View Colofon
Original text "SKOROSMRTNICA" written in SR by Ana Marija Grbic,
Other translations
Proofread

Olga Stehlíková

Mentor

Sandra Vlainić

Published in edition #2 2019-2023

Skorosmrtelná

Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic

DISCLAIMER: Skorosmrtelná je sbírka krátkých povídek, která se skládá z šesti cyklů (Jedna  neobyčejná novina, Ptáci nepřelétají předměstí, Obrázky z minibusu, Skorosmrtelná, Na ústa, Měli  jste nás bombardovat). Každý cyklus se skládá z pěti krátkých povídek. Povídky o hrdinech a  událostech mají otevřené konce, často jsou bez úvodu a jsou vzájemně jsou prostorově propojené.  Jako celek, sbírka povídek Skorosmrtelná, provází humorem a ironickým pohledem na vážná témata  každodenního života člověka, který se ocitl v hraničním historickém nebo intimním okamžiku. 


CYKLUS PTÁCI NEPŘELÉTAJÍ PŘEDMĚSTÍ 


      Všechny kulturní domy ve všech malých městech se změnily v obchody a před všemi jsou ti  tři nebo čtyři, v gumových pantoflích abibas, a nalévají se pivem. První tvrdí, že politici jsou sráči,  druhý nadává, třetí plive stranou a čtvrtý, pokud existuje, jen potichu tlačí plechový okraj starého  okapu. V téhle společnosti nikdy nepotkáte Jovana Vokanoviće, jediného syna velké rodiny z obce  Desimirovac, který je skoro univerzitně vzdělaný, má kvalitní zájmy a dovolené tráví u moře v Řecku.  Jovan zásadně nenakupuje v této prodejně přeplněné nějakými lokálními produkty třídy C, ze kterých  se asi nejvíc štítí košíku posraných vajec, který stojí hned u kasy. Přesto, když se mu nechce jít do  města a zásobit se kvalitními produkty německých a francouzských distributorů, o kterých on, jako  napůl diplomovaný ekonom, ví dost, nějak sebere sílu a projde okolo těch omšelých regálů. Ještě by  to bylo celé snazší, kdyby se nemusel potkat s pokladní Jagodou Velikić, vysokou jako kříž před  místním kostelem, černou jako uhel. Jagodiny dnes zkažené žlutočerné zuby byly první, kterých se  dotknul jazyk Jovana Vokanoviće, a on si teď pokaždé, když ji vidí, vzpomene na ten večer v biliár  klubu, a děsí ho představa, že s ní mohl skončit a teď by ji musel líbat na ta šeredná ústa. Ta šeredná  ústa, tak to on sám sobě definoval, zatímco se snažil oddělit bankovku od bankovky, a díval se na ta  posraná vejce raději než do očí neobyčejně smutné Jagody Velikić. A pohled, kterým každý den vesele  pokukovala po ostatních zákaznících, a který lovil nemastné i ty trochu mastnější vtipy, uhasl a sklopil  se k podlaze pokaždé, když Jovan vkročil do obchodu. Ve skutečnosti si byla Jagoda jistá, že dokáže  rozeznat pach benzínu jeho automobilu, že dokáže poznat, kdy vešel, podle zvuku, jak parkuje, a co  je nejhorší, Jagoda nedokázala ani všemi svými odvrácenými pohledy umlčet ty motýly v břiše, kteří  ji vždy tvrdě udeřili křídly do útrob, jakmile se objevil. Protože cítila, že by Jovan mohl každou chvíli  zvednout pohled, chytnout ji za ruku a prohlásit, Jagodo, já bych si tě chtěl vzít za ženu. Ale Jovan se  s Jagodou nikdy neožení. Bude do čtyřiceti osmi žít z peněz svých rodičů, tak okolo čtyřicítky si  najde nějakou dvacítku, které otevře kadeřnický salón, ona mu porodí dvě děti, jedno tlusté a druhé 
pěkné po ní, a občas ji bude podvádět s její kamarádkou, která peče vysoké větrníky. To, čemu Jagoda  nerozumí, zatímco prstem přejíždí po lepicí pásce, která nejde odlepit z pultu, a zatímco pečlivě rovná  chleby na zítra a zatímco jí na tvář padá slaná slzička zklamání, je to, že v celém životě Jovana  Vokanoviće odteď, kdy jí hodil těch dvacet dinárů před dlaň, až do okamžiku, kdy bude umírat na  cirhózu, že v celém tom životě nebude existovat ani jeden jediný okamžik, jehož síla by se mohla  měřit s Jagodiným nejběžnějším vtipem, který jen tak mimochodem řekne své kolegyni, kdykoliv  vejde do obchodu nějaký pěkný chlap a potom sklopí oči, chytne se za čelo a rozšíří dvě řady  žlutočerných zubů v úsměv. Tomu Jagoda nerozumí, ale zítra se zase, zcela jistě, stejně usměje. 


CYKLUS OBRÁZKY Z MINIBUSU 


      První olej na plátně malíře Neši Nedeljkoviće byl prodán právě v minibuse firmy Gea v  blízkosti Bujanovce. Přítel mu za něj nabídl padesát eur, tak zněla sms, a Neša byl vděčný bohu, že  byl stále na této straně hranice, a tak mohl tuhle skvělou zprávu obdržet. Nejdřív chvilku hleděl do  mobilního telefonu a pak začal vymýšlet co nejteatrálnější způsob, jakým to oznámí svojí ženě  Djurdje Nedeljković, která v tuto důležitou chvíli ukázkově chrápala na nafukovacím polštářku do  auta, malíček na nákupní tašce plné dinárů. Po několika minutách Neša opatrně probudil svoji ženu,  ukázal jí obraz a zeptal se jí, jestli by si ho chtěla vystavit u nich doma nebo darovat přátelům. Djurdja,  která si od chvíle, co Neša odešel do důchodu, velmi vážila mužova vstupu do světa umění, ve kterém  se k ní nakonec přidal, pomalu lhostejně navrhla, aby obraz daroval příbuzným. Na to Neša vyskočil ze sedadla tak, že to skoro polekalo i jeho samotného, a vykřikl se smíchem: Tenhle nikomu darovat  nemůžeme. Profesorka hudební výchovy v důchodu, Djurdja Nedeljković se narovnala na sedadle a  pohlédla do rozpraskaných žilek v mužových očích, zatímco on si jazykem olizoval obroučky svých  brýlí. Protože tento okamžik byl v životě Neši Nedeljkoviće nejdůležitější, on věděl, že i on bude mít  někdy svoji chvilku slávy, věděl to, i když ho odmítala děvčata, protože měl akné a zatímco byl  nejlepší žák ve třídě, i když mu matka a otec zemřeli, a proto se mu nepovedlo dokončit práva a místo  toho věnoval celý svůj život vnitřnostem automobilů Yugo. Neša Nedeljković věděl, že jednou přijde  takový den, kdy se z jeho prstů smyjí desetiletí motorového oleje. Nyní rozkvetl jako strom na jeho  obrazech, Nešův mozek se přiblížil nebi namalovanému ve fialových odstínech. Možná ho trefil šlak,  pomyslela pomalu naivně Djurdja a nepřetržitě hleděla do pulzujících očí svého muže. Tenhle  nemůžeme nikomu darovat, protože je prodaný, proto ho nemůžeme nikomu dát, konečně ze sebe  dostal Nedeljković jakýmsi divným hlasem, pisklavým a otřeseným: skoro jako by zakrákal.  Profesorka hudební výchovy v důchodu vyskočila z místa, zjevně šťastná, několikrát objala svého  muže, políbila ho na ústa vlhkými opečovávanými ústy a několikrát si výskla. Poté na ten obraz  společně dlouze hleděli, vyfotili ho mobilním telefonem jako všechny obrazy, dohromady osmdesát, 
které Neša namaloval během prvního roku v důchodu. Tenhle se jim líbil nejvíce. To kvůli té řece,  ukázala Djurdja na tenkou říčku, která se spouštěla od chalupy ke kopečku, který obraz uzavíral,  vidíš, jak živě jsi ji namaloval, Ne, ne, nejvíce se jim líbil kvůli mrakům, Neša prstem přejel přes  malou obrazovku telefonu, jako by se na ně snažil dosáhnout. Na benzínové pumpě v Albánii všichni  vystoupili z autobusu, pokusili se nasát trošku čerstvého vzduchu, protáhnout si nohy na lavičkách s  cigaretou a s předraženým burkem. Djurdja a Neša Nedljkovićovi seděli na svých místech, němě  zahledění na racka, o kterém byli přesvědčeni, že jenom on je tím důvodem, proč se podařilo prodat  tento obraz. Neša Nedeljković opřel hlavu o rameno své ženy a za hodinu spal opřený čelem o chladné  sklo, které každou chvíli silně zavibrovalo, jak přejížděli nerovnosti na cestě. Profesorka hudební  výchovy v důchodu i dál držela v ruce mobilní telefon s fotografií obrazu a dívala se na domek z  proutí a živoucí říčku, která se vlévala do jednoho krajně disproporčního kopce, a také na racka, který  letí směrem k tobě, když se na něho podíváš. Hleděla na spícího Nešu, na jeho ruce, které se škubaly  jako kočičí tlapky. Djurdja věděla, že je génius, dříve, než všichni ostatní, co bude dělat, jestli se teď  změní? Co když si najde mladou ženu, přestěhují se do Paříže a tam bude zahajovat výstavy a jíst  kaviár a pít šumivá vína? Temný pruh dálnice projel skrz Djurdjiny vnitřnosti a vtáhl ji za sebe. Nešo,  probudila ho, Nešo, a že tenhle neprodáme, ten mám zrovna ráda. Ospalý Neša okamžik tiše  přemýšlel, pak ji pohladil po hlavě a souhlasil s ní: Najdeme jiný, pak velmi rychle a úplně nevinně  opět upadl do snu. Djurdja věděla, že jde o sekundy, na okamžik je zachránila od velkého neštěstí,  které by odneslo jejího muže do Amsterodamu, možná do New Yorku, nebo kdovíkam, daleko od její  vůle. Přesto, nemohla si přestat představovat širokou halu Pompidou a v ní Nešův Východ slunce v  rodném kraji, jak suverénně dominuje prostoru. A jak ho úplně všichni obdivují. 

      Na třístém padesátém kilometru za Bělehradem si Marina uvědomila, že by něco mohla sníst.  Pomalu vytáhla svůj párek v těstíčku, ale co se dalo dělat, pytlík se vlnil a šustil jako moře. Teď  musela nabídnout těm, co sedí vedle ní. A to párek v těstíčku, o který se obvykle nikdo nedělí. Přesto:  musí. Dáte si trochu, ne, v pořádku, jistě, pak zaryla malé, ostré zoubky do vrstev listového těsta.  Minibus zrovna v té chvíli zastavil na benzínové pumpě a Marina se teď na větru pokoušela dojíst  svoji svačinu. Vracela se z fakulty, třikrát týdně jezdila na trase Gračanica – Bělehrad. Někdy přespala u sestry v Borče, ale bylo jí hloupé se ptát často a sestra už jí to ani nenabízela, protože ji nudilo trávit  čas s někým, kdo tak zarytě mlčel. Od okamžiku, kdy se zapsala na doktorské studium, jako dcera  nejbohatších v kraji, na ni konečně začali být všichni pyšní. Kvůli poďobanému obličeji o ní nikdy  nemluvili jako o krásné, ale jako o chytré, a to taky po několika letech jedniček a áček vyprchalo.  Přesto, Marina nyní dostala novou sílu: v sousedství se o ní mluvilo jako o nějakém důležitém vědci  a jako o číslu jedna ve vesnici. Kdyby nebyla poďobaná, mluvilo by se i o tom, že si někoho našla a 
že ve skutečnosti nestuduje, ale že se kurví a rodiče se to snaží zakrýt. Takhle jí všichni věřili, že je  doktorand a pokaždé, když přijela, ptali se jí na otázky, které slyšeli v televizi, a ona tiše odpovídala  a byla stručná, což je úplně vždy přivádělo k šílenství, protože očekávali mudrce a dostali tuhle tichou  ženskou. Ale přesto, dalšího doktoranda neměli a museli se smířit s Marininými krátkými odpověďmi,  nervózním křížení tenkých prstů. Oni teď netuší, že je to naposled, co jede z Bělehradu, a že už se  tam nikdy nevrátí, že v moři studentů byla potopena pevnou rukou tamní intelektuální elity. I ona  sama se divila, do té chvíle studentka se samými áčky, odteď ona, která nepostoupila do dalšího  ročníku, kvůli naivní emotivní práci o Bratrech Karamazových, ve které napsala, že je Aljoša anděl,  na což zareagoval šokovaný eminentní profesor tím, že jí vrátil index a kolegyně vedle ní se samolibě  ušklíbla. Tak to chodí, když přijdou s diplomem ze soukromé fakulty, slyšela zmatená Marina, když  vycházela, naposledy, z okrového kabinetu svého profesora literatury. A tak je tady, stahuje rukávy  přes promrzlé prsty, i dál stejně zmatená, snaží se pochopit, co se stalo, a nyní na vysušené trávě před  pumpou OMV cítí, že je úplně odtržená od poslání, které měla ještě před několika dny. Od stresu i  městského prachu, bledá tvář jí ještě více zrudla a tuk vířil pod tenkou kůží. Řidič minibusu zavelí,  že se cestující musí vrátit do vozidla, protože nehodlá být na cestě deset hodin. A když se podíváte  jen na Maru, ona nenastupuje, nohy se jí zasekly v trávě, uvolněné prsty jí visí podél těla. Ví, že se  nemůže vrátit domů, toho se její tělo zaleklo a teď se proměňuje v dub. Řidič běsní, cestující dávají  najevo svoji nespokojenost. Nějaká žena k ní přistupuje, ale vyděsí se jejích bezvýrazných očí a  zastaví se na metr od ní. Míjejí minuty v čekání na jakýkoliv Marinin pohyb, ale ona se nehýbe, jenom  vlasy okolo ní živě poletují. Mara je pochodeň. Sama sebe osvětluje a ví, jak daleko to světlo dopadá.  Řidiči došla trpělivost a její sportovní taška jí přistála u nohou. V tu chvíli sebou trhne a posune se  trochu na stranu, načež se řidič a ostatní cestující ještě jednou podívají jejím směrem a ona se na ně  podívá jediným pomalým a stydlivým úsměvem, pak zdvihne pravou ruku jako na pozdrav. Když  prásknou dveře kombíku, vzpomene si na slova svého profesora: Vy jste stylisticky i odborně  nevzdělaná, ostuda akademické obce, pak vezme svoji tašku a vydá se na cestu, až k výjezdu z  dálnice. Odbočky na Velikou Drenovou si ani nevšimla. Chladný noční vzduch ji zastudí do tváří a  Mara, možná ve snaze prokrvit si tváře, široce rozevře čelist a trochu i náhodou vykřikne: ALJOŠA  BYL ANDĚL! A pak se vydá ke klášteru svatého Iliji, kde zůstane do konce života.

More by Markéta Chlebovská

24

17 22.12.2014 Diario de Vida  Přízračná příroda na náměstí Plaza de España spočívala v tom, že působila dojmem  velkoleposti někdejší civilizace, která ztratila v moderní době smysl. Na co potřebuje kolonizační síla takovéhle náměstí, pompézně rozdělené na španělské provincie, určené k oslavám minulých dob?  Kočáry jezdily okolo fontány a nabízely turistům levnou hru na šlechtu. Ale je tu dobře, aspoň tu  nejsou segwaye. Jeden kůň využil chvilkové nepozornosti kočího, osvobodil se z ohlávky a tryskem  utekl za nově nabytou svobodou. Nechávaje za sebou zmatek, cvakání fotoaparátů, které se snaž...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Šťastný konec

      Probudil mne déšť. Vetřel se mi do snu tak, že jsem si v prvním okamžiku nebyla jistá, z  jakého je světa. Plavala jsem v nekonečném Pacifiku. Vím, že to byl Pacifik, znám ho z televizních  pořadů. Plavala jsem tyrkysem a křišťálem. Tak to říkají v reportážích, tyrkys a křišťál. Z boků mi  splývaly korálkové šňůrky kterými se zavazují plavky. Znám je z fotografie. Moje první plavky,  dětské. Nebe zatáhlo závěsy, zatímco jsem si upravovala uzel na plavkách. Těžké kapky mi dopadaly  na temeno a do natažených rukou, byly stále hustší a těžší, až voda úplně přikryla celý svět. Voda  mne pohl...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Nebyla jsem, ale už jsem. Citlivá na každou změnu počasí.

Vítr vál sníh z jedné strany kanálu nejprve do obličeje, a potom, po přechodu na druhou stranu mostu, do zad, což celý proces do určité míry zpříjemňovalo. V tomto směru se krajina vnímala snáz, bez mžourání. Kanál ještě nezamrzl úplně, ale to přijde během pár dní. To je skoro jisté. Nejdřív to vypadalo, že se jedná o optický klam, ale za chvilku se ukázalo, že se jedna labuť snaží probít skrz polozamrzlou plochu, přímo uprostřed kanálu. Napíná se a vytváří si trasu, jeden krok za druhým, pomalu, ale důsledně. Všichni se zastavují, aby scénu pozorovali. Je bolestivé, ale nutné sledovat, jak si...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Fixa

      Robert sedí na gauči nejdřív sám, vlevo od skvrny, kterou tam před pár měsíci Sven udělal červenou fixou. Ptá se, jak se mám, jestli fungují lékárny a obchody, jestli mám všechno, co potřebuji, co budu dělat, jestli se něco stane. Mám se dobře, fungují, mám, nic se nestane. Každý den se ptá na to samé, každý den mu odpovídám stejným způsobem. Tady se nic neděje po páté odpoledne. Pointou zavírání je, aby se nic nestalo, přeji si dodat, ale vím, že to není moudré. Robert říká, že má žízeň, vstane a jde si pro sklenici vody. Nejezdí městská hromadná doprava, všichni jsou v bytech, na ulicí...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Navzdory jaru

      Silné neonové světlo nekvalitní žárovky tísní Marianu Grujić, zatímco se snaží umýt si stehna od prachu. Je stále ještě mladá a život jí zatím dovoluje nesmyslný běh ke vchodu domu, a to tak, že nemusí chodit přes asfalt, ale může si špinit staré tenisky od hlíny a prachu. Přemýšlí, jak do včerejška mohla skákat přes gumu, a to „až ke stehnům bez dotyku“, a dneska jí dal kluk pusu s jazykem, teplým drsným jazykem, který jí zaplnil ústa. Život se mění, tak to říká její babička, život se pořád mění a vždycky bude hůř než předtím. Přesto, přemýšlí Mariana Grujić, jazyk jejího nového chlapce...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic
More in CZ

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Trilogie toulavého pohlaví

Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, pr...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Příchod

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé. Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči. „No, co to je, toh...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Provázky

To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry. Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut,...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște