View Colofon

Čmelákův žlab

Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

Nultý den

Prsty mu zase téměř automaticky sklouzly k mobilu, který položil vedle talíře s polévkou. Ne že by na displeji očekával něco vzrušujícího, ale ze zvyku mu to nedalo… Online seznamovací aplikaci vždycky, když přijel na pár dní na návštěvu domů, radši deaktivoval. A stále mu nebylo úplně jasné, jestli to dělal kvůli sobě a své rodině – protože by mu bylo nepříjemné, kdyby je tím dostal do rozpaků – nebo proto, že se nechtěl dívat, jak se jiní ztrapňují: nesnesl by, kdyby mezi přihlášenými zahlédl ubohé přezdívky a ty politováníhodné, napůl rozmazané fotografie lidí z vesnice, kteří navenek pěstovali bezchybné podoby milujících manželů a vzorných otců rodiny, zatímco ve skrytu byli něco úplně jiného. Ano, zevnějšek byl ve Strmičniku velmi důležitý. 

„Přestaň, dej pryč ten telefon!“ zazněl výkřik, který ho švihl po ruce skoro jako bič, tak hlasitě to zadunělo v temné, dřevem obložené kuchyni. „Nesluší se během oběda pořád koukat na telefon! Tvoje máma tak dobře navařila, a ty si toho nevážíš! A máme tak málo příležitostí se takhle společně najíst!“

Sklonil hlavu a nechtěně se shrbil, až bezděky vyvolával dojem skleslosti, kterou dává najevo pes, když ho majitel pokárá, jelikož ho přistihl při něčem nedovoleném, přičemž není zcela jasné, jestli pes svého činu skutečně lituje, nebo se jen za ty roky naučil vykouzlit dojem špatného svědomí, protože si uvědomil, že tím udělá majiteli radost. Po více než dvaceti letech svého života Jan určitě dobře věděl, co jeho babičce zkazí náladu a co ji potěší. Věděl také, že seznam věcí, které ji rozladí, je podstatně delší než seznam věcí, které má ráda a v očích jí zažehnou jiskru radosti. Vera nebyla jedna z těch dobrotivých babiček, které rozmazlují vnoučata, kupují jim zmrzlinu a chodí s nimi do zoo, i když jim to rodiče výslovně zakázali, protože se jejich děti neposlouchaly a nezaslouží si to. Protože ony jsou jen babičky a své děti už vychovaly, vnoučata jsou tu hlavně proto, aby se rozmazlovala, že?

Jenže Vera taková nebyla. I kdyby se Jan choval vzorně – a tak to obvykle bylo – a i když přinesl ze školy vysvědčení se samými jedničkami – což platilo prakticky prvních dvanáct let školní docházky – od své babičky si nevysloužil ani slovo povzbuzení, natož něžný dotek. A už vůbec ne bankovky, nebo dokonce ruličku bankovek, jaké dávali prarodiče Janovým spolužákům, kteří ve škole dosahovali výrazně horších výsledků. Rodiče i prarodiče jim za vysvědčení, byť třeba se čtyřkami, kupovali drahá horská kola, špičkové lyžařské vybavení nebo jim dávali značné obnosy, aby si to všechno mohli vybrat a koupit sami. Jan se naučil lyžovat na starých lyžích, kolo podědil po svém otci, který už na něm jezdit nemohl, dokonce i oblečení a boty měl občas již obnošené, i když neměl žádné starší bratry ani sestry. Až mu spolužák, od kterého si často půjčoval peníze na svačinu, jednou odsekl, že už mu nehodlá nic dávat a že už nebude tolerovat tu jeho lakomost, protože mu máma řekla, že mají peněz víc než dost. Jan vůbec nevěděl, že jsou opravdu docela bohatí. Za bohaté by byli považováni i v blízkém městě, jehož obyvatelé rádi jezdili na dovolenou k nim. Jejich hotel nebyl kdovíjak veliký a luxusní, jako byly některé jiné ve vesnici, měl sotva patnáct pokojů, ale byl nejstarší a nejhezčí, a hlavně se mohl pyšnit dlouhou řadou majitelů. Jak tradice, tak skutečnost, že spadal do kategorie takzvaných rodinných hotelů, je v průběhu let stále více oceňována a zajišťuje jim téměř stoprocentní obsazenost nejen v zimní sezóně, ale stále častěji i v létě. 

Většina turistů se chytí na to, že přívlastek rodinný u hotelové péče by měl zajišťovat zvláštní teplo a lásku, kterých jsou však schopné pouze rodiny (což je ovšem také past a klam). Hotel Flajs byl celkem solidně vedený a čistý, hosté se v něm cítili dobře a vraceli se – to vše však nezajišťovalo vlastnictví rodiny, ani to, že v této rodině bylo zoufale málo vřelosti, lásky, lidskosti. Hlavním a jediným důvodem, proč byl hotel tak úspěšný, byla Vera. Vera, jejíž rty se téměř nikdy neusmály, o to častěji se však svíraly do přímky, která nejvíce ze všeho připomínala škvíru u kasičky. Jako by se stará paní bála, že by s vydechovaným vzduchem, který jí uniká ústy, vypustila také něco cenného, něco, co by se mělo ještě na chvíli uschovat a nějak využít, zpeněžit. 

Taková byla od nepaměti. A taková byla Janova první vzpomínka na ni a s léty se to ještě zhoršovalo. Viděl ji, jak s panovačným, pohrdavým výrazem v obličeji sedí u stolu a sleduje ho chladným, pohrdavým pohledem. Měla voskovou pleť, která i přes vysoký věk nebyla příliš poseta vráskami – jako by ji její věčná zášť chránila před stopami stárnutí. Šedé vlasy jí řídly a uši se svěšovaly – zlaté náušnice, které jí otec dal k desátým narozeninám a podle vlastních slov si je od té doby nesundala, jí v uších vytahaly téměř neslušné otvory. Houpaly se jí jako prsa afrických stařen, která budí jakousi hrůzu a vzbuzují pradávný strach ze smrti a stárnutí, pomalého rozpadu těla. Jan nevydržel pohled na její ušní boltce. Pokaždé, když přijel domů a řekla mu, ať ji obejme, zavřel hrůzou oči, aby neviděl ty ochablé kusy masa. Když začal studovat dějiny umění a ve svých přednáškách je profesoři seznámili s různými uměleckými styly napříč historií, uvědomil si, koho mu babička připomíná: jednu z matrón, které maloval Rembrandt na objednávku po boku jejich manželů, lakomých obchodníků z Haagu nebo Delftu s prohnaným ohýnkem v očích. Veře chyběl už jen bílý čepec a bílý límec na černém svetru a byla by navlas taková; jako kdyby ožila na plátně jednoho z mistrů severské renesance. Bez manžela samozřejmě, protože ten už dávno zemřel, Vera se však na jeho památku od doby, kdy se stala vdovou, oblékala do černé. 

„Ano, babi,“ řekl Jan. „Promiň,“ dodal a obrátil se k matce, drobné dámě, jejíž obličej byl o to víc propadlý a vyčerpaný, oč byla Veřina pleť vyhlazenější a zářivější. 

V tom se ozval zvuk koňského zařehtání. Přicházel dveřmi na terasu, které byly otevřené, protože venku už bylo docela teplo, a kromě toho byl slunečný den a paprsky prvního jarního slunce v době oběda směle rozpouštěly hromádky sněhu na plaňkách plůtku terasy. Kaluž na zemi byla stále větší a větší, v noci rtuť opět spadla pod nulu, takže kaluž zase zamrzla, ale bylo jasné, že dny zimy jsou sečteny. Vlastně to byl nejkrásnější čas na lyžování, sníh byl na sjezdovkách ještě dostatečně pevný a lyžaři si mohli kolem poledne lehnout na lehátka před chatami a vyhřívat se na slunci. Proto byly taky ceny hotelových pobytů v tomhle jarním termínu nejvyšší. 

Řehtání se blížilo. 

„Zatracený koňák,“ zadrmolila pohrdavě, „nemůžu uvěřit, že stále jezdí na koni kolem. Kdo si myslí, že je? Snad si nemyslí, že je jak partyzáni, kteří na konci války přijeli na koních do Lublaně, ulice byly plné koňských koblih a všechno smrdělo? Jablko nepadá daleko od stromu,“ řekla, udělala obličej a s odporem odložila příbor, jako by ji pouhé zařehtání koně vyrušilo natolik, že už nemohla jíst. 

Ze dveří vykoukla zarostlá hlava. Něco jako Grizzly Adams, jenže vlasy i vousy na bradě měl už hodně prošedivělé. Byl zadýchaný, lapal po dechu a jednou rukou se opíral o okenní rám. Už otevíral pusu, aby něco řekl, když v tom…

„Nemůžete zazvonit a vstoupit do dveří jako všichni normální, civilizovaní lidé?“ řekla vyčítavě Vera. „A pokud si váš kůň uleví na zahradě, uklidíte si ty koblihy a odnesete si je!“
„Našli… našli… auto!“ váhavě spustila hlava s rozcuchanou hřívou. „Auto, které Miran na podzim zakopal do sněhu!“ A vypsal na něj odměnu! Teď ho našli nějací lyžaři, v Čmelákově žlabu ho našli!“

„Stojane, prosím vás, proč si myslíte, že by nás to mohlo zajímat? Nevidíte snad, že obědváme? I pes má při jídle rád klid! Rušíte nás!“

„V autě našli… Romana!“

Zacinkalo to – zvukem, který se ozval, když jí lžíce vypadla z ruky, na sebe nechtěně upozornila jediná osoba u jídelního stolu, která za celou dobu u oběda neřekla ani slůvko, přestože byla v rozhovoru minimálně jednou výslovně zmíněna jako dobrá kuchařka, která si zaslouží uznání za vynikající hovězí polévku s nudlemi. Dále budou mít rodinní příslušníci možnost ochutnat vynikající opékané brambory a vlastnoručně připravenou vepřovou panenku. Ale skutečně to dostanou? Vlastiny ruce se teď třásly tak strašně, že nedokázaly držet ani lžíci, natož se chopit pánve s bramborami, které se ještě ohřívaly na sporáku, nebo pekáče s pečení, který byl v troubě. Jana zaplavil nepříjemný pocit, že se jeho pobyt v rodné vesnici, který si představoval jako prodloužený víkend, během něhož bude hlavně lyžovat, nečekaně protáhne. Cítil se, jako by se konec jeho hedvábné šály, který si omotal kolem krku se zdánlivou, ale ve skutečnosti pečlivě promyšlenou nonšalancí, zasekl v ozubeném soukolí nějakého stroje. A jako by to táhlo a táhlo tak silně a vytrvale, že by Janovi nezbylo nic jiného, než přibližovat hlavu, protože šál by se mu jinak utáhl kolem krku a skončil by tragicky jako Isadora Duncanová. Zdálo se mu, že někde něco začalo a už to nebude možné zastavit. Už nemohl předstírat, že to, co slyšel, neslyšel. Nebo to, co následovalo.

„Je mrtvý, měl zkrvavenou hlavu, viděl jsem jen to, pak jsem hned přišel sem…“

Vlasta odstrčila talíř takovou silou, že polévka vyšplouchla na kostkovaný voskovaný ubrus a s odporem, jako by na talíři před sebou nezahlédla nic menšího než useknutou zakrvácenou hlavu Jana Křtitele. Potom vstala a utekla z kuchyně, oklikou kolem recepce a ke dveřím s nápisem „Toalety“. Na recepci ve svém bezhlavém běhu málem srazila hosty v plné lyžařské výbavě. Naštěstí byli tak ponořeni do hovoru, že běžící, bláznivé ženské nevěnovali příliš pozornosti. 

„Ano, ale pokud si hned první den vezmeme týdenní permanentku, musíme si být opravdu jistí, že bude celých sedm dní hezké počasí,“ řekl. 

„Říkám ti, že bude. Týdenní předpověď vypadá skvěle,“ řekla ona, oblečená v růžové péřové bundě s bílým kožešinovým límcem, a dala mu telefon před oči. „Podívej, sluníčko do konce týdne,“ dodala s jakýmsi triumfem v hlase, jako by každý den vlastníma rukama vynášela zářící kouli na nebeskou báň nebo alespoň jako by sama zakreslila všechny izobary do meteorologické mapy pro celou lyžařskou oblast. 

„No dobře. Řekněme, že ti věřím,“ řekl. 

„Taky ti nezbývá nic jiného než mi věřit. Vždycky mám pravdu,“ dodala a ve chvíli, kdy se jeho ruka již napřahovala, aby jí dala laškovný pohlavek – pravděpodobně z legrace – ještě navrhla: „Takhle ušetříme nejen na skipasu, který je na celý týden levnější, než kdybychom ho kupovali každý den, ale taky čas, protože nebudeme muset každé ráno čekat ve frontě před okýnkem na sjezdovce. Nemluvě o tom, že při nákupu tříhodinové karty na dnešní odpoledne máme taky slevu!“ 
Obdivně se na ni podíval a zavrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit, jakým pokladem – šetrnou a vynalézavou ženou – ho obdaroval osud. Ona se otočila a obrátila se k recepci, právě když se otevřely dveře od toalety a skrze ně se vypotácela žena s křídově bílou tváří, jejíž pleť v kontrastu s věncem kudrnatých černých vlasů vypadala o to nezdravěji. 

„Dobrý den, můžeme prosím dostat klíče od pokoje, který jsme si zarezervovali?“ řekla žena v lyžařské výstroji. „Rychle, spěcháme!“

Vlasta beze slova přikývla, stoupla si za pult recepce, natáhla se rukou pro myš a zírala na obrazovku počítače. Na okamžik se jí zdálo, že jí bude zase špatně od žaludku a že se právě tam, na pultu a na složky pod pultem, nebo dokonce obrovským obloukem na hosty, kteří se opírali o pult a zvědavě na ni koukali, vyzvrací. Řekla si, že už z ní nic vyjít nemůže, protože její žaludek je zcela prázdný, že jí není špatně, že to vůbec není tak hrozné, co se stalo… Potom natáhla ruku za sebe, a aniž by ji sledovala pohledem, vzala po paměti klíče. No, ani ne po paměti – vytáhla je z jediné přihrádky, která byla ještě plná. 

„Prosím, madam a pane, vítejte v hotelu Flajs. Přeji příjemný pobyt!“ řekla Vlasta a posadila se na židli, bledá jako pudr na tvářích cirkusového klauna. A když jí z oka vytryskla slza, začala se mu podobat ještě víc. 

„Vlaaaaasto!! Pojď to dojíst,“ ozval se z kuchyně Veřin hlas. „Polévka ti už skoro vystydla! A brambory a pečeni přece nevyhodíme!“

More by Kateřina Honsová

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Deník

21. srpna  Jmenuji se Erik Tlomm a tohle je můj deník. Psaní mi doporučil psychiatr, prý pro úspěšnější léčbu. Ale pro koho ho vlastně píšu? Pro něj? Pro ženu Linu? Doufám, že zrovna jí moje zápisky neukáže. Mé pochybnosti rozptýlil slovy: „Pište ho pro sebe.“ Tak jsem si koupil kožený zápisník a ocitl jsem se tady, u psacího stolu, abych si psal deník, přičemž se nemůžu zbavit podivného pocitu, že ho píšu ještě pro někoho jiného – ale pro koho?  22. srpna  Abych vysvětlil svůj první zápis do deníku (komu? sobě? jemu? tobě?): nervově jsem se zhroutil a toto zhroucení zanechalo vážné následk...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Dům v Haifě

12. srpna   „Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“   Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z ...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

S ptáky sdílím oblohu

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si č...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič
More in CZ

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Čistička

Postávala před shlukem stavebních buněk a třela si studené ruce. V dálce nad řekou se mihli dva kormoráni. Po chvíli se začala rozhlížet na všechny strany a kontrolovat esemesku, která jí včera přišla. „Ahoj Petro, akce cisticka zitra v osm. Sraz pred mostem u bunkoviste. A.“ Přečetla si to ještě třikrát, než světlo displeje zhaslo. Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky. Zatímco starší se zvedala nad zem válcovitými nádržemi, které na Google mapách vypadaly jako dokonalé kruhy v obilí vypálené mimozemskou civili...
Written in CZ by Anna Háblová

Cizí město

Amsterdam byl na prahu podzimu barevný a náladový. Slunce každou chvíli střídal déšť, a to se opakovalo stále dokola jako zdrávasy na růženci. Stála jsem pod mostem a čekala, až jedna z krátkých smrští přestane. Naplánovala jsem si výlet na kole po okolí Amsterdamu. Chtěla jsem vidět ty vyhlášené poldry, vodní kanály křižující sytě zelené louky s dominantami větrných mlýnů, které roztahují svá ramena jako strašáci na poli. Měl to být můj první výlet v novém městě. První zážitek, kterým se nějak odstartuje přátelství mezi mnou a tímto místem. V zemi vyhlášené špičkovou architekturou, kde jsem p...
Written in CZ by Anna Háblová

Poznámky k životu Frances Donnellové

Předmluva V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě. V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky. Nebyl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Deník

21. srpna  Jmenuji se Erik Tlomm a tohle je můj deník. Psaní mi doporučil psychiatr, prý pro úspěšnější léčbu. Ale pro koho ho vlastně píšu? Pro něj? Pro ženu Linu? Doufám, že zrovna jí moje zápisky neukáže. Mé pochybnosti rozptýlil slovy: „Pište ho pro sebe.“ Tak jsem si koupil kožený zápisník a ocitl jsem se tady, u psacího stolu, abych si psal deník, přičemž se nemůžu zbavit podivného pocitu, že ho píšu ještě pro někoho jiného – ale pro koho?  22. srpna  Abych vysvětlil svůj první zápis do deníku (komu? sobě? jemu? tobě?): nervově jsem se zhroutil a toto zhroucení zanechalo vážné následk...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel