View Colofon
Original text "O vrancih in demonih" written in SL by Mirt Komel,
Other translations
Mentor

Aleš Kozár

Editor

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

O vranících a démonech

Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz. 
    Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet. 
    Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny. 
    Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu přes online aplikaci zvolil radši staromódní okénko se starším pánem za přepážkou, který byl tak laskavý, že mi vytiskl nejen jízdenky, ale i podrobný jízdní řád (byl tak neuvěřitelně laskavý, že jsem si nejdřív myslel, že mi to nebude účtovat vůbec, ale pak mě to všechno dohromady stálo 90 eur).
    Když jsem tímto způsobem ztratil skoro jednu hodinu na nádraží, pamatuji si, jak jsem si pomyslel: „Co by se vůbec mohlo pokazit?“ A pak jsem si uvědomil, že jsem se zapomněl podívat na otvírací dobu muzea Mauritshuis, kam jsem měl namířeno. „Sakra, já se tam nedostanu včas!“ Stál jsem na nástupišti a nervózně kouřil, a už jsem si nebyl jistý, že jedu správně. A i když vlak skutečně přijel, nemohl jsem uvěřit tomu, že skutečně odjíždím. 
    A přesto lokomotiva jako tryskající vraník vyrazila vstříc odpoledni a po hodině strávené čtením jsem konečně dorazil do Bredy (belgického města se slovinským názvem). V Bredě jsem málem nestihl další spoj kvůli zpoždění prvního vlaku, na který jsem byl nucen se vrátit, jel sice také do Haagu, ale na jižní, ne na hlavní nádraží, a tudíž dokonce dál od muzea, které již pomalu zavíralo.
    Nad námi na kontinentu vodou nasycené nízké mraky, které zakrývaly nenasytné kapitalitické průmyslové budovy, které se táhly podél železniční trati, tu a tam střídány cihlovými domy – na čistém nebi nad studeným zimním mořem v dálce nekonečně jasný západ slunce, který očistil moji duši od pesimistických pochyb o tom, zda se mi to podaří, které mě nahlodávaly, takže se mraky mých myšlenek otočily správným směrem a společně s větrem napjaly plachty nadšení.
    Na nádraží v Haagu si uvědomím, že to nestihnu, alespoň pěšky ne, a tak si vezmu první taxík, který jede okolo. Pomalá jízda dopravní špičkou mě znervóznila ještě víc, ale turecký taxikář v čínském křiváku mě odvezl do Mauritshuisu právě včas (jízda stála 10 eur, nechal jsem mu ještě něco navíc, jelikož spěchal, jak jen mohl, přestože vůbec nechápal můj důvod).
    Nebo alespoň skoro včas, protože dobří lidé, kteří tam pracují – od hlídače před vchodem až po kurátora v galerii – mě chtěli přesvědčit, že jsem přišel pozdě, protože zavírají za čtvrt hodiny. To samé platí i o dívce se vstupenkami za přepážkou, která mě v duchu protestantismu zkoušela přesvědčit, že se to nevyplatí: „Opravdu stojí za to zaplatit plnou cenu vstupenky, když máte k dispozici jen patnáct minut?“ (cena té vstupenky byla mimochodem 15 eur) – slavnostně jsem odpověděl, že jsem tu jen proto, abych „si prohlédl pouze jeden obraz“. Podívala se na mě, jako bych byl Slovinec (což jsem náhodou opravdu byl), a pak se zeptala: „Jaký obraz?“ – „Stehlíka,“ odpověděl jsem. Neznala ho. 
    Vzal jsem si vstupenku spolu s plánkem muzea a vyletěl jsem po schodech rychleji než výtahem (dvojité schodiště s krásnými… no, na to teď není čas), přitom se na mě všichni udiveně koukali, jelikož jsem se pohyboval opačným směrem (muzeum totiž zavíralo); ve druhém patře jsem téměř utíkal z místnosti do místnosti a hledal jsem to, pro co jsem přišel, až jsem vyděsil mnohem lépe oblečeného hlídače, který mě začal sledovat. 
    Najednou jsem ho našel. 
    Het puttertje, samo o sobě nic zvláštního, trompe-l‘oeil s opeřencem v životní velikosti, přivázaným řetízkem ke svému bidýlku, podepsaný dole: C. FABRITIVS 1654. V tu chvíli to pro mě bylo vším. Důvod, proč jsem opustil literární dílny v Bruselu a odjel do Haagu, vycházel z touhy, která uměle a umělecky čerpá z románu, který jsem četl – Stehlík Donny Tarttové – neboť moje posedlost, jak jsem si později uvědomil, zrcadlila to, co posedlo hlavního hrdinu románu. Theo „Potter“ Decker vzal obraz a celý svůj život ho schovával jako památku a vzpomínku na matku, o niž přišel při výbuchu v newyorské galerii, když tam byl obraz zapůjčen – při výbuchu, který byl ozvěnou toho, který zabil Fabritia, zničil jeho ateliér a pohřbil většinu jeho děl z roku, kdy namaloval stehlíka. 
    Teď byl ten obraz tady přede mnou, můj neklidný pohled přelétával od obrazu k hodinám s otázkou, kolik minut, možná dokonce jen sekund, mi ještě zbývá, než zavřou muzeum. V tu chvíli na mě promluvil démon: „Seber ho, zmocni se ho, je tvůj!“ A vážně jsem si ho chtěl vzít a přivlastnit si ho. Znáte tu šílenou touhu věci – a někdy i lidi – vlastnit. Ale o to tu vůbec nejde, o to potěšení z vlastnictví. Jestli o něco jde, pak o potěšení z posedlosti, která člověka pohání. Jde o lásku. V mém případě: o lásku k obrazu stehlíka, kterou poháněla láska ke stejnojmennému románu.
    Proto jsem to udělal. 
    Nastoupil jsem do zpátečního vlaku a snažil jsem se uvolnit, zatímco jsem přežvykoval burger (za 2,50 eura z bistra Febo). Vagón byl téměř prázdný – dva mladíci si pouštěli nějaké arabské techno, mlčící kněz v bílém nehybně seděl a četl si noviny, čtyři teenageři v křiklavém oblečení si povídali – tak jsem se rozhodl podívat se na svou odměnu. 
    Podíval jsem se na fotku, pořízenou mobilem, a pak jsem si najednou uvědomil, jak je řetízek na obrazu téměř neviditelný. Řetěz, který připoutává nejenom ptáka k bidýlku, ke kterému se nevyhnutelně stále vrací, ale také malíře ke svému obrazu a k umění malby obecně. Autorku románu k postavě, kterou vytvořila díky posedlosti obrazem, a mě k obrazu, do kterého jsem se zamiloval díky svému obdivu k jejímu psaní. Díky lásce jsem se také vydal na tento celodenní výlet z Bruselu do Haagu a zpět. 
    Myslel jsem na své vlastní řetězy, jimiž mě můj démon připoutává k psaní: bez ohledu na to, jak svobodný si myslím, že jsem, se stále vracím k aktu psaní, bez kterého nemohu být – jako takový píšící stehlík, který může odletět, kam chce, ale vždy se vrátí na stejné místo. 
    Ale není právě toto umění? Nalezení této jedné věci, ze které můžete udělat svou posedlost, svou touhu, svou lásku – nejspíš jediného způsobu, jímž démony, kteří na tobě jezdí, osedláš jak vraníky a pojedeš na nich sám, třeba i vstříc takovému západu slunce, jaký malovali staří vlámští mistři?

More by Kateřina Honsová

Čmelákův žlab

Nultý den Prsty mu zase téměř automaticky sklouzly k mobilu, který položil vedle talíře s polévkou. Ne že by na displeji očekával něco vzrušujícího, ale ze zvyku mu to nedalo… Online seznamovací aplikaci vždycky, když přijel na pár dní na návštěvu domů, radši deaktivoval. A stále mu nebylo úplně jasné, jestli to dělal kvůli sobě a své rodině – protože by mu bylo nepříjemné, kdyby je tím dostal do rozpaků – nebo proto, že se nechtěl dívat, jak se jiní ztrapňují: nesnesl by, kdyby mezi přihlášenými zahlédl ubohé přezdívky a ty politováníhodné, napůl rozmazané fotografie lidí z vesnice, kteří na...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

Deník

21. srpna  Jmenuji se Erik Tlomm a tohle je můj deník. Psaní mi doporučil psychiatr, prý pro úspěšnější léčbu. Ale pro koho ho vlastně píšu? Pro něj? Pro ženu Linu? Doufám, že zrovna jí moje zápisky neukáže. Mé pochybnosti rozptýlil slovy: „Pište ho pro sebe.“ Tak jsem si koupil kožený zápisník a ocitl jsem se tady, u psacího stolu, abych si psal deník, přičemž se nemůžu zbavit podivného pocitu, že ho píšu ještě pro někoho jiného – ale pro koho?  22. srpna  Abych vysvětlil svůj první zápis do deníku (komu? sobě? jemu? tobě?): nervově jsem se zhroutil a toto zhroucení zanechalo vážné následk...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Dům v Haifě

12. srpna   „Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“   Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z ...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

S ptáky sdílím oblohu

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si č...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič
More in CZ

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

S ptáky sdílím oblohu

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si č...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

Vězňův slovník

Vězňův slovník obsahuje hlasy a příběhy mužů zavřených v turínské věznici Nápravné zařízení Lorusso a Cutugno, konkrétně v sekci V pavilónu C, určené „chráněným vězňům“. Kniha vznikla v rámci spisovatelské dílny, která probíhala uvnitř a trvala dva roky. Všichni víme, co znamená „domov“, „zima“, „láska“, jejich význam je absolutní. Ale ve vězení se význam slov mění a tato změna se rodí z prostoru: uvnitř existuje pouze tam uvnitř a slova se stávají pravěkými. Jako by se zastavila v prapůvodním čase. A právě v těchto sdílených slovech spočívá síla: slova, která jsou venku běžná, se ve vězení s...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Cizí město

Amsterdam byl na prahu podzimu barevný a náladový. Slunce každou chvíli střídal déšť, a to se opakovalo stále dokola jako zdrávasy na růženci. Stála jsem pod mostem a čekala, až jedna z krátkých smrští přestane. Naplánovala jsem si výlet na kole po okolí Amsterdamu. Chtěla jsem vidět ty vyhlášené poldry, vodní kanály křižující sytě zelené louky s dominantami větrných mlýnů, které roztahují svá ramena jako strašáci na poli. Měl to být můj první výlet v novém městě. První zážitek, kterým se nějak odstartuje přátelství mezi mnou a tímto místem. V zemi vyhlášené špičkovou architekturou, kde jsem p...
Written in CZ by Anna Háblová

Změna

„Jeďte výtahem, já seběhnu po schodech,“ volá mladý doktor a vrhá se dolů schodišťovou šachtou, schody bere po dvou, po třech. Musí to stihnout. O několik týdnů dříve matka ještě v šestinedělí kontaktovala pediatra: děťátko bez ustání plakalo. Při první návštěvě lékaře jí bylo řečeno: „Stačí, když ho jednou pořádně nakrmíte, ono se pak uklidní.“ Na druhé klinice jí sdělili: „Je to jen kolika. Nejezte smažené. Budete pak mít lepší mléko a dítě přestane tak řvát.“ V soukromé ordinaci se lékař jednoduše rozesmál: „A proč by nebrečelo? Vždyť je to novorozeně.“ Pediatři byli klidní, ale plá...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Joanna Gierak Onoszko

Smrtholka

Výluka. Sebevražda uškrcením je poměrně vzácná. Škrtidlo bejvá zpravidla obtočený víckrát a někdy podložený měkkým předmětem. Při uškrcení se kvůli podráždění bloudivýho nervu a stlačení krkavic zamezí toku krve do mozku a uzavřou se dejchací cesty. Jen obvykle nebejvá zcela uzavřenej hrtan a smrt kvůli tomu trvá dýl než u oběšení — pokud teda nedojde pouze ke ztrátě vědomí a povolení škrtidla. Oběšení je oproti tomu dlouhodobě nejoblíbenější metodou sebevrahů v Česku. Obzvlášť u chlapů, těch se věší cca 61 ze 100, zatímco ženských kolem 40 ze 100. Pokud nemáte tu kliku, že si zlomíte vaz,...
Written in CZ by Lucie Faulerová