View Colofon
Original text "Kraj" written in SR by Jasna Dimitrijević,
Other translations
Mentor

Sandra Vlainić

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Šťastný konec

Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

      Probudil mne déšť. Vetřel se mi do snu tak, že jsem si v prvním okamžiku nebyla jistá, z  jakého je světa. Plavala jsem v nekonečném Pacifiku. Vím, že to byl Pacifik, znám ho z televizních  pořadů. Plavala jsem tyrkysem a křišťálem. Tak to říkají v reportážích, tyrkys a křišťál. Z boků mi  splývaly korálkové šňůrky kterými se zavazují plavky. Znám je z fotografie. Moje první plavky,  dětské. Nebe zatáhlo závěsy, zatímco jsem si upravovala uzel na plavkách. Těžké kapky mi dopadaly  na temeno a do natažených rukou, byly stále hustší a těžší, až voda úplně přikryla celý svět. Voda  mne pohltila jako věčné objetí, jako neprůstřelná děloha. Zabrala jsem, kolmé tempo vzhůru, a potom  jsem se probudila. Škoda. Ráda bych se byla naučila plavat. Ale byla jsem si jistá, že oceán není  řešení. 
      Moje sny jsou intenzivní už od dětství. Komplexní. Uvěřitelné. Vzrušující, na rozdíl od  každodenního života. V tom jsou jenom čísla. Přesné početní operace. Účetní výpočty a účtenky.  Čistá a hrubá. Procenta za zdravotní a sociální. Část na účet a část do obálky. Desítky let už uplynuly  od doby, kdy i mně přistávaly peníze na účtu. Snažím se na to nemyslet. Příliš jsem nepřemýšlela ani  před třiceti lety. Byla jsem jako všichni ostatní. Na konci prožitého dne mne vždy potěšil sen. Dnes  ráno jsem musela vstát na první zazvonění budíku. Čekala mne ještě jedna pračka, balení, zaplacení  zbylých účtů a několikáté potvrzení termínu s agenturou. Irena – pracovnice, která mi zájezd prodala  – mi pravidelně připomínala, co si musím před cestou zařídit. Zasypala mne užitečnými radami,  doporučila pojišťovací společnosti, na které se mohu obrátit, i balíčky zdravotního pojištění, které by  byly vhodné si zaplatit. Servilně se stáhla, když jsem ji odbyla s tím, že žádné pojištění nepotřebuji a  ať přestane obtěžovat, protože bych taky mohla změnit agenturu. Podobně jsem zareagovala, i když  se zmínila, že mají v nabídce i nějaké výhodné, podobně drahé, výletní plavby. Pohlédla na mne  starostlivě, jako by si nebyla jistá, jestli je pro mne pobyt v tropických podmínkách vhodný. Hrubě  jsem ji přerušila. Protože nejsem zvyklá na každodenní komunikaci s druhými lidmi, práh tolerance  na podobné kecy mám dost nízký. I když ani ona to nemá lehké. Mohla jsem jí také jednu vrazit a  ona by jen zdvořile kývala, řekla by rozumím a promiňte prosím, že se pletu do vašich věcí, jen jsem  chtěla pomoci, protože to je zacházení, jakého se člověku dostane, když si zaplatí za cestu do  destinace, jakou jsem si vybrala. Vzpomínám si na naše první setkání a Irenino překvapení, když jsem  ji poprosila o kalkulaci jedné z nejdražších destinací, jaké měli v nabídce kanceláře. Určitě  předpokládala, že jí vypíšu šek na dovolenou u moře v Bečići nebo na Chalkidiki. Jakmile jsem měla  Ireninu pozornost, její obličej získal barvu maximálního měsíčního bonusu. 
      Okna se otřásají deštěm. Odvrávorala jsem k terase a nakoukla skrze žaluzie. Na druhé straně  ulice rozhrnuje Marinina silueta závěsy v okně. Samozřejmě, už je vzhůru. Moje kamarádka 
pravidelně každé ráno vstává v 6:45. Zatímco se pokoj větrá, Marina v ústech převaluje dýňový olej  pro detoxikaci. Sama si tuhle alternativní terapii předepsala. Věří, že existují metody, které mohou  ochránit tělo. I já jsem si nedávno pomyslela, že to může být pravda, ale moc dlouho mi to nevydrželo. 
      Mám ještě půl hodiny, než Marina dokončí svoje ranní rituály. Pravidelně poslouchá  předpověď počasí, cvičí podle doporučení chiropraktika, zašívá díry na oblečení. Ačkoli je předčasně  v důchodu kvůli zranění páteře, Marina se nevzdává, věří v happy end a dočká se ho připravená. Pro  chléb, potraviny i květiny chodí vždy pečlivě nalíčená, s nalakovanými nehty a zdviženou bradou.  Náušnice vždy sladěné s oblečením, kabelku s botami, úsměv s pohledem toho, s kým zrovna hovoří.  Když se vrátí z nákupu, ovoce vloží do pletené mísy, květiny do vázy, očistí zeleninu a nechá ji dusit  na mírném ohni. Pokud si už má ničit zdraví, říká, tak v hospodě. Nenechá si ujít žádný sraz bývalých  kolegyň a kolegů, jednou za měsíc až do svítání. A potom zase vybalancovaná strava, vstávání brzy  ráno, každodenní procházky, dýňový olej. Je o dvanáct let starší než já, a člověka by to ani nenapadlo.  Marina se kočičími drápy drží tohoto světa a nemá v plánu se ho pustit. Naštěstí, nebo bohužel, se  nepouští ani mne, pokaždé mne zve s sebou, jakmile na Facebooku vyhraje lístky do divadla nebo  když se vydá na bezplatnou prohlídku římských katakomb pod Bělehradem. Chodí všude a vždy se  domů vrací silnější. Pokaždé se ozve a vypráví, jaké to bylo. Včera večer mi volala, aby se zeptala,  jestli si vzpomínám na slova jednoho starého šansonu, který byl populární, když jsme byly malé, ten  o městě a o vlnách. Chtěla se podívat na internet, ale už si nepamatuje na slova. Měla jsem je na  jazyku, ale nemohla jsem si vzpomenout... To mne trochu rozesmutnilo, spíš kvůli ní, než kvůli mně. 
      Marina je můj důvod vstát ráno z postele, vyčistit si zuby, zatelefonovat, protože všechno je  snazší, než se jí ospravedlňovat za nepořádek a nedbalost. 
      Minulý měsíc jsem za garážemi našla mrtvého psa. Psi, když cítí, že se jim blíží smrt, vyhledají  samotu. Ukryjí se od lidí a ty poslední hodiny na zemi prožijí daleko od zvědavých očí. Tenhle se  schoval mezi montážní garáže a kontejnery. Jeho čelisti, slepené vysušenými slinami, jako by se  zasekly uprostřed posledního pokusu nadechnout se. Okolo hruškovité hlavy se rojily mušky, a z  nozder vířila zelená křidélka. Když to všechno přehlédneme, vypadal, jako by spal. Z kabelky jsem  vytáhla telefon a mrtvého psa vyfotila, dávajíc přitom pozor, aby mne nikdo nezahlédl. Později si  zděšená Marina odmítla fotografii prohlédnout, jen stáhla ústa do zhnuseného výrazu: „Nevím, co tě  na tom fascinuje. Zvířata, na rozdíl od lidí, nemohou nic ovlivnit.“ „I lidé jsou zvířata,“ odpověděla  jsem. Byla to moje obvyklá porce drobného vzteku na rozumnou, mírnou, přesnou Marinu. Zasévám  trošku neklidu do jejího vzorného života, abych ji, bez jejího vědomí, připravila na překvapení, která  číhají za rohem. Ze všeho, co se stane, Marina v tuhle chvíli ví jen o tom, že jsem prodala byt a že  pojedu na dovolenou. 
      Posadila jsem se na okraj postele a začala se oblékat. Z nových léků mne bolí hlava a svírá se  mi žaludek. Naučila jsem se žít s tou neviditelnou chobotnicí, která mi křečovitě svírá trup a chapadly 
mi omotává končetiny. Ona je moje těžké desetileté dítě, které od sebe nedokážu odlepit. A tak  chodím, spím, myslím s tou tíhou, jako by to ani nikdy nebylo jinak. Ale teď se objevují nové  příznaky. V poslední době se mi zhoršil oběh, tak si navlékám dva páry ponožek a rukavice bez prstů.  S námahou přetahuji svetr přes hlavu. Spodní díl pyžama svlékám jako poslední. Když jsem zvedla  prdel z postele, na prostěradle mne čekalo nepříjemné překvapení. Mokrá červená skvrna. Pokud  existuje v tomhle peklu těla, které se mění a chátrá, byť jediná šťastná okolnost, byl to konec cyklu.  A teď, po tolika měsících, opět krvácím. Vlastní organismus mne reprogramuje, učí mne zvykat si na  neustálé proměny. Jednoduše mne sere. Hachimotův syndrom byl vždy vítaný host, ale od minulého  měsíce se mi stav zhoršil. 
      Objevila jsem nějaké zbylé balení vložek. Rozbalila jsem zelený obal a přilepila tenký pruh  na bavlněný spodek zašlých kalhotek, vytažených z koše se špinavým prádlem. To mi není podobné,  hromadit nepotřebné věci, nejsem křeček. Jsou lidé, kteří nikdy nic nevyhodí. Police a vitríny mají  plné předmětů, na které se snáší prach, ale vyhodit je pro ně nepřipadá v úvahu. Já taková nejsem. Já  nesbírám, já vzpomínám. Materiální vzpomínky mne dusí, jsou náročné, zabírají prostor i každodenní  život, vyžadují péči, chátrají, jejich konec je pak další malý smutek. Vzpomínání je moje disciplína a  každý den obnovuji svoji sbírku. Možná proto pro mne tento odchod není tak těžký. 
      Dobrý kus věcí jsem již sbalila a odnesla do pronajatého sklepa. Šuplíky i skříně jsou úplně  prázdné. Na stole leží jen kniha, nějaká detektivka, která dokáže udržet mou pozornost, a dokumenty.  Pas, lékařské záznamy, recepty na léky, které musím vyzvednout v lékárně, zpráva ze správy  sociálního zabezpečení: 
Věk: 53 
Pohlaví: žena 
Stav: svobodná 
Děti: nemá 
Rodiče: nežijí 
Vzdělání: středoškolské vzdělání ekonomického zaměření 
Zaměstnání: nezaměstnaná 
Roky pracovní stáže: 8,2 
Roky pracovních zkušeností: 32 
Rozhodnutí komise: sociální dávka není schválená 
      Marina je nudná podezřívavá koza. Ptá se mne, co dělám sama celé dny. Mluví potichu, ale  úsečně, slovo za slovem. Známe se dobře a dlouho, určitě poznala, že se něco důležitého odehrává za  jejími zády. Nesměla jsem jí říct pravdu a neuměla jsem jí lhát. Nepřeji si vidět její obličej, až pochopí,  co jsem si umanula, protože se bojím, že by mne nepochopila. Odpověděla jsem neurčitě: Zařizuji 
věci před cestou
. Marina si myslí, že jsem si zaplatila tuhle dovolenou, abych dohnala alespoň část  toho, co jsem v životě propásla, a že se za tři týdny vrátím jako nová, budu se jí více podobat,  motivovaná a s nově nalezeným klidem, že se usadím v garsonce, kterou koupím za zbytek peněz. 
      Bolesti už se nebojím. Nic pro mne není těžší, než zůstat vzhůru a bezmocná v téhle posteli,  před plochou obrazovkou, pod popraskaným stropem. Stoupání lesem bude bolet, studené moře bude  bolet, batoh na zádech a kameny pod bosýma nohama. Nafouknutý žaludek i plíce i páteř i jazyk v  ústech budou bolet, ale to nic není, vše je jen přechodné. Příroda je pro mne neprozkoumaná planeta  a nyní do ní chci vstoupit, jak jen mohu. Dalších přání nemám. 
      Moje bulka, moje svoboda. Kdyby se neobjevila na obrazovce rentgenu a neukázala miliardy  svých žravých dětí, možná bych se nikdy neodhodlala vyjít z tohohle svého starého bytu. Vlastně ani  nevím, jak dlouho tu jsou, na ultrazvuku štítné žlázy už jsem nebyla roky. Když se začaly objevovat  potíže, ozvala jsem se lékaři, protože jsem si myslela, že je potřeba změnit léčbu, to by ostatně nebylo  poprvé. Na prohlídku se objednává několik měsíců dopředu, tak jsem žila ještě půl roku v nevědomí.  Bolest v krku jsem považovala za virus, Marina mi pořád zvenčí tahá nějaké parazity. Pak jsem se  setkala s novou diagnózou: anaplastický karcinom štítné žlázy. Doktorka řekla, že už bylo ztraceno  příliš času a že musíme jednat rychle. A tak jsem jednala. 
      Nevěřím v boha. Věřím v Marinu a snědého člověka v plastových pantoflích, který u vstupu  do vesnice čeká na příchod lidí ze Západu. Jeho přítomnost jim garantuje bezpečí před drobnými kapsáři i gerilovými bandami. Pak je vodí k místnímu šamanovi, počítá peníze a vpouští je do nízké,  temné místnosti s hliněnou podlahou. Věřím, že ten člověk, hubený a uvězněný ve vlastní vesnici, ví,  jak sehnat pistoli. Zkusí se mnou smlouvat, ale neví, že jsem připravená dát vše. Až si nebudu schopná  užívat ve vodě a v dešti, až pro mne bude těžké i otevřít oči a napít se trochu čaje, vše, co mám, bude 
jeho. 

      Prospala jsem skoro celý den. Někdy mne únava skolí na hodinu dvě, někdy trvá déle. I nadále  se ale držím zvyku, že noční odpočinek je nejdůležitější, když se vysprchuji, převléknu a vyčistím si  zuby. Do postele odcházím, až když vidím, že je zhasnuté světlo v Marinině ložnici. Vzduch je cítit  deštěm. Vlny přelijí celé toto město, vzpomněla jsem si na slova, a vrátí mne zpět do snu. Zavolám  Marině, jakmile se rozední.

More by Markéta Chlebovská

24

17 22.12.2014 Diario de Vida  Přízračná příroda na náměstí Plaza de España spočívala v tom, že působila dojmem  velkoleposti někdejší civilizace, která ztratila v moderní době smysl. Na co potřebuje kolonizační síla takovéhle náměstí, pompézně rozdělené na španělské provincie, určené k oslavám minulých dob?  Kočáry jezdily okolo fontány a nabízely turistům levnou hru na šlechtu. Ale je tu dobře, aspoň tu  nejsou segwaye. Jeden kůň využil chvilkové nepozornosti kočího, osvobodil se z ohlávky a tryskem  utekl za nově nabytou svobodou. Nechávaje za sebou zmatek, cvakání fotoaparátů, které se snaž...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Skorosmrtelná

DISCLAIMER: Skorosmrtelná je sbírka krátkých povídek, která se skládá z šesti cyklů (Jedna  neobyčejná novina, Ptáci nepřelétají předměstí, Obrázky z minibusu, Skorosmrtelná, Na ústa, Měli  jste nás bombardovat). Každý cyklus se skládá z pěti krátkých povídek. Povídky o hrdinech a  událostech mají otevřené konce, často jsou bez úvodu a jsou vzájemně jsou prostorově propojené.  Jako celek, sbírka povídek Skorosmrtelná, provází humorem a ironickým pohledem na vážná témata  každodenního života člověka, který se ocitl v hraničním historickém nebo intimním okamžiku.  CYKLUS PTÁCI NEPŘELÉTAJÍ PŘED...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic

Nebyla jsem, ale už jsem. Citlivá na každou změnu počasí.

Vítr vál sníh z jedné strany kanálu nejprve do obličeje, a potom, po přechodu na druhou stranu mostu, do zad, což celý proces do určité míry zpříjemňovalo. V tomto směru se krajina vnímala snáz, bez mžourání. Kanál ještě nezamrzl úplně, ale to přijde během pár dní. To je skoro jisté. Nejdřív to vypadalo, že se jedná o optický klam, ale za chvilku se ukázalo, že se jedna labuť snaží probít skrz polozamrzlou plochu, přímo uprostřed kanálu. Napíná se a vytváří si trasu, jeden krok za druhým, pomalu, ale důsledně. Všichni se zastavují, aby scénu pozorovali. Je bolestivé, ale nutné sledovat, jak si...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Fixa

      Robert sedí na gauči nejdřív sám, vlevo od skvrny, kterou tam před pár měsíci Sven udělal červenou fixou. Ptá se, jak se mám, jestli fungují lékárny a obchody, jestli mám všechno, co potřebuji, co budu dělat, jestli se něco stane. Mám se dobře, fungují, mám, nic se nestane. Každý den se ptá na to samé, každý den mu odpovídám stejným způsobem. Tady se nic neděje po páté odpoledne. Pointou zavírání je, aby se nic nestalo, přeji si dodat, ale vím, že to není moudré. Robert říká, že má žízeň, vstane a jde si pro sklenici vody. Nejezdí městská hromadná doprava, všichni jsou v bytech, na ulicí...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Navzdory jaru

      Silné neonové světlo nekvalitní žárovky tísní Marianu Grujić, zatímco se snaží umýt si stehna od prachu. Je stále ještě mladá a život jí zatím dovoluje nesmyslný běh ke vchodu domu, a to tak, že nemusí chodit přes asfalt, ale může si špinit staré tenisky od hlíny a prachu. Přemýšlí, jak do včerejška mohla skákat přes gumu, a to „až ke stehnům bez dotyku“, a dneska jí dal kluk pusu s jazykem, teplým drsným jazykem, který jí zaplnil ústa. Život se mění, tak to říká její babička, život se pořád mění a vždycky bude hůř než předtím. Přesto, přemýšlí Mariana Grujić, jazyk jejího nového chlapce...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic
More in CZ

Fixa

      Robert sedí na gauči nejdřív sám, vlevo od skvrny, kterou tam před pár měsíci Sven udělal červenou fixou. Ptá se, jak se mám, jestli fungují lékárny a obchody, jestli mám všechno, co potřebuji, co budu dělat, jestli se něco stane. Mám se dobře, fungují, mám, nic se nestane. Každý den se ptá na to samé, každý den mu odpovídám stejným způsobem. Tady se nic neděje po páté odpoledne. Pointou zavírání je, aby se nic nestalo, přeji si dodat, ale vím, že to není moudré. Robert říká, že má žízeň, vstane a jde si pro sklenici vody. Nejezdí městská hromadná doprava, všichni jsou v bytech, na ulicí...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

PISK

Dvacátý osmý listopad 2020, měsíc poté, co zpolitizovaný polský Ústavní soud postavil potraty mimo zákon. Magda Dropeková, jedna z organizátorek protestů žen v Krakově, na Facebooku napsala: „Celých těch několik let podporování pouličních akcí jsem si byla jistá jedním: nedokážu křičet, skandovat, jsem příliš chaotická na to, abych dobře a logicky mluvila. Proto mi vždycky vyhovovalo zaznamenávání myšlenek, jenže na papír nebo na obrazovku – psaní, komunikace bez hlasu. No a můj hlas, nesnáším svůj hlas. V posledních týdnech křičím jako nikdy, ze samých útrob, z nitra, z bránice, srdce i hla...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Aleksandra Lipczak

Všechna polní i lesní zvěř

Ráno se probudila hladová jako obvykle. Ložnicí se rozlehlo kejhání kachen přelétávajících nad střechou a dívka se posadila na posteli. Kachny máchaly křídly a přiletěly k babičce zdaleka, snad z jiného světadílu. Babička bydlela u jezera, kilometr daleko od nejbližší vesnice, a právě sem ji ze dne na den poslali, přestala chodit do školy. Všem to bylo jedno. Těžko říct, jestli tam ve městě rodiče toužili po soukromí, nebo pracovali. Nebylo však pochyb o tom, že jí každé ráno, ale i každé poledne kručelo v žaludku. Ukazovala si na břicho, mám hlad, říkala babičce. Ke snídani jí babička vždy op...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Změna plánu

Maixa mi radí, abych vyslovovala všechny slabiky, ale nehrála si na Londýňanku, abych se příliš nerozpovídala o teoretickém rámci, vyzkoušela počítačové vybavení před začátkem obhajoby, chovala se pokorně, dělala si poznámky k otázkám a připomínkám komise a abych její členy pozvala na oběd do restaurace s fixním menu. June si myslí, že fixní menu je ubohé, a navrhuje, abych na fakultu objednala catering, ocitovala Webera, zapila u snídaně půlku lexaurinu, a pak mě odveze až do Gasteizu. Přijímám bibliografii a odvoz. Z Bilbaa odjíždíme s matkou, sestřenicí a přítelem namačkanými na zadn...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Ostrov

Dodnes nevím, co jsem vlastně na ostrovech hledala. Vím jen, co jsem nechala za sebou. Zemi, která mi dala pas. Ženu, která mi dala život. Věci, které si člověk mohl koupit za peníze. Svět, který jsem nedokázala změnit. Voda v moři byla teplá. Vlny po večerech zářily světélkujícím planktonem. Po letech na cestách se mi pletly přístavy v palmových hájích, ve kterých jsem nastupovala na další lodě. Pletly se mi názvy ostrovů, které začínaly na koh a nusa. Pletly se mi tmavé oči a barevné šaty jiných pasažérů. Cestou jsem ale občas potkávala osoby, které hledaly – stejně jako já. Příliš jsme sp...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Urszula Jabłońska