View Colofon
Translations

Text je ukázkou z románu Smrtholka, který vydalo nakladatelství Torst v roce 2020.

Published in edition #2 2019-2023

Smrtholka

Written in CZ by Lucie Faulerová

Výluka.


Sebevražda uškrcením je poměrně vzácná. Škrtidlo bejvá zpravidla obtočený víckrát a někdy podložený měkkým předmětem. Při uškrcení se kvůli podráždění bloudivýho nervu a stlačení krkavic zamezí toku krve do mozku a uzavřou se dejchací cesty. Jen obvykle nebejvá zcela uzavřenej hrtan a smrt kvůli tomu trvá dýl než u oběšení — pokud teda nedojde pouze ke ztrátě vědomí a povolení škrtidla.

Oběšení je oproti tomu dlouhodobě nejoblíbenější metodou sebevrahů v Česku. Obzvlášť u chlapů, těch se věší cca 61 ze 100, zatímco ženských kolem 40 ze 100.

Pokud nemáte tu kliku, že si zlomíte vaz, smrt nastane zhruba po deseti minutách. Jistota je při tomhle způsobu sebevraždy vysoká, ovšem pokud je člověk zachráněnej, je taky vysoká pravděpodobnost poškození mozku.

Překvapilo mě, že oběšení nabízí širší škálu možností provedení než by se mohlo zdát. Jakejsi profesor napočítal v 19. století 261 různých pozic, ve kterých se sebevrazi věší. Ve 168 případech se nohy opíraly o zem, ve 42 spočívalo tělo na kolenou, ve 22 případech ležel sebevrah na zemi, 19 jich bylo vsedě a 3 poslední dřepěli na bobku. Nejpoužívanější je pak k provedení pochopitelně provaz, ovšem dál tu máme kravatu, kapesník, rozstříhaný prádlo, tkaničky, podvazky, opasky, elektrickou šňůru nebo řemen.

Škrtidlo. Slovo, který už nikdy nebudu moct vyslovit.

Někdy myslím na to odhodlání, na nevůli žít nebo spíš vůli nežít oběšenců, který najdou dřepět na bobku.


Vžžžimmm.


„Ale víte, proč já tady dneska doopravdy jsem?“ povídá pán v bílý košili, co stojí pod pódiem v čele sokolovny.

„Proč?“ ptá se ho paní ve žlutých šatech, která stojí vedle něj. Je to jeho manželka, ovšem dvojice nám právě předvádí dialog mentora (on) s publikem (ona), protože publikem (my) si nemůžete bejt nikdy jistý.

„Celé tohle sezení vás má inspirovat k tomu, abyste získali odvahu!“

„Odvahu k čemu?“ zvýší hlas paní ve žlutých šatech. Madla si vedle mě cpe celou pěst do pusy.

„Odvahu žít svůj skutečný život!“ zvolá pán v bílý košili. Nastane něco, co má představovat nejspíš katarzní chvilku, kdy se očekává vzrušená reakce od reálnýho publika. Rozhlížím se po ostatních v židlovým půlkruhu, dvě třetiny opět jen ženský. Nikdo nereaguje, a tak to paní ve žlutých šatech znova vezme za celý osazenstvo a zatleská. Tak teda tleskáme taky.

„Slyšeli jste už někdy o havajské technice Hó oponopono?“ ptá se pán v bílý košili. Ticho. „Než vám řeknu něco k tomu, jak tahle technika vznikla, řeknu vám to základní. To nejdůležitější! Jste připraveni?“

„Ano!“ zachvěje se paní ve žlutých šatech.

„Tak pozorně poslouchejte. Ale opravdu — pozorně poslouchejte,“ říká pomalu, „je to to nejdůležitější, co tady dnes zazní. Je to přesně to, co vám může změnit život.“

Všichni tedy mlčíme, napjatě čekáme, chceme změnit svůj život.

„Miluji tě,“ říká pán v bílý košili s pohledem na paní Starostníkovou. „Omlouvám se,“ říká pak a podívá se na Boháčkovou. „Prosím, odpusť mi,“ pokývá hlavou na Boháčka. „Děkuji ti,“ povídá s pohledem upřeným na Madlu, která si pěst povytáhne z ústní dutiny ven.

Následuje opět krátké ticho. Odkašlání. Ošívání. Starostníková se tahá za vole. Paní ve žlutých šatech vypadá tajnosnubně.

„Že na těchto větách není nic divného? Říkáte to přeci skoro každý den, že?“ říká pán v bílý košili.

„To tedy ano!“ praví paní ve žlutých šatech.

„Tyhle čtyři věty, tyhle zdánlivě prachobyčejné věty ale můžou také přispět k čištění našeho podvědomí. Můžete s nimi rozpustit skryté programy, které nás ovládají, které nám brání v naplnění našeho poslání na tomto světě. I v dosažení našich přání. Díky těmto čtyřem větám se můžeme dostat do takzvaného nulového stavu, do stavu, kde neexistuje nic a možné je všechno. V tomto stavu nejsou žádné myšlenky, slova, vzpomínky, žádná přesvědčení. Prostě nic. Je to stav prázdnoty, stav, kterého se snaží lidé dosáhnout různými způsoby už celá staletí, celá tisíciletí.“

Pán v bílý košili se snaží vypadat, že to tady spatra formuluje, ale je znát, že ví moc dobře, co povídá, povídá to asi často. „Víte, co je nulový stav? Ne? Stav čisté lásky, co nemá žádná omezení. My všichni tady máme takovou čočku, skrz niž pozorujeme svět, jenže tahle čočka je plná nánosů. Víte, co tím myslím. Předsudků, iluzí, vzpomínek, zajetých vzorců chování, toho je potřeba se zbavit. Vyčistit to ze sebe. A pokud budeme čistit a čistit, vstoupíme do prostoru, který se dá nazvat světem bez hranic…“ Madla si začne potichu broukat melodii Her bez hranic. „… naleznete svoje vlastní Já, zbavíte se negativní energie a vámi tak můžou proudit jen čisté myšlenky a slova. Takže proč zrovna tyto čtyři věty? Miluji tě. Omlouvám se. Prosím, odpusť mi. Děkuji ti. Protože jsme zaneřádění negativitou a emocionálními bolestmi! Ty v nás vyvolávají nerovnováhu! Nemoci! Jenom procesem pokání, odpouštění a následné proměny se z toho můžeme vymanit. To je Hó oponopono.“

Pán v bílý košili povídá, že skrze slova „Miluji tě“ se propojujeme se stvořitelem, podstatou je milovat vše, i svou nadváhu, i všechny šílený myšlenky, co nás napadaj, řekněme jim prostě „miluju vás, drahé myšlenky, miluju tě, nadváho“. Pán v bílý košili povídá, že slovy „Omlouvám se“ uznáváme, že se do našeho systému dostal nějaký virus, neprosíme stvořitele, aby odpustil nám, ale aby nám pomohl odpustit sobě samým. Pán v bílý košili povídá, že prosíme-li o odpuštění, prosíme zároveň o transmutaci negativní energie ve světlo, prosíme o proměnu našeho podvědomí v prázdnotu, abychom díky tomu objevili svý vlastní já, protože to jde najít jenom v nulovým stavu. Když říkáme, že děkujeme, povídá pán v bílý košili, vyjadřujeme tím stvořiteli svou vděčnost a víru v to, že se vyčistíme. Pán v bílý košili říká, že Hó oponopono není životní koncept mekáče, kde u okýnka hned dostanem hotový jídlo, povídá — stvořitel není sluha. Je třeba čistit, čistit, čistit, vymazávat, nalézt svou vlastní Šangri-lu, čistit, mazat, čistit.

„Není rychlejší ňáký projímadlo?“ nakloní se ke mně Madla.

„Co myslíš, že je Šangri-la,“ říkám jí.

„Zabij mě,“ zašeptá ještě Madla. „Poděkuju ti, fakt.“

Pán v bílý košili říká, že si o tom zazpíváme, že si to totiž zpívají lidi po celým světě, že možná díky tomu pochopíme, jak je to očistnej proces. Paní ve žlutých šatech jde pro futrál s kytarou. Madla si opět pomaličku zasouvá pěst do pusy.

Pán v bílý košili hraje na kytaru a společně s paní ve žlutých šatech zpívají furt dokola ty čtyři věty, než dojde na refrén (hó oponopono, hó oponopono atd.), a povzbudivě vyhledávají oční kontakt s publikem (my), jakože ať se přidáme.

Pozoruju Mršiňany v půlkruhu. Sleduju ty, který mají zavřený oči a usmívají se, sleduju ty, co jim tečou slzy, sleduju ty, co spíš nezaujatě zírají před sebe, sleduju ty, co zpívají bez rozpaků, i ty, co se váhavě přidávaj, sleduju Bartákovou, co si čistí špínu za nehtama. Jenže! V tu chvíli, do havajskýho rytmu písně o milování, odpouštění, omlouvání a děkování, do rytmu písně o hledání smyslu života, do písně, kterou se čistíme, do sokolovny vtrhne terorista. Běží nejdřív k Bartákový a urazí ji ruku mačetou, tu, na který si ňoumala špínu za nehty. Pak běží ke Starostníkový a probodne jí hákem vole. Krev cákne na bílou košili pána v bílý košili, on ale pořád drnká do kytary, jen mu trochu zamrzne úsměv. Dovnitř doběhnou další teroristi, je jich aspoň deset, dva z nich na sobě mají bombu. Na moment se ale zastaví, zaposlouchají, začnou se houpat do rytmu, pobrukují si spolu s pánem v bílý košili a paní ve žlutých šatech. Pak si ale uvědomí svý vlastní já, svůj vlastní smysl života, poděkují svýmu stvořiteli a poručí nám, ať si lehneme na zem. Křičí, mávaj zbraněma, párkrát vystřelí, všichni kňučíme, vyděšeně po sobě vrháme pohledy, bojíme se, že umřeme. Teď a tady. Už se nevrátíme domů. Umřeme tady. Takhle. To. Skončí. A v tuhle chvíli v myšlenkách smlouváme, protože v tuhle chvíli taky víme, na čem doopravdicky záleží. Bartáková ví, že to, na čem záleží, je třeba ruka, doteď ji to nenapadlo. Všichni rázem vědí, co jsou věci důležitý a co jsou věci míň důležitý, všichni si přejou bejt na jiným místě, každej má to konkrétní místo v hlavě, každej má konkrétní lidi na tom konkrétním místě v hlavě. Teroristi pak přetáhnou pána v bílý košili kytarou přes hlavu a vypadnou, nechaj nás naživu, protože jim dojde, že v týhle vesnici jsme nebezpečně blízko nulovýmu stavu.

Takže všichni žijeme, sice nějaký ty posttraumatický šoky a pochcávačky v posteli, ale všichni z toho čerpáme, vlastně až teprve po tomhle zážitku doopravdicky žijeme. Krásnej rok, dva. Milujeme, omlouváme se, prosíme o odpuštění, děkujeme.

A pak po dvou třech letech… pak vyprávíme příběh o tom, jak nás jednou v Mršině přepadli v sokolovně teroristi na kurzu Hó oponopono. Vyprávíme o tom pak už celej život — tu část, co z něj zbyde — spoustě lidem, byl to totiž fakt otřesnej zážitek, povídáme na vánočním večírku se sklenicí sektu. A pak jdem domů, doma na počítači rozesmolenej motivační dopis a rozklikaných dvacet nabídek na jinou práci na jobsech, protože v tý stávající to začíná bejt stereotyp a není kam růst, bezradnej pohled do plný lednice, rozčetovaných pět borců na messengeru, protože všichni můžou bejt ten pravej, ale kterej to je? kterej??, další kolečko od hrnku na stole — kolikrát ti mám říkat, ať si pod to nádobí dáváš tácek!, mačkání špeků na břiše před zrcadlem v koupelně, od zejtřka nežeru!, před ulehnutím odeslat poslední pusinku pusinku a chybis mi a smutnej smajlík a než se zhasne jednu pusinku taky tý, co leží vedle, no a představ si to!, zase zdražili máslo, to snad není pravda!


Tadam.


Místo okna pootevřený dveře do koupelny. Táta stojí před zrcadlem, šplouchá holítkem v napuštěným umyvadle a brouká si přitom Our House od Crosby, Stills and Nash.
Dřív jsem si myslela, že můj táta je sekvoj. Největší na světě. Jako Hyperion, strom, co má skoro 116 metrů. Jenže on se potom, co Madla umřela, začal propadat do země. Jeho kůra zešedla, větve se ohnuly a já už nenašla důstojnej strom v žádným z atlasů, podle kterýho bych svýho tátu mohla pojmenovat.


Malákrabička malákrabička.


Malákrabička, šeptaj kola vlaku, šeptaj jako zákeřný skřeti, chichotaj se při tom, šeptaj, když shlížím z kopce na krchov. Kolem poletuje chmýří.

Sněží topoly a Madlina rakev je tak absurdně malá, že z ní nemůžu spustit pohled. Potichu povídám Adamovi, že se do ní přece nemohla vejít, Adam mi dává prsty na pusu, protože jsem trochu slyšet. Ale mám pravdu, uvnitř je buď polámaná, nebo nějak schoulená. A čím dýl svatoš mluví, tím menší ta dřevěná bedna je, možná v ní Madla nakonec vůbec není! Svatoš trochu zvýší hlas, protože nahoře za kostelem projíždí můj vlak. Otáčím hlavu ke kopci a představuju si, jak sedím uvnitř a uháním pryč, jsem na cestě, ne tady, jsem na cestě, co je cíl, cesta může bejt cíl, se ví, se ví už dlouho, se o tom i zpívá. A když dávají Madlino tělo do díry v zemi, ta dřevěná bedna je už spíš jen taková krabička z klenotnictví, krabička od docela malilinkatýho prstýnku, krabička, jakou byste v klidu sevřeli v jedný dlani a nechali ji zmizet v rukávu. Jako kouzlem. Čáry máry fuč.

Sklepávám si z šatů chmýří.

Malákrabička malákrabička malákrabička, šeptaj kola. Vlak se loudá a drhne. Brodíme se bílou závějí.


Tadam.


Na Madlu myslím furt. Slepý koleje.
Tunel bez konce.
Prázdná stránka v knize.


Húúú-š-š-š.


Občas, když pan Ročestr přinese do obchodu novej kus nábytku, co zrovna dodělal, chvíli u něj ještě stojí a prohlíží si ho z několika úhlů, v jednom se pak zastaví a trochu se po mně ohlídne a myslím, že se chce zeptat, co na to říkám, a možná se chce zeptat, jen aby řeč nestála, než že by ho to doopravdicky zajímalo. Ale zeptal se jen jednou. „Co na to říkáte?“ a vzápětí si uvědomil, že na to neřeknu nic, tak dodal: „Nevypadá zle, ne?“ a já zavrtěla hlavou, že ne, že nevypadá zle, a snad jsem se trochu usmála, když jsem se odvážila jít k tý komodě blíž a pohladit ji po hranách.

„Tys mi dala,“ řekl a pohladil komodu taky. Přejel rukou dlouze a pak plácnul.

Jsem komoda a pan Ročestr mě hladí po zádech. Odshora až dolů.

A pak plácne.

Překvapeně se na mě podívá, když se zahihňám jako idiotská puberťačka a zrudnu jako idiotská puberťačka. Zakroutím hlavou, jako bych ten trapnej moment chtěla vyklepat ušima ven.

Usměje se.

Chtěla bych ho obejmout.

More by Lucie Faulerová

Upřímně, miláčku, je mi to fuk

Marek mě povalí na postel a tváří se mu prožene něco, co ve mně ve spojení s jeho stiskem, vyvolá naprostou ztrátu orientace, jako kdyby naše postel v tu chvíli byla lavina, do který mě zabořil, a já zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Celé to potrvá sotva vteřinu, ten stisk a ten jeho výraz, v dalším okamžiku už mě loví z laviny, a přestože zůstávám v horizontální poloze, je až podezřele naprosto jasné, kde je nahoře a kde dole. A teprve až teď to ke mně doputuje, teď to ke mně dojde, ale stejně jen tak napůl, jen mi to střelí hlavou, jako když někdo rychle rozsvítí, a ještě rychleji zhasne....
Written in CZ by Lucie Faulerová
More in CZ

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Aleksandra Lipczak Themed Text (CZ)

Dvacátý osmý listopad 2020, měsíc poté, co zpolitizovaný polský Ústavní soud postavil potraty mimo zákon. Magda Dropeková, jedna z organizátorek protestů žen v Krakově, na Facebooku napsala: „Celých těch několik let podporování pouličních akcí jsem si byla jistá jedním: nedokážu křičet, skandovat, jsem příliš chaotická na to, abych dobře a logicky mluvila. Proto mi vždycky vyhovovalo zaznamenávání myšlenek, jenže na papír nebo na obrazovku – psaní, komunikace bez hlasu. No a můj hlas, nesnáším svůj hlas. V posledních týdnech křičím jako nikdy, ze samých útrob, z nitra, z bránice, srdce i h...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Aleksandra Lipczak

Poznámky k životu Frances Donnellové

Předmluva V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě. V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky. Nebyl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Cestou domů

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby? Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne. „Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“ „Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“ Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce. „Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli. „Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“ To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen