To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje čůránky. A ještě předtím jsi musel říct mojí matce, že je hezká, abys ji dostal do postele, a předtím jsi to řekl i jiným, protože už předtím, o hodně dřív, tě bolely kulky, musels mě přece někam uložit, spolu s ostatními bílými pulci, stejnými jako já a stejnými jako jsou v mých varlatech, jež teď klesají, až budou jednou připomínat ty tvoje. Už je mi pětatřicet a nemládnu. V tomhle věku ses stal mým otcem.

A tehdy jsem se tě ještě nebál. Když jsem se tě chtěl držet za ruku, spustila se ke mně a žíly na ní byly jako hadi, umělecké a zlostné žíly měl můj otec a zlostný je ten, kdo má sklony k zuřivosti. A já jsem si koledoval, fakt jsem si koledoval, už jen tím, že jsem, kdo jsem, abys mi jich tou rukou nandal, místo toho, abys mi ruku podal, když jsem později udělal nějaký průser v té debilní škole. Rodiče bijí, děti se neponaučí a jsou věci, co se nikdy nemění.
Dostával jsem výprask, protože jsi byl unavený, kousal sis nehty, protože jsi byl vyčerpaný hlavně sám ze sebe, a já to naprosto chápu, vzhledem k tomu, že jsem taky unavený sám ze sebe. Změnit se? Tomu se můžu leda zasmát.

Už mám dost toho být tím debilem, který ze mě podle tebe rostl a který pořád dělá debiloviny na debilní škole života, což je mimochodem dost debilní výraz, jako ta klišé, ze kterých je nám zle, protože dávají smysl. A jsou věci, co mě rozčilují, jako tebe rozčilovalo všechno, ve špatné dny, když ti něco přelítlo přes nos a lítaly facky. Když taky cítím, že bych nejraději uštědřil pár ran, sobě, někomu nebo dveřím od skříně, dojdu k přesvědčení, že žít znamená dědit, nedá se s tím prostě nic dělat, včetně neřestí, problémů a traumat. Čas zkysne – jogurty taky zkysnou, a je to jen samota na horním patře pusy, když okusíme stáří. Nic se nemění.

Štveš mě. A štvou mě zprávy o těch, kteří ve velkým stylu obchází finančák. Štve mě, že mi domů chodí dopisy a je z nich nad slunce jasné, že jim dlužím peníze. Nikdy jsi nikomu nedlužil, to proto jsi býval tak unavený a já dostával výprask, protože ses bál, kousal sis nehty, protože tě vysávali. Dlužím prachy úřadům, tvé rány jako hromy jsem si nikdy nevychutnal, mám problém jen s tím, co se mi nařídí, předtím, teď a navždy. Až přijde má smrt, bude mě štvát právě ten její příkaz. Zatím pohrdám sociálním systémem, do kterého jsi mě přivedl, promiň, ale je to pravda, tohle všechno je jen pyramidový podvod, který začíná na té debilní škole, a co mě dostává, je, že není úniku, když jste v úzkých, bez práce, s tím, že dlužím drobný finančáku kvůli době, kdy jsem pracoval, aniž bych přiznal, že pracuju, jestlipak mě slyšíš, ach, vůbec se mi to nelíbí, nikdy jsi neposlouchal a nic se nemění.
Když natáhnu ruku, možná mi podáš tu svoji a možná s ní dostanu. A odpustím ti, pokud dokážeme odpustit zase mně, že dlužím státu prachy a že ignoruju skvrny na pokaděných spodkách, které jsem si vzal dneska a měl jsem je i včera, protože dneska jsi mě nepřebalil.

A pak tu byly ženy. Nejdřív ty tvoje, potom moje. Taky jsi už byl kluk, zamilovaný do své matky jako já do té své, která byla taky tvoje. Stal ses puberťákem, vyrašily ti chlupy a beďary a chuť k nim čichat, k ženám, ne k beďarům, které byly symptomem nadměrné touhy, jako já, který jsem se jimi od puberty až doteď řídil jako mariňáci podle hvězd, a co jiného jsou beďary než hvězdy rodící se na jevišti nějakého Dona Juana?

Můj penis taky připomíná ten tvůj a unavil se, unavil mě, unavil nás tím, že neustále hledal a nacházel, hledal a selhával, opětovně selhával, několikrát u té samé, u mnohých zároveň. Jsou věci, co se nikdy nemění, a jestli se cítím být tebou, jestli tě mnohdy cítím v sobě, jako bychom byli jedna a ta samá věc a ta věc je běh času, často, opravdu často je to tehdy, když jim vyprávím svoje historky a předvádím se. Ten šarm, ten macho, ten zkušený chlap, pořád ty stejný povídačky, protože všechno, co jsi zažil, jsem zažil i já a ženy to cítí.

A byl tu fotbal, na který jsi mě vzal, na stadionech i v televizi. A byla tu láska k psům, větší než k lidem, protože psi mají raději lidi, víc než se mají rádi lidi navzájem.

A byl tu den, kdy jsi odešel, aby ses už nikdy navrátil, a byl den, kdy jsem se ti vrátil do života, už bez beďarů, ale s touhou říct ti, že ženám říkám, že za něco stojím. No jen řekni, že jsem to nebyl já, a řekni, že jsi to nebyl ty.

A mezitím jsi onemocněl. Pak jsi umřel, ale ještě jsi mi připomněl, že musím platit daně, protože z daní se platí nemocnice, v nichž jsi byl důstojný chlap v děsivém rozpadu, na dýchacích přístrojích a celý pochroumaný, ale stejně sis neodpustil pokusy o to, aby se sestry červenaly, a ony se červenaly, ne díky své profesionalitě, ale proto, že si uvědomily, jak i skoro mrtví můžou být stále krásní, pokud byli zkušení.

A byl tu den, kdy jsem se rozhodl se změnit. Nechci umřít nemocný jako ty, nemám důvěru v systém, a proto ze sebe dělám nemocnici každý den. Ty to sice nevidíš, nebo možná ano, ale to kvůli tobě sportuju a dýchám zhluboka, pokouším se meditovat, vyhýbám se cukru a koupu se ve studené vodě. Nemoc, která byla tvou smrtí, mi přinesla zdraví, a to je ten příběh moderního světa. Nemocní rodiče zplodili nemocné potomky, kteří ale chtějí být zdraví. Možná bys tomu dnes rozuměl, kdybych ti přesvědčivěji řekl, že už mě přestavilo bavit být outsiderem. Změnil jsem svoje návyky, jako by to bylo na tvoji počest. Pořád jsem nemocný, nemocný tím, že jsem naživu, protože jsou věci, co se nikdy nemění. Jestli jsem šťastný? Občas. Jestli jsem oplakal tvoji smrt? Ještě ne.