View Colofon
Original text "Gerico" written in IT by Fabrizio Allione,
Other translations
Proofread

Olga Stehlíková

Mentor

Alice Flemrová

Published in edition #2 2019-2023

Jericho

Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Část I. – Farma

[…]

I

[…]

Farma, tak tomu místu říkali, se osaměle tyčila na temeni jednoho nízkého kopce. Byl to dvoupatrový statek, úzká a dlouhá obdélníková stavba ze dřeva.

Jens, usazený v houpacím křesle na chodbě, sledoval z okna v horním patře svůj pozemek, který sahal až za řeku. Jeho malá černá očka byla neustále v pohybu, propátrávala obzor zahalený do tmy, ostražitá vůči každému podezřelému detailu. Elia a Natan seděli vedle něj na zemi a hráli si se zrezivělými autíčky.

Byly slyšet zvuky noci – hmyz, šustění listí, poslední bučení ve chlévě – a vrzání houpacího křesla.

Jens držel v pravé ruce dvouhlavou pušku a u nohou měl položenou krabičku plnou nábojů. Čas od času, když odvrátil pohled od krajiny venku, pokládal ruku na hlavu jednoho ze svých chlapců.

Elia měl pokožku světlou jako perleť, vlasy tak blonďaté, až byly skoro průhledné, blankytně modré oči a jemné rysy. Natan, ten starší, se otci ve všem podobal: byl tmavý, klátil se jako klas obilí a štíhlý byl jako proutek, ale takový, který se nedá jen tak zlomit.

Elia nastartoval autíčko tím, že jím několikrát přejel po podlaze. Zvedl ho a dlaní zarazil kola, aby se nespustil setrvačník. Klekl si, otočil se ke schodům a posunkem ukázal Natanovi, aby uhnul.

Položil autíčko na zem, povolil stisk a díval se, jak se rozjíždí, zrychluje, mění směr a kutálí se ze schodů.

Při pádu se odrazilo od každého schodu, a když se dostalo až do spodního patra, ještě pár vteřin slyšeli, jak se hýbe.

Elia zasupěl a chystal se sejít do přízemí.

Ozvalo se zavrzání domovních dveří, pak hluk vycházející z kuchyně, podobný krokům, a Elia se okamžitě zarazil.

Jens se zprudka zvedl a sevřel pušku.

„Do pokoje,“ řekl, „honem.“

Bratři okamžitě uposlechli. Vletěli do pokoje, zamkli dveře a stáhli žaluzie. Jens v chodbě znovu uslyšel zvuk kroků. Spousty kroků. Pušku držel pevně mezi ramenem a bradou, namířenou dolů ze schodů.

Udělal pozpátku pár kroků a přiblížil se tak k oknu. Krátce se ohlédl.

Po dvoře se potloukala smečka pěti, možná šesti vlků. Ve chlévě i v kurníku bylo ticho, zdálo se, že si zvířata ničeho nevšimla.

Pravou nohou zastavil houpající se křeslo. Pak uslyšel vrzání prvních schůdků. Šli nahoru. Jens šátral volnou rukou v kapse kalhot. Našel matici, vzal ji a hodil ji ze schodů. Cinkání zvířata zastavilo. Jens toho příměří využil. Opřený o pušku se sehnul, naplnil si kapsy náboji a zase se narovnal.

Pak začali znovu stoupat nahoru. A už je tady, červené oko.

Vlk natáhl čumák směrem k měsíci, který lišácky nakukoval oknem.

Hlaveň Jensovy pušky mířila přímo na zvíře.

Byl to vyzáblý, přízračný vlk. Po stranách čumáku měl známky nezhojeného zranění. Vycenil zuby a tržná rána na pravé straně tlamy obnažila poničený, ale stále vražedný chrup. Naježil srst a popošel ještě pár schůdků směrem k muži.

Jens držel prst pevně na spoušti, oči měl nehybné a doširoka otevřené, nemrkal. Všiml si dalších červených očí. Teď už byli na schodech dva.

Vyčkával. Vyčkávali.

První vlk se s vrčením dál přibližoval a cenil tesáky.

Když bylo zvíře od muže jen na pár metrů, jeho nervózní údy se odrazily do křečovitého skoku a Jens zmáčkl kohoutek.

Zasáhl zvíře ve skoku, s tlapami půl metru nad zemí. Náraz kulky vlka odmrštil proti zdi. Stěnu zamazala krvavá skvrna.

Jens se nenechal vyvést z míry. Zamířil na dalšího vlka a vystřelil další ránu. Druhé zvíře vyskočit nestačilo, zůstalo ležet na schodech. Jens zpozoroval další vlky, kteří se chystali nahoru. Vrhnul se na ně a oháněl se přitom puškou, jako by to bylo kopí. Podařilo se mu překazit útok dalšího zvířete, když ho několikrát praštil do hlavy, až mu ji rozbil. Z kapsy vyndal další náboje a rychle nabil zbraň, bez panikaření, bez průtahů.

Seběhl schody přeskakuje mrtvoly a v přítmí kuchyně uviděl tři třesoucí se vlky. Toho nejbližšího střelil do krku a rozeběhl se proti ostatním, kteří utekli.

Došel ke vchodovým dveřím, a když se ujistil, že už kolem žádní vlci nejsou, zavřel je a vrátil se zpátky.

Poslední vlk, na kterého vystřelil, ležel na boku a nemohl se zvednout. Svíjel se v nezvladatelných křečích. I polomrtvý zuřivě funěl, troufal si dokonce vrčet. Několikrát se pokusil znovu postavit na nohy. Škobrtal, padal, mrskal sebou, jako by klouzal po ledu. Snažil se cenit tesáky, ale jen si máchal čenich ve své vlastní krvi.

Jens se k němu přiblížil a dorazil ho ránou do hlavy.

Byla to samička. Měla okousané a vytahané struky, což svědčilo o hladu jejích mláďat. Jens vystoupal po schodech a šel zavolat syny. Než se uložili ke spánku, s navyklou pečlivostí vyčistili dům.

[…]

VIII

Kolikrát už si Jens řekl, že svým klukům všechno vysvětlí. Jednoho dne, říkal si, jednoho dne jim o tom všem povím. O mužích a o ženách, a o všech věcech světa. A omluví se jim, řekne jim, že mlčel, aby je ochránil. Že to je jeho úkol, chránit je. Je to slib, který složil před mnoha lety a chtěl ho dodržet. Bude jim vyprávět o Ailin, bude jim vyprávět, že i oni měli mámu. Ženu, která je zázrakem nosila v lůně a potom je porodila, kojila, přenesla je z nehmotného světa do toho materiálního. „A kde je teď, naše matka?“ zeptají se a on, co jim na to odpoví? Je to opravdu dar, tahle pravda? ptal se sám sebe. V tom příběhu je jenom bolest a on se ji rozhodl uchovat pro sebe, obtěžkat se jí; byl to trest. A potom přemýšlel nad tím, že by jim musel povědět, že ne všechny děti při vyrůstání pohřbívají mrtvoly, že to není věc, kterou by děti měly dělat, že to tak být nemá, že řeky běžně nepřinášejí lidské mršiny. Musel by jim říct, proč a odkud pochází ten nevyčerpatelný příval mrtvých těl a proč se jich bojí a musejí je pálit. A tak je dál udržoval v nevědomosti, věznil je v tom jejich malém světě, kde se zlo dalo zvládat, kontrolovat, rozkouskovat a schovat v dalším zlu a pak se mohlo pohřbít a dalo se na něj zapomenout, alespoň na chvíli. Nenaučil je ani číst, protože měl za to, že čtení je klíč ke všemu, pozměňuje každou myšlenku. Když se člověk dozví, že existuje vědomí, které může být přepsáno a uchováno navždy, že existuje paměť, která se nevymaže, tak už nic nepřijme a ze všeho se stane tajemství, jež je nutno odhalovat, interpretovat. Přestane být důvěřivý jako dítě, které na všechno skočí, a začne si klást otázky a nespokojí se s každou odpovědí. Naučí se, že pravda je obrovský zmatek, existuje jen krok kupředu, a ještě jeden krok, a ještě jeden, pořád směrem vpřed, dokud člověk nepochopí, že pravda je nedosažitelná a možná ani neexistuje.

Jak dlouho to kouzlo může ještě vydržet? ptal se sám sebe.

Plakal, plakal potichu. Nedařilo se mu ty slzy zastavit. Jen slzy, a nic víc. Tekly mu po zápěstí, po bradě.

V té chladné, deštivé a větrné noci, ve světle třesoucích se svítilen, s modlitbami za umírajícího muže v srdci, sedíce na zemi jako staré postavy ze zapomenutého světa, pohřbeného pod staletími a zapomenutého pro dobro všech, tu byli otec a jeho synové a tajemství života, křehkost a dobytčí odolnost každého stvoření, čas, který požírá, a čas, který léčí.

Když byla hluboká noc, spali ve tmě v objetí.

Bouřka se přehnala, na nahý a divoký měsíc zavyl vlk.

IX

Natan se probudil. Jens tam nebyl. Elia ležel na zemi, nohy měl pod přikrývkou. Promnul si oči, podíval se na svítání, na slunce, které zahájilo výstup a razilo si cestu nebem. Ucítil vůni kávy. Na stole byly zbytky rychlého jídla. Vstal, šel ke stolu. Na talíři byl ještě krajíc chleba, jen kůrka, a stříkanec marmelády. Měl hlad, přišlo mu, že už nejedl několik dní.

Káva byla vystydlá. Nalil si ji do šálku a napil se. Promíchala mu prázdnotu v břiše. Uvařil si vajíčko natvrdo. Nožem odřízl pár plátků ze sušeného vlčího stehna a osmahl je v kastrolu, na másle, z jedné i z druhé strany, aby změkly. Posadil se ke stolu a jedl, jako by to bylo první jídlo po mnoha letech.

Myslel na svoji matku.

*

Jens byl ve sklepě, u Bratra Efraima. Ten seděl se zkříženýma rukama a nataženýma nohama. Díval se na muže na oltáři se soucitem utěšitele.

„Jensi,“ zašeptal Bratr Efraim. Obrátil oči v sloup, hluboce vydechl, zachroptil a zakašlal.

„Jensi,“ zopakoval.

Jens přišel až k němu. Obrátil mokrý hadr, který mu předtím položil na čelo. „Copak?“ zeptal se. Horečka pořád stoupala a bratr blouznil.

„Jak se má malá?“

Jens mu stiskl zápěstí. Měl nízký tlak, skoro nepostřehnutelný tep. „Má se dobře, nedělej si starosti,“ ujistil ho znovu.

„Kde je?“ otočil se k muži, který o něj pečoval a doprovázel ho do nadcházející temnoty,

„Je nahoře s klukama?“ Jens přitakal. „Tak fajn,“ Bratr Efraim si povzdechl. „Cos jim řekl?“ Jens se přiblížil k židli. „Všechno.“

„Všechno?“

„Všechno, co potřebovali vědět.“

Bratr Efraim zavřel oči. „Jak na to reagovali?“ zeptal se. Oči zase otevřel. „Nevím. Myslím, že už to nějakým prapodivným způsobem tušili. Byli malí, ale něco si přesto pamatovat musí.“

„To je možné,“ poznamenal Bratr Efraim. „Děti pochopí věci, co nepochopí ani světci.“ Na chvíli se odmlčel. „Jensi,“ pokračoval, „chci tě o něco poprosit. Bude ti to připadat zvláštní, ale chci, abys to pro mě udělal. Vím, že bych neměl, ale mám strach.“ Jens se napřímil na židli, zbystřil. „Povídej.“

„Pamatuješ si, jak jsme v noclehárně, když jsme v Bejt Šemeši chodili do školy, to jsme byli ještě malí, zrovna jsme opustili Dům Matek, zpívali před spaním jednu písničku, pamatuješ? Bylo to pár slok a přihlouplej refrén ve verších,“ Bratr Efraim propukl v chraplavý a děsivý smích, který jako by už patřil do světa mrtvých, „pamatuješ si ji, Jensi?“

„Jasně, že si ji pamatuju,“ odpověděl pobaveně, „sem tam si na ni vzpomenu a pak už ani oka nezamhouřím. Proč se mě na to ptáš?“

„Chtěl bych, abys mi ji zazpíval, zapomněl jsem slova,“ řekl Bratr Efraim. „Už jen pomyšlení na to, že ji uslyším, mě naplňuje klidem. Udělal bys to pro mě?“ Jens zůstal chvíli zticha, pak se vzpamatoval. Šel ke dveřím a zavřel je. Vrátil se k oltáři, přisunul si židli a odkašlal si. Vzpomněl si na první strofy – předstíral, že je zapomněl, ale pamatoval si je všechny, jako by je měl vyryté na vnitřní straně víček.

„Mysli na to, že ji zpíváš Natanovi nebo Eliovi,“ pobídl ho Bratr Efraim posledními zbytky hlasu, „nejsi tady. Dělej, jako bys byl s Ailin a s klukama, v malým domku hned u moře. Jako byste byli poslední lidi na zemi. Předstírej, že je to radostnej zpěv.“

Jens zavřel oči. Dodal si odvahy a začal zpívat. Všechno mu připadalo tak směšné. Pak se podíval na tvář Bratra Efraima, byl klidný jako nemluvně, které se chystá ke spánku, a tak v té stupidní písničce pokračoval a věřil každému slovu, jež zpíval, ať už to byla modlitba, nebo proroctví.

Stiskl příteli ruku a cítil, jak jeho život odchází za tónů té falešné ukolébavky.

More by Monika Štefková

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Vězňův slovník

Vězňův slovník obsahuje hlasy a příběhy mužů zavřených v turínské věznici Nápravné zařízení Lorusso a Cutugno, konkrétně v sekci V pavilónu C, určené „chráněným vězňům“. Kniha vznikla v rámci spisovatelské dílny, která probíhala uvnitř a trvala dva roky. Všichni víme, co znamená „domov“, „zima“, „láska“, jejich význam je absolutní. Ale ve vězení se význam slov mění a tato změna se rodí z prostoru: uvnitř existuje pouze tam uvnitř a slova se stávají pravěkými. Jako by se zastavila v prapůvodním čase. A právě v těchto sdílených slovech spočívá síla: slova, která jsou venku běžná, se ve vězení s...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Uenské pandy

Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů. Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello
More in CZ

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Deník

21. srpna  Jmenuji se Erik Tlomm a tohle je můj deník. Psaní mi doporučil psychiatr, prý pro úspěšnější léčbu. Ale pro koho ho vlastně píšu? Pro něj? Pro ženu Linu? Doufám, že zrovna jí moje zápisky neukáže. Mé pochybnosti rozptýlil slovy: „Pište ho pro sebe.“ Tak jsem si koupil kožený zápisník a ocitl jsem se tady, u psacího stolu, abych si psal deník, přičemž se nemůžu zbavit podivného pocitu, že ho píšu ještě pro někoho jiného – ale pro koho?  22. srpna  Abych vysvětlil svůj první zápis do deníku (komu? sobě? jemu? tobě?): nervově jsem se zhroutil a toto zhroucení zanechalo vážné následk...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Óda na hurikán

Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi. Od té doby uběhla řádka let a sklenice, m...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Všichni lidé bratry budou

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být. Do prvního ročníku střední školy šly všechny dě...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz