View Colofon
Original text "A Tapioca" written in PT by Daniela Costa,
Other translations
Mentor

Marie Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Tapioka

Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval.

„Strýčku João! Strýčku João!”

Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu a prachu.

„Strýčku João! Strýčku João!”

Líbilo se mu, když byla zmatená, možná si i trochu dělala starosti. Těšilo ho, že kvůli němu ztrácí čas.

„Strýčku João?! Dívej, pověsím ti oběd sem na kliku…”

Hra skončila, zapískal, ale dál stál bez hnutí. Mariete se podívala směrem k němu a zatvářila se otráveně. Pes začal zlověstně štěkat.

„To je tím horkem, už ani ty zvířata to nemůžou vydržet,“ utrousila.

„Na horko jsi snad zvyklá tam od vás. Cos to přinesla?“

„Dneska je stroganov a jako zákusek tapioka. Je svátek Nanebevzetí, a tak jeptišky všem poslaly něco sladkého.“

„Hergot, to už ani neumějí udělat portugalský jídlo? Jako by nestačilo, že sem jezdí všichni ti cizáci. Hele, můžeš si všechen ten blaf zase odnést, ničeho se ani nedotknu, rozumíš?“

„Aspoň to zkus, uvidíš, že ti to bude chutnat.“

„Žádnou sračku ochutnávat nebudu. Vem si tu tašku a zmiz.“

Váhavě se na něho podívala, věděla, že tím neustálým rýpáním na sebe snaží upozornit. Změnila téma:

„Buď opatrný, ten požár se může stočit sem.“

„Co ty o tom víš? Hoří tam za kopcem a v takovým horku se vítr neobrací. Už jsem tady nějakej ten pátek…

„Dobře. Uděláme to takhle: obejdu si vesnici a pak se sem vrátím pro krabičky.“

Že je tragédie blízko, poznáš tak, že zvířata vylézají z nor a lidé odhazují zábrany. Dívky v dodávce zaraženě mlčely. Ve vesnici, kde se běžně pohybovalo jen pár lidí, se to teď jen hemžilo. Dcery obchodníka s dobytkem, studentky vysoké školy, které se tu nikdy neukázaly, právě mýtily okolí dvora. Skupina mužů zoufale kácela borovici, jejíž koruna se dotýkala střechy domu strýce Hermínia. Paní Adelaide, s odhaleným povadlým břichem, polévala hadicí stěny, střechu a okna domu. Zaměstnanci obecního úřadu vysekávali křoviny, které se během několika měsíců nekontrolovaně rozrostly mezi borovicemi a eukalypty.
Mariete přišla k paní Amélii, zrovna když ve zprávách mluvili o požáru. Stařičká paní se modlila a plakala, zaměstnankyně Sdružení ji donutila vypít dvě sklenice vody. Potom zajely na okraj vesnice, kde bydlel jeden manželský pár. V domě ale nikdo nebyl, dozvěděly se, že pro ně už přijely jejich děti.

Byly dvě odpoledne, ale skrz clonu kouře a jisker pronikalo jen slabé hutné světlo. Nedalo se dýchat a oči pálily. Jorge měl přes pusu a nos kapesník složený do trojúhelníku. Se Zé Pedrem nakládali dobytek z kravína, aby ho převezli na bezpečnější místo. Uslyšel motor dodávky a vykročil k silnici. Mariete ho zahlédla a zastavila. V tu chvíli kolem projelo auto s francouzskou poznávací značkou, zpomalilo a jeho vyděšení pasažéři je upozorňovali, že požár je už ve vesnici dos Valinhos. Prý ať utečou, ať utečou.

„Volal jsem hasiče snad už dvacetkrát, a nic!“ Jorgeovi přeskakoval hlas.

„No a přitom nám řekli, že požár už se tak rozšířil, že v jednom místě zasahuje až k okresce. Hasiči jeli tam. Dokud nebudou mít posily, nedokážou tady zasáhnout. To oni řekli, abychom utekli!“

Auto vyrazilo, Marietě zazvonil telefon. Byl to někdo ze Sdružení s instrukcemi, ať naberou staré lidi z vesnice a jedou rychle do městečka.

„Vem mýho tátu!“ požádal ji Jorge.

„A co ty?“

„Zrovna jsme naložili dobytek, půjdu pro džíp a vyrazíme. Vem prosím tě tátu!“

Paní Amélia už stála u dveří, v ruce svírala plastový sáček s léky na spaní a na tlak, růženec a obrázek s modlitbou ke Svaté Barboře. Jako by odtušila, že pro ni přijedou. Na zápraží, které stará paní toho rána zametla, teď černé jiskry za rytmického doprovodu větru rozverně tančily kolový tanec.

Strýc João stál dál pod fíkovníkem a vypadalo to, že pořád žmoulá tu stejnou cigaretu.

„Jak jsem řekl, ničeho jsem se nedotkl. Můžeš si tu tašku zase odnést.“

„Ale já jsem přišla pro tebe. Musíme utéct, požár už je ve Valinhos.“

„Dobře, tak běž, já tady zůstanu.“

„Nezačínej s tím zase, strýčku João, teď není čas na paličatost. Půjdeme všichni, a hned.“

„Ty mi tady nebudeš poroučet, ty jedna děvko. To, že poroučíš tomu blbci Jorgeovi, ještě neznamená, že to můžeš zkoušet i na mě.“

Když Cidália viděla, jak je situace vyhrocená, vystoupila z dodávky a šla se pokusit starého předsvědčit. Po čtvrt hodině viděly, že s ním nehnou. Pes vyl, a připojil se tak k ohlušujícímu sboru. Vzduch byl tmavší a hustší, kouř všechno zahalil nesnesitelně horkým a špinavým oparem.

„Ty jeď s paní Amélií, já zůstanu s ním,“ rozhodla Mariete.

„Určitě?“

„Ano, nemůžeme ztrácet čas a on je paličatější než mezek. Vezmu si pak Jorgeovo auto, mám klíčky.“

Mariete zkoušela volat do Sdružení, Jorgeovi, hasičům, četníkům, ale v místě nebyl signál. Vešla do domu a zkusila to z pevné linky, ale rovněž neúspěšně. Vypadl proud a vody ubývalo. Starý muž byl vzadu se psem, jehož štěkání a vytí teď přehlušilo zrůdné burácení ohně. Zatímco naplňovala kbelíky a mísy vodou, v mysli se jí neustále vracela jedna zajímavost, kterou ráno říkali v rádiu: nejhlasitější zvuk, který kdy na Zemi zaznamenali, byl pád tunguského meteoritu na Sibiři. To není možné. Hlasitější než tohle nekonečné hučení plamenů, než decibely strachu, než křik z okraje vesnice? Voda přestala téct, ale v dívčiných očích jí bylo víc než dost. Odhodila už halenku uniformy a chodila v podprsence, uprostřed té tragédie odhodila všechen stud.

Padla noc a oranžový chřtán draka plival oheň na dvorek paní Amélie, na mokřinu u strýce Joãa, na střechu domu Zé Miguela. Peklo se předvádělo v úžasné choreografii.

„Co budeme dělat?“ křičela Mariete.

Starci pohasl cynický úsměv, v očích se mu zračil náznak vážnosti. Řekl jenom:

„Přines to jídlo.“

„Všechno kolem nás hoří, a ty teď myslíš na jídlo?“

Byli na zadním dvorku, šla pro tašku do přístavku. Otevřela krabičky a nabídla mu, ale chtěl jenom zákusek.

„Nechci umřít s tím, že jsem to nikdy neochutnal.“

„Je to tapioka, strýčku João.“

„Jo, je to dobrý.“

Skrčila se u broskvoně a s hlavou sklopenou mezi nohama vzlykala.

„Pojď sem, holka. Už tady žiju nějakej ten pátek, neboj se,“jeho hlas byl utkaný z protijedu na strach, jakési absolutní víry v naprosté nic.

Šel pro motyku a začal udusávat první plameny, které vítr rozehnal po dvoře. Přidala se k němu. Najednou uslyšeli strašnou ránu jako jakési zaburácení v ohlušujícím kručení v břiše příšery, jako zažívací potíže požáru. To vybuchlo Jorgeovo auto.


Běželi dozadu a už téměř nazí skočili do nádrže s vodou na zálévání. Starý muž se dotkl jejího ramene.

„Neboj se.“

Objala ho, ale vzlykala dál.

Svět kolem byl v troskách, ničivé představení obsahovalo hudbu, pohyb, pach, světla, barvy a strašlivé horko. Mariete nechtěla skončit takhle, kvůli tomuto nestála celé hodiny ve frontě na vydání pasu. Nechala matku a sourozence v Riu de Janeiru a šla za svým snem stát se modelkou, ale jediné, čeho dosáhla, byly práce jako modelka rukou a nohou pro manikérské a pedikérské firmy. V Domácí péči pracovala, aby přežila a aby měla vízum – přistoupit na sňatek s Jorgem by bylo jednodušší, ale to by jí přistřihlo křídla a uvěznilo ji ve vesnici, kde se nic neděje.

Pes byl zmatený a starý muž se pokoušel vyskočit z nádrže, aby ho zachránil, neměl ale dost síly, aby se zvedl, a tak zakřičel:

„Pico, ke mně! Pico! Ke mně, Pico!”

Fíkovník už hořel, střecha přístavku taky.

„Plynová bomba!“ vykřikla Mariete!

„Pico, ty potvoro, ke mně!

Zvířeti hořel ocas. Mariete vyskočila z nádrže a starý muž na ni zařval:

„Co to děláš?“

Poblázněný pes se zoufale honil za svým ocasem, podobný štikozubci, který se někdy servírujes ocasem ve vlastní hubě. Mariete si popálila bosé nohy a zařvala bolestí. Vmžiku chytla psa, který se jí zakousl do zápěstí, a silou, která se rodí jen ze zoufalství, ho hodila do nádrže. Pak do ní skočila sama, třásla se přitom bolestí, strachem a zoufalstvím.

Starý muž ji objal a řekl: „Můj pes.“

Společně pozorovali, jak oheň polyká eukalyptový les, který chtěl Jorge prodat, aby mohl začít stavět dům. Viděli, jak pokračuje dolů k potoku a nechává za sebou zpustošená kukuřičná pole, jak smetl kravín, seník, stodolu s traktorem. Viděli, jak šplhá nahoru na druhou stranu hory, za prvního denního světla, které odhalilo obraz zkázy, popela a malých ohýnků, které právě požíraly tlusté kořeny.

To, že tragédie skončila, poznáš tak, že kolem je jen ticho a zkáza.

Dívka si obvázala chodidla a zápěstí cáry z halenky uniformy a na sebe si vzala oblečení, které přežilo na věšáku. Doufala, že se objeví Jorge a vezme ji do nemocnice. Stále neměli světlo, signál ani vodu. Starý muž se právě staral o psa, když se objevilo auto četníků. Ti reagovali, jako by viděli duchy, nepočítali s tím, že najdou někoho naživu.Dívku odvezli do střediska a starého muže chtěli převézt na městský stadion, kde se sdružovaly davy lidí, kteří přišli o domov. Odmítl s nimi jet, nechtěl opustit psa.

V čekárně ordinace viděla Mariete hrozné výjevy: silnice plné ohořelých aut, vedle ležící těla … novináři mluvili o více než padesáti mrtvých… a uprostřed té nekonečné noční můry se naplnila její nejhorší předtucha: Jorgeův jeep.

Ke strýci Joãovi přijela v autě Zé Pedra. Kulhala a těžko se jí dýchalo. Mezi vzlyky zašeptala:

„Jorge…“

Starý muž se nejdřív zasmál, potom zmlkl a odešel dozadu. Pico byl celý podrážděný, štěkal a kňučel. Po náhlém pronikavém zasténání už psa neslyšeli. Strýc João se vrátil s košilí potřísněnou krví a otevřenou břitvou.

„Můžete jít. Už nemám nic.“

Zůstali ohromeni.

„Zmizte,“ zařval.

V den pohřbu šel starý muž do městečka vyřídit papíry. Potom zamířil do domova pro seniory, kde o měsíc později zemřel.

V prvních podzimních deštích z popela vyrašily zelené výhonky kručinek a hlodášů. Mariete ještě pořád kulhala, když šla po cestě k mlýnu, kde se s Jorgem jednoho nedělního odpoledne políbili.

Strýc João jí zanechal všechno, co měl: ruinu domu, lesy, pole a nějaké peníze. Pro projekt biologického zemědělství, který chtěla spustit na zděděném pozemku, vybrala jméno Fénix.

Jak její zahojená bosá chodidla našlapovala po zemi, v mysli jí vyvstala otázka: jaké bylo asi největší ticho, co kdy zaznamenali? Měla za to, že ho slyšela tam ve vesnici.

More by Štěpánka Huláková

Depresivní Esmeralda

Esmeralda Svíčky místo lamp. Kbelíky místo bidetů. Potraty náhodné, zákonné a ve velkém množství. Byl středověk a udál se zase další domácí porod. Úspěšný, narodilo se světlo a jednalo se o první dívku s modrýma očima. Poprvé se na zemi, pod nebeským nebem, narodily oči v tónech toho, co je nahoře a ne dole. První zázrak estetiky, hnědé a/nebo černé oči nikdy nic takového v království neviděly. Žena vyšla na ulici. V jedné ruce měla bio zeleninu, ve druhé novorozeně. Chtěla jít do kostela, aby to ukázala, možná bude kněz vědět, co to znamená, možná to bylo popsané v nějakých spisech, nebo m...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Pronájem

Text je ukázkou z knihy [Uma Bomba a Iluminar a Noite do Marão], kterou vydalo nakladatelství   [Afrontamento] v roce 2018. Prsty mám prací a stářím tak zhrublé, že si rozdírám líce pokaždé, když si utírám slzy, které  mi nepřestávají téct. Jsem přesvědčena, že moře je nekonečné, a nevím, odkud se vždycky  vynoří další trápení, když uvnitř už jsem mrtvá. Nemá snad na konci všeho nastat mír?  Moře jsem nikdy neviděla, ale vím, jak se dělají cesty. Na vodu nikdo ruku nevztáhne,  protože ona si jde vždycky, kam chce, ale já ji umím usměrnit a využít té její tvrdohlavosti  ještě předtím, než mi ...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa
More in CZ

S ptáky sdílím oblohu

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si č...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Všechna polní i lesní zvěř

Ráno se probudila hladová jako obvykle. Ložnicí se rozlehlo kejhání kachen přelétávajících nad střechou a dívka se posadila na posteli. Kachny máchaly křídly a přiletěly k babičce zdaleka, snad z jiného světadílu. Babička bydlela u jezera, kilometr daleko od nejbližší vesnice, a právě sem ji ze dne na den poslali, přestala chodit do školy. Všem to bylo jedno. Těžko říct, jestli tam ve městě rodiče toužili po soukromí, nebo pracovali. Nebylo však pochyb o tom, že jí každé ráno, ale i každé poledne kručelo v žaludku. Ukazovala si na břicho, mám hlad, říkala babičce. Ke snídani jí babička vždy op...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker