View Colofon
Original text "Flomaster" written in SR by Jasna Dimitrijević,
Other translations
Proofread

Olga Stehlíková

Mentor

Sandra Vlainić

Published in edition #2 2019-2023

Fixa

Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

      Robert sedí na gauči nejdřív sám, vlevo od skvrny, kterou tam před pár měsíci Sven udělal červenou fixou. Ptá se, jak se mám, jestli fungují lékárny a obchody, jestli mám všechno, co potřebuji, co budu dělat, jestli se něco stane. Mám se dobře, fungují, mám, nic se nestane. Každý den se ptá na to samé, každý den mu odpovídám stejným způsobem. Tady se nic neděje po páté odpoledne. Pointou zavírání je, aby se nic nestalo, přeji si dodat, ale vím, že to není moudré. Robert říká, že má žízeň, vstane a jde si pro sklenici vody. Nejezdí městská hromadná doprava, všichni jsou v bytech, na ulicích je jenom policie, záchranka, kurýři na kolech. Hned první den jsem si nainstalovala aplikaci na rozvoz potravin domů, ale nikdy jsem ji nevyužila. Všechno, co potřebuji, nakupuji před lockdownem a zavírám se do bytu. Pracuji.
      Největší část večera trávím psaním si s Anou. Společně řešíme problémy v textu, někdy si dáme pivo na Zoomu. Je na chalupě u kamarádů, vrátí se, až se město otevře. Zve mě, abych se k ní přidala, až se příště staví do města na nákup. V lese je líp, je tam internet, hulení, dost prostoru pro všechny. Jela bych ráda, jenom nevím, co s Robertem a dětma. On by se určitě rád přidal, a já bych nerada navazovala nová přátelství s Robertem za zadkem.
      Všechna média mluví jen o počtu nakažených, o kapacitách nemocnic a nějakém novém globálním normálu, a tak se můj osobní nový normál zdá být banálním. Zvykám si na pohled z okna pokoje, ve kterém spím, na ticho v obývacím pokoji, na název mléka, které si kupuji. Jako bych vstoupila do těla nějaké Aniny hrdinky a pátrám, kudy povede tento příběh. Byt, ve kterém bych měla prožít celý měsíc, se nachází v jednom ze socialistických paneláků, které se intenzivně stavěly po druhé světové válce. Na letišti mě přivítal zástupce literární organizace, která mi udělila stipendium. Veze mě k bytu, pomáhá mi se zavazadlem. Jedeme výtahem do dvanáctého patra, potom scházíme po schodech do jedenáctého. Neptám se proč. Sleduji ho jako turistického průvodce: zde je kuchyně, ložnice, obývák, pracovna. Na první pohled by se moje nové obydlí mohlo nacházet kdekoliv na světě. Pohovka ektorp antracitové barvy, hořčicově žluté křeslo strandmon, bílá knihovna billy, chudě naplněná literaturou předchozích obyvatel bytu, knihami, které napsali, přeložili nebo zapomněli. Předává mi klíče a heslo na internet. Ještě jednou mě přivítá, popřeje úspěšnou práci a odchází. Snažím se vybavit si, kdy jsem byla naposledy sama. A ještě několik dní si nebudu jistá, jestli je to dobře nebo špatně.
      Sven vběhne do záběru, zpocený a veselý. Ukazuje mi pomačkaný papír, s dinosaurem, co honí lidi a ničí budovy. Přibližuje obrázek ke kameře a moji obrazovku překrývá žlutě se smějící slunce, které vykukuje zpoza modrého mraku. Kde je Margo? V pokoji, učí se. Robert na ni volá, ale ona opravdu nemůže přijít, zítra má test, proč ji otravuje. Robert ji přestává otravovat a ptá se mě, poprvé přímo, kdy se vrátím domů. Robert si myslí, že by bylo nejlepší se vrátit, dokud ještě létají letadla. Copak si myslíš, že zruší lety? ptám se, ale nečekám na odpověď. Teď mám žízeň já a musím se i vyčůrat.
      Tohle je moje první delší cesta od narození Svena, pokud nepočítám občasné víkendové návštěvy u rodičů. Ale i tehdy jsem s sebou vždy nosila Svenovu miminkovskou ponožku. Její vůně, bavlna na tváři, Svenova stopa na mém ukazováčku, bylo to placebo, které mě uklidňovalo v odloučení. Nic podobného jsem nikdy nedělala s Margo. My dvě jsme byly do Svenova narození pořád spolu. A pak přišla puberta, skoro spolu ani nemluvíme. Lezu jí na nervy, pravděpodobně stejně tak, jako mě Robert umí rozhodit, když ode mě očekává jenom správné odpovědi, lásku k horské turistce, vědomí toho, že Sven už není miminko, „intelektuální zvědavost“, která ho na mě zaujala, když jsme se poznali. Nemyslím, že už vůbec nejsem zvědavá, prostě už ale nechci dál vést nicneříkající rozhovory o uhlíkové stopě, nerovnosti ve společnosti, filmové produkci, která zneužívá témata utlačovaných a báječně na nich vydělává šílené peníze. Mě víc zajímá, proč se Margo obléká jako drag queen medvěd, ale ona o tom mluvit nechce. Robert říká, že je to zbytečná otázka, protože už za několik měsíců objeví další novou fascinaci, stejně nesmyslnou pro mě nebo kohokoliv jiného, ale ne pro ni samotnou.
      Když si uvědomí, že jsem odešla z rozhovoru, Margo přece jen vyjde z pokoje, i když ne dobrovolně, spíš jako za trest. Má na sobě plyšovou oversized mikinu, kapuce jí zakrývá hlavu, z rukávů jí vyčuhují jen křiklavě oranžové umělé nehty. Ode dveří sleduji, jak si sedá na okraj pohovky, nehybná, jako zamrzlá obrazovka, jen občas mrkne dlouhými fialovými řasami. Sven se tlačí mezi ně, protahuje se jako kotě, hlavu má na sestřině klíně, chodidlem šťouchá Roberta do ramene. Robert mlčí a čeká, až se vrátím. Posunuje si brýle ukazováčkem. Nevidím červenou rýhu, kterou mu obroučky brýlí nechávají na kořenu nosu, ale vím, že tam je. Abych ho předešla, začnu povídat, jak postupuje práce na knize.
      Teď, když je hrubá fáze překladu hotová, mohu přemýšlet o Anině próze jako o uměleckém díle. Každý text je pro mě hádanka, kterou se snažím rozluštit na mnoha úrovních, je to jako model ze stavebnice lego, který musím nejprve rozložit, prostudovat drážky a spojení všech prvků, pak je znova složit, co nejpodobněji originálu, ale s trochu jinou sadou dílů. Mám štěstí, že jsem k rukopisu dostala i nějaké Aniny poznámky, vyznačené v komentářích dokumentu. K výrazu Lékařský dům bylo napsáno: nepřekládat jako zdravotnické centrum, ambulance atd. Lékařský dům jako Dům dětí a mládeže, Svazový dům, Hasičský dům. K pozastavení činnosti napsala: ne jako stávka. U organizace sjednocené práce byl komentář: myslím, že tohle je jasné, ozvěte se v případě, že potřebujete vysvětlení. Měli jste mnoho domů v tom vašem socialismu, poznamenávám si do složky. Přidávám smajlíka, neočekávám odpověď. Ana se přeci jen vrací k mému komentáři během jednoho z našich nočních rozhovorů. Na vteřinu znervózním, jako když začíná trýznivý boj o postoje a definice, jaký jsem si zvykla vést s Robertem. Začínají, vždy když to nejméně očekávám, při jezení koláčů a pití čaje, při běhání, zatímco přendáváme prádlo z pračky do sušičky. Nejdřív se aktivně účastním rozhovoru, potom jen přitakávám, dokud Robert neskončí. Možná se ti zdá, že taková země existuje jen v takovýchto sbírkách neexistujících pojmů, říká Ana, ale to ti nemůžu mít za zlé. Cizí život, cizí minulost, cizí realita. To, co mě mrzí, je, že se zdrcující počet jejích obyvatel během rozhovoru o změně společenského řádu tváří, jako kdyby se jednalo o počasí. Pršelo, teď je sníh, zítra bude foukat. Nebo, co je ještě horší, jako kdyby Jugoslávie zmizela podobně jako zasraná Atlantida – utopená v moři, a možná dokonce nikdy ani neexistovala, je to jenom mýtus, neověřitelný příběh, který může každý vylepšit, jak se mu zlíbí. Nebo ji může úplně popřít. Pak Ana vyprávěla o zdravotní péči, o právu žen volit z pětačtyřicátého, o dělnických bytech a podnikových letoviskách, o bezplatném vzdělání, ale já jsem i dál přemýšlela o Atlantidě. V okamžicích bezmoci, vzácných, ale intenzivních, kdy mám pocit, že nemohu udělat nic pro to, aby Robert sklapl, aby Margo promluvila, aby Sven přestal růst tak brutálně rychle, jsem si představovala, jaké by to bylo, jednoduše zmizet, zvednout se a odejít, a až by se najednou zeptali, kde je Silvie, nikdo by jim nemohl odpovědět. Teď, když jsem jen na malou chvilku zmizela, je mi trapně.
      Vlastně, přemýšlím o tom, že pojedu za Anou, spisovatelkou, říkám, zatímco si sedám před laptop, někam ven z města, nevím přesně kam. Budeme tam izolované, a zase svobodné, jako by se nic nedělo. Sven je zabrán do hry, na něj to, co jsem právě pronesla, neudělalo žádný dojem, mohla bych i klidně říct, že už se nikdy nevrátím. Budeme tam mít lepší podmínky k práci, snažím se vysvětlit svoji potřebu vrátit se až na konci měsíce, i když to tak bylo domluveno už na začátku roku. Robert zakroutí hlavou a pokládá ruce na kolena. Otočí se k Margo, ale ta je zahleděná na svoje nehty, pohybuje prsty, jako by jimi hladila neviditelné vlny. No věříš tomu?, Robert je překvapený, trochu naštvaný, že už to nemůže shazovat na pandemii. Margo se na něj podívá. Věřím, řekne. A potom se obrátí na mě, já bych šla, začíná to tu být nepříjemné, a asi ještě chvilku bude. Pojď, Svene, máma chce něco vážného probrat s tátou, to není nic pro děti, šup-šup. A on s ní odchází, jako poslušná hračka, plně chráněn svou naivní představou, že se nic zlého nestane, bere sestru za ruku a začíná jí vyprávět, že jsou dinosauři nejsilnější na světě, protože už neexistují.
      S nimi zmizí i jakákoliv možnost vrátit se zpět do kůže dospělých lidí, vzdělaných, znepokojených planetou a společností, připravených přijmout odlišnosti, schopných nenásilné transformace konfliktu, zainteresovaných do posouvání hranic a schopných pochopení potřeb druhých. Robert a já zůstáváme, silní jako dinosauři, jeden naproti druhému, konečně si blízcí v tichu. On je zahleděn do vlastního obrazu v dolním rohu obrazovky, já sleduji svoje místo vedle něj, na světle zelené pohovce, tam, kam Sven před několika měsíci upustil fixu.

More by Markéta Chlebovská

24

17 22.12.2014 Diario de Vida  Přízračná příroda na náměstí Plaza de España spočívala v tom, že působila dojmem  velkoleposti někdejší civilizace, která ztratila v moderní době smysl. Na co potřebuje kolonizační síla takovéhle náměstí, pompézně rozdělené na španělské provincie, určené k oslavám minulých dob?  Kočáry jezdily okolo fontány a nabízely turistům levnou hru na šlechtu. Ale je tu dobře, aspoň tu  nejsou segwaye. Jeden kůň využil chvilkové nepozornosti kočího, osvobodil se z ohlávky a tryskem  utekl za nově nabytou svobodou. Nechávaje za sebou zmatek, cvakání fotoaparátů, které se snaž...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Šťastný konec

      Probudil mne déšť. Vetřel se mi do snu tak, že jsem si v prvním okamžiku nebyla jistá, z  jakého je světa. Plavala jsem v nekonečném Pacifiku. Vím, že to byl Pacifik, znám ho z televizních  pořadů. Plavala jsem tyrkysem a křišťálem. Tak to říkají v reportážích, tyrkys a křišťál. Z boků mi  splývaly korálkové šňůrky kterými se zavazují plavky. Znám je z fotografie. Moje první plavky,  dětské. Nebe zatáhlo závěsy, zatímco jsem si upravovala uzel na plavkách. Těžké kapky mi dopadaly  na temeno a do natažených rukou, byly stále hustší a těžší, až voda úplně přikryla celý svět. Voda  mne pohl...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Skorosmrtelná

DISCLAIMER: Skorosmrtelná je sbírka krátkých povídek, která se skládá z šesti cyklů (Jedna  neobyčejná novina, Ptáci nepřelétají předměstí, Obrázky z minibusu, Skorosmrtelná, Na ústa, Měli  jste nás bombardovat). Každý cyklus se skládá z pěti krátkých povídek. Povídky o hrdinech a  událostech mají otevřené konce, často jsou bez úvodu a jsou vzájemně jsou prostorově propojené.  Jako celek, sbírka povídek Skorosmrtelná, provází humorem a ironickým pohledem na vážná témata  každodenního života člověka, který se ocitl v hraničním historickém nebo intimním okamžiku.  CYKLUS PTÁCI NEPŘELÉTAJÍ PŘED...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic

Nebyla jsem, ale už jsem. Citlivá na každou změnu počasí.

Vítr vál sníh z jedné strany kanálu nejprve do obličeje, a potom, po přechodu na druhou stranu mostu, do zad, což celý proces do určité míry zpříjemňovalo. V tomto směru se krajina vnímala snáz, bez mžourání. Kanál ještě nezamrzl úplně, ale to přijde během pár dní. To je skoro jisté. Nejdřív to vypadalo, že se jedná o optický klam, ale za chvilku se ukázalo, že se jedna labuť snaží probít skrz polozamrzlou plochu, přímo uprostřed kanálu. Napíná se a vytváří si trasu, jeden krok za druhým, pomalu, ale důsledně. Všichni se zastavují, aby scénu pozorovali. Je bolestivé, ale nutné sledovat, jak si...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Navzdory jaru

      Silné neonové světlo nekvalitní žárovky tísní Marianu Grujić, zatímco se snaží umýt si stehna od prachu. Je stále ještě mladá a život jí zatím dovoluje nesmyslný běh ke vchodu domu, a to tak, že nemusí chodit přes asfalt, ale může si špinit staré tenisky od hlíny a prachu. Přemýšlí, jak do včerejška mohla skákat přes gumu, a to „až ke stehnům bez dotyku“, a dneska jí dal kluk pusu s jazykem, teplým drsným jazykem, který jí zaplnil ústa. Život se mění, tak to říká její babička, život se pořád mění a vždycky bude hůř než předtím. Přesto, přemýšlí Mariana Grujić, jazyk jejího nového chlapce...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic
More in CZ

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

24

17 22.12.2014 Diario de Vida  Přízračná příroda na náměstí Plaza de España spočívala v tom, že působila dojmem  velkoleposti někdejší civilizace, která ztratila v moderní době smysl. Na co potřebuje kolonizační síla takovéhle náměstí, pompézně rozdělené na španělské provincie, určené k oslavám minulých dob?  Kočáry jezdily okolo fontány a nabízely turistům levnou hru na šlechtu. Ale je tu dobře, aspoň tu  nejsou segwaye. Jeden kůň využil chvilkové nepozornosti kočího, osvobodil se z ohlávky a tryskem  utekl za nově nabytou svobodou. Nechávaje za sebou zmatek, cvakání fotoaparátů, které se snaž...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Všechna polní i lesní zvěř

Ráno se probudila hladová jako obvykle. Ložnicí se rozlehlo kejhání kachen přelétávajících nad střechou a dívka se posadila na posteli. Kachny máchaly křídly a přiletěly k babičce zdaleka, snad z jiného světadílu. Babička bydlela u jezera, kilometr daleko od nejbližší vesnice, a právě sem ji ze dne na den poslali, přestala chodit do školy. Všem to bylo jedno. Těžko říct, jestli tam ve městě rodiče toužili po soukromí, nebo pracovali. Nebylo však pochyb o tom, že jí každé ráno, ale i každé poledne kručelo v žaludku. Ukazovala si na břicho, mám hlad, říkala babičce. Ke snídani jí babička vždy op...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

PISK

Dvacátý osmý listopad 2020, měsíc poté, co zpolitizovaný polský Ústavní soud postavil potraty mimo zákon. Magda Dropeková, jedna z organizátorek protestů žen v Krakově, na Facebooku napsala: „Celých těch několik let podporování pouličních akcí jsem si byla jistá jedním: nedokážu křičet, skandovat, jsem příliš chaotická na to, abych dobře a logicky mluvila. Proto mi vždycky vyhovovalo zaznamenávání myšlenek, jenže na papír nebo na obrazovku – psaní, komunikace bez hlasu. No a můj hlas, nesnáším svůj hlas. V posledních týdnech křičím jako nikdy, ze samých útrob, z nitra, z bránice, srdce i hla...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Aleksandra Lipczak