View Colofon
Original text "Het portret" written in NL by Hannah Roels,
Other translations
Mentor

Veronika ter Harmsel Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Portrét

Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit.

Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo denním světlem, nebo tím, že všechny obrazy teď byly otočené čelní stranou ke zdi. Vedle lahví u okna byla vidět jen malá lesní krajinka.

David soustředěně chodil po místnosti, jako bych tam nebyla. Obešel staré křeslo a souhlasně poklepal na sedátko. Zevnitř se ozval dutý zvuk pružin. Pak ke křeslu přitáhnul malířský stojan, posunul blíž stolek se štětci a tužkami a sednul si na vysokou stoličku. Stojan byl tak zacákaný barvou, že se zdálo, jako by byl pokaděný od ptáků. Z víčka vybral několik připínáčků a zatlačil do dřeva pár listů papíru. Nespokojeně zabroukal, postavil se, otočil křeslo, postavil k němu zrcadlo a sedl si. Zdálo se, jako by připravoval nějakou scénu. Měl vyhrnuté rukávy a já jsem viděla jeho pěkně tvarované paže a zápěstí.

„Je ti zima?“

Ještě pořád jsem na sobě měla bundu a tašku jsem měla přehozenou přes rameno. Teplotu jsem vůbec nevnímala.

„Pustil jsem topení na maximum.“

Po téhle poznámce se začal zabývat tužkami a uhly. Nechoval se nepřátelsky, ale netečně, a já to nemohla dál odkládat. Něco se ode mě očekávalo.

„Měl bys pro mě trochu vody?“

Došel pro láhev, nalil mi plnou sklenici a zase si sednul. Nedotkla jsem se jí, byla jsem rozladěná a měla jsem pocit, že jsem na to sama.

„Dobře,“ řekl, „jsem připravený.“
Pokynul k paravánu v zadní části ateliéru. Visel přes něj župan. Cítila jsem se bezmocně. Nádech, výdech. Přešla jsem k paravánu a rozvázala si boty. Vysvlékla jsem si kalhoty, svetr a spodní prádlo a všechno jsem položila na hromádku. V příliš velkém županu jsem si šla sednout do křesla, zatímco on si ořezával tužky. Bylo na tom všem něco domáckého, ale jakýmsi nebezpečným způsobem, a v podpaží mi látka zvlhla potem.

David ukázal na župan.

„Mám vstát?“ zeptala jsem se.

„Jo, možná pro začátek.“

Moje tělo mě neposlouchalo. Trhanými pohyby jsem vstala.

„Prostě se jenom postav.“

„Davide,“ spustila jsem.

Začala jsem se tak potit, že se mi chodidla lepila na parkety. Seděl dva metry ode mě na malířské stoličce a mezi námi byl stojan. Poprvé soustředil celou svou pozornost na mě. Když jsem vyslovila jeho jméno, nevrle se na mě podíval a já jsem věděla, že jsme zašli moc daleko.

Studenými prsty jsem si rozvázala župan a položila ho pokud možno nonšalantně přes křeslo. Na kůži teplá prázdnota. Hrudník se mi zvedal a klesal a na chvilinku jsem byla ve stavu beztíže. Nedokázala jsem stát takhle nahá v klidu, mohla jsem se zachytit jen jeho pohledu, kterým po mně sjížděl dolů. Nic se nestalo. Mezi půlkami mi stékala kapka potu. Čekala jsem, že můj strach bude čím dál větší, ale nebyl, klesl mi do půli hrudníku, kde zůstal jako stojatá voda.

Ze stolku vzal několik uhlů a začal velkými pomalými pohyby črtat. Zvuk uhlu, který se třel o papír. Jeho ruka se pohybovala nahoru a dolů po papíru, který byl natočený ke mně. Vypadal uspěchaně, měl rozšířené nozdry.

„Laskavě se na mě nedívej tak upřeně.“

Sklopila jsem pohled do země.

„Jestli ti to nevyhovuje, sedni si zase do křesla.“

Lepivými kroky jsem přešla ke křeslu. Strhnul papír a okamžitě začal dělat rukou krouživé pohyby na list pod ním.

Přehodila jsem nohy přes opěrku a pokusila se dostat svůj dech pod kontrolu. Čalounění křesla bylo na několika místech odřené a kousalo mě do kůže. Svezla jsem se o něco níž. Očima jsem pátrala po místnosti a hledala jsem nějakou oporu, něco, na co bych mohla zaměřit pozornost, abych už necítila Davidův pohled.

Lahve před oknem vrhaly na parkety zelené světlo. Nevím, co tu vzpomínku vyvolalo, byla to tahle barva, nebo matrace, která ležela na zemi o kousek dál? Najednou jsem pomyslela na postel mých rodičů, na níž jsem si jako dítě často hrála. Stará pérová matrace, prostěradla a tenké polštáře. Důvěrná, ale fascinující vůně, předměty na nočním stolku: umaštěné špunty do uší, zápalky, lahvička masážního oleje pokrytá prachem. Postel dvou dospělých lidí. Kde se to vzalo? Byl to starý výjev, netušila jsem, že mi pořád koluje v těle.

Zahnala jsem tu vzpomínku a zaměřila se na lesní krajinu vedle lahví. Tři kmeny stromů. Nejvzdálenější kmen procházel středem plátna a ty dva další stály nalevo, se světlem v zádech. Buky, pomyslela jsem si, byly hladké a robustní a lístky měly skoro průhledně zelené. V rohu obrazu jsem přesunula pozornost do jeho vnitřku a pak podél kůry nahoru, abych měla pocit, že jsem na známém místě. Ale nefungovalo to, nedostala jsem se dovnitř. Iluze obrazu byla dokonalá a stromy byly překvapivě známé, ale zdálo se, že se nachází příliš daleko. Bylo mi jasné, že jsou majestátně osamocené. Bylo to rámem, nebo jsem si toho ještě nikdy předtím nevšimla? Snažila jsem se vzpomenout si na kusy lesa doma, na buky na kraji lesa u naší ulice. On to viděl takhle, pomyslela jsem si, a znovu mě přitáhnul zvuk črtání přede mnou.

Když David vstal a přišel ke křeslu, byla už skoro úplná tma. Ani jsem se nepohnula. Vzal z opěradla župan a přehodil ho přese mě. Bylo to otcovské gesto, ale měla jsem spíš pocit, že mě chce mít zahalenou. Na předloktí měl šedé chloupky a já jsem cítila jeho blízkost.

„Mrzí mě to,“ řekla jsem a prostrčila ruce rukávy, „byla jsem tak nervózní, ani jsem se z toho křesla nezvedla.“

„To nevadí. Bylo to poprvé.“

Rozsvítil světlo, přiložil rty k láhvi vody a mohutnými hlty se napil.

„Je ti to vůbec k něčemu?“ zeptala jsem se.

„Jo. A tobě?“

Nevěděla jsem, co na to říct. Cítila jsem zklamání a šla jsem se postavit za paraván, abych se oblékla. Potom jsem prošla kolem stojanu. Chtěla jsem si ty skici prohlédnout, ale už tam nic neviselo. Ve dřevě byly jenom připínáčky.

„Přijdeš příští neděli zase?“

Scházel za mnou po schodech.

„Nevím,“ řekla jsem u vchodových dveří, „myslím, že to není nic pro mě. Proč se prostě nezeptáš Sam?“

„Přijď příští týden.“

V natažené ruce držel obálku.

„Uvidíme se v neděli,“ řekla jsem.

Aniž jsem si vzala peníze, vyrazila jsem. Kráčela jsem rychle, těsně kolem domů a v prstech zdravé ruky jsem svírala klíče.

Přesto mi něco z té lesní krajiny utkvělo. Doma jsem se schoulila do postele a v myšlenkách jsem vyšla z naší ulice, s tátou, po vyštěrkované cestičce do lesa. Ten pocit bezpečí. Vždycky chvíli trvalo, než se objevily zvuky, šumění a šustění, v křoví, a výš, ve stromech. Před námi se vlnila pěšina, tu a tam se mi podařilo skrz kapradí a keře kousek rozeznat. Táta kráčel rozhodně, jeho kroky pružily na měkké zemi. Bylo uklidňující jít za ním a vidět jeho pohyby. V prvních dnech po mámině smrti nevycházel z domu. Bála jsem se jeho smutku a schovala se do svého pokoje. Když jsem měla hlad, vplížila jsem se do kuchyně a ulomila si kousky chleba, byla jsem moc malá na elektrický kráječ, a on seděl u stolu sehnutý jako suchý list. Druhý den večer jsem si k němu stoupla, abych mu dala pusu, ale obličej se mu skoro strašidelně změnil.

„Tati,“ řekla jsem, ale nepodíval se na mě, a tak jsem vyšla po schodech a probrečela se ke spánku.

Když si další den vzal ze stojanu na deštníky vycházkovou hůl a prohlásil, že jde na un petit tour, zavládla ve mně panika.

„Můžu jít taky?“

Nejspíš jsem mu zatarasila dveře. Vypadalo to, že se nevrátí, kdybych ho nechala odejít samotného. Ale na obličeji se mu objevil výraz váhavé vděčnosti a my jsme bok po boku vkročili do lesa.

Během těchto procházek jsem se pohybovala co možná nejtišeji. Abych nerušila život v lese, zvířata a taky magické bytosti, jejichž přítomnost jsem tušila, ale na něž jsem se neodvažovala myslet ze strachu, že vzbudím jejich pozornost. Snažila jsem se všechno co nejvíc pozorovat a uchovat si to v sobě, abych se mohla po téhle cestě zas a znovu procházet během dne, bez ohledu na to, co se v mém okolí kazilo. V myšlenkách půjdu velmi pomalu, krok, podívej se, krok, zaposlouchej se. Odpoutám se od lesní půdy, projdu listovím a pohlédnu na obrovské zelené pole korun stromů. A večer budu v posteli myslet na to, jak asi vypadá bukový les v tu chvíli. Co se asi hýbe mezi kmeny stromů a na pěšinách?

More by Veronika Horáčková

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Je to v pořádku

Kávovar si vezme s sebou. Neví, kdo je. V každém případě ví, že je žena vlastnící plně automatický presovač De'Longhi Magnifica S ECAM20.110.B. V černé a šedé barvě. Protože už nic neví, jsou všechny detaily důležité. Když přístroj ráno s příšerným randálem mele kávová zrna, okamžitě se probudí – a její sousedi taky. Koupila ho na internetu jako rozbalené zboží a čtyři dny na něj každé ráno čekala u okna. Mezitím každých pět minut obnovovala funkci sledování zásilek. Potom začala obnovovat sledování zásilek a zprávy na Twitteru, protože měla pekelnou chuť na cappuccino s pěnou tak akorát – ne ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Provázky

To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry. Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut,...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Všichni lidé bratry budou

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být. Do prvního ročníku střední školy šly všechny dě...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz
More in CZ

Poznámky k životu Frances Donnellové

Předmluva V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě. V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky. Nebyl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Pronájem

Text je ukázkou z knihy [Uma Bomba a Iluminar a Noite do Marão], kterou vydalo nakladatelství   [Afrontamento] v roce 2018. Prsty mám prací a stářím tak zhrublé, že si rozdírám líce pokaždé, když si utírám slzy, které  mi nepřestávají téct. Jsem přesvědčena, že moře je nekonečné, a nevím, odkud se vždycky  vynoří další trápení, když uvnitř už jsem mrtvá. Nemá snad na konci všeho nastat mír?  Moře jsem nikdy neviděla, ale vím, jak se dělají cesty. Na vodu nikdo ruku nevztáhne,  protože ona si jde vždycky, kam chce, ale já ji umím usměrnit a využít té její tvrdohlavosti  ještě předtím, než mi ...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Automobil ze starého Řecka

Byl horký červnový den. Jen se neříkalo červen, ale buď thargelion, nebo skirophorion. Dvě postavy opustily athénské hradby a v družném rozhovoru vyrazily podél řeky Ilisu na procházku do přírody. Bavily se hlavně o lásce. Chlapec, mladší z nich, s sebou nesl přepis cizí promluvy o tom, že láska je zlo, a dokonce tomu i sám věřil. Vlastně mluvil jenom o té cizí promluvě. Starší muž s ním v duchu nesouhlasil, zato ho docela rajcoval ten jeho zápal. A tak se zastavili pod vysokým platanem, kde se muž uvelebil do trávy a vyzval chlapce, že když jinak nedá, ať mu z toho něco přečte. Chvílemi mu ...
Written in CZ by Ondrej Macl

Smrtholka

Výluka. Sebevražda uškrcením je poměrně vzácná. Škrtidlo bejvá zpravidla obtočený víckrát a někdy podložený měkkým předmětem. Při uškrcení se kvůli podráždění bloudivýho nervu a stlačení krkavic zamezí toku krve do mozku a uzavřou se dejchací cesty. Jen obvykle nebejvá zcela uzavřenej hrtan a smrt kvůli tomu trvá dýl než u oběšení — pokud teda nedojde pouze ke ztrátě vědomí a povolení škrtidla. Oběšení je oproti tomu dlouhodobě nejoblíbenější metodou sebevrahů v Česku. Obzvlášť u chlapů, těch se věší cca 61 ze 100, zatímco ženských kolem 40 ze 100. Pokud nemáte tu kliku, že si zlomíte vaz,...
Written in CZ by Lucie Faulerová

Uenské pandy

Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů. Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi