View Colofon
Original text "Diário de uma Portuguesa em Angola" written in PT by Patrícia Patriarca,
Other translations
Mentor

Marie Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Deník jedné Portugalky v Angole

Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Prolog


Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost.

Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že navštívit ji je přímo povinnost, mít v pasu ono razítko, které by dokazovalo, jak umím být odvážná. Byly ale i chvíle, kdy strašpytel ve mně takové dobrodružství odmítal a já jsem měla za to, že v Angole mě nikdo nikdy neuvidí.

Když se mi naskytla možnost jet, neváhala jsem ani vteřinu. Obnovila jsem si pas, šla jsem na všechna povinná očkování a snažila se nezaleknout se dlouhého seznamu nemocí, které bych tam mohla chytit, zařídila jsem si vízum, rozloučila se se svým nejlepším kočičím kamarádem, sbalila si kufr, a bylo to…Byla jsem připravena prozkoumat neznámou zemi a možná se do ní i zamilovat.


1. část

Luanda

Den první


Vzbudila jsem se brzy a cítila jsem se jako nějaká dobrodružka, které známe z amerických filmů a které se vydávají na cestu do exotických nebo vzdálených zemí, vybaveny pouze touhou poznávat jiné kultury a jiné národy, i když v mém případě zemi už kolonizovali Portugalci. Z cesty jsem byla tak nadšená, že jsem v noci z obavy, že zaspím a zmeškám letadlo, ani moc dobře nespala.

Musím se přiznat, že letiště zbožňuji. To hemžení lidí pobíhajících sem a tam a hledajících odbavovací přepážku, sledujících obrazovku se všemi těmi destinacemi, které bych ráda
navštívila, loučení, ta dlouhá a uplakaná, ta nesmělá a uspěchaná, aby nikdo nepoznal, že dotyční se neubrání slzám, ta procítěná s pevným objetím, jež předznamenávají stesk, i ta krátká a usměvavá, která zase dávají tušit dlouho očekávanou dovolenou.

Cesta trvala osm poměrně klidných hodin, jež jsem strávila na svém sedadle, se sluchátky v uších jsem soustředěně sledovala filmy a povolovala jsem uzdu představivosti ve snaze předvídat, jaký asi bude můj příjezd do Luandy. Jestlipak ostatní pochopí mé vzrušení z toho, že poznávám jejich zemi, jestlipak ke mně budou laskaví, jestlipak si tam zvyknu hned na začátku. Tyhle otázky se mi honily hlavou. Dýchala jsem zhluboka a snažila se naladit se optimisticky.

Po příjezdu do Luandy mě teplota 30 stupňů, na jakou nejsem zvyklá, a vlhkost, která mě obestřela jako deka, uklidnily a působily na mě jako milé přivítání. Jako vždycky, když je něco poprvé, je všechno nové a snažím se to vstřebávat pomaloučku, abych o nic nepřišla.

Běžné prohlídce zavazadel jsem přihlížela s rukama sepjatýma v němé modlitbě, aby se můj kufr neztratil. Pak jsem se snažila udělat si pohodlí a vyčkávala jsem na odvoz. Tu hodinu čekání, během níž jsem seděla na nepohodlných tvrdých lavicích, jsem nevnímala nijak útrpně a sledovala všechno kolem sebe. Rozhlížela jsem se jako slepec, který poprvé prohlédne, protože letiště v Luandě se nedá srovnat s žádným jiným, kde jsem předtím byla, být tam je jedinečný zážitek. Náš odvoz byl konečně tady.

Nejčastější výmluvou je dopravní zácpa a nikdo se neodvažuje to zpochybňovat, vzhledem k tomu, že jakmile se ocitneme v provozu na ulici, je to v těchto končinách nejužívanější slovo. Nějakou představu o tom, co mě čeká, jsem už měla, ale nikdo mi neřekl, že v hlavním městě nejsou silnice. Je to přece hlavní město. Jsou tu ale díry tak velké, že by se do nich vešel člověk, a ty se po deštivých dnech ještě prohloubí. A to nemluvím o chabém nočním osvětlení. V ulicích sice lampy, stejně jako semafory, jsou, aby usnadnily dopravu, ale schází elektřina…Všude, ať už na ulici nebo v domech. Trvalo hodinu, než jsme zvládli různé odbočky (kvůli dírám nebo spoustě lidí přecházejících ulice, jako by to byly chodníky, a ne silnice), neosvětlené cesty, táboráky hořících odpadků (jediný zdroj světla), zničené sklady a domy (ok, přiznávám, že dům je možná přehnaný název pro obydlí skládající se ze čtyř stěn, zinkové střechy, bez dveří a oken) a byla jsem u cíle.

Musím přiznat, že poté, co jsem viděla většinu místních domů, jsem se dost obávala, kde budu po dobu jednoho měsíce bydlet, ale nejspíš mi přála štěstěna, protože náš dům vypadal spíš jako panství a nechyběly mu dvě věci, které považuji za nezbytné: koupelna s tekoucí vodou a klimatizace. Život není špatný. Dalším krokem byla pořádná sprcha, abych ze sebe smyla to ulepené horko a prospanou noc a aby se moje kosti a klouby, po cestě vykloubené, zase vrátily na své místo. A potom jsem byla jako znovuzrozená.

Nedokážu se zhluboka nadechnout, vzhledem k tomu, že horko je tak tíživé a ve vzduchu je ze vší té vlhkosti cítit jód. Komáři tancují kolem každého zdroje světla, které najdou, a já doufám, že si tam zůstanou a mě nechají na pokoji. Hmyz jsem ostatně nikdy neměla v oblibě a po přednášce o přenosných nemocech, které lze v této tropické zemi chytit, přiznávám, že z něj mám strach.

Ale i přes to všechno si myslím, že se mi tady bude líbit.


Den druhý


Spala jsem jako andílek. Kombinace sedmihodinového letu, hodinové jízdy autem a tíživého horka, jež nelze ignorovat, mě donutila děkovat se sepjatýma rukama za klimatizaci v pokoji. Malý velký luxus. Pokoj sdílím s místní dívenkou jménem ngela, neteří paní domácí, která ji vychovává, a mojí společnicí na cestách za dobrodružstvím. Je to růžový pokoj (který je přesně dle mého gusta, jako bych byla princezna) se dvěma patrovými postelemi, psacím stolem a televizí s plochou obrazovkou, která nefunguje, ale hezky pokoj zkrášluje.

Vydala jsem se do koupelny, vyzbrojená kartáčkem a lahví vody na ranní hygienu. Čistit si zuby balenou vodou považuji za plýtvání, ale netroufám si neuposlechnout lékařčiných příkazů, a jakmile si všimnu kalné vody, která teče z kohoutku, už si nemyslím, že je to nevhodné. Dalším důvodem je, že zkrátka nechci onemocnět v zemi, kde je zdravotnictví v tak bídném stavu, a navíc je péče nepřiměřeně drahá.

Dám si snídani, jež se vyrovná tomu, co obvykle snídám v Portugalsku, kde nikdy neopominu kávu s mlékem a čerstvoučké pečivo, pro které nám tady skočila malá ngela, a jsem připravena na svoji první návštěvu hlavního města za denního světla.

Všechno, co se děje na chodnících, je pro mě nové, a děje se toho vždycky tolik, že se mi občas zamotá hlava z toho, jak ji pořád otáčím z jedné strany na druhou, abych nepřišla ani o kousíček. Zvláštní novota, která je tak vzdálená tomu, na co jsem zvyklá, ale která mě nechává u vytržení. Řidič, jehož jsme si najaly, je druhý syn paní, u které bydlíme, jíme a která se o nás stará jako o princezny. Chvíli jedeme autem, a pak zaparkuje černý džíp s kouřovými skly přímo u jedné říčky, kde je spousta mladíků a bezpočet zaparkovaných aut s otevřenými dvířky. Hned vedle mě je chlapec svlečený do půli těla, s proděravělými kraťasy a žabkami na nohou zjevně o dvě čísla menšími, než by potřeboval, v ruce má kbelík plný vody a najednou se nestačím divit, když celý obsah vylije dovnitř do auta. Jsem ráda za kouřová skla, protože aspoň neviděl moji nevěřícnou reakci na to, co právě udělal. Když se zeptám, co to dělá, dostane se mi vysvětlení, že lidé tady takto zastavují a myjí svá auta. Množství prachu ve vzduchu se dá umýt jen tímhle způsobem a vzhledem k vysokánským teplotám potahy uschnou, než bys řekl švec. I tak se mi to zdá zvláštní, ale já tu nejsem od toho, abych to posuzovala.

Poté, co jsme objednali mytí našeho džípu, jsme se vydali směrem do Luandy. Jakmile přijedu do metropole, očekávám, že spatřím rysy typické pro město, ale naštěstí to můžu očekávat vsedě. Silnice jsou jeden velký chaos, bez vyznačených jízdních pruhů, chodci přecházejí, kdy a kde se jim zachce, možná i proto, že tady nejsou přechody, místo chodníků je tu červená prašná hlína, a všude vidím odpadky. Haldy a haldy odpadků, ať se podívám kamkoliv.

Den probíhá ve znamení vystupování z auta a nastupování do něj a střídavě jsme vystaveni horku, které nás venku tíží na duši, a severské zimě uvnitř auta, procházení „Belas Shopping“ (místní obchodní centrum, které je nejvíc in), kde jsem se cítila skoro jako v Portugalsku a, třešinka na dortu, zašli jsme do angolské obdoby Pingo Doce. Bezpočet otevřených pokladen, a u každé fronta nejméně deseti lidí, víc zaměstnanců, než dokážu spočítat, a přesto jsem u pultu s uzeninami, kde jsem se ocitla s dalšími čtyřmi zákazníky, čekala dobrých dvacet minut, zatímco šest zaměstnanců, kteří měli obsluhovat klienty, mělo za pultem „plné ruce práce“, když si povídali nebo se jen tak promenádovali. Obsloužit zákazníka, to ne. Typické.

K završení dne, a abych se cítila jako správná Angolanka, neexistuje nic lepšího než tradiční pokrm této země. Grilovaná „stříbrná ryba“ tarpon s vařeným zeleninovým banánem plantainem. Závěr: delikatesa. Ulevilo se mi, že alespoň nezemřu hlady, tedy pokud budu i nadále ignorovat některá ze základních hygienických zásad, ale přijala jsem za své ono staré pravidlo, že co oči nevidí, to srdce nebolí. V mém případě co oči nevidí, to žaludek zpracuje.

Překvapuji sama sebe tím, jak přirozeně a svižně přijímám realitu této země.


Den třetí


Včera v noci pršelo a byla bouřka. Bylo to pro mě krásné představení matky přírody, kdy tmavou oblohu neustále osvětlovaly blesky. Bylo to poprvé, co jsem v této zemi viděla noční osvětlení. Kvůli bouřce ale vypadl proud ve většině domácností kromě té naší, kde máme díky všem existujícím bohům a ještě několika dalším, které si lze vymyslet, generátor.

Probudila jsem se hodně brzy, i proto, že tady se vyspávat moc nedá. Vždyť musíme vyrazit do města, navštívit různá místa a musíme počítat s tím, že strávíme dost času v zácpě. Cesta, která by kdekoliv jinde mohla trvat patnáct minut, nám trvá v nejlepším případě hodinu a půl. Na což si nestěžuji, výhled je pokaždé jiný, i když projíždíme stejnými místy. První ranní návštěva cestou na snídani: nadpřirozeně velcí švábi, alespoň dle mých měřítek, si vykračují všude po podlaze, přesně jako v nějakém hororu, co si počnu? Strachem jsem zakřičela z plných plic o pomoc. Stala jsem se hubitelkou hmyzu, vyzbrojena botou? Nee, nic takového. Po špičkách, jako bych kráčela po minovém poli, velice opatrně, abych na žádného nešlápla, jsem šla dál svou cestou a nechala jsem je žít v jejich světě.

More by Štěpánka Huláková

Depresivní Esmeralda

Esmeralda Svíčky místo lamp. Kbelíky místo bidetů. Potraty náhodné, zákonné a ve velkém množství. Byl středověk a udál se zase další domácí porod. Úspěšný, narodilo se světlo a jednalo se o první dívku s modrýma očima. Poprvé se na zemi, pod nebeským nebem, narodily oči v tónech toho, co je nahoře a ne dole. První zázrak estetiky, hnědé a/nebo černé oči nikdy nic takového v království neviděly. Žena vyšla na ulici. V jedné ruce měla bio zeleninu, ve druhé novorozeně. Chtěla jít do kostela, aby to ukázala, možná bude kněz vědět, co to znamená, možná to bylo popsané v nějakých spisech, nebo m...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca
More in CZ

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Všichni lidé bratry budou

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být. Do prvního ročníku střední školy šly všechny dě...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Deník

21. srpna  Jmenuji se Erik Tlomm a tohle je můj deník. Psaní mi doporučil psychiatr, prý pro úspěšnější léčbu. Ale pro koho ho vlastně píšu? Pro něj? Pro ženu Linu? Doufám, že zrovna jí moje zápisky neukáže. Mé pochybnosti rozptýlil slovy: „Pište ho pro sebe.“ Tak jsem si koupil kožený zápisník a ocitl jsem se tady, u psacího stolu, abych si psal deník, přičemž se nemůžu zbavit podivného pocitu, že ho píšu ještě pro někoho jiného – ale pro koho?  22. srpna  Abych vysvětlil svůj první zápis do deníku (komu? sobě? jemu? tobě?): nervově jsem se zhroutil a toto zhroucení zanechalo vážné následk...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel