View Colofon
Original text "Sonia ridică mâna" written in RO by Lavinia Braniște,
Other translations
Mentor

Jiří Našinec

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Sonia se hlásí

Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou po nich děti a oni pak začnou žít nový život, stanou se ještě většími nepřáteli, a noví partneři nemůžou jinak, prostě nemůžou jinak, myslí si Sonia, než že budou ty upomínky minulého života, děti, nenávidět.

Přes to všechno právě stoupá po schodech zaplivaného komunistického paneláku do třetího patra, kde se na pár vteřin zastaví ani ne tak proto, aby po výkonu popadla dech, jako spíš aby našla kuráž zazvonit na zvonek. Na rameni má plátěnou tašku a v ní balení kávy z hypermarketu, kterou nese zbytečně, protože z nepozornosti vzala místo mleté kávy kapsle. Vybírala podle obalu, aby vypadal hezky a neobvykle, vybírala i podle ceny, aby nebyla káva levná, ale nakonec kapsle rozřízne nožem a kávu z nich vysype, aby si ji udělala sama, doma u dědečka. Takže jde vlastně s prázdnou.

Čtvrtá manželka jejího otce vypadá jako učebnicový příklad vdovy.

Sonia čekala, že bude vypadat jinak. Že bude elegantnější, pyšnější, udržovanější.

Žena jménem Anișoara ještě drží smutek a zdá se, že ji sžírá upřímný žal. Pozve ji dovnitř a obě se posadí na pohovku v obývacím pokoji.

Soniu nechala přijít ze zdvořilosti, řekla „ano“ jen na půl úst, když jí tehdy volala kmotra, ale je jasné, že teď nemá energii na žádné diskuse a spíš čeká, že jí Sonia řekne, co chce a proč přišla.

Ani ji ničím nepohostí.

Sonia má tendenci vyjadřovat všechno slovy. Je pro ni důležité moct vyjádřit, co cítí. Ale když vyjádříš slovy věci, které nejsou stvořené k tomu, aby jim člověk dával řád, nebo věci, pro které jazyk prostě a jednoduše nemá zdroje, hrozí, že se všechno zvrhne. Někdy to není tak hrozné, jak to vypadá. Jindy je to zase až směšné. Ale někdy se pak z toho stane něco úplně jiného a člověk se vyděsí nebo se v tom ztratí.

Sonia šla k otci domů, aby zjistila, jak žil. Jak vypadá jeho doma, jak vypadá prostor, kde se probouzel a kam se vracel, aby tam našel útočiště. Ale teď neví, jak to zaobalit do odpovědi na otázku, „proč jsi přišla?“.

Chce vědět, jak to u něj doma voní, stejně jako chtěla vědět, jak to voní v Archivu bezpečnostních složek v době, kdy byla ještě hodně naivní a myslela si, že tam člověk může přímo sám jít a ponořit se do tuny šanonů. Kdy se jí zdálo tak jednoduché cokoliv zjistit. Udělat si na cokoliv názor. Dokud nezjistila, že v Archivu bezpečnostních složek musíte přesně říct, proč jste přišli a co hledáte, podepsat spoustu papírů a pak celé měsíce čekat, až vám dokumenty dovezou. Že musíte prosit o povolení dělat si kopie. Musíte odpřisáhnout, že údaje osobního charakteru, které vám odtajní, budou použity jen a pouze za uvedeným účelem.

Vyhledala pocit dusivé izolace a doufala, že se z toho něco zrodí. Nějaký duševní stav.

Otcův byt je skoro prázdný. Je v něm jenom to nejnutnější.

Ze směsi informací, které získala od maminky, a hlavně od kmotry, Sonia ví, že otec někdy po devětaosmdesátém dostal práci na radnici. Nebo spíš takovou trafiku. Taky zjistila, že několikrát vystřídal stranickou příslušnost a že v jednu chvíli řídil tržnice v malém provinčním městě. Jeho nestálý obraz v Sonině hlavě utrpěl další změny. Proč střídal strany? Opravdu byl takový prospěchář? Teď, když vidí skromně zařízený byt, její zklamání je z nějakého zvláštního důvodu dvojnásobné. Čekala hojnost. Ba dokonce opulentnost. Proč by se člověk jinak kompromitoval ve svobodném světě, když by se slovo svobodný dalo vyložit jako „jiný než dřív“?

Zkusila si představit, jaké diskuse by s otcem vedla před volbami. Bylo to poprvé, kdy takové cvičení prováděla, zkusmou konverzaci s otcem, a první věc, která ji napadla, byla, o čem by asi debatovali v tomhle delikátním období volebních kampaní, kdy se tolik dětí s rodiči hádá. Kdy v tolika rodinách tolika lidem rostou špičáky nenávisti jako nějakým bytostem z temnot, v těch obdobích, kdy jako by se někteří proměňovali ve vlkodlaky. Dokázali by o svých možnostech diskutovat civilizovaně?

Od té doby, co vyrostla, si byla vždycky téměř jistá, že existence otce v jejím životě by změnila její způsob bytí, dodala by jí sílu, odolnost vůči všemožným nepřízním osudu, jako by prostá přítomnost muže v domácnosti vypouštěla do vzduchu nějaký druh testosteronu, ze kterého by mohly libovolně čerpat i ženy, když by potřebovaly být údernější. Matka z ní silnou osobnost vychovat nezvládla, právě naopak, naložila jí na záda i svoje strachy a zranitelnost, vychovala z ní osamocenou a uštvanou ženu. Jediná užitečná věc, kterou je vybavená pro život – tak se to aspoň Sonie zdá – je to, že se vždycky umí schovat, když se jí chce brečet.

Najednou jí ale připadá, že to, co doteď měla za víc než jistý faktor stability, za takovou kotvu, totiž otce, by ji bývalo mohlo hrozně rozhodit. Možná by je to bývalo svedlo na špatnou cestu. Možná že matka jednala správně. Nejenom že od něj odešla, ale taky že udělala všechno pro to, aby je udržela daleko od sebe. Jisté je to, že Sonia nikdy nebude vědět, jaké by to bývalo s ním, a že nejlepší, co může udělat teď, je řídit se podle matky. Vložit v ni veškerou důvěru, kterou jí odmítala dát v době dospívání, protože byla nespokojená sama se sebou, a tak hledala, na koho by svalila vinu a proti komu by se vzbouřila, a našla matku, protože nikoho jiného neznala.

Ať už s ním, nebo bez něj, možná by teď tak jako tak byla úplně stejná, stejně nejistá a zranitelná, neschopná ráznosti, když se jí zdá, že by zrovna bylo potřeba být rozhodná, neschopná větší revolty než rozbití oblíbené vázy. Koneckonců, četla o výzkumech dvojčat, která rozdělili hned po porodu a dali je k adopci do různých rodin a která pak nakonec žila neuvěřitelně podobný život. Studovala stejnou univerzitu nebo se obě třikrát rozvedla.

Když ji viděla, jak tam sedí s rukama na kolenou a nic neříká, promluvila nakonec po drahné chvíli jako první Anișoara.

„Říkala jsem to několikrát i Claudii, když byla tady. Nechal mi v závěti jenom byt. Já bych mu ho taky nechala, kdyby se to stalo naopak, tak jsme podepsali papíry. Nevím, co si Claudia myslela, ten dokument není možné napadnout.“

Sonia nic neříká. Nepřišla tu ženu obviňovat, že jí zůstal byt. Měla by ji zastavit a vysvětlit jí to.

„Miloval vás?“ zeptá se na oplátku.

„Mám tady na tom taky svůj podíl, v první řadě proto, že jsem to s ním vydržela,“ řekne Anișoara a zrak se jí jakoby zakalí.

„Omluvte mě, jestli je ta otázka příliš dotěrná… Jsem zvědavá… jestli byl schopný lásky.“

„Možná miloval ty druhé. Když byl mladší… Možná tvoji maminku…“ Všechny ženy, manželky a dcery, mají pocit, že druhým se od něj dostalo víc lásky, protože odmítaly věřit, že by byl tak bezcitný.

Tak to nakonec je. Někteří lidé jsou bezcitní.

„Můžu se podívat do jeho věcí?“ zeptá se Sonia.

„Proč?“

„Jsem zvědavá… Přišla jsem jenom kvůli tomu, nebojte se. Abych si udělala nějakou představu.“

„Proč jsi přišla teď? Proč jsi ho nevyhledala, dokud ještě žil?“

More by Tereza Prymak

Příchod

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé. Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči. „No, co to je, toh...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Trilogie toulavého pohlaví

Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, pr...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Sraz

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște
More in CZ

Cizí město

Amsterdam byl na prahu podzimu barevný a náladový. Slunce každou chvíli střídal déšť, a to se opakovalo stále dokola jako zdrávasy na růženci. Stála jsem pod mostem a čekala, až jedna z krátkých smrští přestane. Naplánovala jsem si výlet na kole po okolí Amsterdamu. Chtěla jsem vidět ty vyhlášené poldry, vodní kanály křižující sytě zelené louky s dominantami větrných mlýnů, které roztahují svá ramena jako strašáci na poli. Měl to být můj první výlet v novém městě. První zážitek, kterým se nějak odstartuje přátelství mezi mnou a tímto místem. V zemi vyhlášené špičkovou architekturou, kde jsem p...
Written in CZ by Anna Háblová

Příchod

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé. Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči. „No, co to je, toh...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Čistička

Postávala před shlukem stavebních buněk a třela si studené ruce. V dálce nad řekou se mihli dva kormoráni. Po chvíli se začala rozhlížet na všechny strany a kontrolovat esemesku, která jí včera přišla. „Ahoj Petro, akce cisticka zitra v osm. Sraz pred mostem u bunkoviste. A.“ Přečetla si to ještě třikrát, než světlo displeje zhaslo. Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky. Zatímco starší se zvedala nad zem válcovitými nádržemi, které na Google mapách vypadaly jako dokonalé kruhy v obilí vypálené mimozemskou civili...
Written in CZ by Anna Háblová

Upřímně, miláčku, je mi to fuk

Marek mě povalí na postel a tváří se mu prožene něco, co ve mně ve spojení s jeho stiskem, vyvolá naprostou ztrátu orientace, jako kdyby naše postel v tu chvíli byla lavina, do který mě zabořil, a já zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Celé to potrvá sotva vteřinu, ten stisk a ten jeho výraz, v dalším okamžiku už mě loví z laviny, a přestože zůstávám v horizontální poloze, je až podezřele naprosto jasné, kde je nahoře a kde dole. A teprve až teď to ke mně doputuje, teď to ke mně dojde, ale stejně jen tak napůl, jen mi to střelí hlavou, jako když někdo rychle rozsvítí, a ještě rychleji zhasne....
Written in CZ by Lucie Faulerová

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano