View Colofon
Original text "Het is oké" written in NL by Aya Sabi,
Other translations
Mentor

Veronika ter Harmsel Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Je to v pořádku

Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Kávovar si vezme s sebou. Neví, kdo je. V každém případě ví, že je žena vlastnící plně automatický presovač De'Longhi Magnifica S ECAM20.110.B. V černé a šedé barvě. Protože už nic neví, jsou všechny detaily důležité. Když přístroj ráno s příšerným randálem mele kávová zrna, okamžitě se probudí – a její sousedi taky. Koupila ho na internetu jako rozbalené zboží a čtyři dny na něj každé ráno čekala u okna. Mezitím každých pět minut obnovovala funkci sledování zásilek. Potom začala obnovovat sledování zásilek a zprávy na Twitteru, protože měla pekelnou chuť na cappuccino s pěnou tak akorát – ne moc velkou – a na dobrou kávu. Všechna cappuccina, která doteď pila, byla příliš slabá, a espressa moc silná. Tehdy říkala, že je netrpělivá a že miluje kávu, že je “netrpělivá milovnice kávy, která pije kávu ze sklenice, a ne z porcelánu”. Nevěděla, že se její úzkostná porucha rozmohla, protože ztratila samu sebe, a že tenhle kávovar je její nová obsese, aby nemusela přiznat, že už vůbec nic neví. Googlila: jak uchovat kávová zrna déle čerstvá? Jak lze docílit perfektní vrstvy pěny? Ještě než kávovar přišel, přečetla si na internetu návod k použití. Když má člověk sklep, půdu, tři ložnice a kuchyni o velikosti 20 m2, může rychle zabloudit (třebaže je sklep polovinu roku pod vodou). Dokud se oknem dívala ven, dokud čekala na něco jiného, nemusela se rozhlížet vevnitř, nemusela sama nic podnikat.

[text printscreenu]
Dobrý den, vítejte u společnosti bpost! Děkujeme, že jste již odpověděl/a na některé naše dotazy, abychom Vám mohli lépe pomoci.
30. březen 2020, 10:04

Dobrý den! Mohli byste mi pomoct? Nejdřív se mi ukázalo, že mi zásilku doručíte v sobotu, ale teď se tady už nic nepíše: 323211191400038556970030
30. březen 2020, 10:05


Kávovar si vezme s sebou. Zavře za sebou dveře. Je to jako scéna z filmu, ale nejsou tu žádné kamery, které by to dokumentovaly, ona není bohatá herečka, která za tuhle roli dostane miliony, a co víc: není tady scenárista, který by věděl, co se stane zítra ráno. Neví, jak to má udělat. Jenom ví, že to udělat musí. Taky ví, že Virginia Woolfová by na ni byla hrdá, ačkoli by byla radši, kdyby byl život snazší, kdyby všechno nemusel být takový boj, kdyby byla obyčejná žena, kterou by mohl někdo obyčejný obyčejně milovat. Nemuselo by to být tak těžké, proto se snaží být nekonfliktní žena, pro trochu lásky nebo něco, co se jí podobá. Zneužívání obalené v cukru chutná stejně sladce. Když se čtyřikrát omluví, bude to v pořádku. Kdyby jenom dokázala pochopit, proč se někdo chová krutě a iracionálně, nikdy by se to vlastně nestalo. On není žádný milenec, je to postava s bolestmi a dětinskými strachy, které se dostávají na povrch a jejichž obětí chce poslušně být. Láska je obětování, nebo ne? Když mu nerozumí, asi se zrovna nesnaží, aby mu porozuměla. Mezitím se proplétá mezi všemi výměnami názorů, očekáváními a hádkami. Pokaždé na sebe vezme jinou podobu, aby zapadla na místo, které se pro ni uvolnilo, aby nic nezkazila, aby se nic, co by mohlo byť minimálně narušit mír, neotřáslo v základech. Vydává ze sebe všechno. Obětuje se: ženu, na které desítky let pracovala, postaví na hranici. Stačí jiskra, a jednoho dne to bude všechno stát za to. Nestačí to. I když už nic nezbývá. Její terapeutka asi řekne, že to působí, jako by lidi popadla za límec, zatřásla s nimi a zakřičela: „Koukej mě sakra milovat!“ Bude čekat, že žena lapená v rámečku na Zoomu řekne, že to vůbec není nutné. Její terapeutka ale řekne, že neví, jestli je to nutné. Proč neřekne, že ví, že není nutné chytat lidi za límec, že je na ní dost pěkných věcí, aby ji někdo miloval, že se nemusí tolik snažit, aby o sobě někoho přesvědčila? Chce být pro někoho jiného tím, co sama nepoznala. Jsou lidé, kteří se chtějí stát astronautem nebo maminkou. Ona chce být věčně milována, nejradši na věky věků. Na seznam věcí, které nemá dělat, si napíše: za žádnou cenu nebudu čekat. Na zprávu, na slovo, které chci slyšet, na potvrzení, na lásku, kterou si zasloužím. Napíše si to, aby se jí jednoho dne podařilo to neudělat, tak jako si člověk na seznam úkolů napíše, co jednoho dne udělá.

[text printscreenu]
pronajala jsem si pokoj 13:37
posunula jsem se dál 13:37

[text printscreenu]
je to tak lepší 13:37
teď to máš pod kontrolou ty 13:37

Kávovar si vezme s sebou, zavře za sebou dveře a klíč od domu hodí do schránky. Když klíč klouže po kovové stěně dolů, vydává drásavý zvuk. Tvoří příslovečný most, který ona právě pálí. Člověk může pořád plavat – má s sebou všechny plavecké diplomy – nebo postavit nový most, ale proč se vracet v čase, když se dá jít dopředu? Navíc mosty, které hoří, září. Jako ženy v jejím životě, které se každý den budou ptát, jak se jí daří. Daří se mi dobře, bude jim říkat, sama překvapená. Budou si myslet, že se zkrátka snaží být silná, ale nemůže lhát, že se jí daří špatně, protože tak to není. Nad vším moc hloubá. Na Nový rok jim každé pošle soukromou zprávu s tím, že tady pro ně bude, když ji budou potřebovat, ale že doufá, že ji nikdy nebudou potřebovat tolik, jako ona minulý rok potřebovala je. Naučí se nová slova – jako mortification a the narcissist, lovebombing a ruminating. Jiná slova se odnaučí – jako lítost a stud a neovladatelná touha po uznání (to jsou čtyři slova, ale nevadí). Napíše si je vedle sebe a pod sebe. Splácá z nich věty, čím víc slov zná, tím víc textů může vytvořit. Bude vědět, že nic z toho, co se jí stalo, nevypovídá nic o tom, kdo je. Je tím, co s tím udělá. Je rozvedená – to je fakt –, ale být rozvedená není žádná trvalá vlastnost. Nemůže ji ocejchovat, není kráva. Připadá jí to ovšem odporné. Že existují lidé, kteří jdou po tom nejniternějším v ní, po tom, o čem neměla nikdy tušení, co nikdy sama neviděla, ale co je evidentně dost viditelné, aby to někdo zneužil: její věčný pocit viny, touha po uznání, pocit bezvýznamnosti, touha být vidět, závislost na lásce. Je odporné, že někteří lidé jsou uvnitř tak prázdní – žádný cit, žádná empatie, žádná osobnost –, že jsou přitahováni něčím, co jí přebývá, že se musí živit tím, co přebývá druhému. Čte v článcích, že to má vnímat jako kompliment. Že je nepochybně speciální. Nechce být speciální. Hnusí se jí, jak je svět falešný: pokud mu doslova chybí části mozku, nikdy se na to nenajde lék, nikdy nepřijde vyrovnání. On si mozek pochopitelně nesestavil sám, nikdy si z něho nevzal ani kousek. To on je oběť. Ona je jenom vedlejší ztráta.

Kávovar si vezme s sebou, zavře za sebou dveře a klíč od domu hodí do schránky. Vlastně by měla brečet, pomyslí si, ale nebrečí. Měla by méně myslet na to, co by měla dělat, pomyslí si. Dlouhou dobu byl život ženy prostý. Narodí se a zemře. Mezitím se děje všechno, do čeho nemá co mluvit. Prostý neznamená snadný. Život ženy nikdy nebyl snadný. Byl ale jednoduchý: pokud existuje jenom jedna cesta, člověk se neztratí. Nejde ani tak o to, co se pro ženy přesně změní – že smí řídit, studovat a možná budou někdy vydělávat tolik jako muži – nebo jak se zvětší či zmenší jejich pozice v patriarchátu, který boj vyhrají a který prohrají, všechny ty drobné krůčky vpřed a občas jedna obří šlápota zpátky. Ne. Jde o změnu v jednom konkrétním životě a o to, jak ho má žena ve vlastních rukou. Jsou to směrovky na silnici, odbočky doleva a doprava, stopky a objížďky. Je to bloudění. Už neexistuje jediná cesta. Je to rozvětvení kolejí, všechna možná místa, na nichž se koleje křižují a kde do sebe vlaky v plné rychlosti můžou narazit a rozletět se na kovové součástky. To se právě stalo. Jsou to uzávěry, blikačky, zácpy. Jsou to kola. Točit se v kruhu, zamotat si hlavu, ale nikdy nebýt nikde doma. Je to v pořádku. Ten chaos v její hlavě, hádanky v jejím srdci. Paradox, jakým je. Je to v pořádku. Pořád budou existovat dny, kdy nebude vědět kudy kam, a v ty dny si dá ledovou kávu, když bude teplo, a vypije ji na schodech kostela a bude přitom pozorovat chodce. Projde se zpátky do svého pokoje, uvaří si a bude si užívat, jak obyčejné tyhle dny jsou. Ze strachu a znechucení postupně vytvoří důvěru a klid. Pochopí, co básník Lucebert myslel, když napsal: „Všechno cenné je bezbranné.“ A tak si zopakuje, co bude v tu dobu vědět, aby se přesto pokusila se ubránit:

1. Odmítá ticho.

2. Odmítá pohodlí a zvyklosti.

3. Odmítá lhostejnost a zahořklost.

4. Odmítá všechny nálepky a jména a slepé ulice.

5. Odmítá se podřizovat, odmítá ustupovat, ale taky být v opojení.

6. Odmítá nevšímavost a aroganci, ale zároveň si obsazuje všechno místo, které si podle svého mínění zasluhuje, které si zasluhuje doopravdy.

7. Odmítá se upozaďovat, aby se ostatní mohli cítit být něčím víc.

8. Ne každý boj je ovšem určený jí.


Kávovar si vezme s sebou, zavře za sebou dveře a klíč od domu hodí do schránky. Stmívá se a ulice je opuštěná. Nikdo nevidí, jak odchází. Není tu žádný smuteční věnec, žádný triumfální pochod. Raněná dívka v ní chce slyšet, že udělala dobře; žena, která ji obklopuje, ví, že dělá dobře, už nebojuje.

More by Veronika Horáčková

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Portrét

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit. Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Provázky

To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry. Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut,...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Všichni lidé bratry budou

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být. Do prvního ročníku střední školy šly všechny dě...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz
More in CZ

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Uenské pandy

Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů. Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște