View Colofon
Original text "Esmeralda da depressão" written in PT by Luis Brito,
Other translations
Mentor

Marie Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Depresivní Esmeralda

Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Esmeralda


Svíčky místo lamp. Kbelíky místo bidetů. Potraty náhodné, zákonné a ve velkém množství. Byl středověk a udál se zase další domácí porod. Úspěšný, narodilo se světlo a jednalo se o první dívku s modrýma očima. Poprvé se na zemi, pod nebeským nebem, narodily oči v tónech toho, co je nahoře a ne dole. První zázrak estetiky, hnědé a/nebo černé oči nikdy nic takového v království neviděly.

Žena vyšla na ulici. V jedné ruce měla bio zeleninu, ve druhé novorozeně. Chtěla jít do kostela, aby to ukázala, možná bude kněz vědět, co to znamená, možná to bylo popsané v nějakých spisech, nebo možná biskup, kdyby kněz nevěděl. Nejdříve požehnání a s ním i záruka, že je neupálí zaživa, ani matku, ani dceru, že to nejsou čarodějnice ani děvky, ani to není jejich vina.

Ono to mohlo být ďáblovo dílo. Člověk ale nikdy neví, pomyslela ta žena na krásu a na nevinnost. V době Temna existovaly záblesky zdravého rozumu jako dnes, jako vždycky, záblesky. Bylo zbytečné jít za biskupem, neboť sám kněz je přijal a ihned jim požehnal, k útěše utrápené mámy, nicméně s podmínkou, že ho doprovodí ke králi. I král je přijal a uspořádal hned hostinu, aby ten zázrak oslavili.

Přivezli maso z bio krůt, batátovou kaši z bio batátů, bio hrozny, věci, které tenkrát ještě neexistovaly. Hladová matka na to vše hleděla s otevřenou pusou a s ještě větší úlevou, užasle obdivovala honosný zámek, krásný jak zvenku, tak zevnitř. Šlechtici navrhli – to jest nařídili – aby dcera žila u dvora. Navrhli – to jest nařídili – aby se jí říkalo Esmeralda a také aby tam s ní matka nezůstala, aby se dítě svěřilo chůvám, ony už přece vědí, co a jak.

Matka mohla děvčátko navštěvovat jednou za měsíc a pokaždé dostávala měšec mincí. Práva jsou povinnosti a povinnosti jsou práva, a s tím měšcem mohla přece nakrmit své další bio děti, které se rodily nebo umíraly, v závislosti na rozmarech měsíce.

Esmeraldu v paláci odložili do temné místnosti. Vědci a rádcové se k ní seběhli a rychle zajistili, aby byla Esmeralda střežena jako perla, daleko od uhranutí a hlavně od světla, které by určitě ony klenoty sežehlo, ty modré čočky, úplně první na světě, ukryté v obličejíčku krásného miminka.
Ze všech čtyř koutů království dorazily zástupy lidí, aby tu modř spatřily. Mělo se za to, že doba Temna je u konce, jelikož se na ten zázrak přišly podívat dlouhé zástupy, které se chtěly seznámit s novou královskou dcerou, jež teď se svou modrou krví stvořila taky modré oči, a tak dokazovala neposkvrněnou linii, vzestup onoho národa, hlubokou nadřazenost nad okolními národy.

Ta zvěst se roznesla daleko, překonala hory, letěla přes údolí až do sousedních království, jejichž zástupci z řad diplomatů se rychle dostavili. Přinášeli dary z Indie, bio slony a bio opice z Afriky, koření z Číny, vlněné podprsenky, věci, které tenkrát neexistovaly. Ovce vypadaly vypasenější, roviny rovinatější, temnoty modřejší. Bylo to tolik dárků, tolik darů a pozorností, že království, už tak zámožné, až pornograficky zbohatlo. Stalo se z něj impérium a dnes, když je v úpadku, někteří říkají, že právě díky Esmeraldiným očím byla vlajka onoho obdélníku v dobách monarchie modrobílá. Modrooké dívce už bylo deset let a byla skryté jmění. Když král pořádal slavnosti, vždycky ji povolal před zraky velvyslanců, kteří pak všechno obdivovali v redondilách, a tak opouštěla temný pokoj, kde byla chráněna před životodárným světlem, narychlo chůvami oděna a utírala si při tom slzy samoty a otroctví, jež byla naučena zakrývat.

„Má modré oči, protože naše krev je modrá.”

„Seslal ji Bůh, aby prokázal čistotu našeho šlechtického rodu.”

„Jsou to smaragdy impéria, ale co matka, kde ta je?” zeptal se někdo, komu následně sťala hlavu gilotina proto, že se na někoho zeptal.

Esmeralda plakala čím dál víc, když se vracela do temného pokoje, bylo to hotové jezero slzí. Kvůli tmě viděla jen smutný a šílený přízrak a nikdy nepochopila, co bylo jejím stínem. A při večeřích jí oči zářily ještě víc, kvůli slzám, které neměly konce a omývaly ji. Oči, čím smutnější, tím modřejší. Což podněcovalo hosty, aby dál pili, krále, aby dál tloustl, a impérium, aby dál bohatlo.


V presu, v presu


V presu, v presu, v depresi.

Přišel tak rychle, náhle, den, kdy se všechno změnilo.

Skončil internet, ze dne na den, v mžiku, naráz, jako blesk.

Přesně tak: skončil internet, velmi rychle, v presu, v presu, v depresi.

João byl první, kdo si to uvědomil, protože to jeho napadlo s internetem skoncovat. Byl na cestě do práce, deprimovaný, odešel právě z bytu své matky, která měla depresi klinickou, diagnostikovanou, potvrzenou. V presu, v presu, v depresi, João přemýšlel nad tím, co to vlastně deprese je. Filozofoval, a to je to nejotravnější, co může být. Byla to celospolečenská záležitost, netýkala se jen jich, viděl ji všude, nebyla to ale jen sociální otázka. Deprese byla univerzálním zákonem. V depresi je všechno v presu, to jest všechno, co existuje pod nebem a taky nad ním. Život je takový výstupek.

Ale matce depresi diagnostikovali, to je něco jiného. Klinická deprese je vrcholem deprese společenské, vrchol obrácený dolů, pád tak propastný, jak jen si lze představit, nebo spíš bezmoc za hranicemi představivosti. Kdo neví, co to je klinická deprese, není schopen si představit, jaké to je, stejně jako není schopen létat, jezdit na kole se zavřenýma očima nebo plavat dvě hodiny pod vodou. Ve své depresi, kterou měl z matky, která ji měla ze společnosti, která ji měla z lidského údělu, dokázal João odhadnout, jakou příchuť, jaký přídech má stav, jemuž se říká hluboká deprese.

Matka byla doma zavřená už tři měsíce. João odcházel a přicházel, do bytu, který se podobal žaláři, vláčel za sebou depresi jako křídla. João byl jediný, kdo v domě otevíral okna, aby vyvětral tabákový kouř a vyměnil ho za méně těžký vzduch. Krmil ji. Když se stará matka najedla sama, cítil ten chudák, že dosáhl malého vítězství.

Deprese je nakažlivá. Chytí ji Joãova matka, od níž ji chytne João, který jde do depresivní práce, která lidi deprimuje. João pracoval v obchodě, kde kopírovali a tiskli.

a bylo ohromující a deprimující kolik deprimujících věcí denně tiskli zákazníci
Právnické texty, zbytečné disertace, které stejně nikdo nebude číst, dopisy ze zmařených flirtů, reklamní letáky. Hrnečky s plešatými dědečky, podložky pod myš pro laboratorní značky nebo farmaceutické firmy, prodejce antidepresiv, které byly deprimující. Fotografie párů podvedených láskou, na plátně. Samolepky, které se plácnou na auta. Znečištěný být znamená depresi mít.

Byla zima, a to deprese samozřejmě zhoršovalo. Slunce svítilo jen občas, spoustu dní propršelo, mraků bylo až až a světelných dní bylo málo… existuje snad něco depresivnějšího?

Toho zimního dne však slunce vykouklo. Říkali to v předpovědi počasí. Nicméně byl prosinec a slunce bylo plaché a bledé stejně jako João a lidé, kteří si ho užívali při procházkách po břehu řeky. Díky plachému a bledému sluníčku bledí lidé skoro jako by byli méně plaší. Už se téměř dívali jeden na druhého, už se na sebe téměř usmívali, už téměř žili, alespoň tam u řeky, alespoň tam v onen zimní slunečný den.

João chodil tam a zpět podél klidné řeky a snažil se depresi setřást. Mhouřil oči před sluncem, vystavoval obličej teplu, něco vyléčil. Pohled na ostatní ho rozesmutňoval. Když se tohle stane, je to velmi vážné, obzvlášť pro někoho, kdo jako on obsluhuje zákazníky.

Podíval se na tolik deprimující hodinky. Ukazovaly, že je čas jít do práce, obsloužit deprese ostatních. V obchodě sedával na židli, ze které ho bolela záda, vyřizoval objednávky přes e mail, tiskl barevně, černobíle, oboustranně, malo- i velkoformátově. Ať už se jednalo o cokoliv, byla to deprese. Trika s deprimujícími výroky, mikiny s deprimujícími frázemi, vánoční dárky. Nefungující kreditky, zamrzlé počítače. Dodavatel tonerů, který se opozdí, a navíc je faktura kvůli nějaké depresi dražší. Muž s tonery s tím nic nenadělá, odpovídá, ohlašuje, obsluhuje, nemá ani právo být.

Den skončil. Vydal se domů. Slunce už nesvítilo pro nikoho. Když přišel domů, matka se dívala na telefon.

V Joãově životě existovala dvě vítězství: když se matka najedla sama a když byla na sociálních sítích. V té depresi trávila celou zimu, netečná a nesvobodná, s pohledem upřeným do prázdna. Jediné, co dokázala, bylo brouzdat občas po sociálních sítích, a to jen pokud se najedla. Když se to dělo, znamenalo to zlepšení, hýbala alespoň prsty a očima, měla v sobě záblesk života.
Tohle je diagnostikovaná klinická deprese: člověk je tak smutný, že se ani nepohne. Jako by byl mrtvý. A přesně toho dne se João rozhodl, že nezaplatí účet za internet.

More by Štěpánka Huláková

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca
More in CZ

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Sbírání sil k útěku

(...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. H...
Written in CZ by Ondrej Macl

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Šťastný konec

      Probudil mne déšť. Vetřel se mi do snu tak, že jsem si v prvním okamžiku nebyla jistá, z  jakého je světa. Plavala jsem v nekonečném Pacifiku. Vím, že to byl Pacifik, znám ho z televizních  pořadů. Plavala jsem tyrkysem a křišťálem. Tak to říkají v reportážích, tyrkys a křišťál. Z boků mi  splývaly korálkové šňůrky kterými se zavazují plavky. Znám je z fotografie. Moje první plavky,  dětské. Nebe zatáhlo závěsy, zatímco jsem si upravovala uzel na plavkách. Těžké kapky mi dopadaly  na temeno a do natažených rukou, byly stále hustší a těžší, až voda úplně přikryla celý svět. Voda  mne pohl...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda