chodbu.

Dovnitř nakoukne sestra, ale jen mávne rukou: „Zaskočil mu čaj.“ Dlaní ohnutou do tvaru lodičky poplácává děťátko po zádech.


„Já mu přece nedávala žádný čaj! Moje dítě je o hladu! Moje dítě nemůže dýchat!“
Sestra běží pro resuscitační tým. Dovnitř vbíhají vousatí muži s červenou taškou a křičí, ať všichni okamžitě odejdou. Teď na ně ale křičí matka, že nikam nepůjde, protože jí nikdo nevěří, že jí kolabuje dítě.

Kdosi volá, že potřebují doktora. Je pátek odpoledne. Lékaři předali záznamy, zamknuli kartotéky a odcházejí domů. Nemocnice se vyprazdňuje.

Přibíhá mladý doktor. Na dvě, možná tři vteřiny ztuhne. Dívá se na obličej dítěte a volá:


„Tohle je vážné. Převezte mi ho na sál. Okamžitě!“

Záchranáři odjišťují kolečka u kovových nohou dětské postýlky a tlačí ji směrem k výtahům. V tuto dobu se čeká dlouho, protože personál na všech patrech končí směnu a desítky lidí stojí ve frontě k východu.

„Jeďte výtahem, já seběhnu po schodech,“ křičí mladý doktor a uhání o několik pater níž, přímo na operační sál.

* * *

„Měli byste se rozloučit,“ říká rodičům anesteziologická sestra v předsálí. Skrz okýnko je vidět, jak pod obrovskou lampou, zabalenou do snadno čistitelné fólie, kmitá tucet osob v zelených pláštích.


„Zítra. Teď jsem to nestihla, pan doktor z oddělení tak rychle utekl,“ vysvětluje matka.


„Ne s doktorem. S dítětem byste se měli rozloučit.“

* * *

Matka a otec se od operačního sálu nehnou. Pravidelně mačkají interkom, ale hlas zpoza dveří pokaždé opakuje: operace ještě neskončila.

Uplyne hodina, dvě, a po dalším zazvonění se hlas na chvíli odmlčí. Nakonec sděluje: „Nejsem oprávněna podat vám informace. Zajděte si na oddělení a promluvte si s lékařem.“

Jaké zprávy může člověk po něčem takovém očekávat?

Matka a otec klepou na dveře, ale nikdo se neozývá. Berou za kliku, uvnitř stojí mladý lékař, který dítě operoval.

Vypadá jinak, než když utíkal na sál. Zestárnul alespoň o deset let, je shrbený. Tvář má šedivou. S viditelnou námahou se pěstmi opírá o stůl, jako by neměl sílu stát.

Je jako boxer, který prohrál zápas.

„Poslouchejte. Dopadlo to dobře. Žije. Co bude dál, to uvidíme.“

V následujících dnech to ale vůbec není dobré. Dítě nepřichází k sobě. Nezvedá ručičky, nechce pít, leží bezvládně v náručí. Zvrací a slábne.

Když zrovna neoperuje, vysedává mladý doktor u jeho postýlky. Je unavený, rukama visí na ocelové bočnici, hlídá. Mění léky, dávkování i způsoby podání. Nepomáhá žádný protokol, hodnoty dál klesají.

Jednoho dne si doktor stoupne k postýlce a pohrává si s polohováním. Zvedne spodní část matrace o několik úrovní výš, takže nemluvně nyní leží hlavou dolů a nohy má vysoko nad ní. Doktor nesleduje monitory, ale tvář děťátka, která rychle pookřává, růžoví, ožívá.

* * *

U mladého organismu postupuje proces hojení rychle. Rány se pěkně zacelí, výsledky se vrátí do normy a po čase je možné odejít domů.

Uplyne několik let a břicho matky se znovu zakulatí.

* * *

Když se ošetřující lékař dozvěděl o těhotenství, jen hlesl: „Sakra.“
Tentokrát berou lékaři matčiny obavy vážně. V konziliu jich je celkem devět. Během prvních týdnů matce nikdo z nich neblahopřeje, všichni mají obavy. Lomí rukama nad komplikovanou anamnézou a ošetřující lékař konstatuje:

„Je to noční můra. Jste noční můrou každého doktora.“

Na všech prohlídkách stojí na stole vedle lékařských záznamů sklenice s vodou a krabice kapesníčků. Během devíti měsíců dojde k řadě vyšetření, která mají potvrdit, že se druhé dítě narodí zdravé. Že je v pořádku, že je stále ještě v pořádku.

* * *

V pozadí pípá monitor s životními funkcemi, cinká kov. Poté je dlouho ticho, operatéři si cosi šeptají, vzdychají, mručí. Jeden se sklání nad otevřeným břichem pacientky, druhý se jí vrtá v útrobách. Takto dva silní chlapi rodí další dítě.

Když je po všem, sestra pokládá matce na břicho sáček s ledem. Apgar skóre dopadlo dobře, ale doktoři odnášejí dítě na jiný sál, aby ho obzvlášť důkladně vyšetřili. Poté se smějí, že strach má velké oči.

Po několika dnech je složka s dokumentací tlustá, ale velmi optimistická. Jsou v ní dlouhé sloupce s výsledky a obsáhlé epikrízy z jiných klinik. Mezi listy někdo vsunul nenápadný lístek z laboratoře – s razítkem, ale bez jakéhokoli komentáře. Je na něm seznam protilátek. Vedle trojciferné hodnoty kdosi propiskou nakreslil šipku nahoru.

* * *

To matce stačí. Doktor na klinice ji na začátku ještě uklidňuje: „To jistě pochází od vás, ty hodnoty by po porodu měly klesnout. Nepropadejte panice. Takové hodnoty nejsou možné, klinický stav dítěte tomu neodpovídá.“


A také: „Co nejdřív byste měla znovu přijít na vyšetření.“

* * *

V noci se matce zdá, že stojí na pláži a na obzoru se zvedá černá vlna. Nemá kam utéct, může jen pozorovat, jak se vlna blíží ke břehu. Matka ví, že za chvíli udeří. Přemýšlí, jak silně.

* * *

Je to stejné jako před lety, i když se jedná o jiného novorozence a jiné lékaře.


V několika ordinacích rodiče slyší: „Není nutné provádět další diagnostiku, ty výsledky nejsou vůbec směrodatné.“ „Vždyť vidíte, že dítěti nic není.“ „Neříkejte mi, jak mám u svého pacienta postupovat.“

Matka proto už nic neříká, ale volá do nemocnice – té samé, kde kdysi působil mladý, pohotový lékař. Na příjmu si sloužící lékařka prohlíží dokumentaci, ze všeho nejvíc ji ale zaujme nenápadný lístek. Několikrát ho okopíruje, zanese ostatním lékařům, volá do laboratoře farmakokinetiky, kde dovedou připravit léčiva tak, aby byla léčba co nejúčinnější a co nejméně škodlivá.


Nakonec říká: „Jděte na oddělení. Provedeme důkladné vyšetření, ale ještě než budou výsledky, nasadíme intenzivní léčbu. Nemáte čas.“

* * *

Dítě vjíždí na oddělení, nebo spíš do ringu. Jaká je to váha, zápasí-li v ní novorozenci?
Když lékaři – a obzvlášť lékařky – na tomto oddělení sdělují rodičům diagnózu, ne vždy dokážou zadržet slzy.
Otcové se za pláč nestydí, protože slzy dospělých mužů tady nejsou ničím neobvyklým. Otcové se dohadují se sestrami, že i oni budou krmit, přebalovat, bdít. Tak to konečně pochopte, je to i moje dítě.

Zato matky pláčou málo, častěji jsou zuřivé. Spí, kde to zrovna jde, klidně i na toaletách, na počurané, šestinedělní krví ušpiněné zemi. Některé si do podprsenky vkládají zelné listy, protože jejich šťáva zklidňuje nateklá prsa. Listy je třeba nejdřív poklepat paličkou na maso. Matky jí tlučou s takovou silou, až na oddělení jednoho dne praskne linka v kuchyňce.

Když je člověk zavřený v nemocnici, čas se vleče a roční období rychle míjejí. Pátky plynule přecházejí v pondělky a všechny středy začínají splývat.

Jednu takovou středu potkala matka na chodbě onoho lékaře, který před lety uháněl rovnou na sál. Natáhla k němu ruku – tolik mu toho chtěla říct! Co se ale dá říct člověku, který utíkal, aby zachránil dítě někoho jiného?

„Zdravím!“ zamával doktor. „Vzpomínám si na vás! Vy jste matka toho pacienta, co mi každý den umíral.“

* * *

I tento pobyt v nemocnici ale nakonec skončil a dveře vedoucí na to či ono oddělení se nadobro zavřely. Čas strávený mezi kovovými šprušlemi, přístroji monitorujícími životní funkce, kabely a infuzními pumpami v paměti pomalu bledl.

Dávné vzpomínky rodiče překryli novými, radostnými. Stále častěji a s větší odvahou jezdili s dětmi na dovolenou.

Když plánovali cestu, vždy vybírali místa proslulá turistickými atrakcemi a dětskými nemocnicemi s nejlepším hodnocením. Do zahraničí si s sebou brali nejdůležitější záznamy a lékařské snímky, přeložené a zalaminované. Když narazili na nového pediatra, dělali si legraci a nějakou dobu mu o svém příběhu neříkali celou pravdu. Hráli s ním poker a v ruce drželi lékařské záznamy. Měli pak radost, že si doktor ničeho nevšiml, že nezaregistroval boj, kterým si museli projít.

Čas plynul, děti přerostly své rodiče, kteří poklidně a šťastně zestárli.
Jednoho dne matka znovu potkala doktora, který se kdysi řítil po schodišti, aby stihl být včas na sále. Od onoho pátečního odpoledne uplynula řada let, ale doktor stále pomáhal dětem, které nikdo jiný neuměl zachránit.

Jen už nebyl mladý. Zešedivěl, zmenšil se, zestárl.

Velmi ji to překvapilo. Stále totiž měla před očima moment, kdy doktor pádí dolů po schodech. Uhání, aby dalšímu dítěti pomohl přežít. Stále je šance, že to stihne.

More by Tadeáš Dohňanský

Aleksandra Lipczak Themed Text (CZ)

Dvacátý osmý listopad 2020, měsíc poté, co zpolitizovaný polský Ústavní soud postavil potraty mimo zákon. Magda Dropeková, jedna z organizátorek protestů žen v Krakově, na Facebooku napsala: „Celých těch několik let podporování pouličních akcí jsem si byla jistá jedním: nedokážu křičet, skandovat, jsem příliš chaotická na to, abych dobře a logicky mluvila. Proto mi vždycky vyhovovalo zaznamenávání myšlenek, jenže na papír nebo na obrazovku – psaní, komunikace bez hlasu. No a můj hlas, nesnáším svůj hlas. V posledních týdnech křičím jako nikdy, ze samých útrob, z nitra, z bránice, srdce i h...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Aleksandra Lipczak

Ostrov

Dodnes nevím, co jsem vlastně na ostrovech hledala. Vím jen, co jsem nechala za sebou. Zemi, která mi dala pas. Ženu, která mi dala život. Věci, které si člověk mohl koupit za peníze. Svět, který jsem nedokázala změnit. Voda v moři byla teplá. Vlny po večerech zářily světélkujícím planktonem. Po letech na cestách se mi pletly přístavy v palmových hájích, ve kterých jsem nastupovala na další lodě. Pletly se mi názvy ostrovů, které začínaly na koh a nusa. Pletly se mi tmavé oči a barevné šaty jiných pasažérů. Cestou jsem ale občas potkávala osoby, které hledaly – stejně jako já. Příliš jsme sp...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Urszula Jabłońska
More in CZ

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Usazenina

Hele, než se vytvoří taková usazenina na sprchový hlavici, celkem to trvá. Teď když tady napůl na chodbě, napůl přes schody visím se sprchovou hadicí kolem krku, říkám si: kdyby kámoši viděli moji koupelnu, došlo by jim to. Kdyby každej jednou jedinkrát vyšel nahoru, tak jako Emma to odpoledne, podíval se na tu hlavici, otevřel a zavřel kohoutek, kouknul se na skleněnou stěnu potaženou vodním kamenem, všimnul si zbytků mýho v rychlosti oholenýho strniště v umyvadle, tak by mu docvaklo: ten kluk je úplně v hajzlu, musíme ho zachránit. Koupelna mohla rozhodnout, ale hele, samozřejmě existovaly i...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa