View Colofon
Original text "Flomaster" written in SR by Jasna Dimitrijević,
Other translations
Proofread

Olga Stehlíková

Mentor

Sandra Vlainić

Published in edition #2 2019-2023

Fixa

Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

      Robert sedí na gauči nejdřív sám, vlevo od skvrny, kterou tam před pár měsíci Sven udělal červenou fixou. Ptá se, jak se mám, jestli fungují lékárny a obchody, jestli mám všechno, co potřebuji, co budu dělat, jestli se něco stane. Mám se dobře, fungují, mám, nic se nestane. Každý den se ptá na to samé, každý den mu odpovídám stejným způsobem. Tady se nic neděje po páté odpoledne. Pointou zavírání je, aby se nic nestalo, přeji si dodat, ale vím, že to není moudré. Robert říká, že má žízeň, vstane a jde si pro sklenici vody. Nejezdí městská hromadná doprava, všichni jsou v bytech, na ulicích je jenom policie, záchranka, kurýři na kolech. Hned první den jsem si nainstalovala aplikaci na rozvoz potravin domů, ale nikdy jsem ji nevyužila. Všechno, co potřebuji, nakupuji před lockdownem a zavírám se do bytu. Pracuji.
      Největší část večera trávím psaním si s Anou. Společně řešíme problémy v textu, někdy si dáme pivo na Zoomu. Je na chalupě u kamarádů, vrátí se, až se město otevře. Zve mě, abych se k ní přidala, až se příště staví do města na nákup. V lese je líp, je tam internet, hulení, dost prostoru pro všechny. Jela bych ráda, jenom nevím, co s Robertem a dětma. On by se určitě rád přidal, a já bych nerada navazovala nová přátelství s Robertem za zadkem.
      Všechna média mluví jen o počtu nakažených, o kapacitách nemocnic a nějakém novém globálním normálu, a tak se můj osobní nový normál zdá být banálním. Zvykám si na pohled z okna pokoje, ve kterém spím, na ticho v obývacím pokoji, na název mléka, které si kupuji. Jako bych vstoupila do těla nějaké Aniny hrdinky a pátrám, kudy povede tento příběh. Byt, ve kterém bych měla prožít celý měsíc, se nachází v jednom ze socialistických paneláků, které se intenzivně stavěly po druhé světové válce. Na letišti mě přivítal zástupce literární organizace, která mi udělila stipendium. Veze mě k bytu, pomáhá mi se zavazadlem. Jedeme výtahem do dvanáctého patra, potom scházíme po schodech do jedenáctého. Neptám se proč. Sleduji ho jako turistického průvodce: zde je kuchyně, ložnice, obývák, pracovna. Na první pohled by se moje nové obydlí mohlo nacházet kdekoliv na světě. Pohovka ektorp antracitové barvy, hořčicově žluté křeslo strandmon, bílá knihovna billy, chudě naplněná literaturou předchozích obyvatel bytu, knihami, které napsali, přeložili nebo zapomněli. Předává mi klíče a heslo na internet. Ještě jednou mě přivítá, popřeje úspěšnou práci a odchází. Snažím se vybavit si, kdy jsem byla naposledy sama. A ještě několik dní si nebudu jistá, jestli je to dobře nebo špatně.
      Sven vběhne do záběru, zpocený a veselý. Ukazuje mi pomačkaný papír, s dinosaurem, co honí lidi a ničí budovy. Přibližuje obrázek ke kameře a moji obrazovku překrývá žlutě se smějící slunce, které vykukuje zpoza modrého mraku. Kde je Margo? V pokoji, učí se. Robert na ni volá, ale ona opravdu nemůže přijít, zítra má test, proč ji otravuje. Robert ji přestává otravovat a ptá se mě, poprvé přímo, kdy se vrátím domů. Robert si myslí, že by bylo nejlepší se vrátit, dokud ještě létají letadla. Copak si myslíš, že zruší lety? ptám se, ale nečekám na odpověď. Teď mám žízeň já a musím se i vyčůrat.
      Tohle je moje první delší cesta od narození Svena, pokud nepočítám občasné víkendové návštěvy u rodičů. Ale i tehdy jsem s sebou vždy nosila Svenovu miminkovskou ponožku. Její vůně, bavlna na tváři, Svenova stopa na mém ukazováčku, bylo to placebo, které mě uklidňovalo v odloučení. Nic podobného jsem nikdy nedělala s Margo. My dvě jsme byly do Svenova narození pořád spolu. A pak přišla puberta, skoro spolu ani nemluvíme. Lezu jí na nervy, pravděpodobně stejně tak, jako mě Robert umí rozhodit, když ode mě očekává jenom správné odpovědi, lásku k horské turistce, vědomí toho, že Sven už není miminko, „intelektuální zvědavost“, která ho na mě zaujala, když jsme se poznali. Nemyslím, že už vůbec nejsem zvědavá, prostě už ale nechci dál vést nicneříkající rozhovory o uhlíkové stopě, nerovnosti ve společnosti, filmové produkci, která zneužívá témata utlačovaných a báječně na nich vydělává šílené peníze. Mě víc zajímá, proč se Margo obléká jako drag queen medvěd, ale ona o tom mluvit nechce. Robert říká, že je to zbytečná otázka, protože už za několik měsíců objeví další novou fascinaci, stejně nesmyslnou pro mě nebo kohokoliv jiného, ale ne pro ni samotnou.
      Když si uvědomí, že jsem odešla z rozhovoru, Margo přece jen vyjde z pokoje, i když ne dobrovolně, spíš jako za trest. Má na sobě plyšovou oversized mikinu, kapuce jí zakrývá hlavu, z rukávů jí vyčuhují jen křiklavě oranžové umělé nehty. Ode dveří sleduji, jak si sedá na okraj pohovky, nehybná, jako zamrzlá obrazovka, jen občas mrkne dlouhými fialovými řasami. Sven se tlačí mezi ně, protahuje se jako kotě, hlavu má na sestřině klíně, chodidlem šťouchá Roberta do ramene. Robert mlčí a čeká, až se vrátím. Posunuje si brýle ukazováčkem. Nevidím červenou rýhu, kterou mu obroučky brýlí nechávají na kořenu nosu, ale vím, že tam je. Abych ho předešla, začnu povídat, jak postupuje práce na knize.
      Teď, když je hrubá fáze překladu hotová, mohu přemýšlet o Anině próze jako o uměleckém díle. Každý text je pro mě hádanka, kterou se snažím rozluštit na mnoha úrovních, je to jako model ze stavebnice lego, který musím nejprve rozložit, prostudovat drážky a spojení všech prvků, pak je znova složit, co nejpodobněji originálu, ale s trochu jinou sadou dílů. Mám štěstí, že jsem k rukopisu dostala i nějaké Aniny poznámky, vyznačené v komentářích dokumentu. K výrazu Lékařský dům bylo napsáno: nepřekládat jako zdravotnické centrum, ambulance atd. Lékařský dům jako Dům dětí a mládeže, Svazový dům, Hasičský dům. K pozastavení činnosti napsala: ne jako stávka. U organizace sjednocené práce byl komentář: myslím, že tohle je jasné, ozvěte se v případě, že potřebujete vysvětlení. Měli jste mnoho domů v tom vašem socialismu, poznamenávám si do složky. Přidávám smajlíka, neočekávám odpověď. Ana se přeci jen vrací k mému komentáři během jednoho z našich nočních rozhovorů. Na vteřinu znervózním, jako když začíná trýznivý boj o postoje a definice, jaký jsem si zvykla vést s Robertem. Začínají, vždy když to nejméně očekávám, při jezení koláčů a pití čaje, při běhání, zatímco přendáváme prádlo z pračky do sušičky. Nejdřív se aktivně účastním rozhovoru, potom jen přitakávám, dokud Robert neskončí. Možná se ti zdá, že taková země existuje jen v takovýchto sbírkách neexistujících pojmů, říká Ana, ale to ti nemůžu mít za zlé. Cizí život, cizí minulost, cizí realita. To, co mě mrzí, je, že se zdrcující počet jejích obyvatel během rozhovoru o změně společenského řádu tváří, jako kdyby se jednalo o počasí. Pršelo, teď je sníh, zítra bude foukat. Nebo, co je ještě horší, jako kdyby Jugoslávie zmizela podobně jako zasraná Atlantida – utopená v moři, a možná dokonce nikdy ani neexistovala, je to jenom mýtus, neověřitelný příběh, který může každý vylepšit, jak se mu zlíbí. Nebo ji může úplně popřít. Pak Ana vyprávěla o zdravotní péči, o právu žen volit z pětačtyřicátého, o dělnických bytech a podnikových letoviskách, o bezplatném vzdělání, ale já jsem i dál přemýšlela o Atlantidě. V okamžicích bezmoci, vzácných, ale intenzivních, kdy mám pocit, že nemohu udělat nic pro to, aby Robert sklapl, aby Margo promluvila, aby Sven přestal růst tak brutálně rychle, jsem si představovala, jaké by to bylo, jednoduše zmizet, zvednout se a odejít, a až by se najednou zeptali, kde je Silvie, nikdo by jim nemohl odpovědět. Teď, když jsem jen na malou chvilku zmizela, je mi trapně.
      Vlastně, přemýšlím o tom, že pojedu za Anou, spisovatelkou, říkám, zatímco si sedám před laptop, někam ven z města, nevím přesně kam. Budeme tam izolované, a zase svobodné, jako by se nic nedělo. Sven je zabrán do hry, na něj to, co jsem právě pronesla, neudělalo žádný dojem, mohla bych i klidně říct, že už se nikdy nevrátím. Budeme tam mít lepší podmínky k práci, snažím se vysvětlit svoji potřebu vrátit se až na konci měsíce, i když to tak bylo domluveno už na začátku roku. Robert zakroutí hlavou a pokládá ruce na kolena. Otočí se k Margo, ale ta je zahleděná na svoje nehty, pohybuje prsty, jako by jimi hladila neviditelné vlny. No věříš tomu?, Robert je překvapený, trochu naštvaný, že už to nemůže shazovat na pandemii. Margo se na něj podívá. Věřím, řekne. A potom se obrátí na mě, já bych šla, začíná to tu být nepříjemné, a asi ještě chvilku bude. Pojď, Svene, máma chce něco vážného probrat s tátou, to není nic pro děti, šup-šup. A on s ní odchází, jako poslušná hračka, plně chráněn svou naivní představou, že se nic zlého nestane, bere sestru za ruku a začíná jí vyprávět, že jsou dinosauři nejsilnější na světě, protože už neexistují.
      S nimi zmizí i jakákoliv možnost vrátit se zpět do kůže dospělých lidí, vzdělaných, znepokojených planetou a společností, připravených přijmout odlišnosti, schopných nenásilné transformace konfliktu, zainteresovaných do posouvání hranic a schopných pochopení potřeb druhých. Robert a já zůstáváme, silní jako dinosauři, jeden naproti druhému, konečně si blízcí v tichu. On je zahleděn do vlastního obrazu v dolním rohu obrazovky, já sleduji svoje místo vedle něj, na světle zelené pohovce, tam, kam Sven před několika měsíci upustil fixu.

More by Markéta Chlebovská

24

17 22.12.2014 Diario de Vida  Přízračná příroda na náměstí Plaza de España spočívala v tom, že působila dojmem  velkoleposti někdejší civilizace, která ztratila v moderní době smysl. Na co potřebuje kolonizační síla takovéhle náměstí, pompézně rozdělené na španělské provincie, určené k oslavám minulých dob?  Kočáry jezdily okolo fontány a nabízely turistům levnou hru na šlechtu. Ale je tu dobře, aspoň tu  nejsou segwaye. Jeden kůň využil chvilkové nepozornosti kočího, osvobodil se z ohlávky a tryskem  utekl za nově nabytou svobodou. Nechávaje za sebou zmatek, cvakání fotoaparátů, které se snaž...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Šťastný konec

      Probudil mne déšť. Vetřel se mi do snu tak, že jsem si v prvním okamžiku nebyla jistá, z  jakého je světa. Plavala jsem v nekonečném Pacifiku. Vím, že to byl Pacifik, znám ho z televizních  pořadů. Plavala jsem tyrkysem a křišťálem. Tak to říkají v reportážích, tyrkys a křišťál. Z boků mi  splývaly korálkové šňůrky kterými se zavazují plavky. Znám je z fotografie. Moje první plavky,  dětské. Nebe zatáhlo závěsy, zatímco jsem si upravovala uzel na plavkách. Těžké kapky mi dopadaly  na temeno a do natažených rukou, byly stále hustší a těžší, až voda úplně přikryla celý svět. Voda  mne pohl...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Skorosmrtelná

DISCLAIMER: Skorosmrtelná je sbírka krátkých povídek, která se skládá z šesti cyklů (Jedna  neobyčejná novina, Ptáci nepřelétají předměstí, Obrázky z minibusu, Skorosmrtelná, Na ústa, Měli  jste nás bombardovat). Každý cyklus se skládá z pěti krátkých povídek. Povídky o hrdinech a  událostech mají otevřené konce, často jsou bez úvodu a jsou vzájemně jsou prostorově propojené.  Jako celek, sbírka povídek Skorosmrtelná, provází humorem a ironickým pohledem na vážná témata  každodenního života člověka, který se ocitl v hraničním historickém nebo intimním okamžiku.  CYKLUS PTÁCI NEPŘELÉTAJÍ PŘED...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic

Nebyla jsem, ale už jsem. Citlivá na každou změnu počasí.

Vítr vál sníh z jedné strany kanálu nejprve do obličeje, a potom, po přechodu na druhou stranu mostu, do zad, což celý proces do určité míry zpříjemňovalo. V tomto směru se krajina vnímala snáz, bez mžourání. Kanál ještě nezamrzl úplně, ale to přijde během pár dní. To je skoro jisté. Nejdřív to vypadalo, že se jedná o optický klam, ale za chvilku se ukázalo, že se jedna labuť snaží probít skrz polozamrzlou plochu, přímo uprostřed kanálu. Napíná se a vytváří si trasu, jeden krok za druhým, pomalu, ale důsledně. Všichni se zastavují, aby scénu pozorovali. Je bolestivé, ale nutné sledovat, jak si...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Navzdory jaru

      Silné neonové světlo nekvalitní žárovky tísní Marianu Grujić, zatímco se snaží umýt si stehna od prachu. Je stále ještě mladá a život jí zatím dovoluje nesmyslný běh ke vchodu domu, a to tak, že nemusí chodit přes asfalt, ale může si špinit staré tenisky od hlíny a prachu. Přemýšlí, jak do včerejška mohla skákat přes gumu, a to „až ke stehnům bez dotyku“, a dneska jí dal kluk pusu s jazykem, teplým drsným jazykem, který jí zaplnil ústa. Život se mění, tak to říká její babička, život se pořád mění a vždycky bude hůř než předtím. Přesto, přemýšlí Mariana Grujić, jazyk jejího nového chlapce...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic
More in CZ

Portrét

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit. Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Depresivní Esmeralda

Esmeralda Svíčky místo lamp. Kbelíky místo bidetů. Potraty náhodné, zákonné a ve velkém množství. Byl středověk a udál se zase další domácí porod. Úspěšný, narodilo se světlo a jednalo se o první dívku s modrýma očima. Poprvé se na zemi, pod nebeským nebem, narodily oči v tónech toho, co je nahoře a ne dole. První zázrak estetiky, hnědé a/nebo černé oči nikdy nic takového v království neviděly. Žena vyšla na ulici. V jedné ruce měla bio zeleninu, ve druhé novorozeně. Chtěla jít do kostela, aby to ukázala, možná bude kněz vědět, co to znamená, možná to bylo popsané v nějakých spisech, nebo m...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Óda na hurikán

Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi. Od té doby uběhla řádka let a sklenice, m...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Dům v Haifě

12. srpna   „Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“   Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z ...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman