Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si člověk nepomyslel, já vím. Ale jakmile to jednou víš, tak už si nemůžeš zacpat uši. Ani zapomenout, věřte mi. 
      Začalo to na přírodovědném dni. Na základní škole nám učitelka při přírodovědě vysvětlila, že vědci roztřídili ptáky do více skupin, mezi jinými známe také ptáky pěvce, kteří nám dělají radost pěknými melodiemi. Potom jsme měli přírodovědný den, vzali nás do lesa blízko školy, kde jsme měli pozorovat lesní zvířata. Rozdali nám pracovní listy, na které jsme museli nakreslit a napsat vše, co jsme viděli a slyšeli. Spolužáci se rozprchli do křoví, odkud přicházeli s trapnými obrázky slimáků, veverek, strak, sýkorek a občas i nějaké housenky. Nejvíc nadšení sklidila spolužačka, která na list nenačrtla nic menšího než divoké prase. Později se sice ukázalo, že slyšela chrochtání francouzského buldočka, kterého někdo vzal do lesa na procházku, ale ona se strachy dala na bezhlavý útěk a byla přesvědčená, že o vlásek unikla divočákovi. Učitelka jí kvůli tomu snížila známku, a to vyvolalo poprask. Ale ne takový jako můj pracovní list. 
      Učitelka mi nejdřív vůbec nechtěla dát známku. Na konci hodiny mi naznačila, abych přišla ke katedře, vzala mě zlehka za ruku a milým hlasem řekla, ať do školy přijdou rodiče. I když jsem nebyla zrovna zářná žákyně, cítila jsem se dotčeně, podle mě jsem se velmi snažila, proto mi do očí vhrkly slzy. Chtěla mě obejmout, aby mě utěšila, ale já jsem se uraženě odtáhla. Nakonec mi jen předala pracovní list, přes který napsala jeden velký červený otazník. V tu chvíli jsem propukla v bezútěšný pláč! Jednou jedinou čárou těžce znehodnotila všechny mé doslova vědecké poznatky, všechny — ehm, transkripce rozhovorů, které dolehly k mým uším z větví stromů vysoko nad námi. Rozdíl mezi mým pracovním listem a záznamy z přírodovědného dne, které odevzdali spolužáci, spočíval zejména v tom, že když oni zahlédli strakapouda, nakreslili nějakého ptáka, jak zobákem buší do kmene, a dolů pak napsali „Ťuk, ťuk, ťuk“. Já jsem taky nakreslila strakapouda, ale dolů jsem napsala něco ve smyslu „Jak dlouho budu muset kurva ještě tlouct, než se proklovu k první vrstvě lýkožroutů, do prdele práce, mám takovej hlad, a furt nic.“ Zapsala jsem to, co jsem slyšela, a to i když jsem tak úplně nerozuměla, o co jde: „Uf, už aby mě někdo přišel oplodnit,“ vycházelo z hrdla mladé kosice. Samec hrdličky zahradní, jehož svatební volání jsem nevědomky zachytila, sděloval něco jiného: „Kde je nějaká pěkná malá samička, kterou bych moh vojet?“ Rodiče, ač do té doby nebyli moc přísní, a navíc profesí psychologové, to rozzuřilo. Vlastně to není to pravé slovo: začali se ke mně chovat tak nějak opatrně, povídali si se mnou šeptem a potom mě na nátlak babičky zapsali na hodiny klavíru a na lekce výrazového tance. Oboje jsem z hloubi duše nenáviděla, ale úterky a čtvrtky odpoledne pro mě byly i nadále příležitost, kdy jsem mohla jít úplně sama do města, kde jsem těch pár minut, než přijel autobus, který jezdil na naše předměstí, naslouchala rozhovorům rozpustilých městských holubů. Během teplých dnů jsem se jako u vytržení potloukala u kašny a pozorovala, jak dovádějí v mělké vodě. Stříkali po sobě a škádlili se, někteří byli docela přisprostlí, ale neuráželi druhé. Co bych dala za to, kdybych se k nim mohla přidat! Možná i oni věděli, co se mi honí hlavou, protože mi jako zázrakem dovolili, abych se k nim zcela přiblížila. Nikdy se nestalo, že by některý z nich celý ustrašený frnknul. Pokud je pohled na dítě, které na sebe v městské kašně nechá cákat vodu od holubů, roztomilý, téměř výjev pro pohlednici, pak dospívající dívka, která se na maturitním výletě místo běžných pubertálních oplzlostí věnuje holubům, těžko může čekat od svých bezohledných vrstevníků laskavé označení. V posledním ročníku gymnázia jsem byla na jejich urážky už zvyklá, ale kašlala jsem na ně. No tak co, možná jsem podivínka, řekla jsem si toho brzkého rána, zatímco jsem zírala z mola někde na španělském pobřeží chvilku před východem slunce na hejno holubů, které kroužilo kolem rybářské loďky. Bylo mi fuk, že mě spolužáci, kteří se v té době v levných hotelových pokojích jeden za druhým nořili do klamavých iluzí alkoholového spánku, vůbec nepostrádali, napínala jsem uši a očima klouzala po nekonečně modrém nebi. Zničehonic zářící koule ozářila lesknoucí se mořskou hladinu a já jsem v tom velkolepém okamžiku rozpřáhla ruce a z mého hrdla vyšel opravdový křik racka. Stařec, kterého nechali na molu, aby jim spravoval sítě, a kterého jsem si v ranním šeru nevšimla, sebou škubl. 
      Mezitím i mé rodiče opustila všechna naděje, že by dcera kráčela v jejich šlépějích a rozhodla se studovat nějaký humanitní obor — bylo více než zřejmé, že o lidi mužského ani ženského pohlaví nemám zájem. Máma se proto diskrétně snažila, abych se i přes dost špatné známky z přírodovědných a technických předmětů dostala na biologii. 
      Moje naivní očekávání, že mi do té doby nemilosrdný osud na fakultě konečně přivede do cesty spřízněnou duši, se už po několika přednáškách ukázalo jako liché. Kolegové a profesoři byli smečkou nelítostných necitů, které víc zajímalo, jaké jsou morfologické a anatomické zvláštnosti bezobratlých a kalorický ekvivalent a respirační kvocient, ale ani jednou se nezeptali, co si zvířata, která pitváme — a to nejen na papíru —, myslí. Nejvíc radosti jsem zažívala nikoli v posluchárnách nebo na cvičeních, nýbrž na štěrkovém parkovišti před fakultou. Na blízkém stromě totiž bydlela kolonie vran šedých. Inteligentní ptáky všednodenní rutina nudila přesně tak jako ostatní myslící bytosti, proto si vymysleli dost složitou hru, kterou hráli s espézetkami přijíždějících aut. Samozřejmě jsem dost rychle pochopila, o co jde, slyšela jsem jejich hašteření a vzájemné obviňování z podvádění a špatných součtů. Smysl hry spočíval v sázení: sázeli na součet čísel na espézetkách aut, která přijížděla na parkoviště, záleželo na hodině a dni v týdnu, zkrátka dost složité, přiznám se, že jsem to už trochu zapomněla, bohužel nejsem tak chytrá jako ony. 
      Vrány šedé každé nové auto pozdravily krákáním, které si moji kolegové a vůbec všichni lidé vysvětlovali jako vřeštění otravných ptáků, ale já jsem věděla, že se radují z té či oné číslovky, povzbuzují hráčku, které se moc nedařilo, ty vychloubačnější a nafoukané ke konci často už zcela odkrytě slavily blížící se výhru. Byla radost je poslouchat a dala bych všechno na světě, abych si s nimi mohla sama zahrát. Dlouhé hodiny jsem toužebně hleděla vzhůru a sledovala, jak poskakují z jedné větve na druhou v korunách topolů a poslouchala je. Zvláštní, nikdy jsem nezachytila ani slovíčko o sobě, i když vrány nešetřily jedovatými poznámkami na účet mých kolegů. Ti mezitím taky hráli svou hru: přilepení na oknech fakultní posluchárny pozorovali mě a předháněli se, kdo vymyslí ten nejvíce ponižující výraz pro moje počínání. 
      Během těch čtyř let jsme nenašli společný jazyk a ulevilo se mi, když jsem si odškrtla všechny zkoušky a zbyla mi už jen diplomová práce. Za vedoucího jsem si vybrala profesora etologie a pracovní název mé diplomové práce byl Vliv podnebních změn, zvláště vysušování mokřadů, na hlasový projev motáka pilicha, kolihy velké a bramborníčka hnědého. Všechny 
vyjmenované druhy ptáků žijí v oblasti Lublaňských blat, proto jsem na zaplavených mokřadech prožila rok a půl za každého počasí. Na jaře jsem v hodinách před úsvitem mrzla a pozorovala mlhy, které se zdvihaly nad rašeliništěm, v létě jsem s úlevou pozorovala zářící kouli, jak mizí někde za hřebenem Krimu a jeviště ponechává ptákům, kteří o sobě nejraději dávají vědět před východem nebo západem slunce. Na jednom z posedů jsem si udělala provizorní laboratoř a po dohodě s členy loveckého spolku jsem si tam přinesla pracovní náčiní: detektor zvuku, přenosný teleskop, sluchátka a zápisník. 
      Byl jeden z posledních srpnových dnů. Ve vzduchu byla cítit vlhkost, která předznamenávala bouřku. Oblečení se lepilo na kůži. Odháněla jsem otravné ovády a komáry. Bylo takové dusno, že i ptáci utichli. Potom přilétlo hejno vlaštovek. Seřadily se na drátech elektrického vedení a rozrušeně švitořily, kdy se zítra brzo ráno vypraví na cestu. Cvrlikaly o jezerech a řekách, které přeletí, a nekonečné modři, nad kterou si nebudou moci dlouhé hodiny odpočinout a nebudou moci složit křídla, vzpomínaly na svěží zelené pláně, na nichž přezimovávaly v minulosti a pokaždé znova a znova, a ani letos tomu nebude jinak, přivítány hojností potravy a příjemným teplem. Věděla jsem: teď, nebo nikdy. Odložila jsem sluchátka. Diplomka mi byla ukradená. Doklady o vzdělání mi byly lhostejné, stejně jako profesoři, kolegové, matka a otec, ve skutečnosti jsem si nemohla vzpomenout ani na jednoho člověka, kterému bych chyběla, kdybych odešla.

Kdybych se připojila k hejnu a odletěla s ním. Proč by ne? Vylezla jsem na okraj posedu, začala jsem na zkoušku mávat rukama a zvolala vlaštovčí pozdrav. Pak jsem se odrazila. Pozdě v noci mě našel myslivec. Řekli mi, že mobilem zavolal záchranku, která mě odvezla do nemocnice. Trvalo dva týdny, než se mi zahojila všechna zranění, která vám tady nebudu vyjmenovávat. Mimo jiné jsem měla otřes mozku a máma, která mě často navštěvovala, v souvislosti s tím vyjádřila naději, že rána do hlavy mi z ní vyžene hlouposti, jako je naslouchání ptákům. Přesně takhle to řekla. Z jejích slov jsem pochopila, že si nepřeje, abych pokračovala ve své vědecké práci a že se za ni stydí. Rozhodla jsem se, že jí ve všem vyhovím, proto jsem taky souhlasila s léčbou. 
      Z jedné nemocnice, z traumatologie lublaňského Klinického centra, jsem se proto přestěhovala do jiné, do překrásné zámecké budovy v Begunjích na Goreňsku. Prostory jsou nádherně zařízeny, mám vlastní pokoj a nemám si na co stěžovat. Lékaře, s kterým si hodně povídám, samozřejmě ne o ptácích, možná zanedlouho požádám, aby mi dovolil si přinést vybavení, které jsem nechala na posedu na Lublaňských blatech. Ráda bych pokračovala ve své práci, máma se to ale nesmí dozvědět. Tady ovšem není bramborníček hnědý, koliha velká a moták pilich, ale je tu hodně jiných ptáků, kteří jsou stejně upovídaní. Rodina drozdů, která chodí do krmítka v našem parku, je neuvěřitelně zábavná. Hodiny a hodiny bych je poslouchala, občas mě jejich nápady rozesmějí až k slzám. Nejradši mám samečka, který se vylíhnul vloni. Nedokážu si představit, že by minul den, kdy bych ho neviděla nebo neslyšela. Je nesmírně vtipný a do speciálního bloku si na levou stránku zapisuju jeho hlášky, napravo si píšu svoje reakce na ně. Vím, že mi nerozumí, ale hluboko ve svém nitru si přeju, abych mu jednou mohla číst ze svého tajného deníku.