View Colofon
Original text "S pticami si delim nebo" written in SL by Agata Tomažič,
Other translations
Mentor

Aleš Kozár

Editor

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

S ptáky sdílím oblohu

Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si člověk nepomyslel, já vím. Ale jakmile to jednou víš, tak už si nemůžeš zacpat uši. Ani zapomenout, věřte mi. 
      Začalo to na přírodovědném dni. Na základní škole nám učitelka při přírodovědě vysvětlila, že vědci roztřídili ptáky do více skupin, mezi jinými známe také ptáky pěvce, kteří nám dělají radost pěknými melodiemi. Potom jsme měli přírodovědný den, vzali nás do lesa blízko školy, kde jsme měli pozorovat lesní zvířata. Rozdali nám pracovní listy, na které jsme museli nakreslit a napsat vše, co jsme viděli a slyšeli. Spolužáci se rozprchli do křoví, odkud přicházeli s trapnými obrázky slimáků, veverek, strak, sýkorek a občas i nějaké housenky. Nejvíc nadšení sklidila spolužačka, která na list nenačrtla nic menšího než divoké prase. Později se sice ukázalo, že slyšela chrochtání francouzského buldočka, kterého někdo vzal do lesa na procházku, ale ona se strachy dala na bezhlavý útěk a byla přesvědčená, že o vlásek unikla divočákovi. Učitelka jí kvůli tomu snížila známku, a to vyvolalo poprask. Ale ne takový jako můj pracovní list. 
      Učitelka mi nejdřív vůbec nechtěla dát známku. Na konci hodiny mi naznačila, abych přišla ke katedře, vzala mě zlehka za ruku a milým hlasem řekla, ať do školy přijdou rodiče. I když jsem nebyla zrovna zářná žákyně, cítila jsem se dotčeně, podle mě jsem se velmi snažila, proto mi do očí vhrkly slzy. Chtěla mě obejmout, aby mě utěšila, ale já jsem se uraženě odtáhla. Nakonec mi jen předala pracovní list, přes který napsala jeden velký červený otazník. V tu chvíli jsem propukla v bezútěšný pláč! Jednou jedinou čárou těžce znehodnotila všechny mé doslova vědecké poznatky, všechny — ehm, transkripce rozhovorů, které dolehly k mým uším z větví stromů vysoko nad námi. Rozdíl mezi mým pracovním listem a záznamy z přírodovědného dne, které odevzdali spolužáci, spočíval zejména v tom, že když oni zahlédli strakapouda, nakreslili nějakého ptáka, jak zobákem buší do kmene, a dolů pak napsali „Ťuk, ťuk, ťuk“. Já jsem taky nakreslila strakapouda, ale dolů jsem napsala něco ve smyslu „Jak dlouho budu muset kurva ještě tlouct, než se proklovu k první vrstvě lýkožroutů, do prdele práce, mám takovej hlad, a furt nic.“ Zapsala jsem to, co jsem slyšela, a to i když jsem tak úplně nerozuměla, o co jde: „Uf, už aby mě někdo přišel oplodnit,“ vycházelo z hrdla mladé kosice. Samec hrdličky zahradní, jehož svatební volání jsem nevědomky zachytila, sděloval něco jiného: „Kde je nějaká pěkná malá samička, kterou bych moh vojet?“ Rodiče, ač do té doby nebyli moc přísní, a navíc profesí psychologové, to rozzuřilo. Vlastně to není to pravé slovo: začali se ke mně chovat tak nějak opatrně, povídali si se mnou šeptem a potom mě na nátlak babičky zapsali na hodiny klavíru a na lekce výrazového tance. Oboje jsem z hloubi duše nenáviděla, ale úterky a čtvrtky odpoledne pro mě byly i nadále příležitost, kdy jsem mohla jít úplně sama do města, kde jsem těch pár minut, než přijel autobus, který jezdil na naše předměstí, naslouchala rozhovorům rozpustilých městských holubů. Během teplých dnů jsem se jako u vytržení potloukala u kašny a pozorovala, jak dovádějí v mělké vodě. Stříkali po sobě a škádlili se, někteří byli docela přisprostlí, ale neuráželi druhé. Co bych dala za to, kdybych se k nim mohla přidat! Možná i oni věděli, co se mi honí hlavou, protože mi jako zázrakem dovolili, abych se k nim zcela přiblížila. Nikdy se nestalo, že by některý z nich celý ustrašený frnknul. Pokud je pohled na dítě, které na sebe v městské kašně nechá cákat vodu od holubů, roztomilý, téměř výjev pro pohlednici, pak dospívající dívka, která se na maturitním výletě místo běžných pubertálních oplzlostí věnuje holubům, těžko může čekat od svých bezohledných vrstevníků laskavé označení. V posledním ročníku gymnázia jsem byla na jejich urážky už zvyklá, ale kašlala jsem na ně. No tak co, možná jsem podivínka, řekla jsem si toho brzkého rána, zatímco jsem zírala z mola někde na španělském pobřeží chvilku před východem slunce na hejno holubů, které kroužilo kolem rybářské loďky. Bylo mi fuk, že mě spolužáci, kteří se v té době v levných hotelových pokojích jeden za druhým nořili do klamavých iluzí alkoholového spánku, vůbec nepostrádali, napínala jsem uši a očima klouzala po nekonečně modrém nebi. Zničehonic zářící koule ozářila lesknoucí se mořskou hladinu a já jsem v tom velkolepém okamžiku rozpřáhla ruce a z mého hrdla vyšel opravdový křik racka. Stařec, kterého nechali na molu, aby jim spravoval sítě, a kterého jsem si v ranním šeru nevšimla, sebou škubl. 
      Mezitím i mé rodiče opustila všechna naděje, že by dcera kráčela v jejich šlépějích a rozhodla se studovat nějaký humanitní obor — bylo více než zřejmé, že o lidi mužského ani ženského pohlaví nemám zájem. Máma se proto diskrétně snažila, abych se i přes dost špatné známky z přírodovědných a technických předmětů dostala na biologii. 
      Moje naivní očekávání, že mi do té doby nemilosrdný osud na fakultě konečně přivede do cesty spřízněnou duši, se už po několika přednáškách ukázalo jako liché. Kolegové a profesoři byli smečkou nelítostných necitů, které víc zajímalo, jaké jsou morfologické a anatomické zvláštnosti bezobratlých a kalorický ekvivalent a respirační kvocient, ale ani jednou se nezeptali, co si zvířata, která pitváme — a to nejen na papíru —, myslí. Nejvíc radosti jsem zažívala nikoli v posluchárnách nebo na cvičeních, nýbrž na štěrkovém parkovišti před fakultou. Na blízkém stromě totiž bydlela kolonie vran šedých. Inteligentní ptáky všednodenní rutina nudila přesně tak jako ostatní myslící bytosti, proto si vymysleli dost složitou hru, kterou hráli s espézetkami přijíždějících aut. Samozřejmě jsem dost rychle pochopila, o co jde, slyšela jsem jejich hašteření a vzájemné obviňování z podvádění a špatných součtů. Smysl hry spočíval v sázení: sázeli na součet čísel na espézetkách aut, která přijížděla na parkoviště, záleželo na hodině a dni v týdnu, zkrátka dost složité, přiznám se, že jsem to už trochu zapomněla, bohužel nejsem tak chytrá jako ony. 
      Vrány šedé každé nové auto pozdravily krákáním, které si moji kolegové a vůbec všichni lidé vysvětlovali jako vřeštění otravných ptáků, ale já jsem věděla, že se radují z té či oné číslovky, povzbuzují hráčku, které se moc nedařilo, ty vychloubačnější a nafoukané ke konci často už zcela odkrytě slavily blížící se výhru. Byla radost je poslouchat a dala bych všechno na světě, abych si s nimi mohla sama zahrát. Dlouhé hodiny jsem toužebně hleděla vzhůru a sledovala, jak poskakují z jedné větve na druhou v korunách topolů a poslouchala je. Zvláštní, nikdy jsem nezachytila ani slovíčko o sobě, i když vrány nešetřily jedovatými poznámkami na účet mých kolegů. Ti mezitím taky hráli svou hru: přilepení na oknech fakultní posluchárny pozorovali mě a předháněli se, kdo vymyslí ten nejvíce ponižující výraz pro moje počínání. 
      Během těch čtyř let jsme nenašli společný jazyk a ulevilo se mi, když jsem si odškrtla všechny zkoušky a zbyla mi už jen diplomová práce. Za vedoucího jsem si vybrala profesora etologie a pracovní název mé diplomové práce byl Vliv podnebních změn, zvláště vysušování mokřadů, na hlasový projev motáka pilicha, kolihy velké a bramborníčka hnědého. Všechny 
vyjmenované druhy ptáků žijí v oblasti Lublaňských blat, proto jsem na zaplavených mokřadech prožila rok a půl za každého počasí. Na jaře jsem v hodinách před úsvitem mrzla a pozorovala mlhy, které se zdvihaly nad rašeliništěm, v létě jsem s úlevou pozorovala zářící kouli, jak mizí někde za hřebenem Krimu a jeviště ponechává ptákům, kteří o sobě nejraději dávají vědět před východem nebo západem slunce. Na jednom z posedů jsem si udělala provizorní laboratoř a po dohodě s členy loveckého spolku jsem si tam přinesla pracovní náčiní: detektor zvuku, přenosný teleskop, sluchátka a zápisník. 
      Byl jeden z posledních srpnových dnů. Ve vzduchu byla cítit vlhkost, která předznamenávala bouřku. Oblečení se lepilo na kůži. Odháněla jsem otravné ovády a komáry. Bylo takové dusno, že i ptáci utichli. Potom přilétlo hejno vlaštovek. Seřadily se na drátech elektrického vedení a rozrušeně švitořily, kdy se zítra brzo ráno vypraví na cestu. Cvrlikaly o jezerech a řekách, které přeletí, a nekonečné modři, nad kterou si nebudou moci dlouhé hodiny odpočinout a nebudou moci složit křídla, vzpomínaly na svěží zelené pláně, na nichž přezimovávaly v minulosti a pokaždé znova a znova, a ani letos tomu nebude jinak, přivítány hojností potravy a příjemným teplem. Věděla jsem: teď, nebo nikdy. Odložila jsem sluchátka. Diplomka mi byla ukradená. Doklady o vzdělání mi byly lhostejné, stejně jako profesoři, kolegové, matka a otec, ve skutečnosti jsem si nemohla vzpomenout ani na jednoho člověka, kterému bych chyběla, kdybych odešla.

Kdybych se připojila k hejnu a odletěla s ním. Proč by ne? Vylezla jsem na okraj posedu, začala jsem na zkoušku mávat rukama a zvolala vlaštovčí pozdrav. Pak jsem se odrazila. Pozdě v noci mě našel myslivec. Řekli mi, že mobilem zavolal záchranku, která mě odvezla do nemocnice. Trvalo dva týdny, než se mi zahojila všechna zranění, která vám tady nebudu vyjmenovávat. Mimo jiné jsem měla otřes mozku a máma, která mě často navštěvovala, v souvislosti s tím vyjádřila naději, že rána do hlavy mi z ní vyžene hlouposti, jako je naslouchání ptákům. Přesně takhle to řekla. Z jejích slov jsem pochopila, že si nepřeje, abych pokračovala ve své vědecké práci a že se za ni stydí. Rozhodla jsem se, že jí ve všem vyhovím, proto jsem taky souhlasila s léčbou. 
      Z jedné nemocnice, z traumatologie lublaňského Klinického centra, jsem se proto přestěhovala do jiné, do překrásné zámecké budovy v Begunjích na Goreňsku. Prostory jsou nádherně zařízeny, mám vlastní pokoj a nemám si na co stěžovat. Lékaře, s kterým si hodně povídám, samozřejmě ne o ptácích, možná zanedlouho požádám, aby mi dovolil si přinést vybavení, které jsem nechala na posedu na Lublaňských blatech. Ráda bych pokračovala ve své práci, máma se to ale nesmí dozvědět. Tady ovšem není bramborníček hnědý, koliha velká a moták pilich, ale je tu hodně jiných ptáků, kteří jsou stejně upovídaní. Rodina drozdů, která chodí do krmítka v našem parku, je neuvěřitelně zábavná. Hodiny a hodiny bych je poslouchala, občas mě jejich nápady rozesmějí až k slzám. Nejradši mám samečka, který se vylíhnul vloni. Nedokážu si představit, že by minul den, kdy bych ho neviděla nebo neslyšela. Je nesmírně vtipný a do speciálního bloku si na levou stránku zapisuju jeho hlášky, napravo si píšu svoje reakce na ně. Vím, že mi nerozumí, ale hluboko ve svém nitru si přeju, abych mu jednou mohla číst ze svého tajného deníku.

More by Kateřina Honsová

Čmelákův žlab

Nultý den Prsty mu zase téměř automaticky sklouzly k mobilu, který položil vedle talíře s polévkou. Ne že by na displeji očekával něco vzrušujícího, ale ze zvyku mu to nedalo… Online seznamovací aplikaci vždycky, když přijel na pár dní na návštěvu domů, radši deaktivoval. A stále mu nebylo úplně jasné, jestli to dělal kvůli sobě a své rodině – protože by mu bylo nepříjemné, kdyby je tím dostal do rozpaků – nebo proto, že se nechtěl dívat, jak se jiní ztrapňují: nesnesl by, kdyby mezi přihlášenými zahlédl ubohé přezdívky a ty politováníhodné, napůl rozmazané fotografie lidí z vesnice, kteří na...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Deník

21. srpna  Jmenuji se Erik Tlomm a tohle je můj deník. Psaní mi doporučil psychiatr, prý pro úspěšnější léčbu. Ale pro koho ho vlastně píšu? Pro něj? Pro ženu Linu? Doufám, že zrovna jí moje zápisky neukáže. Mé pochybnosti rozptýlil slovy: „Pište ho pro sebe.“ Tak jsem si koupil kožený zápisník a ocitl jsem se tady, u psacího stolu, abych si psal deník, přičemž se nemůžu zbavit podivného pocitu, že ho píšu ještě pro někoho jiného – ale pro koho?  22. srpna  Abych vysvětlil svůj první zápis do deníku (komu? sobě? jemu? tobě?): nervově jsem se zhroutil a toto zhroucení zanechalo vážné následk...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Dům v Haifě

12. srpna   „Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“   Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z ...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

Very Important Person

Zase jsem celý den civěl na svítící čísla nad výtahem. 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… 1… „Dobrý den, pane Seljaku.“ Vždy ho pozdravím, protože svou práci dělám profesionálně. Odpoví mi mlčením, také on je profesionál. Když mám štěstí, tak po jeho kamenné tváři přeletí úsměv. Když má dobrý den, nadzvedne pravé obočí, jako by chtěl říci: „Vždyť vím, že jsi tady, ale přemýšlím o ředitelských záležitostech.“ Kolikrát jsem si řekl, že ho nechám na pokoji. Že na ignorování budu reagovat ignorováním. Ovšem máma mě naučila, že se musím k lidem v obleku a kravatě chovat hezky. Když byla doma. Většinou nebyla. M...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman
More in CZ

Fixa

      Robert sedí na gauči nejdřív sám, vlevo od skvrny, kterou tam před pár měsíci Sven udělal červenou fixou. Ptá se, jak se mám, jestli fungují lékárny a obchody, jestli mám všechno, co potřebuji, co budu dělat, jestli se něco stane. Mám se dobře, fungují, mám, nic se nestane. Každý den se ptá na to samé, každý den mu odpovídám stejným způsobem. Tady se nic neděje po páté odpoledne. Pointou zavírání je, aby se nic nestalo, přeji si dodat, ale vím, že to není moudré. Robert říká, že má žízeň, vstane a jde si pro sklenici vody. Nejezdí městská hromadná doprava, všichni jsou v bytech, na ulicí...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Upřímně, miláčku, je mi to fuk

Marek mě povalí na postel a tváří se mu prožene něco, co ve mně ve spojení s jeho stiskem, vyvolá naprostou ztrátu orientace, jako kdyby naše postel v tu chvíli byla lavina, do který mě zabořil, a já zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Celé to potrvá sotva vteřinu, ten stisk a ten jeho výraz, v dalším okamžiku už mě loví z laviny, a přestože zůstávám v horizontální poloze, je až podezřele naprosto jasné, kde je nahoře a kde dole. A teprve až teď to ke mně doputuje, teď to ke mně dojde, ale stejně jen tak napůl, jen mi to střelí hlavou, jako když někdo rychle rozsvítí, a ještě rychleji zhasne....
Written in CZ by Lucie Faulerová

Skorosmrtelná

DISCLAIMER: Skorosmrtelná je sbírka krátkých povídek, která se skládá z šesti cyklů (Jedna  neobyčejná novina, Ptáci nepřelétají předměstí, Obrázky z minibusu, Skorosmrtelná, Na ústa, Měli  jste nás bombardovat). Každý cyklus se skládá z pěti krátkých povídek. Povídky o hrdinech a  událostech mají otevřené konce, často jsou bez úvodu a jsou vzájemně jsou prostorově propojené.  Jako celek, sbírka povídek Skorosmrtelná, provází humorem a ironickým pohledem na vážná témata  každodenního života člověka, který se ocitl v hraničním historickém nebo intimním okamžiku.  CYKLUS PTÁCI NEPŘELÉTAJÍ PŘED...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic

Vězňův slovník

Vězňův slovník obsahuje hlasy a příběhy mužů zavřených v turínské věznici Nápravné zařízení Lorusso a Cutugno, konkrétně v sekci V pavilónu C, určené „chráněným vězňům“. Kniha vznikla v rámci spisovatelské dílny, která probíhala uvnitř a trvala dva roky. Všichni víme, co znamená „domov“, „zima“, „láska“, jejich význam je absolutní. Ale ve vězení se význam slov mění a tato změna se rodí z prostoru: uvnitř existuje pouze tam uvnitř a slova se stávají pravěkými. Jako by se zastavila v prapůvodním čase. A právě v těchto sdílených slovech spočívá síla: slova, která jsou venku běžná, se ve vězení s...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca