Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle:

JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA.

Nedávno se mi přihodilo něco podobného.

Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí.

Patří mezi ně nehoda, Zorrova maska, vypreparovaná zvířata ve skleněných nádobách na polici v mojí škole, přestřelka, předstíraná smrt mojí sestry, dveře našeho starého domu a takhle bych mohla pokračovat. Jde o záblesky, které se vracejí do mého současného já a vrhají mě do tajné místnosti. Někdy v té místnosti setrvám dlouho, jindy si kladu otázku, proč bych tam vlastně měla zůstávat a nechám toho. Ale doopravdy mě fascinuje ta záhada, kterou s sebou tyto výjevy přinášejí. Na jednu stranu by bylo lepší nechat je být, na tu druhou je však touha přiblížit se k plameni tak nekontrolovatelná, že mi nezáleží na tom, že se spálím. Protože přesně to se stane, to si teda pište. Právě o to jde.

V určité části své sbírky Bradbury píše: podobné seznamy, vytažené ze skrytých záhybů vašeho mozku, by vám mohly pomoci objevit sebe sama.

Nikdo nikdy netvrdil, že to bude snadné – to jen aby bylo jasno –, hrozí, že si přivodíme vážné popáleniny.

Bradbury hovoří o rokli poblíž domu, v němž v dětství žil:

A potom jsem si chtěl vybavit, jak vypadala ta rokle, hlavně tenkrát, co jsem se pozdě v noci vracel domů […]. Můj brácha Skip utíkal napřed a schoval se pod mostem přes rokli s potokem […], vyskočil, popadl mě a zaječel. Já utíkal, upadl jsem a zase utíkal a celou cestu domů mi jektaly zuby.

Já tu rokli neznám, ale znám instinkt „utíkat a upadnout a zase utíkat“ a ten instinkt vibruje. Klidně se vsadím, že se vibruje v každém z nás.

Běžel jsem, dělal jsem ohromné skoky. Ale nemohl jsem si pomoci, vždycky jsem na poslední chvíli zamrkal a zahleděl se do té hrozné tmy. A pokaždé to tam bylo.

Trik spočívá v tom exhumovat, hrabat jako divoch ve své minulosti. Pokud jsme ochotni to udělat, pokud se nám doopravdy podaří podívat se těmto věcem zpříma do očí, neumíme si ani představit, jaké odjištěné miny na nás čekají.

*

Strýcův a tetin dům stál ve vesnici. Byl součástí jednoho z těch sešikovaných komplexů, kde jsou všechny budovy stejné a přilepené jedna na druhou. Tato oblast se nacházela poblíž sportovního hřiště, po pravé straně už vesnice končila a zadní části domů sahaly až do otevřených polí. Byla tam spousta plevele a sežehnutých větví, které se lámaly jako krekry. Když na ně člověk šlápl, občas se pod botami zdvihl hnědavý prášek. Nikdo se to tam nikdy neobtěžoval uklidit a na pohled to nebylo nic moc. O kus dál se válely opuštěné pneumatiky, které na slunci každé léto popraskaly. Byl odsud vidět strýcův a tetin dům, v uličce, do které se sotva vešla auta – vždycky se zdálo, že už tam zůstanou uvězněná. Občas byla ulička plně obsazená a my si museli chtě nechtě hledat místo jinde.

Domy v té oblasti nebyly příliš velké, zato byly postavené poctivě, když už nic jiného, měly tlusté zdi a člověk jen těžko zaslechl nějaký hluk. Bylo by tam hrobové ticho, kdyby na druhé straně silnice nevedly koleje.

V jistém smyslu nechápu, jak tam strýc s tetou dokázali s tou změnou číhající neustále v záloze žít. Vlak projížděl za svítání a občas i uprostřed noci, to býval slyšet nejvíc. Možná proto, že tam panovalo takové ticho a on se vždy přiřítil jako rána z děla. Představovala jsem si, že je obrovský a vydává hlasitý kovový rámus. Nebyl to jeden z těch moderních vlaků, blízká nádraží spojovala venkovská železniční trať a vlaky sotva držely pohromadě. Lidé jím jezdili, jen když jim nezbývala jiná možnost, případně ho v létě zaplňovala mládež, která se jím vozila dolů k moři. Strýc a teta věděli nazpaměť, kdy se spouští závora, a pokaždé, když vlak projížděl, si mysleli, že jim dům spadne na hlavu. Jeho příjezd burácel v uších a zdálo se, jako by podlaha vřela, jako by se nám měla rozpadnout pod nohama. Když byl docela blízko a projížděl těsně kolem domu, okna se třásla, bylo to něco jako zemětřesení. Ze všeho nejdřív byl slyšet v ložnici. Pak se přesunul do koupelny – měla jsem dojem, že strhne podlahu a srovná stěny i všechno ostatní se zemí. Pokaždé jsem si to fakt myslela.

Dům měl zahradu, která byla po jedné straně ohraničená suchou zídkou. Strýc na tom místě založil záhonek, aby tam mohl pěstovat rostliny. Většinu tvořily sukulenty, břečťan se naopak plazil po zídce. Zídka byla nízká, za ní vedly dlouhatánské kolejnice. Byly k nám s tím štěrkem a plevelem úplně přilepené.

Když vlak projížděl, šlo o rituál; pokaždé jsem zadržela dech, protože jsem si byla jistá, že z toho nevyvázneme živí. Ale my jsme mu byli úplně ukradení. Především v noci mě fascinovalo pomyšlení na nádraží a na to, co by mohlo být pod kolejemi. Vlak mohl rozdrtit cokoli a mně přišlo úžasné uvažovat nad tím, co se tam venku děje a jak se přemisťuje tma. Nebyl tam žádný úkryt a všechno přítomné se muselo s vlakem vypořádat. Dělala jsem si o ně starost a přemýšlela, co se může přihodit, zatímco se nikdo nedívá.

*

V létě, když začínalo zacházet slunce, jsme sedávali na zrezivělých schůdcích u velkých klenutých vrat na protějším chodníku. Vrata byla sytě hnědá, připomínala půdu, a z jejich prostředku vystupoval reliéf lví hlavy. Nevěděli jsme, kdo za těmi vraty bydlí, ani jsme je nikdy neviděli otevřená. Na těch zrezivělých schůdcích jsme zůstávali až do večera. Rez se přilepovala na ruce v černých čtverečcích, tak jsme ji stírali a cítili se kvůli tomu důležitě.

Všechna vrata okolních domů zůstávala otevřená a naše matka, která seděla ve stínu, nás pozorovala.

*

Bylo před večeří a panovalo letní ticho, sem tam se ozval nějaký pták, možná to byly sovy. Po státní silnici nedaleko nás projíždělo málo aut. Já jsem s matkou čekala na otce. Ona seděla na lehátku pod stříškou verandy. Měla na sobě květované šaty a jedla okurku. Vstala a přistavěla ke stolu židle, chystala se vařit. Vyndala z mrazáku pár plátků masa a opláchla několik listů salátu. Sem tam se podívala směrem k vratům. Vrata našeho domu jsou z tepané oceli a jsou natřená nazeleno. Jsou příliš vysoká, než aby se dala přelézt, a jsou automatická, spouští se tlačítkem ovladače. Víme, že někdo přijel, protože vidíme reflektory, které prosvítají jejich mezerami.

Vzduch byl plný zpívajících cvrčků, doteď je slyším. V dálce už byl venkov tichý. Matka zapnula televizi. Nemluvila a já ji sledovala. Občas vyhlédla směrem ke konci ulice a čekala. Pak vždy zamířila zpátky a vracela se ke své práci. Já se také vykláněla a čekala.

Nevím, jak dlouho jsme tohle dělaly. Nic jsme si neříkaly a na pozadí dál mluvila televize. Ona se na ni občas mrkla, poslechla si pár vět a zase se otočila. Té noci bylo ticho blízko, zdálo se, jako by něco končilo. Z hrnců se linula vůně červeného masa a pára se rozplývala ve vzduchu. Matka postupně tlumila plamen, až ho vypnula docela a podívala se na vrata. Já se dívala na ni.

A právě v tom okamžiku jsem ho uviděla. Uviděla jsem ho na louce, schovaného mezi borovicemi, byl nedaleko. Moje matka dál pendlovala mezi stolem a hrnci na plotně a možná si ho nevšimla. Nic jsem jí neříkala, ze strachu, aby se nevylekala, ale doufala jsem, že zůstane, kde je, a že se můj otec vrátí. Nehýbala jsem se, ale cítila jsem, že se mezi nás vměšuje. Udělat nějaký hluk a vyplašit ho by nebylo k ničemu. Věděla jsem, že tam je a že ji chce zničit. Nevím, jak dlouho ji sledoval, mohla to být půl hodina nebo méně, anebo možná víc. Díval se na její šaty a pak na vlasy a vůbec na všechno, co bylo její. Hlasy z televize dál něco říkaly. Cvrčci v okolí cvrkali jako o život. Obloha byla temná a bylo léto, ale člověk neumíral vedrem. Matka pozorovala naše zavřená vrata.

Možná si toho nevšimla, ale já pořád přemýšlím nad tím, že jsme toho večera nebyly samy. Nevím, co se mi zdálo, že na té louce, tam kousek od nás, vidím. Chtěla bych ale – z hloubi duše – vědět, jestli to došlo i jí, jestli si i ona všimla, že nejsme samy. Z mého pohledu nebylo pochyb o tom, že byl vzdálený jen pár kroků a že si pro nás přišel. Toho večera jsem měla strach, že hledá právě nás a že neodejde s prázdnýma rukama.

Pak, zničehonic, zmizel. Odněkud přijít musel a nejspíš ho někdo poslal. Každopádně, kdyby byl chtěl, mohl zůstat.

O několik dní později jsme se s kamarádkami vracely z večírku. Už byla noc a po státní silnici uháněla auta. Slyšely jsme, jak nás míjejí a předjíždějí nás. Za jízdy jsme uviděly zablikat světla. Někdo nám naznačoval, abychom zpomalily a přejely do protisměru. Na chvíli jsem ho spatřila znovu. Projely jsme kolem nabouraného auta. Kufr byl papírový pytlík, vypadal jako prázdná plechovka od rajčat a byli tam policisté a sanitka. Nevím, jestli tam byli nějací zranění nebo krev, ale něco mi říká, že ano. Zatímco jsme pomalu jely vpřed a dívaly se do toho vozidla, vstoupilo mezi nás ticho, jako by bylo po bitvě. Kamarádka za volantem začala tvrdit, že jsme měly štěstí, „stačilo jet o chvíli dřív a potkalo by to nás,“ opakovala. Tu noc byla silnice opravdu temná a já jsem věděla, že nás opět ušetřil.