View Colofon
Translations
Mentor

Petr Borkovec

Editor

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Upřímně, miláčku, je mi to fuk

Written in CZ by Lucie Faulerová

Marek mě povalí na postel a tváří se mu prožene něco, co ve mně ve spojení s jeho stiskem, vyvolá naprostou ztrátu orientace, jako kdyby naše postel v tu chvíli byla lavina, do který mě zabořil, a já zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Celé to potrvá sotva vteřinu, ten stisk a ten jeho výraz, v dalším okamžiku už mě loví z laviny, a přestože zůstávám v horizontální poloze, je až podezřele naprosto jasné, kde je nahoře a kde dole. A teprve až teď to ke mně doputuje, teď to ke mně dojde, ale stejně jen tak napůl, jen mi to střelí hlavou, jako když někdo rychle rozsvítí, a ještě rychleji zhasne. A vy víte, že jste něco zahlídli, jen si nejste úplně přesně jistí, co to bylo, a tím zhasnutím to nezmizí, ale zůstane někde tady v prostoru. Marně po tom šmátráte, a čím víc od toho uplynulo času, tím víc se ptáte: A bylo to vůbec něco? Nebo šlo jen o optickej klam? Tápu v tomhle protivným tunelu bez světla na konci a v mozku se celá informace ne a ne sestavit do srozumitelnýho kódu. Je to šifra, jedničky a nuly, jenže co já s jedničkama a nulama, co já s nima!

Potřebuju to celý přetočit. Zastavit. A přiblížit. Prověřit si ten vteřinový gravitační kolaps. Kompozici čehosi cizího v důvěrně známém těle. Nuanci, co nedovedu pojmenovat, protože nespočívala v ničem konkrétním, ne, v žádném úšklebku, mrknutí či nakrčení nosu, ani v umístění onoho stisku, ne, nic takového. Ale bylo to něco. Něco! Ano, něco a bylo to cizí. Bylo to něco…? A co když jsem přece jenom úplně vedle… paranoidní, protože tolik dní nebyl doma a protože si moje smysly ani nestihly přivyknout jeho přítomnosti, přitom on už mě k sobě vzrušený tiskl. Nevím. Tunel.

Jenže Marek už pokládá předloktí vedle mojí hlavy a jeho jazyk na mým krku za sebou nechává stopu vlhkou a horkou a já vím, že už je pozdě a daleko, že už se v tom zpětným zrcátku nepřesvědčím, jestli jsme přejeli kočku nebo starej hadr. Místo toho moje tělo i hlava jen neurčitě trnou a nedá se dělat vůbec nic. Teda něco jo. Marek se mi tře klínem o klín a přes kalhoty mi doráží na pravý tříslo. Rukou mi šacuje kůži pod košilí a jeho hlasitej dech se topí někde mezi mým uchem a polštářem. A já myslím na jedničky a nuly a já myslím na tu konstelaci pár okamžiků zpátky a na to, jestli ho mám teď zastavit a říct mu o tom, co jsem viděla a cítila, i když ani nevím, co a jestli to bylo, nebo jestli mám pokračovat v tom, co děláme. Stále se rozhoduju a při tom automaticky nadzvedávám pánev, aby se mu ze mě snáz stahovaly kalhotky.

A pak se mi vybaví Eliška. Jak s polovinou tváře schovanou za lahví prosecca říká: „Bylo to nějaký jakoby cizí, já nevim… Jako bych spala s někým jinym.“

„Tak nebyl ve svý kůži, no,“ já na to. „To se přece může stát, že je někdy myšlenkama prostě jinde…“

Markova ruka si tu mojí strčí do trenek.

„Ne, takhle to nemyslím, tak to nebylo. Nebyl mimo tímhle způsobem... Naopak.“ Eliška se nadechne a natáhne po lahvi, aby si dolila, když říká: „Byl jak urvanej ze řetězu.“ Slabě mě kousne do bradavky, trochu to zabolí. Kouše mě někdy do bradavky? Nemůžu si vzpomenout!

„A proč ti to vadí? Můžeš bejt spíš ráda, ne?“ zkoušela jsem situaci zlehčit, ale Eliška se nebavila. „Nevadilo by… kdyby… to nebylo tak jiný… nevim…“

„Třeba jen něco viděl v pornu. A prostě to chtěl zkusit.“

Markovo tělo těžkne.

„Ty mi nerozumíš,“ mávla rukou. „Nevim no… prostě…“ Viděla jsem na Elišce, jak s těmi myšlenkami i slovy na jazyku bojuje, nakonec větu ale nedořekla. Boj prohrála. I když mi bylo jasný, jaká úvaha ji trápí, a jí bylo jasný, že mně je to jasný – nahlas neřekla nic. Myslím, že rozumím tomu proč. Někdy se věci stanou skutečnýma jen tím, že se řeknou nahlas.

Marek do mě zaplouvá jak ryba. A v tu chvíli je to on, můj Marek, tentokrát ho bezpečně poznám. Protože přesně v tyhle okamžiky mi vždycky připadne docela zranitelnej. Bezbrannej. Malej kluk, co se potřebuje honem honem rychle schovat. Je ve mně, na moment jeho pohyby ustanou a já ho obemknu stehny. Jsem napůl vzrušená a napůl pořád v tunelu.

Zvláštní, nevzpomínám si, že bysme ještě někdy s Eliškou o té věci mluvily. Ona o tom už nezačala a já už se jí nezeptala. Bylo to, jako kdybysme o tom nikdy řeč nevedly. A možná že u ní v hlavě to navíc bylo, jako kdyby tu divnou zkušenost se svým mužem ani nikdy nepocítila.

Jdu tunelem, jdu do tmy, do úplný tmy, přede mnou nic, ale když se otočím za sebe, něco se tam hýbe. Dívám se zpátky a úplně zřetelně vidím schody a na nich Clarka Gablea. Respektive Rhetta Butlera, v ruce kufr, který mu z ruky tahá ubulená Scarlett O´Harová. Těžko říct, co to tady v tunelu dělá, ale na ten výjev si pamatuju úplně přesně. Když jsem ho pozorovala, bylo mi málo, pravděpodobně jsem ještě nechodila do školy, máma vařila oběd, při tom z malý televize na lednici běžel Jih proti Severu. Já si hrála nebo si malovala za jejím starým šicím strojem a u toho jsem fascinovaně sledovala tu scénu. Snad se hádají – to mě napadlo, ale nebyla jsem si jistá. Protože pokud se hádali, hádali se úplně jinak než naši. Máma totiž nikdy neškemrala jako Scarlett a táta nikdy neměl ten odtažitej úšklebek jako Rhett. Nepamatuju si, co si říkali, nevím, jestli jsem tehdy těm slovům přikládala vůbec nějaké významy, jen si vybavuju tu podivnou energii, kterou jsem z jejich výstupu vnímala. A taky že ona plakala a popobíhala za ním, zatímco on si ji svým lišáckým pohledem měřil trochu spatra, nijak agresivně se jí nevytrhával ani na ni nekřičel, jen si razil svoji cestu s kufrem k východu. Až nakonec opravdu odešel. Ihned jsem začala natahovat a ptát se mámy, jestli se s ní rozved. Máma že ne, že jen odešel.

„Ale dyť se pohádali!“

„To proto, že se jí bude stýskat.“

„A kam teda odešel?“

„No kam, kam… do práce.“

„A na co měl ten kufr?“

„Kufr? No ten měl, protože jel na služební cestu.“

Myslím, že se mi to nějak nezdálo, ale že jsem to mámě nakonec sežrala. Nebo spíš jsem jí to chtěla sežrat. Možná mají lidi ve svojí přirozenosti nutkání se klidně i vědomě obelhávat už odmalička, jen aby se netrápili, aby jejich hlava byla zametená od pochybností.

Markova hlava i trup se lehce nadzvednou, když se na mně trochu napřímí. Řekne mi, ať se otočím. Dívám se na něj a snažím se vybavit, jestli mi to řekl jako můj Marek, jak ho znám, nebo jako Marek, co ještě před nedávnem, třeba včera, brousil někoho jinýho. Co když se mi nechce dívat do tváře? Místo toho si prostě chce představovat někoho jinýho. Marek to zopakuje a já jdu na všechny čtyři a čekám, až si mě vezme z týhle pozice.

Možná to vypadá, že jsem v tom tunelu narazila na Rhetta Butlera a tu matčinu podlou lež právě kvůli tomu, že se Marek zrovna vrátil domů po tolika týdnech. Ale pochybuju, ne, proto tam Rhett s tím kufrem nestojí, proto přede mnou ty schody nesbíhá, proto na mě lišácky nešvidrá… V tom bude něco jiného, protože můj – nebo spíš matčin příběh Jihu proti Severu tady vůbec nekončí. O nějakých třináct let později, to už jsem byla v maturitním ročníku, jsem se spolužačkou měla vypracovat projekt do dějepisu na téma americké občanské války. Těžko jsme jako referenci nemohly nepoužít knihu a film,
který jsem mimochodem od těch svých zhruba pěti let neviděla a vím, že už se na něj ani nikdy nepodívám. A byla to spolužačka, kdo zmínil, že do historie se stejně nejvíc vepsala ta poslední věta Rhetta Butlera. Samozřejmě jsem netušila, o čem mluví.

„No ona tam škemrá a prosí ho, ať ji neopouští, a pak mu říká – co já budu bez tebe dělat? Jak teď mám žít? … Nějak tak… No a on se na ni podívá a povídá: Upřímně, miláčku, je mi to fuk.“ „Počkej, počkej,“ povídám já, „jaký ať ji neopouští… dyť přece jen odjel do práce…“ Spolužačka na mě koukala jako na idiota. „Do jaký jako práce?“

Markova pravá ruka mě chytne za prso a levá mi přistane na boku.

Do jaký práce, do jaký práce, krčila jsem rameny a už se chtěla tasit se služebkou, proto měl přece ten kufr, ale naštěstí mi všechno došlo, ještě než jsem to vyslovila nahlas. Taková blbost! Rozbrečela jsem se. Spolužačka nic nechápala, neviním ji. V té době byla moje máma už mrtvá, takže jsem ji s tou lží nemohla konfrontovat, viním ji. Asi jsem to mohla přejít a jako dospělý člověk si říct – máma ke mně tehdy byla jen milosrdná, nechtěla, aby mi ta záležitost byla líto. Jenže já to tak vnímat vůbec nedovedla. Možná jí nešlo o mně, ale jen o svůj klid, protože věděla, že kdyby mi potvrdila mou obavu, bulela bych možná klidně celý den, jelikož to se mnou filmy prostě dovedly. Možná mi neřekla pravdu natvrdo, protože chtěla v klidu dodělat rajskou a neutírat moje sople. Ale vůbec si neuvědomila, co tím způsobila! Vždyť já bych do konce svých dnů klidně žila v naprostým pomýlení! A byla by to jen její chyba! Protože moje intuice mi už tehdy přece napovídala, jaká je pravda. Jenže já se místo toho nechala obalamutit. Podvést. A pak po tolika letech najednou vypluje napovrch pravda! Jenže co teď s ní?! Co teď s takovou pravdou?! K čemu! Jedničky a nuly.

Kéž bych nikdy nedělala ten školní projekt.

Na bedra mi ukápne Markův pot. Pracujeme jako dokonale seřízenej stroj. Otáčím hlavu přes rameno, chci se na něj teď dívat. Zachytí můj pohled a drapne mě oběma rukama pevnějc nad zadkem. Otočím se zpátky. Markovy pohyby zrychlí. A pak zastaví.

Úlevný vzdech kdesi nade mnou.

Jeho stisk povolí a já celá klesnu na břicho. Marek klesne na mě.

Oddychuje. Oddychuju.

Podívám se znovu za Rhettem Butlerem, stojí ve dveřích s kufrem v ruce. Usmívá se na mě. Zamávám mu na rozloučenou. Odjíždí totiž na služební cestu.

More by Lucie Faulerová

Smrtholka

Výluka. Sebevražda uškrcením je poměrně vzácná. Škrtidlo bejvá zpravidla obtočený víckrát a někdy podložený měkkým předmětem. Při uškrcení se kvůli podráždění bloudivýho nervu a stlačení krkavic zamezí toku krve do mozku a uzavřou se dejchací cesty. Jen obvykle nebejvá zcela uzavřenej hrtan a smrt kvůli tomu trvá dýl než u oběšení — pokud teda nedojde pouze ke ztrátě vědomí a povolení škrtidla. Oběšení je oproti tomu dlouhodobě nejoblíbenější metodou sebevrahů v Česku. Obzvlášť u chlapů, těch se věší cca 61 ze 100, zatímco ženských kolem 40 ze 100. Pokud nemáte tu kliku, že si zlomíte vaz,...
Written in CZ by Lucie Faulerová
More in CZ

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Provázky

To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry. Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut,...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Všechna polní i lesní zvěř

Ráno se probudila hladová jako obvykle. Ložnicí se rozlehlo kejhání kachen přelétávajících nad střechou a dívka se posadila na posteli. Kachny máchaly křídly a přiletěly k babičce zdaleka, snad z jiného světadílu. Babička bydlela u jezera, kilometr daleko od nejbližší vesnice, a právě sem ji ze dne na den poslali, přestala chodit do školy. Všem to bylo jedno. Těžko říct, jestli tam ve městě rodiče toužili po soukromí, nebo pracovali. Nebylo však pochyb o tom, že jí každé ráno, ale i každé poledne kručelo v žaludku. Ukazovala si na břicho, mám hlad, říkala babičce. Ke snídani jí babička vždy op...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano