To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry.

Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut, protože se při ní používají pomůcky, takže je bezpečnější pro přetažené začátečníky, jako jsem já. Vešla jsem do studia a okamžitě mě okouzlily popruhy, bloky a bolstery seřazené podél zdí, příslib sebeovládání, který z toho všeho vyzařoval, a taky kontroly. Ale záhy jsem pochopila, že všechny tyhle předměty slouží k tomu, abych se naopak kontroly zbavila. Jediná příjemná věc na první lekci byla závěrečná pozice šavásana, při níž jsme mohli dělat, že jsme mrtví. Ta úžasná nehybnost ležení, když procházela mezi našimi těly. Nepřestávejte dýchat, následujte svůj dech jako provázek procházející nosem, přes horní ret. Soustřeďte se na dech.

Okamžitě se mi zprotivili ostatní kurzisti, to, jak se nesou ulicí se srolovanými podložkami, jejich pomalá mluva, to, jak před začátkem lekce sedí po stranách v pozici lotosového květu. Snila jsem o tom, že jim seberu jejich pestrobarevné lahve na vodu a rozechvěji tak jejich spodní ret nějakou emocí. Protivili se mi všichni jogíni v celé čtvrti, kromě ní. Bylo to tím, jak si husté černé vlasy svazuje nahoru do drdolu, který jí během hodiny pomalu klesne dolů, až gumička povolí a na zádech se jí rozprostřou kadeře. Bylo to její drobnou hrdou postavou, klidem, který vyzařoval z jejího tureckého sedu, jeho uzemněností. Bylo to kombinací toho všeho. Tím, jak si při svíčce zastrkovala tílko do legín, tímhle umravňujícím pohybem, tím, jak roztáhla krátké prsty na nohou a zatlačila je do podložky, jako nožičky gekona. Jako by do sebe zapadlo něco, co jinak zůstává rozděleno, něco, co nejde dát dohromady, ani kdybyste měli pod kontrolou celý svět.

Její vlasy. Poprvé jsem si k nim přivoněla, když jsme dělali jeden cvik ve dvojicích, což mají jogíni rádi. Naštěstí dělala tyhle cviky skoro vždycky se mnou, protože ostatní cvičenci se obávali mé posedlosti kontrolou a beznadějné ztuhlosti a okamžitě utvořili dvojice, takže jsem zůstala sama. Byla jsem co možná nejvíce potichu a ona mi stáhla ramena dozadu, stlačila mi obratle dolů nebo mi podepřela krk a proklamovala přitom jogínská moudra. Všechno je propojeno, šlachy a kůže, svaly a kosti. Když se změní něco ve našem postoji, změní se všechno. Potom jsem se úplně rozplynula ve vůni jejích vlasů, jako doutnající dřevo, ve vůni, která byla k zbláznění. Představovala jsem si, že jí stáhnu gumičku a rukou projedu tou dramatickou oponou jejích vlasů, s prsty zapletenými do jejích kadeří.

V zimě jsem ji potkala na ulici. Byla jsem překvapená, že ji vidím v něčem jiném než v oblečení na jógu, překvapená touto novou kombinací ladící s barvou jejích vlasů a očí, kombinací, která nebyla o nic horší. Zjistili jsme, že bydlíme ve stejné čtvrti. Zatímco mi vyprávěla, jak se sem dostala, dívala jsem se na její okrově zbarvenou šálu a představovala si, jak leží na zemi a já jí konce šály zkřížím pod lopatkami a popotáhnu ji nahoru, až se látka napne a jí se protáhne páteř, pomalu, obratel za obratlem, přesně tak, jak to se mnou udělala týden předtím na hodině pomocí popruhu. Nevím, proč mě to gesto tak dojalo. To tahání. Nadechnout a uvolnit, řekla, když přidávala na síle. Když zadržíte dech, tělo zpanikaří. Když nepřestáváte dýchat, znamená to, že je vše v pořádku, a tělo se přizpůsobí.

O týden později jsme měli popruhy svázat k sobě a prostrčit je kovovými kroužky ve zdi, a potom jsme se do těchto konstrukcí zavěsili jako trestanci. Tohle dýchání hlavou dolů bylo čisté odevzdání se, druh podřízení. Po cvičení ztlumila světla na stropě a nechala nás odpočinout si na podložkách. Koukala jsem skrz řasy. Žluté světlo, zvuk deště bijícího do oken, vysoko vyčesané vlasy, všechno se shromáždilo kolem jejího profilu, silně a mlčky. Cítila jsem, jak mi tělesné šťávy stékají dolů, a myslela na dům, kde jsem vyrostla, na zářivé, radostné dny, které jsem tam jako dítě prožila. Myslela jsem na svou rodinu v tom domě, jak popochází po pokojích, které nebyly tak malé a tmavé, jako se mi zdají teď. V jakém bodě se všechno o generaci posunulo, odkdy mají tihle lidé vrásky a nábytek vypadá zaprášeně? Její chodidlo s roztaženými prsty vedle mé hlavy a její hlas: prvotní příčina utrpení: neexistuje jistota, všechno se mění.

O dva měsíce později vypukla pandemie a svět se skutečně změnil, jógové studio zavřelo a ona mi zmizela ze života. Aspoň sama sobě namlouvám, že je to spíš změna, ne opravdové zmizení. Tak jako nezmizí klíč, ale dostane se na jiné místo, tak jako zemřou rodiče a my po letech objevíme stopy, které zanechali v našem myšlení. Nebo jako mrak měnící tvar. Pokud ale nezmizela, kde tedy je?

Začnu se po ní v naší čtvrti dívat. Procházím se prázdnými ulicemi, podél výloh zavřených obchodů, podél tmavých hospod s barovými židličkami na pultu, a říkám si, co asi tak dělá. Náměstí, kde se dřív každé ráno konal trh, bylo ve slunečním světle jako po vymření. Pod podrážkami mi křupají skleněné střepy. Projdu křižovatkou, kde jsme se tehdy potkaly, a zabočím za roh. Domnívám se, že tady někde bydlí, a rozhlédnu se kolem. Pokojové rostliny v okenním rámu, vybledlé hřbety knih, cítím polévku a vodu se saponátem. V žaludku se mi nakupí stesk po domově.

Cestou domů projdu kolem knihkupectví a můj pohled spočine na knížce ve skleněné výplni dveří. Její název zní Impermanence is good news. Pomíjivost je dobrá zpráva. V ústech mám podivnou pachuť. Jako by se mi v těle přeskupovalo cosi nedefinovatelného. Zastavím se. Pomyslím si: nepřestávej dýchat, tělo se přizpůsobí. Ten pocit zmizí a já jdu dál.

Přemýšlím, jestli jsem se zase neuchýlila ke kontrolování. Není to ale neurotické hledání, je to spíš vyčkávání, vágní touha. Začala jsem se volněji hýbat a mám nápadně méně problémů s krční páteří. Když jsem skloněná nad jídlem nebo se sehnu, abych něco sebrala ze země, na bolest občas zapomenu. Připadám si v tyto dny zvláštně neupravená – je to nedostatkem sociálního kontaktu? Místo abych si kávu nalila do pusy, naleju si ji na svetr, a toužím po volném oblečení, po kalhotách, které nejsou tolik upnuté. Po sandálech namísto mých věčných šněrovacích bot. Navíc se dívám kolem sebe. Ještě nikdy jsem se za chůze tolik nerozhlížela, já, která jsem dřív chodila cíleně z bodu A do bodu B. Dívám se na elektrické dráty, které jsou natažené přes ulice, na popínavou rostlinu na průčelí patricijského domu, a myslím na popruhy v jógovém studiu. Představuji si, jak se mi ruka ztratí v jejích vlasech, jak se v těch hladkých hustých pramenech sevře a přitáhne si její hlavu ke mně.

Opravdu začalo jaro a já jdu poprvé ven bez bundy. Mezi budovami se vznáší těžký nasycený vzduch. Už jsem si odvykla, že hranice mezi vnějškem a vnitřkem splývají. Bolest krční páteře je nadobro pryč a já natáhnu paže dozadu, užívám si tento pohyb a dýchání s napnutým hrudníkem. To, že ji vyhlížím, se stalo nedílnou součástí mých procházek. Dělám to, aniž bych nad tím přemýšlela, jako zvyk, jehož účel člověk zapomněl, nebo jako zvíře, které instinktivně následuje cestu.

Hledáte stopy? zeptá se mě jeden mladík, když procházím uličkou, kde zřejmě bydlí. Leknu se.

Ne, řeknu, a potom, když zkoncentruji myšlenky: Hledám jednu ženu, která tady bydlí.

Mladík stojí ve dveřích a rozkládá lepenkové krabice.

O kus dál se mezi nehybnými auty proplíží kočka.

Jak vypadá?

Připadá mi těžké na to odpovědět. Není snadné vybavit si obličej, protože se neustále mění.

Je malá, řeknu nakonec, má dlouhé tmavé vlasy. A asijský vzhled.

Máte fotku?

Ne.

Pohlédneme si do očí. Potom opře krabice o fasádu a chystá se vejít dovnitř.
Chodila jsem na její lekce, řeknu, jako by to všechno vysvětlovalo.

Ten večer na ni v posteli zase myslím. Je pro mě čím dál těžší vybavit si ji, ale tato neurčitost nevytváří odstup, naopak, zdá se být blíž než kdy dřív. Pocit, který zažívám při vyvrcholení, připomíná rozpínání rybích žaber.

Další den se doloudám do parku a tam se stane něco zvláštního. Sednu si pod strom do trávy, a aniž nad tím přemýšlím, složím chodidla pod hýždě. To jsem ještě nikdy neudělala. Klouby mě bolí už při obyčejném tureckém sedu, a teď tady klidně klečím a dívám se kolem sebe, těžké větve kaštanu se mi pohupují nad hlavou. Stoupnu si a projdu se kolem stromu. Jdu teď jinak? Hledím na prsty v sandálech a zase si všimnu toho matoucího přeskupování v mém těle. Pohnu nohou, zahýbu širokými prsty, jsou skutečně moje, ale něco se změnilo, nevzpomínám si, že bych tyhle sandály už někdy viděla. Přehodím si šátek přes rameno a vyjdu z parku, zvedám chodidla a přemítám.

Najednou nevím, co vlastně hledám. Vdechnu jarní vzduch a připadám si svěže, po dlouhé době uvolněnější. Všechno, co mi přijde do cesty, ve mně vyvolá radostný údiv: neuspořádaná tráva mezi dlažebními kostkami, zvuk příborů vrzajících o talíře v otevřeném okně. Vzduch je jako provázek, který mi prochází nosem. Při bloumání objevím uličku, kterou jsem ještě nikdy nešla, a kostelní věž spatřím z neznámého úhlu. Vejdu do pekařství a prodavačka mě pozdraví, jako bychom byly staré známé. Nevzpomínám si, že bych ji někdy předtím viděla. Od doby, co začala pandemie, skoro s nikým nemluvím, a její familiárnost mě dojme.

Dnes dopoledne pozdě vstávám a na chvíli si sednu na parapet mezi rostliny a knihy. Podívám se na odlesk slunce na nabílených zdech naproti, na prostěradlo, které visí z jednoho okna, suší se a jemně plápolá. Potom rozbalím podložku a zaujmu adho mukha švanásanu, abych se probrala.

Když si ze schránky beru poštu, vyjde ven soused.

Minulý týden tě tady někdo hledal, řekne.

A kdo?
Pokrčí rameny.

Nějaká žena, dost hubená, s krátkými vlasy. Říkala, že k tobě chodí na lekce.

To je zvláštní, odpovím a na chvíli si připadám vyvedená z rovnováhy. Jako by někdo zatáhl za popruh. Odhrnu si vlasy z obličeje, sundám si ze zápěstí gumičku a svážu si culík nahoru. Potom si přes nos natáhnu roušku a vyjdu z ulice, podrážky sandálů mi klapou o dláždění.