View Colofon
Original text "Alle mensen worden broeders" written in NL by Yelena Schmitz,
Other translations
Mentor

Veronika ter Harmsel Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Všichni lidé bratry budou

Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být.

Do prvního ročníku střední školy šly všechny děti s těžkými batohy na zádech, mírně zakloněné, popruhy batohu se jim zařezávaly do ramen. Každý si na cedulku napsal jméno. Některé děti se nepodepsaly do batohu, ale na něj, popisovačem, jako by si chtěly ochránit svůj majetek, vymezit teritorium. Spolužáci, kteří patřili do stejné party kamarádů, si popsali věci navzájem. Když někdo nesměl napsat svoje jméno na ničí obal, jako by neexistoval. Moje oči ve třídě zachytily pohled kluka, který pořád mlčel. Jako jediný měl na bradě chmýří a měl tmavá obočí, která mu jako stříšky visela nad očima.

Vzala jsem si od něj popisovač a napsala mu na penál svoje jméno. On si vzal můj popisovač a napsal svoje jméno na můj penál. Všechno se muselo označit. Všude jsme zanechali svoje jména. Na našich rukou a nohou, na podrážkách bot, na látkových sedadlech v autobuse, na dveřích holčičích záchodů, na lavičkách v tělocvičně, na zdech vedle školní brány; zanechali jsme tam naše jména jako důkaz na později, až půjdeme dál sami. Byly to výkřiky, aby se na nás nezapomnělo, bylo to spojenectví. Navzájem jsme si do knížek strkali psaníčka, já jsem mu do tenisek strkala básničky a schovávala jsem si jízdenky na autobus a na vlak. Napadlo nás, že napíšeme dopis a zakopeme ho, do písku, abychom ho později vyhrabali. Na světě bude všechno vzhůru nohama, ale náš podpis tam zůstane, vybledlý, sotva čitelný.

S Andrejem jsem se seznámila na jednom náměstí v Bruselu. Měl na sobě krémovou košili a modrou kravatu. Tesilové kalhoty, jaké muži nosili před padesáti lety. Lakýrky. Na první pohled vypadal jako starý švihák, mohl mít aktovku, vycházkovou hůl nebo monokl. Zeptal se mě, jestli mám chvíli čas, hledal někoho, kdo mluví nizozemsky. Jeho oči mi někoho připomínaly. Jako bychom se už dávno znali.

Prozradil ho těžký batoh, stejně jako hodinky. Byly staré a z červeného plastu, byly pro děti, jako by je někde vytáhl z automatu, na pouti nebo v zábavním parku. Kolem zápěstí měl mít spíš zlatý pásek, s pravým sklem a ušlechtilou ocelí, a ne s plastovým ciferníkem.

Byl to muž, s jakým bych se za normálních okolností nikdy nebavila.

Otevřel batoh a prohrabával se v papírech. V papírech vložených do papírů, jako ručně vyrobená kniha. Na každé prázdné místo načmáral černá písmena, využil všechny bílé prostory, v různých jazycích si tam napsal poznámky. Uviděla jsem útržky telefonních čísel a jmen, vět a časových údajů, výčtů a vykřičníků. Mezi papíry vylovil malý lísteček a rozevřel ho.

Nejprve jsem to nedokázala přečíst. Papír byl celý popsaný azbukou, občas tam bylo něco škrtnuté, ve větách svázaných do slok. Ten text nedával smysl. Někde jsem si přečetla: všichni lidé bratry budou. Ukázal na to a zasmál se, mluvil o Schillerovi a Beethovenovi. Předpokládala jsem, že bude chtít vysvětlit něco praktického, smluvit termín u lékaře, vyplnit formulář nebo poradit cestu, ale šlo o vlastnoruční překlad Schillera, ve čtyřech jazycích. Óda na radost. Hymna Evropské unie.

Tous les humains deviennent des frères,“ zašeptal.

„V nizozemštině je to: alle mensen worden broers,“ řekla jsem.

„Jak jsou ti bratři? Broers, nebo broeders?“

„Jde obojí.“

Alle mensen worden broeders.“

Velice pomalu ta slova zazpíval. Opravila jsem ho. Věty mi klouzaly přes rty a Andrej se pozorně díval, jak tvaruji ústa, jak tvořím slova. Napsala jsem mu text v nizozemštině na papír. On mi tu větu napsal v rumunštině. Jeho písmo se trochu třáslo, ostýchavě, nadšeně, vzrušeně. Vyměnili jsme si papírky. Potom napsal na papír svoje jméno. A já to svoje na ten jeho, jako tichý rituál. Když jsem na pero šroubovala víčko, podívala jsem se na hodinky. Stříbrné ručičky se leskly ve slunci.

„Půjdu…“

Hlas se mi zadrhl v hrdle. Chtěla jsem říct, že půjdu domů, ale na poslední chvíli jsem slovo „domů“ spolkla. Nemluvili jsme o domech a postelích, vyhýbali jsme se tomu. Rozloučil se a odešel, jako želva, s černým ruksakem jako domečkem na zádech.

Další den jsem ho hledala na každém rohu. Usmyslela jsem si, že s ním zajdu do muzea nebo na kávu. Začala jsem věřit tomu, že se opět potkáme, že náhoda zařídí, že se naše cesty zase zkříží. Město se mi před očima proměnilo a rozdělilo se na dvě skupiny. Ulicemi chodili lidé s papíry a bez nich. Nevěděla jsem, kde bych ho mohla najít, a šla jsem do centra. Vedle parlamentu jsem uviděla mladé muže v oblecích. Nad hlavami jim vlály evropské vlajky. K sakům měli přišpendlené jmenovky, nesli aktovky a mluvili anglicky. Procházeli se před budovou s telefonem přitisknutým k uchu. V odrazu kongresové budovy jsem viděla samu sebe, jak stojím na protější straně. Muži mávali před vchodem jmenovkami, vcházeli do haly a vycházeli z ní, zvedali ruce a tiše nastupovali do taxíků, mizeli za zatmavenými skly směrem k ambasádám, hotelovým lobby a venkovským sídlům.

O pár dní později jsem od Andreje dostala e-mail plný básní. Psal o květinách, hvězdách, přátelství a ptácích. Přeložil svoje rumunské básně přes Google Translate a poslal mi je ve čtyřech jazycích. Netušila jsem, jak přišel na mou mailovou adresu a odkud ty maily poslal.

Ten týden jsme si na náměstí domluvili sraz. Měl jinou kravatu a nesl několik vlastnoručně natrhaných květin. Seděli jsme na lavičce a dívali se, jak nad námi krouží ptáci. Jeho hlas byl ochraptělý a trochu roztřesený, jako jeho písmo.

„Když jsem sem přijel, měl jsem sedm flešek, teď mám jenom čtyři.“
Dotýkal se přezky plastových hodinek a hleděl na mě z boku. Někde po cestě ztratil tři flešky, s rodným listem, vysvědčením ze střední školy a diplomem. Ciferník byl poškrábaný. Promnul ho, když mi vyprávěl, jak usnul na ulici a zmlátili ho.

„Měl jsem klíč. Ukradli mi ho.“
Seděl naproti mně a narovnal si kravatu, urovnal si záhyby kalhot. Potom ukázal na holuby nad námi a mlčel.

Až později jsem pochopila, že klíč patřil ke skříňce v Rumunsku, kde ležely originály všech jeho dokumentů a kupičky fotografií, na kterých byli jeho rodiče, prarodiče, bratři, sestry, tety, strýcové, jeho dětský obličej. Bez všech těchto věcí neexistoval důkaz, že Andrej existuje.

Pomyslela jsem na fotoalba u mých rodičů. Poslední fotky, které tam nalepili, pocházely z doby, kdy mi bylo třináct. Potom se už skoro nic neuchovávalo, všichni ukládali obrázky na videopásky, ke kterým se ztratil přehrávač, na flešky, které už nešly načíst, na externí harddisky, které někdo omylem smazal, nebo na nedosažitelný cloud, u něhož nikdo nevěděl, kde se nachází. Všichni uchovávali fotky na telefonu a nechávali si je pro sebe. Obrázky byly stíny, miniatury, které člověk ve čtyři hodiny ráno otevře a zase nechá být.

Andrej se mě zeptal, jestli bych nás mohla vyfotit a fotku mu vytisknout. Nejlépe na náměstí, u ptáků, protože se k nám hodili. „Všichni lidé bratry budou,“ zamumlal, když jsme se fotili, s očima plnýma víry. Píseň Evropské unie, která mi vždycky zněla lehce a radostně, se mi teď zdála trpká a smutná, jako rozchodová písnička. Od doby, kdy jsem se seznámila s Andrejem, jsem ji slyšela všude. Orchestrální verze se používala během Eurovize, šampionátu ve fotbale nebo na výročí vzniku belgického státu. V žesťových nástrojích jsem slyšela Andrejův hlas. Nikdo kromě Andreje neznal text nazpaměť.

Na protější straně vodního kanálu jsem viděla muže s batohy na zádech, vlekli se jako želvy, ale nikam nešli. Měli na sobě různé vrstvy oblečení, sešlapané boty a mlčky hleděli do země. Nad hlavou jim zářilo slunce. V uplynulých letech pro mě byli vzduch, nebyli to ani kolemjdoucí, ale stromy, dlažební kostky, mraky. Teď se přede mnou jeden za druhým vynořovali. Bylo jich tolik, až se zdálo, že je jich celá masa, tlupa, chór. V odrazu vody jsem viděla jejich siluety. Muži pomalu popocházeli po nábřeží, nikdy se neohlíželi, mizeli v dálce. Jak dlouho tady jsou? Jak je to dávno, co si jejich záda ještě odpočinula? Jak dlouho musí člověk bdít, aby se úplně zbláznil?

Večer jsem si v posteli vybavila jeho obličej. Má záda byla rovná a odpočívala na matraci. Přemýšlela jsem nad tím, kde teď je.

Andrej si ve městě pod viaduktem postavil boudu. Tvrdil, že je dobré spát pod širým nebem. Přesto jsem ho nikdy nevzala k sobě domů. Vzpomněla jsem si na to, co mi to odpoledne řekl.

„Když večer ležím na zádech a podívám se nahoru, vidím dva holuby. Líbají se, zůstávají u sebe, i když to po nich nikdo nechce.“

Jmenoval se Andrej a byl to šedesátník. Říkal, že všechno vždycky dopadne dobře. Byl knihovník, chemik, stavební dělník, řidič autobusu, ilegál a tanečník, točil se v piruetách, skákal nahoru a dolů, padal na kolena. Byl nesčetněkrát silnější než já. Byl silný jako býk, zářící diamant, oděný do krémově zbarvené košile a kravaty, s černým batohem a lakýrkami. Měl obličej starého Rumuna, ale zblízka se postupně měnil, za očima měl zdroje světla, termolampy, jeho ústa byla ústa milence, obočí měl tmavá, visela mu nad očima jako stříšky.

Jsem si jistá, že jsme na sebe mysleli ve stejnou chvíli. Když na někoho myslíte dost intenzivně, můžete si navzájem posílat myšlenky. Když se v noci probudíte a máte před očima něčí obličej, můžete si být jistí, že se to děje i jemu. V takovém případě se vytvoří přímá linka z jednoho srdce do druhého. Občas mi ta šňůrka zatahá za srdce. To si potom zase vzpomenu na Andrejův batoh. Prochází se s ním po městě. Zatáhne za popruhy batohu a ten se rozevře, exploduje, jako airbag, jako nafukovací polštář, je čím dál větší a větší, není to padák, ale vzdušný zámek, který ho táhne nahoru, zpívá a směje se a mává mi, všichni lidé bratry budou, zakřičí s mým vzkazem ve svých rukou, tous les humains deviennent des frères, a vystoupá nad ulice Bruselu, nad parlament, nad vodní kanál, nad lavičky, holuby, stromy, mraky, na cestě za hvězdami, a přitom si zpívá a mává.

More by Veronika Horáčková

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Portrét

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit. Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Je to v pořádku

Kávovar si vezme s sebou. Neví, kdo je. V každém případě ví, že je žena vlastnící plně automatický presovač De'Longhi Magnifica S ECAM20.110.B. V černé a šedé barvě. Protože už nic neví, jsou všechny detaily důležité. Když přístroj ráno s příšerným randálem mele kávová zrna, okamžitě se probudí – a její sousedi taky. Koupila ho na internetu jako rozbalené zboží a čtyři dny na něj každé ráno čekala u okna. Mezitím každých pět minut obnovovala funkci sledování zásilek. Potom začala obnovovat sledování zásilek a zprávy na Twitteru, protože měla pekelnou chuť na cappuccino s pěnou tak akorát – ne ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Provázky

To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry. Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut,...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels
More in CZ

Uenské pandy

Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů. Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Je to v pořádku

Kávovar si vezme s sebou. Neví, kdo je. V každém případě ví, že je žena vlastnící plně automatický presovač De'Longhi Magnifica S ECAM20.110.B. V černé a šedé barvě. Protože už nic neví, jsou všechny detaily důležité. Když přístroj ráno s příšerným randálem mele kávová zrna, okamžitě se probudí – a její sousedi taky. Koupila ho na internetu jako rozbalené zboží a čtyři dny na něj každé ráno čekala u okna. Mezitím každých pět minut obnovovala funkci sledování zásilek. Potom začala obnovovat sledování zásilek a zprávy na Twitteru, protože měla pekelnou chuť na cappuccino s pěnou tak akorát – ne ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Ostrov

Dodnes nevím, co jsem vlastně na ostrovech hledala. Vím jen, co jsem nechala za sebou. Zemi, která mi dala pas. Ženu, která mi dala život. Věci, které si člověk mohl koupit za peníze. Svět, který jsem nedokázala změnit. Voda v moři byla teplá. Vlny po večerech zářily světélkujícím planktonem. Po letech na cestách se mi pletly přístavy v palmových hájích, ve kterých jsem nastupovala na další lodě. Pletly se mi názvy ostrovů, které začínaly na koh a nusa. Pletly se mi tmavé oči a barevné šaty jiných pasažérů. Cestou jsem ale občas potkávala osoby, které hledaly – stejně jako já. Příliš jsme sp...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Urszula Jabłońska

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Pronájem

Text je ukázkou z knihy [Uma Bomba a Iluminar a Noite do Marão], kterou vydalo nakladatelství   [Afrontamento] v roce 2018. Prsty mám prací a stářím tak zhrublé, že si rozdírám líce pokaždé, když si utírám slzy, které  mi nepřestávají téct. Jsem přesvědčena, že moře je nekonečné, a nevím, odkud se vždycky  vynoří další trápení, když uvnitř už jsem mrtvá. Nemá snad na konci všeho nastat mír?  Moře jsem nikdy neviděla, ale vím, jak se dělají cesty. Na vodu nikdo ruku nevztáhne,  protože ona si jde vždycky, kam chce, ale já ji umím usměrnit a využít té její tvrdohlavosti  ještě předtím, než mi ...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Fixa

      Robert sedí na gauči nejdřív sám, vlevo od skvrny, kterou tam před pár měsíci Sven udělal červenou fixou. Ptá se, jak se mám, jestli fungují lékárny a obchody, jestli mám všechno, co potřebuji, co budu dělat, jestli se něco stane. Mám se dobře, fungují, mám, nic se nestane. Každý den se ptá na to samé, každý den mu odpovídám stejným způsobem. Tady se nic neděje po páté odpoledne. Pointou zavírání je, aby se nic nestalo, přeji si dodat, ale vím, že to není moudré. Robert říká, že má žízeň, vstane a jde si pro sklenici vody. Nejezdí městská hromadná doprava, všichni jsou v bytech, na ulicí...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević