View Colofon
Original text "A Tapioca" written in PT by Daniela Costa,
Other translations
Mentor

Marie Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Tapioka

Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval.

„Strýčku João! Strýčku João!”

Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu a prachu.

„Strýčku João! Strýčku João!”

Líbilo se mu, když byla zmatená, možná si i trochu dělala starosti. Těšilo ho, že kvůli němu ztrácí čas.

„Strýčku João?! Dívej, pověsím ti oběd sem na kliku…”

Hra skončila, zapískal, ale dál stál bez hnutí. Mariete se podívala směrem k němu a zatvářila se otráveně. Pes začal zlověstně štěkat.

„To je tím horkem, už ani ty zvířata to nemůžou vydržet,“ utrousila.

„Na horko jsi snad zvyklá tam od vás. Cos to přinesla?“

„Dneska je stroganov a jako zákusek tapioka. Je svátek Nanebevzetí, a tak jeptišky všem poslaly něco sladkého.“

„Hergot, to už ani neumějí udělat portugalský jídlo? Jako by nestačilo, že sem jezdí všichni ti cizáci. Hele, můžeš si všechen ten blaf zase odnést, ničeho se ani nedotknu, rozumíš?“

„Aspoň to zkus, uvidíš, že ti to bude chutnat.“

„Žádnou sračku ochutnávat nebudu. Vem si tu tašku a zmiz.“

Váhavě se na něho podívala, věděla, že tím neustálým rýpáním na sebe snaží upozornit. Změnila téma:

„Buď opatrný, ten požár se může stočit sem.“

„Co ty o tom víš? Hoří tam za kopcem a v takovým horku se vítr neobrací. Už jsem tady nějakej ten pátek…

„Dobře. Uděláme to takhle: obejdu si vesnici a pak se sem vrátím pro krabičky.“

Že je tragédie blízko, poznáš tak, že zvířata vylézají z nor a lidé odhazují zábrany. Dívky v dodávce zaraženě mlčely. Ve vesnici, kde se běžně pohybovalo jen pár lidí, se to teď jen hemžilo. Dcery obchodníka s dobytkem, studentky vysoké školy, které se tu nikdy neukázaly, právě mýtily okolí dvora. Skupina mužů zoufale kácela borovici, jejíž koruna se dotýkala střechy domu strýce Hermínia. Paní Adelaide, s odhaleným povadlým břichem, polévala hadicí stěny, střechu a okna domu. Zaměstnanci obecního úřadu vysekávali křoviny, které se během několika měsíců nekontrolovaně rozrostly mezi borovicemi a eukalypty.
Mariete přišla k paní Amélii, zrovna když ve zprávách mluvili o požáru. Stařičká paní se modlila a plakala, zaměstnankyně Sdružení ji donutila vypít dvě sklenice vody. Potom zajely na okraj vesnice, kde bydlel jeden manželský pár. V domě ale nikdo nebyl, dozvěděly se, že pro ně už přijely jejich děti.

Byly dvě odpoledne, ale skrz clonu kouře a jisker pronikalo jen slabé hutné světlo. Nedalo se dýchat a oči pálily. Jorge měl přes pusu a nos kapesník složený do trojúhelníku. Se Zé Pedrem nakládali dobytek z kravína, aby ho převezli na bezpečnější místo. Uslyšel motor dodávky a vykročil k silnici. Mariete ho zahlédla a zastavila. V tu chvíli kolem projelo auto s francouzskou poznávací značkou, zpomalilo a jeho vyděšení pasažéři je upozorňovali, že požár je už ve vesnici dos Valinhos. Prý ať utečou, ať utečou.

„Volal jsem hasiče snad už dvacetkrát, a nic!“ Jorgeovi přeskakoval hlas.

„No a přitom nám řekli, že požár už se tak rozšířil, že v jednom místě zasahuje až k okresce. Hasiči jeli tam. Dokud nebudou mít posily, nedokážou tady zasáhnout. To oni řekli, abychom utekli!“

Auto vyrazilo, Marietě zazvonil telefon. Byl to někdo ze Sdružení s instrukcemi, ať naberou staré lidi z vesnice a jedou rychle do městečka.

„Vem mýho tátu!“ požádal ji Jorge.

„A co ty?“

„Zrovna jsme naložili dobytek, půjdu pro džíp a vyrazíme. Vem prosím tě tátu!“

Paní Amélia už stála u dveří, v ruce svírala plastový sáček s léky na spaní a na tlak, růženec a obrázek s modlitbou ke Svaté Barboře. Jako by odtušila, že pro ni přijedou. Na zápraží, které stará paní toho rána zametla, teď černé jiskry za rytmického doprovodu větru rozverně tančily kolový tanec.

Strýc João stál dál pod fíkovníkem a vypadalo to, že pořád žmoulá tu stejnou cigaretu.

„Jak jsem řekl, ničeho jsem se nedotkl. Můžeš si tu tašku zase odnést.“

„Ale já jsem přišla pro tebe. Musíme utéct, požár už je ve Valinhos.“

„Dobře, tak běž, já tady zůstanu.“

„Nezačínej s tím zase, strýčku João, teď není čas na paličatost. Půjdeme všichni, a hned.“

„Ty mi tady nebudeš poroučet, ty jedna děvko. To, že poroučíš tomu blbci Jorgeovi, ještě neznamená, že to můžeš zkoušet i na mě.“

Když Cidália viděla, jak je situace vyhrocená, vystoupila z dodávky a šla se pokusit starého předsvědčit. Po čtvrt hodině viděly, že s ním nehnou. Pes vyl, a připojil se tak k ohlušujícímu sboru. Vzduch byl tmavší a hustší, kouř všechno zahalil nesnesitelně horkým a špinavým oparem.

„Ty jeď s paní Amélií, já zůstanu s ním,“ rozhodla Mariete.

„Určitě?“

„Ano, nemůžeme ztrácet čas a on je paličatější než mezek. Vezmu si pak Jorgeovo auto, mám klíčky.“

Mariete zkoušela volat do Sdružení, Jorgeovi, hasičům, četníkům, ale v místě nebyl signál. Vešla do domu a zkusila to z pevné linky, ale rovněž neúspěšně. Vypadl proud a vody ubývalo. Starý muž byl vzadu se psem, jehož štěkání a vytí teď přehlušilo zrůdné burácení ohně. Zatímco naplňovala kbelíky a mísy vodou, v mysli se jí neustále vracela jedna zajímavost, kterou ráno říkali v rádiu: nejhlasitější zvuk, který kdy na Zemi zaznamenali, byl pád tunguského meteoritu na Sibiři. To není možné. Hlasitější než tohle nekonečné hučení plamenů, než decibely strachu, než křik z okraje vesnice? Voda přestala téct, ale v dívčiných očích jí bylo víc než dost. Odhodila už halenku uniformy a chodila v podprsence, uprostřed té tragédie odhodila všechen stud.

Padla noc a oranžový chřtán draka plival oheň na dvorek paní Amélie, na mokřinu u strýce Joãa, na střechu domu Zé Miguela. Peklo se předvádělo v úžasné choreografii.

„Co budeme dělat?“ křičela Mariete.

Starci pohasl cynický úsměv, v očích se mu zračil náznak vážnosti. Řekl jenom:

„Přines to jídlo.“

„Všechno kolem nás hoří, a ty teď myslíš na jídlo?“

Byli na zadním dvorku, šla pro tašku do přístavku. Otevřela krabičky a nabídla mu, ale chtěl jenom zákusek.

„Nechci umřít s tím, že jsem to nikdy neochutnal.“

„Je to tapioka, strýčku João.“

„Jo, je to dobrý.“

Skrčila se u broskvoně a s hlavou sklopenou mezi nohama vzlykala.

„Pojď sem, holka. Už tady žiju nějakej ten pátek, neboj se,“jeho hlas byl utkaný z protijedu na strach, jakési absolutní víry v naprosté nic.

Šel pro motyku a začal udusávat první plameny, které vítr rozehnal po dvoře. Přidala se k němu. Najednou uslyšeli strašnou ránu jako jakési zaburácení v ohlušujícím kručení v břiše příšery, jako zažívací potíže požáru. To vybuchlo Jorgeovo auto.


Běželi dozadu a už téměř nazí skočili do nádrže s vodou na zálévání. Starý muž se dotkl jejího ramene.

„Neboj se.“

Objala ho, ale vzlykala dál.

Svět kolem byl v troskách, ničivé představení obsahovalo hudbu, pohyb, pach, světla, barvy a strašlivé horko. Mariete nechtěla skončit takhle, kvůli tomuto nestála celé hodiny ve frontě na vydání pasu. Nechala matku a sourozence v Riu de Janeiru a šla za svým snem stát se modelkou, ale jediné, čeho dosáhla, byly práce jako modelka rukou a nohou pro manikérské a pedikérské firmy. V Domácí péči pracovala, aby přežila a aby měla vízum – přistoupit na sňatek s Jorgem by bylo jednodušší, ale to by jí přistřihlo křídla a uvěznilo ji ve vesnici, kde se nic neděje.

Pes byl zmatený a starý muž se pokoušel vyskočit z nádrže, aby ho zachránil, neměl ale dost síly, aby se zvedl, a tak zakřičel:

„Pico, ke mně! Pico! Ke mně, Pico!”

Fíkovník už hořel, střecha přístavku taky.

„Plynová bomba!“ vykřikla Mariete!

„Pico, ty potvoro, ke mně!

Zvířeti hořel ocas. Mariete vyskočila z nádrže a starý muž na ni zařval:

„Co to děláš?“

Poblázněný pes se zoufale honil za svým ocasem, podobný štikozubci, který se někdy servírujes ocasem ve vlastní hubě. Mariete si popálila bosé nohy a zařvala bolestí. Vmžiku chytla psa, který se jí zakousl do zápěstí, a silou, která se rodí jen ze zoufalství, ho hodila do nádrže. Pak do ní skočila sama, třásla se přitom bolestí, strachem a zoufalstvím.

Starý muž ji objal a řekl: „Můj pes.“

Společně pozorovali, jak oheň polyká eukalyptový les, který chtěl Jorge prodat, aby mohl začít stavět dům. Viděli, jak pokračuje dolů k potoku a nechává za sebou zpustošená kukuřičná pole, jak smetl kravín, seník, stodolu s traktorem. Viděli, jak šplhá nahoru na druhou stranu hory, za prvního denního světla, které odhalilo obraz zkázy, popela a malých ohýnků, které právě požíraly tlusté kořeny.

To, že tragédie skončila, poznáš tak, že kolem je jen ticho a zkáza.

Dívka si obvázala chodidla a zápěstí cáry z halenky uniformy a na sebe si vzala oblečení, které přežilo na věšáku. Doufala, že se objeví Jorge a vezme ji do nemocnice. Stále neměli světlo, signál ani vodu. Starý muž se právě staral o psa, když se objevilo auto četníků. Ti reagovali, jako by viděli duchy, nepočítali s tím, že najdou někoho naživu.Dívku odvezli do střediska a starého muže chtěli převézt na městský stadion, kde se sdružovaly davy lidí, kteří přišli o domov. Odmítl s nimi jet, nechtěl opustit psa.

V čekárně ordinace viděla Mariete hrozné výjevy: silnice plné ohořelých aut, vedle ležící těla … novináři mluvili o více než padesáti mrtvých… a uprostřed té nekonečné noční můry se naplnila její nejhorší předtucha: Jorgeův jeep.

Ke strýci Joãovi přijela v autě Zé Pedra. Kulhala a těžko se jí dýchalo. Mezi vzlyky zašeptala:

„Jorge…“

Starý muž se nejdřív zasmál, potom zmlkl a odešel dozadu. Pico byl celý podrážděný, štěkal a kňučel. Po náhlém pronikavém zasténání už psa neslyšeli. Strýc João se vrátil s košilí potřísněnou krví a otevřenou břitvou.

„Můžete jít. Už nemám nic.“

Zůstali ohromeni.

„Zmizte,“ zařval.

V den pohřbu šel starý muž do městečka vyřídit papíry. Potom zamířil do domova pro seniory, kde o měsíc později zemřel.

V prvních podzimních deštích z popela vyrašily zelené výhonky kručinek a hlodášů. Mariete ještě pořád kulhala, když šla po cestě k mlýnu, kde se s Jorgem jednoho nedělního odpoledne políbili.

Strýc João jí zanechal všechno, co měl: ruinu domu, lesy, pole a nějaké peníze. Pro projekt biologického zemědělství, který chtěla spustit na zděděném pozemku, vybrala jméno Fénix.

Jak její zahojená bosá chodidla našlapovala po zemi, v mysli jí vyvstala otázka: jaké bylo asi největší ticho, co kdy zaznamenali? Měla za to, že ho slyšela tam ve vesnici.

More by Štěpánka Huláková

Depresivní Esmeralda

Esmeralda Svíčky místo lamp. Kbelíky místo bidetů. Potraty náhodné, zákonné a ve velkém množství. Byl středověk a udál se zase další domácí porod. Úspěšný, narodilo se světlo a jednalo se o první dívku s modrýma očima. Poprvé se na zemi, pod nebeským nebem, narodily oči v tónech toho, co je nahoře a ne dole. První zázrak estetiky, hnědé a/nebo černé oči nikdy nic takového v království neviděly. Žena vyšla na ulici. V jedné ruce měla bio zeleninu, ve druhé novorozeně. Chtěla jít do kostela, aby to ukázala, možná bude kněz vědět, co to znamená, možná to bylo popsané v nějakých spisech, nebo m...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Pronájem

Text je ukázkou z knihy [Uma Bomba a Iluminar a Noite do Marão], kterou vydalo nakladatelství   [Afrontamento] v roce 2018. Prsty mám prací a stářím tak zhrublé, že si rozdírám líce pokaždé, když si utírám slzy, které  mi nepřestávají téct. Jsem přesvědčena, že moře je nekonečné, a nevím, odkud se vždycky  vynoří další trápení, když uvnitř už jsem mrtvá. Nemá snad na konci všeho nastat mír?  Moře jsem nikdy neviděla, ale vím, jak se dělají cesty. Na vodu nikdo ruku nevztáhne,  protože ona si jde vždycky, kam chce, ale já ji umím usměrnit a využít té její tvrdohlavosti  ještě předtím, než mi ...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa
More in CZ

Fixa

      Robert sedí na gauči nejdřív sám, vlevo od skvrny, kterou tam před pár měsíci Sven udělal červenou fixou. Ptá se, jak se mám, jestli fungují lékárny a obchody, jestli mám všechno, co potřebuji, co budu dělat, jestli se něco stane. Mám se dobře, fungují, mám, nic se nestane. Každý den se ptá na to samé, každý den mu odpovídám stejným způsobem. Tady se nic neděje po páté odpoledne. Pointou zavírání je, aby se nic nestalo, přeji si dodat, ale vím, že to není moudré. Robert říká, že má žízeň, vstane a jde si pro sklenici vody. Nejezdí městská hromadná doprava, všichni jsou v bytech, na ulicí...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Sbírání sil k útěku

(...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. H...
Written in CZ by Ondrej Macl

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Portrét

Dům měl dubové dveře a majestátní průčelí a nebyly na něm cedulky se jmény. Chvíli trvalo, než David sešel dolů, a tak jsem se rozhlédla po ulici. Byla klidná a honosná. Nedalo se to srovnat se čtvrtí u vody, kde jsme se Sam bydlely. Balancovala jsem mezi zasněností a mrzutostí, jako často, když jsem se setkala s něčím, co jsem si nemohla dovolit. Otevřel dveře a usmál se na mě. Měl rozepnutou košili. Vyšla jsem za ním po schodech a znovu mě zahalila jeho vůně: oříšky a terpentýn. V ateliéru byl stejný nepořádek jako minule, ale jako by se v něm rozjasnilo, i když nevím, jestli to bylo ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Čistička

Postávala před shlukem stavebních buněk a třela si studené ruce. V dálce nad řekou se mihli dva kormoráni. Po chvíli se začala rozhlížet na všechny strany a kontrolovat esemesku, která jí včera přišla. „Ahoj Petro, akce cisticka zitra v osm. Sraz pred mostem u bunkoviste. A.“ Přečetla si to ještě třikrát, než světlo displeje zhaslo. Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky. Zatímco starší se zvedala nad zem válcovitými nádržemi, které na Google mapách vypadaly jako dokonalé kruhy v obilí vypálené mimozemskou civili...
Written in CZ by Anna Háblová

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione