View Colofon

Nebyla jsem, ale už jsem. Citlivá na každou změnu počasí.

Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Vítr vál sníh z jedné strany kanálu nejprve do obličeje, a potom, po přechodu na druhou stranu mostu, do zad, což celý proces do určité míry zpříjemňovalo. V tomto směru se krajina vnímala snáz, bez mžourání. Kanál ještě nezamrzl úplně, ale to přijde během pár dní. To je skoro jisté. Nejdřív to vypadalo, že se jedná o optický klam, ale za chvilku se ukázalo, že se jedna labuť snaží probít skrz polozamrzlou plochu, přímo uprostřed kanálu. Napíná se a vytváří si trasu, jeden krok za druhým, pomalu, ale důsledně.
Všichni se zastavují, aby scénu pozorovali. Je bolestivé, ale nutné sledovat, jak si proráží cestu. Nikoho ani nenapadne položit si otázku, proč nepřeletí ten kus až k mostu, kde ještě není led. Nikoho ani nenapadne položit si otázku, proč ho nepřeletí, protože je zřejmé, že tento boj je nevyhnutelný. Že je nutný. Že existuje přirozený důvod, proč se vždy volí výhradně těžší cesta.

    Rozsvícená kontrolka výtahu napovídá, že jede dolů, k východu. Vychází s jasným záměrem se venku zdržet jen chvilku, zajít si do pekárny pro pečivo, jogurt a zpátky. Dojde ke dveřím s nápisem ОБУЋАР (švec). Zastaví se před nimi, přes sklo vidí, jak ji zvědavě za obroučkami brýlí pozoruje člověk uvnitř, jako by vyhodnocoval důvod jejího zaváhání. Ona stojí s rukou ve vzduchu, jako by se bála kliky. Rozhodne se ten krok udělat a vejde.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Co se stalo s pekárnou?“
„Jakou pekárnou?“
„S pekárnou, která tady ještě včera byla.“
„Musela jste si splést ulici, tenhle obchod je zde přes dvacet let.“
Mlčí. Rozhlíží se okolo. Police s obnošenými botami, objemný přístroj s napínáky. Krém na obuv a kartáčky, uspořádané tak, že je patrná jejich dlouholetá přítomnost.
„Nechápu.“
„Nejbližší pekárna je dvě ulice odtud, a pak ještě ta malá v supermarketu.“
„Děkuji a omlouvám se za vyrušení.“
„Nic se nestalo, na shledanou.“
„Na shledanou.“
      Vrací se domů bez snídaně. Staví vodu na čaj. Snaží se pochopit, co se to právě stalo. Voda vře, ona si zalévá čaj, čeká, vytahuje sáček, přilévá trochu mléka. Kouká se na hodiny, má čas, aby se stavila za mámou do práce ještě před prohlídkou. Musí jí donést jízdenku na vlak. Bude to nesnesitelně pomalé, ale pořád je to lepší varianta než letadlo. Její matka se bojí létat.
      Vchází do továrny na výrobu hodin. Na přepážce s informacemi nikdo není, ona ale nikoho nepotřebuje. Stoupá do druhého patra, a s jistotou kráčí k matčině kanceláři. Dojde ke dveřím. Tam, vedle nápisu КЊИГОВОДСТВО (účetní), si s podivem všimne cizího jména. Mladen Šumanović. Udělá krok zpátky, otočí se, aby prověřila, jestli si náhodou nespletla dveře. Ale ne, jsou to dveře, kterými prochází už léta. A přesto na nich, vedle očekávané tabulky, na které se píše КЊИГОВОДСТВО (účetní), nyní stojí nějaké jiné jméno. Ne jméno její matky. Klepe a hned vchází, aby rozptýlila všechny pochybnosti. Za stolem sedí muž, Mladen Šumanović. Hledí na něj několik vteřin. I on ji sleduje, zmateně.
„Přejete si?“
„Promiňte, hledám Radmilu Pešić. Možná jsem ve špatném patře?“
„V jakém oddělení pracuje paní Pešić?“
„Právě že v tomto. Ona je účetní.“
„To není možné. Já jsem jediný účetní ve firmě.“
      Beze slova vytahuje lístek z kabelky a mává s ním směrem k němu, jako by to mělo vše objasnit. „Ale zastavila jsem se, abych jí donesla lístek.“
„Jste si jistá, že jste na správném místě?“
„Samozřejmě že jsem si jistá. Radmila Pešić je moje matka. Chodím sem za ní už roky. Neděláte si ze mě legraci?“
„A co vám řekli dole na informacích? Možná se musíte zeptat jich? Ale já si jsem jistý, že v téhle části budovy nemáme kolegyni, která se tak jmenuje.“
„A kdo jste vy? Jak dlouho tu pracujete?“
„Jsem Mladen Šumanović, účetní. Pracuji tu posledních sedm let.“
      Prohlédne si ho. Vyjde z kanceláře, nezavře za sebou dveře, vrací lístek do kabelky, zatímco spěchá ke schodišti. Prochází kolem neznámé ženy na přepážce, telefonuje matce, ale matka je nedostupná. Vychází ven, zapaluje si cigaretu, zastavuje se. Volá Milanovi, ale nezvedá telefon, určitě má schůzku. Píše mu zprávu: nevim, jestli je to mnou, nebo timhle dnem, ale citim se opravdu zvlastne. zavolej mi az budes mit cas, nespecha to.
      Típne cigaretu, pohrdá chutí v ústech po ní, vždycky stejně. Nasazuje si roušku, vstupuje do autobusu, sedá si. Nechápe. Nemůže to všechno spojit do jednoho logického celku. Dívá se z okna, ale ve skutečnosti se dívá do předešlých událostí toho dne a snaží se přesvědčit sama sebe, že to je jedna z těch situací, ve kterých nevidíš zjevné a později se cítíš směšně, protože jsi byla krátkodobě slepá k odpovědi, kterou jsi měla celou dobu před nosem.
„Kontrola jízdenek.“
      Vytahuje peněženku, vytahuje průkazku z přihrádky, ve které ji vždy má a podává jí revizorce.
„Co to je?“
      Kouká do očí ženy nad rouškou. Roušku má pod nosem. „Spadla vám rouška, musíte ji mít přes nos.“
„Jste nějaká chytrá, paní. Když jste měla dost času se takhle připravit a dělat ze sebe chytrolína, mohla jste si i najít čas na to, si koupit lístek.“
„Právě jsem vám dala průkazku. O čem mluvíte?“
„Nedělejte ze sebe blázna, hezky se mnou vystoupíte na příští stanici.“
      Vrací jí průkazku. Bere si ji zpět, obrací v rukách, a vidí, že na ní stojí Библиотека Олдос Хаксли ЧЛАНСКА КАРТА (Knihovna Aldous Huxley ČLENSKÁ PRŮKAZKA). Co to jako má být? Knihovna z jejího rodného města, kde byla členkou na základní škole. Otevírá ji a vidí, že datum poslední půjčené knihy je 16. 6. 1993. Vystoupí na další zastávce, revizorka za ní křičí, ona ji neposlouchá, nevidí, nereaguje, odchází. Volá Milanovi. Nezvedá to. Volá mámě. Je nedostupná.
      Zajde za roh a místo nádraží vidí velký obchodní dům Macy´s, na rohu 34. ulice v New Yorku. Vytáhne z kabelky lístek s logem Железнице Србије (Železnice Srbska) jako nepopiratelný důkaz reality. Hledí na obchodní dům.
      Zastaví taxík. Vypraví ze sebe adresu soukromého zdravotního střediska, ve kterém má domluvenou prohlídku na gynekologii. Taxík odjíždí a nechává kus New Yorku za sebou. Zastaví se před vchodem do zdravotního střediska. Vchází. Na přijímací přepážce ověřuje, jestli má domluvenou prohlídku a ke svému štěstí dostává kladnou odpověď. Sedá si před ordinaci. Čeká, až ji zavolají. Uklidňuje se. Některé věci jsou i nadále na svém místě. Vchází do ordinace. Připravuje se na gynekologickou kontrolu. Doktorka natáhne kondom na sondu, nanese na něj gel, opatrně jí zavádí sondu do pochvy a otáčí obrazovku ultrazvuku tak, aby na ni mohly obě vidět. Mlčí. Zmateně kouká na monitor. Mačká tlačítka na obrazovce, ale ne, to není přístrojem, už přeci dneska měla prohlídky, stroj je nový a funguje bezchybně.
„Nechápu to. Nemáte vaječníky. Zmizely. Takhle, na jejich místě je nepochopitelná prázdnota. Kdy jste naposledy menstruovala?“
„Před dvanácti dny. Jak to myslíte – nemám vaječníky?“
„Nejsou tam. Zmizely. Byly přibližně tady při poslední kontrole.“ Dělá krouživé pohyby na obrazovce. „Proto to nechápu, ale musím říct, že tu nejsou. Vytáhnu pomalu sondu, můžete se obléknout, kapesníčky jsou za paravánem. Počkejte pak v ordinaci, dojdu najít vedoucí oddělení kvůli dodatečné konzultaci.“
      Vstane, trochu se jí točí hlava, musela se asi rychle zvednout. Utírá se. Obléká. Odchází z ordinace, nechává za sebou otevřené dveře. Nepřeje si vidět vedoucí, nepřeje si otevírat další kapitoly tohoto dne, všechno, co potřebuje je jít domů a natáhnout se. Stahuje si roušku, zapaluje cigaretu, třesou se jí ruce. Dostane zprávu od Milana, ve které stojí spatne cislo, musi jit o nejakou chybu. Volá Milanovi. Uslyší mužský hlas, ale nezní jako Milanův, ani podle věku, ani podle barvy ani podle teploty.
„Ano?“
„Milane, jak to myslíš špatné číslo?“
„Paní, jmenuji se Miodrag, musela jste si splést číslo, jak jsem vám už psal ve zprávě.“
„Je vaše číslo 0675552424?“
„Ano, to je skutečně moje číslo.“
„Ale to je Milanovo číslo.“
„Paní, neznám žádného Milana a tohle číslo mám už od roku 2008. Zkontrolujte, jestli jste nespletla nějakou číslici.“
„Milane, to není k smíchu, cítím se strašně, přestaň. Musím si s tebou promluvit.“
„Paní, já si vážně nedělám legraci. A teď už opravdu musím jít. Na shledanou.“
Sedá si na lavičku v parku. Volá mámě. Je nedostupná. Kouká se před sebe. Vítr mačká a zvedá plastové roušky, některé mají na vnitřní straně obtisk rtěnky. Vstane. Plouží se ulicemi, doufá, že směrem k domovu. Zastaví se na semaforu. Děda s holí, který stojí vedle, se k ní nakloní, koukne se na ni a zeptá se: „Cítíte tlak?“
„Prosím?“
„Ve vzduchu, tlak. Mně je vždy hůř, když se mění počasí.“
      Rozsvítí se zelená. Pokračuje v chůzi. Po několika ulicích pochopí, že to místo, které tak dobře zná, už není stejné. Jako by tu vznikly nějaké nové stavby, které sem nepatří. Jako by se objevovaly v reálném čase, rychlostí jejího pohybu. Jsou strašně ošklivé. Je to strašně namáhavé. Zastaví se, musí na záchod. Nasazuje si roušku, vchází do kavárny „Nový horizont“, směřuje k toaletě, nevěnuje pozornost číšníkovi, který se na ni obrací nějakým neznámým jazykem. Vpadne do kabinky, stahuje kalhotky, čůrá, dlouho, jako by obsah celého dne nosila ve svém močovém měchýři. Může vydechnout. Obléká se, pouští vodu, přistupuje k umyvadlu, myje si ruce, všímá si nehtů, které jsou nalakované, nevzpomíná si, kdy si je lakovala. Zvedne hlavu k zrcadlu, zadívá se na svůj odraz a začne křičet. Obličej ženy před ní je zcela neznámý. Odulý, s kruhy pod očima a make-upem přes jemně mastnou kůži, ten obličej vříská, ale není její. Ani zuby nejsou její. Buší rukou do zrcadla, jako by ho chtěla opravit, aby začalo fungovat, aby ukázalo její pravou tvář. Buší silně, vříská, udeří do něj i hlavou a rozbíjí ho, nechává na něm svoji nebo něčí krev. Číšník teď stojí přede dveřmi a křičí stejným nesrozumitelným jazykem, křičí z plna hrdla, ona předpokládá, že jí přikazuje, aby vyšla ven, co taky jiného, že zavolá policii nebo tak něco. Popadne kabelku a vyjde, odstrčí číšníka, odchází a nechává za sebou otevřené dveře. Běží k bytu, bloky paneláků i dál vyrůstají, běží a jde, a zdá se, jako by byla stále dál od domova. Zpomaluje, klopýtá, spadne, pak se zvedá a pokračuje a tak dál, drží se a pokračuje, a nakonec dorazí ke svému domu. Okolo budovy nic není, je tam docela pusto. To není důležité, důležité je, že vejde dovnitř, že se zamkne, že si lehne a odpočine si. Že se osprchuje. Že se napije vody. Lék na uklidnění. Že usne.
      Výtah tu už není. Jen schody. Stoupá vzhůru, pomalu, ale vytrvale, směrem k sedmému poschodí. Zvládne to, zadýchaná, vráží klíč do dírky, otevírá, vchází, odhazuje kabelku na podlahu, svléká se, vleze do vany, sprchuje se, nekouká se na tělo, neví, čí to tělo je, ale to není důležité, důležité je, aby se umyla, aby uložila tělo do postele, aby ho uklidnila, aby tělo zapomnělo. Aby usnulo.
      Probudí se další den ráno, mne si oči. Cítí se vyčerpaná, jako po noční můře ve vysoké horečce. Zatímco si protírá oči, všimne si, že má na prstu snubní prsten. Zatímco vaří kávu, pochopí, že má muže a tři děti. A kočku. Že nemá dělohu ani vaječníky, ani matku, ani práci, ani Milana. Že nemá svoje tělo, ani svoje město, ani svoji dovolenou, ani svoje úspory, že nejsou vlaky ani do Budapešti, ani do žádné jiné destinace. Že nezná nikoho. Že nezná sama sebe. Že nepozná nikoho nového. Že nikam nejde. Že se nevejde do starého oblečení. Že k snídani upeče pitu.


Zvládla to. Probila si cestu skrze led až pod most. Teď se pohybuje volně, po těch několika posledních metrech čtverečních, které nejsou pod ledem.

More by Markéta Chlebovská

24

17 22.12.2014 Diario de Vida  Přízračná příroda na náměstí Plaza de España spočívala v tom, že působila dojmem  velkoleposti někdejší civilizace, která ztratila v moderní době smysl. Na co potřebuje kolonizační síla takovéhle náměstí, pompézně rozdělené na španělské provincie, určené k oslavám minulých dob?  Kočáry jezdily okolo fontány a nabízely turistům levnou hru na šlechtu. Ale je tu dobře, aspoň tu  nejsou segwaye. Jeden kůň využil chvilkové nepozornosti kočího, osvobodil se z ohlávky a tryskem  utekl za nově nabytou svobodou. Nechávaje za sebou zmatek, cvakání fotoaparátů, které se snaž...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Šťastný konec

      Probudil mne déšť. Vetřel se mi do snu tak, že jsem si v prvním okamžiku nebyla jistá, z  jakého je světa. Plavala jsem v nekonečném Pacifiku. Vím, že to byl Pacifik, znám ho z televizních  pořadů. Plavala jsem tyrkysem a křišťálem. Tak to říkají v reportážích, tyrkys a křišťál. Z boků mi  splývaly korálkové šňůrky kterými se zavazují plavky. Znám je z fotografie. Moje první plavky,  dětské. Nebe zatáhlo závěsy, zatímco jsem si upravovala uzel na plavkách. Těžké kapky mi dopadaly  na temeno a do natažených rukou, byly stále hustší a těžší, až voda úplně přikryla celý svět. Voda  mne pohl...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Skorosmrtelná

DISCLAIMER: Skorosmrtelná je sbírka krátkých povídek, která se skládá z šesti cyklů (Jedna  neobyčejná novina, Ptáci nepřelétají předměstí, Obrázky z minibusu, Skorosmrtelná, Na ústa, Měli  jste nás bombardovat). Každý cyklus se skládá z pěti krátkých povídek. Povídky o hrdinech a  událostech mají otevřené konce, často jsou bez úvodu a jsou vzájemně jsou prostorově propojené.  Jako celek, sbírka povídek Skorosmrtelná, provází humorem a ironickým pohledem na vážná témata  každodenního života člověka, který se ocitl v hraničním historickém nebo intimním okamžiku.  CYKLUS PTÁCI NEPŘELÉTAJÍ PŘED...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic

Fixa

      Robert sedí na gauči nejdřív sám, vlevo od skvrny, kterou tam před pár měsíci Sven udělal červenou fixou. Ptá se, jak se mám, jestli fungují lékárny a obchody, jestli mám všechno, co potřebuji, co budu dělat, jestli se něco stane. Mám se dobře, fungují, mám, nic se nestane. Každý den se ptá na to samé, každý den mu odpovídám stejným způsobem. Tady se nic neděje po páté odpoledne. Pointou zavírání je, aby se nic nestalo, přeji si dodat, ale vím, že to není moudré. Robert říká, že má žízeň, vstane a jde si pro sklenici vody. Nejezdí městská hromadná doprava, všichni jsou v bytech, na ulicí...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Navzdory jaru

      Silné neonové světlo nekvalitní žárovky tísní Marianu Grujić, zatímco se snaží umýt si stehna od prachu. Je stále ještě mladá a život jí zatím dovoluje nesmyslný běh ke vchodu domu, a to tak, že nemusí chodit přes asfalt, ale může si špinit staré tenisky od hlíny a prachu. Přemýšlí, jak do včerejška mohla skákat přes gumu, a to „až ke stehnům bez dotyku“, a dneska jí dal kluk pusu s jazykem, teplým drsným jazykem, který jí zaplnil ústa. Život se mění, tak to říká její babička, život se pořád mění a vždycky bude hůř než předtím. Přesto, přemýšlí Mariana Grujić, jazyk jejího nového chlapce...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic
More in CZ

Sbírání sil k útěku

(...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. H...
Written in CZ by Ondrej Macl

Čistička

Postávala před shlukem stavebních buněk a třela si studené ruce. V dálce nad řekou se mihli dva kormoráni. Po chvíli se začala rozhlížet na všechny strany a kontrolovat esemesku, která jí včera přišla. „Ahoj Petro, akce cisticka zitra v osm. Sraz pred mostem u bunkoviste. A.“ Přečetla si to ještě třikrát, než světlo displeje zhaslo. Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky. Zatímco starší se zvedala nad zem válcovitými nádržemi, které na Google mapách vypadaly jako dokonalé kruhy v obilí vypálené mimozemskou civili...
Written in CZ by Anna Háblová

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Trilogie toulavého pohlaví

Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, pr...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda