View Colofon
Original text "Hiša v Hajfi" written in SL by Andraž Rožman,
Other translations
Mentor

Aleš Kozár

Editor

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Dům v Haifě

Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

12. srpna  

„Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“  

Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z tohoto kopce Hagana obklíčila palestinské obyvatele, střílela  na ně, bořila jim domy a přinutila je k útěku směrem k moři. Lidé čekali na molu, aby se nalodili a  odpluli směrem k Akce na druhou stranu zálivu a pokračovali dál do Libanonu a Sýrie. Mezi  uprchlíky byl také Muhammadův otec Sulajmán, jeho matka Samíra, děda Dáwúd, babička Bagdád,  teta Labíba… Dvaadvacátého dubna 1948 je ani nenapadlo, že už do této země nikdy nevstoupí.  Nevěděli, že jejich děti a vnuci nikdy neuvidí Haifu.  

Úbočí hory Karmel je strmé. Po dvou ukrutně prudkých schodištích dolů a přes dvě silnice s  nejmodernějšími semafory celý udýchaný dorazím do ulice Vádí Salíb. Hledám číslo popisné 16.  Když mi Muhammadova sestra několik minut předtím řekla, že našla zažloutlý Dáwúdův dokument  s touto adresou, byl jsem přesvědčen, že jsem ten dům už viděl. Omyl. Tamhle je číslo 17 a další. A park s palmami, perfektně posekanou trávou a prostranstvím. Tamhle je staveniště, na něm rostou  domy a v pozadí monstrum – nevím kolikapodlažní budova ze skla, která vypadá jako obrovská  vesmírná loď se špičatým vrcholem. Tamhle je mešita. A tam u moře jsou červenobílé jeřáby. Jen  číslo 16 tu není. Ale jedna z těch budov musí být ta správná. Napadá mě celá řada otázek.  

Je ten dům zbouraný? Sionisti ulici po nakbě rozparcelovali, jako to udělali s blízkým hřbitovem, a  dům teď má jinou adresu? Změnili jenom čísla domů?  

Vydám se do sousední čtvrti. Vádí Nisnás. Teď tu většinou bydlí palestinské obyvatelstvo. Musím  zavolat Muhammadovi. Nejradši bych ale nevolal. Ptám se sám sebe, jestli jsem mu o domě neřekl předčasně. Měl jsem počkat, až si budu jistý, a ne mu v euforii předat napůl ověřenou informaci.  „Promiň, nepodařilo se mi ho najít. Ale jsem hodně blízko. Teď vím, na které je ulici. Pár domů  mám v hlavě, možná jich je tak deset. Jeden z nich může být ten tvůj!“ 
„V pohodě. Jen tam nech šál mojí matky.“ 
„Nechám.“ 

Než jsem se vydal na cestu, Muhammadův bratr přinesl do baru Shakira bavlněný šál. Pěkně  zachovalý. Zelený, bordó, modrý a s různými vzory. Přál si, ať v Haifě nechám něco od něj. Zeptal  jsem se ho, jaký je příběh toho šálu. Z tváře jsem mu vyčetl, že to nebyla vhodná chvíle. „Povím ti  to, až se vrátíš.“ 

Kráčím dál přes Vádí Nisnás. Dorazím do Bahajských zahrad a otočím se k severu, ještě chvíli jdu  směrem k moři, až dorazím do Fattúš. Do restaurace s kouzelnou zahrádkou, báječným  palestinským jídlem a kávou s kardamomem.  

U jednoho dřevěného stolu počkám na palestinského aktivistu Džacfara Faraha. Nejsem první, kdo  přišel do Haify hledat dům. Muž s hustými vlasy a plnovousem ví, na koho je třeba se s takovými  otázkami obrátit. Vyjmenovává lidi, kterým mám zavolat.  

Odvede mě k autu. Do navigace naťuká Vádí Salíb Street 16. Přístroj najde adresu a vede nás na  východ od přístavu k ulici, kterou už znám. Jsem přesvědčený, že jsem jen krůček od nalezení  domu. Přibližujeme se k číslu 16. Ženský hlas oznamuje: Váš cíl je vpravo. Podívám se napravo.  Ale vidím jen park. Ten park s palmami, prostranstvím a téměř anglickým trávníkem. Stával dům  na tomto místě, ale je zbořený? Možná. Raději bych ale věřil expertům než navigaci. S některými  mám naplánované schůzky.  

13. srpna  

Volám lidem, které mi navrhl Džacfar. Walíd Karkaba projevil o příběh celkem zájem. Má přístup k  archivům. Slíbí mi, že se podívá na staré mapy. A dostanu nové informace od Muhammadovy  sestry. Adresa, zapsaná na dokumentu, který našla, možná není adresa domu, kde žil, ale Dáwúdova  holičství. K tomuhle závěru dojdu po rozhovoru s ní. Nevím, jestli si přeju především přesvědčit sám sebe, že je ještě naděje, nebo jestli je možné její návrh takto interpretovat. Zmatek vyřeším jen  tak, že dokument uvidím na vlastní oči. Pošle mi ho. Jen musím chvíli počkat.  

Informace mě zmohly. Uchýlím se do Fattúš k hummusu a sýru labne. Ztěžkne mi hlava, ruce i  nohy. Nechci už nikam chodit. Proč jsem sem vlastně přijel? Muhammad si sám nakreslil obrázek  domu, čtvrti a ulice Vádí Salíb, dědova holičství, dobrosrdečné židovky Ráchel… Teď mu zničím  iluze já. Jako sionisti zničili palestinské domy. Řekl mi, že si musel svobodu představovat, aby  mohl přežít. A já mu tu představu pošlapu. Takže je odpověď nabíledni. Ale skutečnost je tíživější  než víra.  

14. srpna  

Zavolá mi Walíd. „Dům číslo 16 už neexistuje.“ Teď na tom místě staví 180 bytů, na staveništi u  parku. Pošle mi mapu a označí místo, na kterém stál dům. Mám důkaz. Už neexistuje. Jen nevím,  jestli dům nebo holičství. Ale vím, že u domu bylo schodiště, které stoupalo po úbočí hory Karmel.  A že vedle holičství byl bar – Radio cafe. Musím zavolat Muhammadovi.  

„Doufám, že nejsi moc smutný.“ 
„Mám radost.“ 
„Radost?“ 
„Ano, protože můj hlas je teď v Palestině.“ 
„Tvůj hlas?“ 
„Ano. Teď, když s tebou mluvím, je můj hlas slyšet ze sluchátka v Haifě.“ 

16. srpna  

Setkám se s Madžídem Chamrou, který napsal knihu o historii Haify. Odvede mě ke staveništi.  „Tady nebylo holičství,“ řekne sebejistě. Naznačí mi rukou, ať ho následuju. Ujdeme asi tak deset  metrů na jihovýchod a přejdeme silnici. Po ulici cUmar bin al-Chattáb jdeme dolů, pak zabočíme  vlevo. Jdeme kolem budov, kde je nyní bleší trh, dříve tu byly palestinské obchůdky. Vidíme  minaret a za ním skleněné monstrum. Asi tak po deseti metrech se Madžíd zastaví a otočí se doleva.  „Tady bylo holičství.“ Rukou ukáže směrem ke vchodovým dveřím s hliníkovou roletou na nároží  dvoupatrového domu postaveného z arabského kamene. „Ještě před pár lety stál nade dveřmi nápis Al Ittihád, Sjednocení.“ Nejspíš název Dáwúdova holičství. „Tady vedle bylo Radio cafe.“ 

Myslím, že mám odpověď. Dostanu email od Muhammadovy sestry. Našla dokument z roku 1943,  ve kterém se píše, že Dáwúdova domácí adresa je Vádí Salíb 16. Teď je to jasné. Dům už  neexistuje. Budova, ve které bylo holičství, ale ještě stojí.  
Počkám, až se den nachýlí k večeru a Vádí Salíb a okolní ulice se vyprázdní. Vezmu sáček se  šálem. Zase jdu dolů po těch dvou schodištích a přes dvě ulice s moderními semafory. Jdu kolem  parku. Doprovází mě vůně citronové trávy a rozmarýnu. Podél olivovníků a palem dojdu ke  staveništi.  

V tom betonu nemůžu šál nechat. Pokračuju dál k osmanským domům. Vyberu si schodiště s  klenbou na konci a dům vedle něj. Polorozbořený, bez střechy, ale s hezkými oblouky nade dveřmi  a prostorem, kde mohl být dvorek. Dávám si načas. Prohlížím si sáček se šálem. Přál bych si, aby  ten příběh ještě pokračoval. Přicestoval ze Sýrie do Slovinska a teď je zpět na Blízkém východě,  tam, kde Muhammadovi rodiče vyrůstali. Možná ho někdo najde, bude ho nosit nebo ho někomu  daruje. Možná na tomhle místě počká, dokud nezboří domy a spolu s kamením ho odvezou na  skládku. Nebo si ho nějaký dělník včas všimne a odnese ho ženě nebo dceři. Tak či onak, tato  součást rodiny zůstane tam, kde jsou Muhammadovy kořeny, tam, kam se sám nemůže vypravit.  

Jdu zpátky ke staveništi. Představuji si, jak asi žil Dáwúd. Za rozbřesku políbil Bagdádu, Labíbu a  Sulajmána, zavřel dveře na Vádí Salíb 16 a odešel do práce. Když vyšel na ulici, šla kolem  sousedka Ráchel. Usmáli se na sebe a rychle se domluvili, kdy Ráchel může pohlídat Sulajmána.  Podívám se k moři, vzdálenému pár set metrů, kde byl dříve přivázaný Dáwúdův člun. Když se po  ulici cUmar bin al-Chattáb přibližuju k holičství, mám pocit, jako bych šel v jeho stopách. Předtím  než vytáhl roletu na dveřích, zašel do Radio cafe na kávu s kardamomem. Potom připravil salon pro  zákazníky a rozprávěl s vlastníky sousedních obchodů o všednodenních událostech. O čem mluvili  20. dubna 1948? Věděli už, že je za den dva vyženou z města? A jak se jim podařilo utéct před  násilím Hagany? S dětmi a kufry?  

Mířím na západ, trochu vzhůru po ulici, která se dříve jmenovala Stanton Street. Dojdu k  čtyřpodlažní oválné budově, jedné z největších a nejznámějších palestinských staveb ve městě.  Stanton Street 83. Tam Dáwúd chodil k lékaři, k doktoru Kamálovi. Podívám se ke hřbitovu,  vzdálenému jen několik metrů od ordinace. Vidím popadané náhrobky, opuštěné hroby, bujně se rozrůstající trávu a cestu, která roztrhla hřbitov na dvě části. Stejně jako Bagdád, Sulajmán a Labíba  by tady byl pohřbený i Dáwúd. Z horní části hřbitova se vydám zpátky směrem k mešitě, ležící  blízko holičství. Udělám okruh, ve kterém se Dáwúd pohyboval během dne.  

Zajdu k palmě. Vyberu si jednu v parku u staveniště a políbím ji. Udělám to, o co mě požádal  Muhammad.  
„Sulajmán tě pozdravuje. A Dáwúd. Muhammad. Samíra. Bagdád. Labíba.“ 

1. září  
Muhammad si rukou zakrývá spodní část tváře a beze slova zírá do počítače. Kouká, jak jsem stál  na schodišti v Haifě a hodil jsem šál do opuštěného domu.  

„Všechno v pořádku?“ zeptám se.  
Stále mlčí.  
„Co bys řekl?“ 
Ruku si dá z tváře. Obličej se mu rozjasní.  
„Teď bych chtěl být u mámy.“ 
Odešli jsme na balkon na cigaretu.  

„Dal jsem ti šál svojí mámy, abys ho vzal do Haify. To jsou moje geny. A tam je nový dům.  Původní už není. Krok za krokem všechno končí. Konec. Když jsem viděl, jak jsi hodil šál do  domu, chtěl jsem natáhnout ruku a chytit ho.“ 

Na stolek položím olivové mýdlo a pytlík mletého kardamomu z Náblusu a dřevěnou desku s  Darwíšovým citátem, kterou jsem koupil v Ramalláhu.  

„Mahmúd Darwíš říkal, že domov je vzpomínka. Souhlasíš?“ zeptám se ho.  „Odpověď je v knize Parfém: Příběh vraha Patricka Süskinda. Vzpomínka je vůně. Když smícháš  všechno, co máme na stole, vznikne nová vůně, nová vzpomínka. Pamatuji si vůni matčina šálu.“ „Pamatuješ si, jak ti ho máma dala?“ 
„Když umřela, chytil jsem ji za ještě za teplou ruku. Kolem krku měla šál. Vzal jsem ho a odešel.  Nebrečel jsem.“
Uložil ho do skříně. A občas si ho omotal kolem krku, v Sýrii, ve Slovinsku a na cestách. Když byly  noci během čekání na azyl v Lublani chmurné a měl pocit, že se svět kolem něj uzavírá, používal ho  namísto deky.  

„Textura toho šálu je na pohmat podobná kůži mé matky. Je měkký. Zvedne mi náladu.“ „Ale šál už nemáš.“ 
„Ach… Důležité je, že je pryč ze Sýrie. Nechci, aby vzpomínky zůstaly u al-Asada.“ A teď je v Palestině. Palestina už není v Muhammadových očích taková, jaká bývala. „Během války  
byly moje vzpomínky poškozeny. Zničená města a zabití lidé. To jsou teď moje vzpomínky. Sýrie.  Předtím to byla Palestina. Ty vzpomínky na mě přenesl otec, na něho pak jeho otec. Ale v Aleppu  znám každý kámen. To jsou teď moje vzpomínky.“ 

Ve skutečnosti nemá pouze jedny vzpomínky, ale troje. „Mám tři domovy, tři národnosti a troje  vzpomínky. Občas se všechny tři prolínají, občas ne. Stane se, že jsou jedny živější než zbylé dvě.  Když jsi byl v Palestině, tahle část vzpomínek ožila. Moje pocity byly s tebou. Ty jsi byl tam a já  tady. Šílený.“ 

Když mluvíme o vzpomínkách, nemůžeme se vyhnout těm, které ještě nemáme.  „Víš, psal jsem o tobě,“ pokračoval Muhammad.  
„Vážně?“ 
„Napsal jsem, že jsi pták. Posadil ses na letadlo, odletěl jsi a přiletěl zpátky.“ „Ty ale letět nemůžeš.“ 
„Letět. Rád bych letěl. Kamkoliv, kam bych si přál. Možná bych se vrátil, možná ne. Ale rád bych  to zkusil.“ 
„Víš, kde bys nejraději zůstal?“ 
„Nemůžu předvídat, jaká bude budoucnost. Ale něco vím. Kdybych jel do Palestiny, přál bych si  rychle se tam vrátit. Kdybych jel do Sýrie, tak nevím. Nevím.“

More by Kateřina Honsová

Čmelákův žlab

Nultý den Prsty mu zase téměř automaticky sklouzly k mobilu, který položil vedle talíře s polévkou. Ne že by na displeji očekával něco vzrušujícího, ale ze zvyku mu to nedalo… Online seznamovací aplikaci vždycky, když přijel na pár dní na návštěvu domů, radši deaktivoval. A stále mu nebylo úplně jasné, jestli to dělal kvůli sobě a své rodině – protože by mu bylo nepříjemné, kdyby je tím dostal do rozpaků – nebo proto, že se nechtěl dívat, jak se jiní ztrapňují: nesnesl by, kdyby mezi přihlášenými zahlédl ubohé přezdívky a ty politováníhodné, napůl rozmazané fotografie lidí z vesnice, kteří na...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Deník

21. srpna  Jmenuji se Erik Tlomm a tohle je můj deník. Psaní mi doporučil psychiatr, prý pro úspěšnější léčbu. Ale pro koho ho vlastně píšu? Pro něj? Pro ženu Linu? Doufám, že zrovna jí moje zápisky neukáže. Mé pochybnosti rozptýlil slovy: „Pište ho pro sebe.“ Tak jsem si koupil kožený zápisník a ocitl jsem se tady, u psacího stolu, abych si psal deník, přičemž se nemůžu zbavit podivného pocitu, že ho píšu ještě pro někoho jiného – ale pro koho?  22. srpna  Abych vysvětlil svůj první zápis do deníku (komu? sobě? jemu? tobě?): nervově jsem se zhroutil a toto zhroucení zanechalo vážné následk...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

S ptáky sdílím oblohu

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si č...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

Very Important Person

Zase jsem celý den civěl na svítící čísla nad výtahem. 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… 1… „Dobrý den, pane Seljaku.“ Vždy ho pozdravím, protože svou práci dělám profesionálně. Odpoví mi mlčením, také on je profesionál. Když mám štěstí, tak po jeho kamenné tváři přeletí úsměv. Když má dobrý den, nadzvedne pravé obočí, jako by chtěl říci: „Vždyť vím, že jsi tady, ale přemýšlím o ředitelských záležitostech.“ Kolikrát jsem si řekl, že ho nechám na pokoji. Že na ignorování budu reagovat ignorováním. Ovšem máma mě naučila, že se musím k lidem v obleku a kravatě chovat hezky. Když byla doma. Většinou nebyla. M...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman
More in CZ

Poznámky k životu Frances Donnellové

Předmluva V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě. V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky. Nebyl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Je to v pořádku

Kávovar si vezme s sebou. Neví, kdo je. V každém případě ví, že je žena vlastnící plně automatický presovač De'Longhi Magnifica S ECAM20.110.B. V černé a šedé barvě. Protože už nic neví, jsou všechny detaily důležité. Když přístroj ráno s příšerným randálem mele kávová zrna, okamžitě se probudí – a její sousedi taky. Koupila ho na internetu jako rozbalené zboží a čtyři dny na něj každé ráno čekala u okna. Mezitím každých pět minut obnovovala funkci sledování zásilek. Potom začala obnovovat sledování zásilek a zprávy na Twitteru, protože měla pekelnou chuť na cappuccino s pěnou tak akorát – ne ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Óda na hurikán

Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi. Od té doby uběhla řádka let a sklenice, m...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano