View Colofon
Original text "O arrendamento" written in PT by Daniela Costa,
Other translations
Editor

Paulo Capinha

Mentor

Marie Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Pronájem

Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Text je ukázkou z knihy [Uma Bomba a Iluminar a Noite do Marão], kterou vydalo nakladatelství   [Afrontamento] v roce 2018.

Prsty mám prací a stářím tak zhrublé, že si rozdírám líce pokaždé, když si utírám slzy, které  mi nepřestávají téct. Jsem přesvědčena, že moře je nekonečné, a nevím, odkud se vždycky  vynoří další trápení, když uvnitř už jsem mrtvá. Nemá snad na konci všeho nastat mír? 

Moře jsem nikdy neviděla, ale vím, jak se dělají cesty. Na vodu nikdo ruku nevztáhne,  protože ona si jde vždycky, kam chce, ale já ji umím usměrnit a využít té její tvrdohlavosti  ještě předtím, než mi znovu uteče a odejde kamsi do dáli, aby zaplnila prostory mé  nevědomosti. Nezměřila jsem ještě velikost úžasu při pozorování oceánů, v horizontech jsem  negramotná a už v sobě nemám dostatečnou hloubku na to, abych naplnila moře zvědavosti 
těch inspektorů tam uvnitř. 

Co vám mám vyprávět? Vždyť co já vím, kromě toho, že není cesty zpět? Smutek jsem držela celý život, ale nevadilo mi to, chodila jsem v černém, dodržovala jsem pravidla, jež si žádá duše, aby se pro ni na zemi dodržovala, když ona už je u Boha, vyhýbala jsem se  výstřednostem – stejně jsem si je nemohla dovolit! – a na způsob života sevřeného v černotě jsem si zvykla. To jsem ale ještě nevěděla, jakou pachuť v ústech pocítí člověk, když mu  tragédie zaklepe na dveře s oznámením, že každý nový den bude o něco pernější než ten  předchozí. Až tehdy jsem pocítila, jak se řítím do propasti, i když jsem už předtím tušila, jak  je hluboká. 

Čas od času jsem se přistihla, jak přemýšlím nad tím, že panu faráři jde o život. Dokonce jsem  mu to řekla: 

„Utečte do Francie za rodiči, tam vám nikdo neublíží.“ 

Nevím, jak to dělal, že si strach vůbec nepřipouštěl, jako by se narodil bez bázně, a odpověděl  mi: 

„Víte, že Kristus bojoval, i když věděl, že zemře. Věděl, čím vším si projde, mohl se smrti  vyhnout, a i přesto se rozhodl, že neuteče.“ 

Ať mi Bůh odpustí moji malověrnost, která je dána zčásti strachem a zčásti neznalostí,  nicméně jsem odpověděla: 

„Vy ale nejste Kristus. Utečte!“
Podíval se na mě těma svýma očima, které byly jako divocí koně a jejichž pohled mě trýznil.  

„Pokud uteču, jsem zbabělec – a už dost.“ Vždycky jsem žila na vesnici, můj život byl provázen zajímavými událostmi. Jsem stařena,  která umí jen rýt v zemi a předpovídat počasí podle toho, jak jsou zbarvené a jak rychle  plynou mraky rodící se za kopci. Chudoba byl úděl, který se nás držel jako hlína za nehty na  prstech u nohou. Moje děti to ale chtěly změnit a já jsem je v tom podporovala. Chtěla jsem  pro ně lepší život než pro sebe. Viděla jsem, jak jeden po druhém odchází do Francie. Posílali  mi pak dopisy, peníze, svatební fotografie a fotografie dětí a taky instrukce, abych dala postavit domy. Největší radost jsem měla, když mě všichni přijeli navštívit, a to i přesto, že  jejich rodiny mezitím navýšily počet členů i různých požadavků, a můj domek nebyl o moc 
větší než seník. Abych si uvědomila, co všechno jsem jim tehdy neposkytla, musela jsem se  dívat, jak velké domy si ve vesnici postavili, kolik různého vybavení a nábytku si do nich  nakoupili, jaké oblečení nosili pro různé příležitosti a na to množství jídla, kterým se ve městě  zásobovali. Přihlížela jsem tomu, ale nebyla v tom vina ani zášť, ať už z jedné nebo druhé  strany. Kdo dá, co má, není povinen dát víc. 

Jednou, to už jsem byla vdova, jsem zavolala sousedku a uplatila ji nějakou sladkostí, aby mi  přečetla dopis od mé Margaridy. Že prý má její nejstarší nastoupit do školy a chtějí, aby  studovala v Portugalsku. No tak ať ji klidně pošle, postarám se tady o ni, nadiktovala jsem  odpověď, kterou ta holka napsala na list papíru koupený za dvacet centů ve Vile Real. Příští  rok v létě přijelo děvče na prázdniny, a když při odjezdu viděla, jak rodina odjíždí bez ní,  mohla si vyplakat oči. Zlomilo mi to srdce, ale dělala jsem, co jsem mohla, aby se u mě vnučka cítila dobře. Za rok se k nám přidala i její sestra a všechno bylo jednodušší, protože  měly jedna druhou a byly si oporou. Když mě chtěly pozlobit, mluvily francouzsky a já jsem  předstírala, že mě to rozčiluje, ale vlastně jsem to měla ráda. 

Když Paula dokončila základní školu, rodiče ji chtěli poslat na lyceum. Jak ale, když  neexistovala ani silnice, která by Vilu Real s naší vískou spojovala? Posílat dívku pěšky  nepřipadalo v úvahu, cesta tam by jí trvala víc než hodinu a půl a nazpátek taky tak, nemluvě o rozmarech počasí, které tady v horách zažíváme, ať už v létě nebo v zimě. Dcera se to  rozhodla vyřešit následovně: dala dohromady všechny peníze, co měla, koupila dům ve Vile Real a požádala mě, abych tam s děvčaty žila. Byl to pro mě velký nezvyk, kupovat všechno  připravené a trávit víc času uvnitř než venku, ale tehdy už jsem byla na ty malé tak fixovaná,  že bych s nimi šla až na konec světa, kdyby mě tam potřebovaly. A tak jsem do svého kraje 
začala jezdit jen jako návštěva a viděla jsem najednou to, co místní vidět nedokážou. Až když  jsem na vesnici brala vnučky na víkendy nebo když měly ve škole prázdniny, abychom se  postaraly o zahradu – zvířata už jsme všechna snědly, prodaly nebo darovaly – až tehdy jsem  si uvědomila, jakou bídu jsme snášely. Neměli jsme silnici, po které by přijelo auto, aby  pomohlo lidem v nouzi, neměli jsme telefon, kterým bychom se spojili s těmi, kdo byli ve  válce nebo emigrovali, nebo alespoň abychom přivolali lékaře, nemohli jsme zapojit žádný  přístroj, protože jsme neměli elektřinu… Pochopila jsem, že kdo z tohoto konce světa odešel,  už se nemůže vrátit, a na hrudi se mi usadil temný stín zármutku ze všeho toho stesku po  dětech a vnoučatech, umocněný představou nevyhnutelného odloučení. 

Náš dům ve městě stál hned na začátku Vily Real, za Cruz das Almas směrem k Průmyslové  škole. Byl krásný a měl zahradu, o kterou jsem se naučila pečovat, i když jsem se bála, že si  od hlíny ušpiním nohy. Ten náš byl dvouposchoďový a okolní ulice byly lemovány pěknými  vilami, v nichž žili inženýři, učitelé a lékaři, jedním z nich byl i pan doktor Bento, právě ten,  který obvykle rychle přijel, když ve vesnici kvůli nějakému neštěstí potřebovali lékaře nebo  kněze; další soused byl pan doktor Felismino Morgado, soudce, který toho moc nenamluvil. V úterý a v pátek se konaly trhy a ženy těch důležitých mužů se na trh vydávaly časně ráno se  služkami, aby si vybraly to nejlepší zboží, než se trhy zaplnily lidmi z okolních vesnic. Já  jsem tam raději chodívala později, abych se potkala s některou sousedkou z vesnice, která by  mi pověděla, co je u nás nového. Často mě žádaly o nějakou laskavost, kterou jsem pro ně  ráda udělala, jako třeba doručit nějaké papíry na úřad anebo zjistit něco na poště. Dnů, kdy  jsem byla zavřená doma, bylo ale pořád dost, a jakákoliv záminka jít ven mě těšila, o to víc,  pokud jsem někomu mohla být nápomocná. Na druhou stranu jsem se cítila jako nějaká  šlechtična, protože jsem nemusela ohýbat hřbet, abych si z půdy vydobyla obživu tak jako mí  sousedé, a drobné laskavosti, jež jsem pro ně dělala, mi pomáhaly utišit svědomí. Když jsem  si pak zvykla chodit denně na mši, popsala jsem u zpovědi ten nepříjemný pocit jako jakousi  výsadu, kvůli níž jsem se odcizila svým bližním.  
Dcera se zetěm měli však s domem spoustu výdajů a chtěli část pronajmout. Jelikož jsme měli  dvě patra, pronajali jsme dolní pokoj s malým obývákem. Vedle byla koupelna výhradně pro  nájemníka. Na stejném patře byla i jídelna a kuchyň a nahoře jsme měly pokoj a koupelnu  my. Podle smlouvy, která se měla uzavřít, bych pro ubytovaného mohla i vařit, vzhledem  k tomu, že neměl k dispozici kuchyň.
Mezi zájemci o pronájem se objevil i jeden kněz. Já jsem o ničem nerozhodovala, dělala jsem  jen to, co po mně chtěla moje Margarida, ale když jsme spolu mluvily po telefonu, schválně  jsem se snažila naznačit, že bych chtěla vybrat jeho. Už proto, že kněz je vždycky určitá záruka, to bylo hlavní, a třeba by mohl mít dobrý vliv na vnučky, kterým toho do té doby  kostel moc neříkal. A pak taky z nějakého důvodu, který nemůžu dost dobře vysvětlit.  Zamlouval se mi a měla jsem z něho dobrý pocit, myslím, že to bylo tím. Moje Guida  souhlasila a zakrátko už jsem vařila pro čtyři. Netrvalo dlouho a já jsem tomu knězi svěřila  vzdělání obou děvčat, studovaly na lyceu a potřebovaly někoho, kdo by na ně při studiu  dohlížel, mohl se s nimi učit a v případě potřeby jim pomohl. Jak už jsem řekla, já jsem  negramotná. 

Ta bolest mě dusí a nenávidím to tady. V modlitbách jsem celý život žádala o totéž: aby mě  Bůh nenechal zemřít ve smrtelném hříchu, aby dal zdraví mým blízkým, aby mě chránil před ostudou, aby mi nedovolil poznat vězení, nemocnici nebo soud. Už teď je jasné, že mě  nevyslyšel, jen jsem ještě nebyla schopna pochopit, jakých hříchů jsem se dopustila, že jsem  si tohle zasloužila. 

Už je to šest let, co jsme pokoj pronajali, a s nájemníkem jsem nemohla být spokojenější. Byl  vždycky tak srdečný, měl dobrou náladu a taky držel slovo jako málokdo. Nepochybuji o tom,  že se mi podařilo, aby měl na vnučky kladný vliv, neboť ho ve všem poslouchaly a přijímaly  jeho rady, jež jim byly k užitku. Nikdy nezapomenu, jak jednou u večeře ta mladší, Lisete,  vyslovila nějakou lež. Už si nepamatuji, o co šlo, ale byla to nějaká hloupost. Pan farář si toho  všiml a zopakoval několikrát tutéž otázku, čímž jí naznačoval, že to ještě může napravit.  Nevím přesně, jestli byla za školou nebo šlo o nějaké menší provinění, ale vím, jak jí dal  klidně najevo, že jí nevěří a aby se tedy opravila, ale ta holka tvrdošíjně trvala na tom, co  řekla. Po chvíli, aniž změnil tón nebo ji byť jediným slovem urazil či ponížil, dal najevo, že  ví, že to, co říká, není pravda a že lhaní u něho neprojde. Nevím, jak to dokázal, aby se  přiznaly, aniž by se na ně zlobil. Dokonce i já, a to jsem nikdy nelhala, jsem si uvědomila,  kolikrát jsem, z různých důvodů, věci překroutila nebo neřekla všechno… a že to taky může  být lež. 
Pak od nás odešel. Odjel do Lisabonu, nevím jistě, jakou práci tam měl, ale myslím, že snad pořád, tak jako dřív, vyučoval v semináři.

More by Štěpánka Huláková

Depresivní Esmeralda

Esmeralda Svíčky místo lamp. Kbelíky místo bidetů. Potraty náhodné, zákonné a ve velkém množství. Byl středověk a udál se zase další domácí porod. Úspěšný, narodilo se světlo a jednalo se o první dívku s modrýma očima. Poprvé se na zemi, pod nebeským nebem, narodily oči v tónech toho, co je nahoře a ne dole. První zázrak estetiky, hnědé a/nebo černé oči nikdy nic takového v království neviděly. Žena vyšla na ulici. V jedné ruce měla bio zeleninu, ve druhé novorozeně. Chtěla jít do kostela, aby to ukázala, možná bude kněz vědět, co to znamená, možná to bylo popsané v nějakých spisech, nebo m...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca
More in CZ

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi

Provázky

To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry. Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut,...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

PISK

Dvacátý osmý listopad 2020, měsíc poté, co zpolitizovaný polský Ústavní soud postavil potraty mimo zákon. Magda Dropeková, jedna z organizátorek protestů žen v Krakově, na Facebooku napsala: „Celých těch několik let podporování pouličních akcí jsem si byla jistá jedním: nedokážu křičet, skandovat, jsem příliš chaotická na to, abych dobře a logicky mluvila. Proto mi vždycky vyhovovalo zaznamenávání myšlenek, jenže na papír nebo na obrazovku – psaní, komunikace bez hlasu. No a můj hlas, nesnáším svůj hlas. V posledních týdnech křičím jako nikdy, ze samých útrob, z nitra, z bránice, srdce i hla...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Aleksandra Lipczak

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Všichni lidé bratry budou

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být. Do prvního ročníku střední školy šly všechny dě...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz

Nebyla jsem, ale už jsem. Citlivá na každou změnu počasí.

Vítr vál sníh z jedné strany kanálu nejprve do obličeje, a potom, po přechodu na druhou stranu mostu, do zad, což celý proces do určité míry zpříjemňovalo. V tomto směru se krajina vnímala snáz, bez mžourání. Kanál ještě nezamrzl úplně, ale to přijde během pár dní. To je skoro jisté. Nejdřív to vypadalo, že se jedná o optický klam, ale za chvilku se ukázalo, že se jedna labuť snaží probít skrz polozamrzlou plochu, přímo uprostřed kanálu. Napíná se a vytváří si trasu, jeden krok za druhým, pomalu, ale důsledně. Všichni se zastavují, aby scénu pozorovali. Je bolestivé, ale nutné sledovat, jak si...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović