View Colofon
Translations
Mentor

Petr Borkovec

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Čistička

Written in CZ by Anna Háblová

Postávala před shlukem stavebních buněk a třela si studené ruce. V dálce nad řekou se mihli dva kormoráni. Po chvíli se začala rozhlížet na všechny strany a kontrolovat esemesku, která jí včera přišla. „Ahoj Petro, akce cisticka zitra v osm. Sraz pred mostem u bunkoviste. A.“ Přečetla si to ještě třikrát, než světlo displeje zhaslo.

Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky. Zatímco starší se zvedala nad zem válcovitými nádržemi, které na Google mapách vypadaly jako dokonalé kruhy v obilí vypálené mimozemskou civilizací, ta moderní pracovala ve skrytu pod zemí. Ven z ní vykukovala jen stavba velínu.

Mezitím co se kormoráni přesouvali na břeh, minulo ji nákladní auto a s ním i smrad. Řidič se na ni ani nepodíval, byl koncentrovaný na to, aby projel úzkým hrdlem mostu.

Konečně se na konci ulice objevila silueta. „Zdravím Pirolgelb,“ řekl Adam místo pozdravu.
„Hlavně, abys ty barvy měl. Máš je?“ ujišťovala se Petra i přes to, že sama měla jedno balení v batohu. Pirolgelb, v překladu žluva hajní, bylo označení jejich dvoučlenné umělecké skupiny, kterou si na škole založili. Jméno přejali podle názvu reflexně žluté pigmentové barvy. Jednou jí natřeli rozpadající se historickou vilu na okraji města. Do dvou měsíců nechal majitel dům zbourat, protože se spolu s fotkou výrazně žluté zříceniny ocitl v několika novinách a nebylo mu příjemné, že bude mít pověst toho, kdo nechal umřít část kulturního dědictví. Pozemek rychle zarostl trávou a náletovými dřevinami. Později obarvili úzký chodník podél Magistrály. Lidé se po něm báli chodit, aby je nesmetla rychle jedoucí auta. Chodník sice nerozšířili, ale Adam i Petra díky tomu prošli do dalšího ročníku studia. Do povědomí spolužáků se dostali až vypuštěním žluté mlhy před ministerstvem kultury, když nezávislé galerie nedostaly dotace. Na ministerstvu se žlutého smogu lekli a vypsali ještě jedno výběrové řízení.

Tentokrát měli v plánu obarvit výtok čističky, nasdílet fotky na sítích a poslat je novinářům. Téma hormonů a antibiotik vypouštěných do záchodů, které ve vodě zůstávají i po opuštění čističky a ovlivňují pohlaví ryb a život dalších zvířat v okolí výpusti, jim oběma připadalo nosné. Látky se koloběhem vody dostávají i do pitné vody a mezi vědci existuje podezření, že u mužů zvyšují neplodnost a rakovinu prostaty. Prošli otevřenou branou směrem k podzemní čističce. Minuli velín, který Petra už jednou navštívila v rámci veřejné exkurze, aby se na dnešní akci připravila. Každý návštěvník tehdy dostal přilbu a reflexní žlutou vestu. Taková náhoda. Žlutá k čističce prostě patří, pomyslela si. Velínu dominovaly dvě obří obrazovky rozdrobené do menších oken zaznamenávajících jednotlivé provozní haly. V některých oknech se nádrže s vodou podobaly temné gumové hmotě, v jiných se tekutina přesouvala rychle jako hejno ptáků.

U jednoho ze stolů seděl starý muž, jehož pantofle neuměly skrýt díry v ponožkách. Z jedné strany měl opřené berle, z druhé sklenici medu a sáček s rohlíky. Měl vousy a dlouhé vlasy jako Kristus. Hrbil se před monitorem, po němž klouzaly čísla a grafy probíhajících chemických a biologických procesů, které transformovaly hovna ve vodu podobně zázračným způsobem, jako byla proměněna voda ve víno na svatbě v Káni Galilejské. Za tento zázrak prý mohou především bakterie, vysvětloval jim nadšený průvodce. Živí se výkaly, a pak když umřou, sednou si jejich těla ke dnu jako kal. Ten se pak velmi snadno odčerpá a voda může podstoupit další fázi čištění. Skupina v helmách procházela jednotlivými halami jako chrámovými předsálími a sledovala zázrak proměny. Shrabovače odstraňující z hladiny nečistoty se posouvaly neznatelnou rychlostí. Když čističku opouštěli, nebylo už venku vidět a výpusť o sobě dávala vědět jen hučením.

Adam a Petra stáli u hrdla mostu, a aby nevypadali jako náhodní návštěvníci, oblékli si žluté vesty, které Petra při exkurzi ukradla ze stolu v buňkovišti. Byly tam vyskládané spolu s přilbami. Na přilby sice měla velký batoh, ale kuráž ne. Teď jí to mrzelo, ale už se nedalo nic dělat. Budou nápadní jen napůl.

Rychlým krokem přešli areál. Nikoho nikde neviděli, jen jednou kolem nich projela motorová rikša s khaki plachtou. Najednou se ale z rikši vyklonila hlava a podívala se jejich směrem. „Ty vole, to je bizár. Co tady dělá rikša?“ uchechtl se Adam. „Tys je tady při exkurzi neviděla?“ zazněl v jeho hlase stín výčitky. Petra se pohledem vmáčkla do země a zavrtěla hlavou. Na zádech ji zastudil pot. Došli k výpusti, odkud se voda s lehce nahnědlou pěnou valila ven a s Vltavou se spojovala v peřejích. Adama to množství vody na chvíli ohromilo, ale vzápětí se pustil do příprav. Petře podal foťák a ukázal jí na místo, odkud bude nejlepší záběr. Sám si stoupl nad výpusť a začal třást průsvitnou umělohmotnou nádobou. Žlutý pyl, který neodnesl vítr, padal do vody a rozpouštěl se. Voda zežloutla jako ranní moč. Petra se na Adama dívala skrz objektiv, dělala záběry s ním i bez něj, ještě se uvidí, jaké fotky se budou hodit.

Výpusť se nacházela za kamenitým valem. Díky němu byli skrytí před očima areálu, ale ne před čočkou kamery, která od velínu mířila až sem. Jedno z okýnek na obrovské obrazovce velínu patřilo právě výpusti. Petra odhadovala, že mají zhruba osm minut, než k nim někdo doběhne. S rikšou ale nepočítala. To se čas snižuje na dvě až tři minuty. Jestli nás chytí, pomyslela si, zabijou nás jako v nějakém sci-fi filmu a za trest se v dalším životě narodíme jako dělníci v indické čističce. Z česel budeme holýma rukama odstraňovat nerozložitelné zbytky – vložky, kondomy, utěrky, pytlíky nebo punčocháče. A pak těma rukama budeme jíst rýži se sabdží. Podívala se na své ruce, které držely Adamův foťák. Hotovo.

Petra nahlédla za val. Nic a nikdo nebyl vidět. Adam rychle balil foťák a prázdné piksly. Rozhlédla se na druhou stranu, směrem k řece. Byli odtud vidět kormoráni sedící na protějším břehu. Natahovali k nebi dlouhé, na konci zahnuté zobáky. Vypadali spokojeně, možná právě posnídali rybu. Když se podívala zpátky přes val, uviděla přijíždějící rikšu.„Rychle, dělej, jedou!“ vykřikla a oba se rozběhli k bráně. Petra v duchu Adama proklínala. Jak to, že se k tomu zase nechala přemluvit? Tyhle zatracené adrenalinové akce si na rozdíl od něj neužívala. Začalo ji píchat v boku. Vzdálenost k bráně se zdála nekonečná. Rikša se k ní blížila a Adam se vzdaloval. Co všechno se musí obětovat kvůli umění? Štvalo ji, že se na škole čím dál víc místo malby dělá koncept. Místo zkoumání barev se jen mluví. Nechápala, proč se dělají samé sociální akce a performance. Dokonce už se ani tolik nepíše. Kde jsou ty doby, kdy se do rohu místnosti vylila plechovka kokakoly a k ní se napsal teoretický text o konzumní společnosti. Cítila, jak jí těžknou nohy. Rikša ji ještě nedostihla, ale nohy to už začínaly vzdávat.

„Co tady děláte?“ křikl na ni chlap. „Zavoláme policii! Máme vás na kameře!“

Adam se zničehonic zastavil.

„Utíkej!“ zavolal na Petru a zahradil malému vozidlu cestu. Rikša zastavila. Když byla Petra v bezpečí za bránou, ohlédla se. Adam právě vytahoval občanku z peněženky.

Jeho gesto ji překvapilo.

Nechal se chytit kvůli ní.


Nepamatovala si, jak se dostala domů, co po cestě viděla a jestli nepotkala nějakého známého a nedala se s ním do řeči. Najednou byla doma, zabouchla za sebou dveře, hodila batoh a bundu na zem a vyčerpaně padla na matračku. Zadívala se na svůj poslední obraz. Pohled na něj ji trochu uklidnil. Byl na něm orel skalní, který s roztaženými křídly právě dosedal na zem. Petra ráda malovala ptáky. Nejdřív polila plátno barvami, rozmyla je vodou nebo je na sebe obtiskla. Vytvořilo to různorodé tvary s podivnými detaily. Z náhodných skvrn na plátně domalovávala kormorány, sýkorky, vrabce, hýly, nebo i ptáky ze své fantazie, jak jí zrovna napověděl flek. Ale s tímhle na škole nepochodí. Dnes je nejdůležitější myšlenka. Koncept. Akce. Událost. Nechtěla být za krávu, co dělá kýč. Proto se přidala k Adamovi. A taky proto, že měl tak pěkné ruce. V polovině představ o Adamovi usnula a probudila se až ráno.

Vstala z matračky a šla se vyčůrat. Tekutina v míse jí připomněla včerejší akci. Co je teď s Adamem? Dostala o něj strach. Zachoval se statečně. Tak ho předtím nikdy neznala. Sáhla po mobilu a vytočila jeho číslo. Nebral to. Otevřela Instagram. Během listování upravovanými fotkami se zastavila až u letícího ptáka od uživatelky dianabeltranherrera. Modelovala sochy ptáků ze sytě barevných papírků, které fotila na pastelovém pozadí. Neproslavila se sice žádnou výstavou, ale zato měla přes šestnáct tisíc sledujících. Petru píchnul obdiv i závist, trpce si pomyslela, že sem to nikdy nedotáhne. Přesto jí poslala srdíčko a přidala se k dalším pět seti osmdesáti šesti srdíčkujícím. Vzápětí jí naskočila fotka od Adama s popiskem commingsoon a pod ním nedočkavé komentáře a gratulace jeho sledujících. Ze žlutého oblaku nad žlutou vodou se rýsovala široká ramena. Petra se nemohla dočkat, až se dozví, jak to s ním dopadlo a jestli už nedomluvil nějaká média. Napsala mu zprávu. Viděla, že je připojený, ale neodpovídal. Podívala se z okna. Podle nasvícené střechy protějšího činžáku poznala, že je dnes slunečno. Šla ke skříni a ponořila ruce do svého šatníku. Podle hmatu vybírala šaty, ve kterých by jí to mohlo slušet. Dneska ji čekaly dvě přednášky a nepovinná kresba aktu. Ve škole Adama určitě potká.

Ale nepotkala. Ani na kresbě, kde na velký formát balicího papíru črtala uhlem ženskou siluetu v kontrapostu a nezašpiněnou rukou kontrolovala displej mobilu. Modelka, stará paní, měla jednu nohu napnutou, druhou pokrčenou a protilehlou ruku v bok. Osa její pánve probíhala šikmo a směřovala opačným směrem než osa ramen. Celá postava tím vytvářela dynamické esovité prohnutí. Kůže na ní visela jako nevyžehlené prádlo. Petřin uhel hledal na papíře všechny anomálie a neforemnosti s neodbytnou úporností, stejně jako by hledal přesný tvar ptačího zobáku.

Doma se pak jen skácela na matračku a tupě civěla na televizi. Na obrazovce běžela antilopa a v závěsu za ní tygr. Než stačil antilopu kousnout, Petra zívla a přepnula na pěveckou soutěž. Kamera chvíli zabírala kluka s mikrofonem a chvíli obličeje porotců, které se křivily, jako by snědly nezralé kiwi. Už to chtěla vypnout, ale ještě dala šanci kanálu, který přes den vysílal pro děti a v noci se věnoval pořadům o umění. Redaktor seděl v tmavém proutěném křesle uprostřed temného studia a právě představoval nového hosta. Umělec měl modré sako a tmavé vlasy pečlivě rozcuchané, jako by se právě probudil nebo se s někým pral. Za jeho zády se promítla fotka, na které sypal žlutý prášek do výpustě. Petře se napěnila krev. Redaktor se Adama ptal, proč se k této akci odhodlal. Na co chtěl jako umělec upozornit? Adam opakoval věty, které Petra dobře znala. Formulovali si je společně. O Petře a jejich skupině ale nepadlo jediné slovo. Skupina Pirolgelb jako by neexistovala. A existovat už ani nebude.

Petra si stoupla na balkon, vzala z parapetu krabičku cigaret, kterou tady Adam jednou zapomněl, a zapálila si. Krev už se jí zase uvolnila, jako když se šlehačka přešlehá a vzniknou z ní máslové hrudky a podivný tekutý zbytek. Po chodníku nikdo nešel, jen reflektory aut se jí mlžily v dálce. Nechutnalo jí to. Típla cigaretu do květináče s šalvějí a tou samou rukou mu dala facku, až se posunul na samou hranu balkónu. Petra si představila, že by do něj stačilo už jen dloubnout a on by se převážil a roztříštil se o chodník.

Vzpomněla si na exkurzi čističky a na slova průvodce, který jí vysvětloval, že miliardová stavba, která je zafixovaná pod zemí, nejde rozšířit o žádnou další provozní část. „Když se ta stavba projektovala, o žádných hormonech se nevědělo,“ zněla jí v hlavě jeho slova. „Žádná změna tady není možná.“ Petra tupě zírala do květináče. Měl ozdobné drážky s modrou glazurou. V hlíně vedle khaki lístků byl zapíchnutý moduritový ptáček s mašlí. Možná, že právě tohle je ze všeho nejmíň falešné.

Petra se prstem dotkla malého zobáčku a opatrně přisunula květináč zpátky k sobě.

More by Anna Háblová

Cizí město

Amsterdam byl na prahu podzimu barevný a náladový. Slunce každou chvíli střídal déšť, a to se opakovalo stále dokola jako zdrávasy na růženci. Stála jsem pod mostem a čekala, až jedna z krátkých smrští přestane. Naplánovala jsem si výlet na kole po okolí Amsterdamu. Chtěla jsem vidět ty vyhlášené poldry, vodní kanály křižující sytě zelené louky s dominantami větrných mlýnů, které roztahují svá ramena jako strašáci na poli. Měl to být můj první výlet v novém městě. První zážitek, kterým se nějak odstartuje přátelství mezi mnou a tímto místem. V zemi vyhlášené špičkovou architekturou, kde jsem p...
Written in CZ by Anna Háblová
More in CZ

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Sbírání sil k útěku

(...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. H...
Written in CZ by Ondrej Macl

Portrét

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit. Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Trilogie toulavého pohlaví

Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, pr...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca