View Colofon
Translations
Mentor

Petr Borkovec

Editor

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Upřímně, miláčku, je mi to fuk

Written in CZ by Lucie Faulerová

Marek mě povalí na postel a tváří se mu prožene něco, co ve mně ve spojení s jeho stiskem, vyvolá naprostou ztrátu orientace, jako kdyby naše postel v tu chvíli byla lavina, do který mě zabořil, a já zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Celé to potrvá sotva vteřinu, ten stisk a ten jeho výraz, v dalším okamžiku už mě loví z laviny, a přestože zůstávám v horizontální poloze, je až podezřele naprosto jasné, kde je nahoře a kde dole. A teprve až teď to ke mně doputuje, teď to ke mně dojde, ale stejně jen tak napůl, jen mi to střelí hlavou, jako když někdo rychle rozsvítí, a ještě rychleji zhasne. A vy víte, že jste něco zahlídli, jen si nejste úplně přesně jistí, co to bylo, a tím zhasnutím to nezmizí, ale zůstane někde tady v prostoru. Marně po tom šmátráte, a čím víc od toho uplynulo času, tím víc se ptáte: A bylo to vůbec něco? Nebo šlo jen o optickej klam? Tápu v tomhle protivným tunelu bez světla na konci a v mozku se celá informace ne a ne sestavit do srozumitelnýho kódu. Je to šifra, jedničky a nuly, jenže co já s jedničkama a nulama, co já s nima!

Potřebuju to celý přetočit. Zastavit. A přiblížit. Prověřit si ten vteřinový gravitační kolaps. Kompozici čehosi cizího v důvěrně známém těle. Nuanci, co nedovedu pojmenovat, protože nespočívala v ničem konkrétním, ne, v žádném úšklebku, mrknutí či nakrčení nosu, ani v umístění onoho stisku, ne, nic takového. Ale bylo to něco. Něco! Ano, něco a bylo to cizí. Bylo to něco…? A co když jsem přece jenom úplně vedle… paranoidní, protože tolik dní nebyl doma a protože si moje smysly ani nestihly přivyknout jeho přítomnosti, přitom on už mě k sobě vzrušený tiskl. Nevím. Tunel.

Jenže Marek už pokládá předloktí vedle mojí hlavy a jeho jazyk na mým krku za sebou nechává stopu vlhkou a horkou a já vím, že už je pozdě a daleko, že už se v tom zpětným zrcátku nepřesvědčím, jestli jsme přejeli kočku nebo starej hadr. Místo toho moje tělo i hlava jen neurčitě trnou a nedá se dělat vůbec nic. Teda něco jo. Marek se mi tře klínem o klín a přes kalhoty mi doráží na pravý tříslo. Rukou mi šacuje kůži pod košilí a jeho hlasitej dech se topí někde mezi mým uchem a polštářem. A já myslím na jedničky a nuly a já myslím na tu konstelaci pár okamžiků zpátky a na to, jestli ho mám teď zastavit a říct mu o tom, co jsem viděla a cítila, i když ani nevím, co a jestli to bylo, nebo jestli mám pokračovat v tom, co děláme. Stále se rozhoduju a při tom automaticky nadzvedávám pánev, aby se mu ze mě snáz stahovaly kalhotky.

A pak se mi vybaví Eliška. Jak s polovinou tváře schovanou za lahví prosecca říká: „Bylo to nějaký jakoby cizí, já nevim… Jako bych spala s někým jinym.“

„Tak nebyl ve svý kůži, no,“ já na to. „To se přece může stát, že je někdy myšlenkama prostě jinde…“

Markova ruka si tu mojí strčí do trenek.

„Ne, takhle to nemyslím, tak to nebylo. Nebyl mimo tímhle způsobem... Naopak.“ Eliška se nadechne a natáhne po lahvi, aby si dolila, když říká: „Byl jak urvanej ze řetězu.“ Slabě mě kousne do bradavky, trochu to zabolí. Kouše mě někdy do bradavky? Nemůžu si vzpomenout!

„A proč ti to vadí? Můžeš bejt spíš ráda, ne?“ zkoušela jsem situaci zlehčit, ale Eliška se nebavila. „Nevadilo by… kdyby… to nebylo tak jiný… nevim…“

„Třeba jen něco viděl v pornu. A prostě to chtěl zkusit.“

Markovo tělo těžkne.

„Ty mi nerozumíš,“ mávla rukou. „Nevim no… prostě…“ Viděla jsem na Elišce, jak s těmi myšlenkami i slovy na jazyku bojuje, nakonec větu ale nedořekla. Boj prohrála. I když mi bylo jasný, jaká úvaha ji trápí, a jí bylo jasný, že mně je to jasný – nahlas neřekla nic. Myslím, že rozumím tomu proč. Někdy se věci stanou skutečnýma jen tím, že se řeknou nahlas.

Marek do mě zaplouvá jak ryba. A v tu chvíli je to on, můj Marek, tentokrát ho bezpečně poznám. Protože přesně v tyhle okamžiky mi vždycky připadne docela zranitelnej. Bezbrannej. Malej kluk, co se potřebuje honem honem rychle schovat. Je ve mně, na moment jeho pohyby ustanou a já ho obemknu stehny. Jsem napůl vzrušená a napůl pořád v tunelu.

Zvláštní, nevzpomínám si, že bysme ještě někdy s Eliškou o té věci mluvily. Ona o tom už nezačala a já už se jí nezeptala. Bylo to, jako kdybysme o tom nikdy řeč nevedly. A možná že u ní v hlavě to navíc bylo, jako kdyby tu divnou zkušenost se svým mužem ani nikdy nepocítila.

Jdu tunelem, jdu do tmy, do úplný tmy, přede mnou nic, ale když se otočím za sebe, něco se tam hýbe. Dívám se zpátky a úplně zřetelně vidím schody a na nich Clarka Gablea. Respektive Rhetta Butlera, v ruce kufr, který mu z ruky tahá ubulená Scarlett O´Harová. Těžko říct, co to tady v tunelu dělá, ale na ten výjev si pamatuju úplně přesně. Když jsem ho pozorovala, bylo mi málo, pravděpodobně jsem ještě nechodila do školy, máma vařila oběd, při tom z malý televize na lednici běžel Jih proti Severu. Já si hrála nebo si malovala za jejím starým šicím strojem a u toho jsem fascinovaně sledovala tu scénu. Snad se hádají – to mě napadlo, ale nebyla jsem si jistá. Protože pokud se hádali, hádali se úplně jinak než naši. Máma totiž nikdy neškemrala jako Scarlett a táta nikdy neměl ten odtažitej úšklebek jako Rhett. Nepamatuju si, co si říkali, nevím, jestli jsem tehdy těm slovům přikládala vůbec nějaké významy, jen si vybavuju tu podivnou energii, kterou jsem z jejich výstupu vnímala. A taky že ona plakala a popobíhala za ním, zatímco on si ji svým lišáckým pohledem měřil trochu spatra, nijak agresivně se jí nevytrhával ani na ni nekřičel, jen si razil svoji cestu s kufrem k východu. Až nakonec opravdu odešel. Ihned jsem začala natahovat a ptát se mámy, jestli se s ní rozved. Máma že ne, že jen odešel.

„Ale dyť se pohádali!“

„To proto, že se jí bude stýskat.“

„A kam teda odešel?“

„No kam, kam… do práce.“

„A na co měl ten kufr?“

„Kufr? No ten měl, protože jel na služební cestu.“

Myslím, že se mi to nějak nezdálo, ale že jsem to mámě nakonec sežrala. Nebo spíš jsem jí to chtěla sežrat. Možná mají lidi ve svojí přirozenosti nutkání se klidně i vědomě obelhávat už odmalička, jen aby se netrápili, aby jejich hlava byla zametená od pochybností.

Markova hlava i trup se lehce nadzvednou, když se na mně trochu napřímí. Řekne mi, ať se otočím. Dívám se na něj a snažím se vybavit, jestli mi to řekl jako můj Marek, jak ho znám, nebo jako Marek, co ještě před nedávnem, třeba včera, brousil někoho jinýho. Co když se mi nechce dívat do tváře? Místo toho si prostě chce představovat někoho jinýho. Marek to zopakuje a já jdu na všechny čtyři a čekám, až si mě vezme z týhle pozice.

Možná to vypadá, že jsem v tom tunelu narazila na Rhetta Butlera a tu matčinu podlou lež právě kvůli tomu, že se Marek zrovna vrátil domů po tolika týdnech. Ale pochybuju, ne, proto tam Rhett s tím kufrem nestojí, proto přede mnou ty schody nesbíhá, proto na mě lišácky nešvidrá… V tom bude něco jiného, protože můj – nebo spíš matčin příběh Jihu proti Severu tady vůbec nekončí. O nějakých třináct let později, to už jsem byla v maturitním ročníku, jsem se spolužačkou měla vypracovat projekt do dějepisu na téma americké občanské války. Těžko jsme jako referenci nemohly nepoužít knihu a film,
který jsem mimochodem od těch svých zhruba pěti let neviděla a vím, že už se na něj ani nikdy nepodívám. A byla to spolužačka, kdo zmínil, že do historie se stejně nejvíc vepsala ta poslední věta Rhetta Butlera. Samozřejmě jsem netušila, o čem mluví.

„No ona tam škemrá a prosí ho, ať ji neopouští, a pak mu říká – co já budu bez tebe dělat? Jak teď mám žít? … Nějak tak… No a on se na ni podívá a povídá: Upřímně, miláčku, je mi to fuk.“ „Počkej, počkej,“ povídám já, „jaký ať ji neopouští… dyť přece jen odjel do práce…“ Spolužačka na mě koukala jako na idiota. „Do jaký jako práce?“

Markova pravá ruka mě chytne za prso a levá mi přistane na boku.

Do jaký práce, do jaký práce, krčila jsem rameny a už se chtěla tasit se služebkou, proto měl přece ten kufr, ale naštěstí mi všechno došlo, ještě než jsem to vyslovila nahlas. Taková blbost! Rozbrečela jsem se. Spolužačka nic nechápala, neviním ji. V té době byla moje máma už mrtvá, takže jsem ji s tou lží nemohla konfrontovat, viním ji. Asi jsem to mohla přejít a jako dospělý člověk si říct – máma ke mně tehdy byla jen milosrdná, nechtěla, aby mi ta záležitost byla líto. Jenže já to tak vnímat vůbec nedovedla. Možná jí nešlo o mně, ale jen o svůj klid, protože věděla, že kdyby mi potvrdila mou obavu, bulela bych možná klidně celý den, jelikož to se mnou filmy prostě dovedly. Možná mi neřekla pravdu natvrdo, protože chtěla v klidu dodělat rajskou a neutírat moje sople. Ale vůbec si neuvědomila, co tím způsobila! Vždyť já bych do konce svých dnů klidně žila v naprostým pomýlení! A byla by to jen její chyba! Protože moje intuice mi už tehdy přece napovídala, jaká je pravda. Jenže já se místo toho nechala obalamutit. Podvést. A pak po tolika letech najednou vypluje napovrch pravda! Jenže co teď s ní?! Co teď s takovou pravdou?! K čemu! Jedničky a nuly.

Kéž bych nikdy nedělala ten školní projekt.

Na bedra mi ukápne Markův pot. Pracujeme jako dokonale seřízenej stroj. Otáčím hlavu přes rameno, chci se na něj teď dívat. Zachytí můj pohled a drapne mě oběma rukama pevnějc nad zadkem. Otočím se zpátky. Markovy pohyby zrychlí. A pak zastaví.

Úlevný vzdech kdesi nade mnou.

Jeho stisk povolí a já celá klesnu na břicho. Marek klesne na mě.

Oddychuje. Oddychuju.

Podívám se znovu za Rhettem Butlerem, stojí ve dveřích s kufrem v ruce. Usmívá se na mě. Zamávám mu na rozloučenou. Odjíždí totiž na služební cestu.

More by Lucie Faulerová

Smrtholka

Výluka. Sebevražda uškrcením je poměrně vzácná. Škrtidlo bejvá zpravidla obtočený víckrát a někdy podložený měkkým předmětem. Při uškrcení se kvůli podráždění bloudivýho nervu a stlačení krkavic zamezí toku krve do mozku a uzavřou se dejchací cesty. Jen obvykle nebejvá zcela uzavřenej hrtan a smrt kvůli tomu trvá dýl než u oběšení — pokud teda nedojde pouze ke ztrátě vědomí a povolení škrtidla. Oběšení je oproti tomu dlouhodobě nejoblíbenější metodou sebevrahů v Česku. Obzvlášť u chlapů, těch se věší cca 61 ze 100, zatímco ženských kolem 40 ze 100. Pokud nemáte tu kliku, že si zlomíte vaz,...
Written in CZ by Lucie Faulerová
More in CZ

Provázky

To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry. Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut,...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Automobil ze starého Řecka

Byl horký červnový den. Jen se neříkalo červen, ale buď thargelion, nebo skirophorion. Dvě postavy opustily athénské hradby a v družném rozhovoru vyrazily podél řeky Ilisu na procházku do přírody. Bavily se hlavně o lásce. Chlapec, mladší z nich, s sebou nesl přepis cizí promluvy o tom, že láska je zlo, a dokonce tomu i sám věřil. Vlastně mluvil jenom o té cizí promluvě. Starší muž s ním v duchu nesouhlasil, zato ho docela rajcoval ten jeho zápal. A tak se zastavili pod vysokým platanem, kde se muž uvelebil do trávy a vyzval chlapce, že když jinak nedá, ať mu z toho něco přečte. Chvílemi mu ...
Written in CZ by Ondrej Macl

Aleksandra Lipczak Themed Text (CZ)

Dvacátý osmý listopad 2020, měsíc poté, co zpolitizovaný polský Ústavní soud postavil potraty mimo zákon. Magda Dropeková, jedna z organizátorek protestů žen v Krakově, na Facebooku napsala: „Celých těch několik let podporování pouličních akcí jsem si byla jistá jedním: nedokážu křičet, skandovat, jsem příliš chaotická na to, abych dobře a logicky mluvila. Proto mi vždycky vyhovovalo zaznamenávání myšlenek, jenže na papír nebo na obrazovku – psaní, komunikace bez hlasu. No a můj hlas, nesnáším svůj hlas. V posledních týdnech křičím jako nikdy, ze samých útrob, z nitra, z bránice, srdce i h...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Aleksandra Lipczak

Sbírání sil k útěku

(...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. H...
Written in CZ by Ondrej Macl

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște