Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve.

Casablanca, 1954

Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, i když nikdy neopouští svůj pokoj; ví, že k lidem vedle ní pořád chodí věřitelé, nemá to smysl, protože ten muž není ochotný zaplatit. „Ani kdyby mi napřed z těla vyrvali orgány, a potom mě zavraždili,” slyší ho říkat své ženě, když jsou věřitelé pryč. Když zaslechne takové věci, má pocit, že je článkem v příběhu a tajemství někoho jiného. Naproti ní bydlí jeden velice starý pán, který si každé ráno postaví mezi hrající si děti stoličku, a pak celé odpoledne křičí, že děti ruší jeho klid a že dnešní mládež nemá kouska studu. Představuje si, že se posadí na jeho místo, a pak se podívá svým vlastním oknem dovnitř, nebo fantazíruje o tom, že je dítě, a vymýšlí, jak toho muže co nejlépe potrápit. Teď kluci kopou míč do nohy jeho stoličky, ale mohlo by to jít i lépe. S těmito lidmi už několik týdnů i mluví. V myšlenkách jim vypráví o své rodné vesnici a o cestě, kterou podnikla, se soucitem, chichotáním nebo rozhořčením přikyvuje, když si stěžují na věřitele, na starého, brblajícího muže a na nezdvořilé děti: „Ale jsou to děti! Potřebují prostor na hraní a ve městě už beztak není moc místa. Každičký metr jste zastavěli. Postavte si tu stoličku o pár metrů dál!“ Nebo: „Můžeš mu stoličku ukrást, když vejde dovnitř pro zápalku, aby si zapálil cigaretu!“ Nechce zažívat velké věci, a potom si o nich nemít s kým promluvit, to pak nemá žádný smysl. Dává jim každému jiný hlas a charakteristiky, pokaždé jinou výšku hlasu. Vypráví jim o sobě.

Peklo zná z příběhů z pátečního kázání ve vesnici, je to místo, kde bolest nikdy nepomíjí, kde se to jenom zhorší, když si myslíš, že to nejhorší je pryč, a stejnou bolest má teď mezi nohama. Nejdřív si myslí, že jí hoří končetiny, ale když se podívá, žádný oheň nevidí. Bolest se stahuje dolů. Poprvé po měsících ticha zase ví, jak zní její hlas. Její muž opravdu není pryč déle než

půl dne, během půl druhého dne přijde k její matce, aby jí řekl, že se její dceři daří dobře, ale ta bude ve skutečnosti mrtvá. Kvílí a kvílí, ochraptí jí hlas, pak se jí zadrhne v krku, bolest už z těla nevykřičí. Svět se zamlží a ona na chvíli neví, jakou zaujímá polohu vůči podlaze a stropu. Potom se nad ní objeví postava. Je to sousedka seshora, vyžene děti, přenese ji na koberec, pod hlavu jí strčí polštář, dá vařit vodu, mezitím zavolá z okna, že má někdo přivést Lallu Šerkí. „Lallu Šerkí?“ To je porodní bába. Proč má přivést Lallu Šerkí? Umírá.

Už neví, jak dlouho trvalo, než pochopila život. Žena. Muž. Dítě. Spodní patro dlouhého domu. Všechno je to tak prosté. Bolest pomalu ustupuje. Hlava jí žhne, točí se, je malátná. Během těhotenství ani nenabyla. Miminko se ukrývalo v dětském těle.

Mezi nohama má zase krev. Není to rána, při níž člověk chvíli cítí bolest, místo si zakryje nebo na kůži přitlačí obvaz, takže tam po několika hodinách naroste strup a po několika dnech nová kůže. Tahle bolest je trvalá a bude to tam mít navždy otevřené. Pořád je zakrvácená, i když se myje dvacetkrát denně. Stejně to nepřestává dělat. Dokud se myje, neslyší miminko brečet. Děti sousedů seshora chtějí snídat. Klepou jí na zamčené dveře, ale ona neotvírá. Když miminko přestane brečet, slyší, jak sousedka běží po dřevěných schodech dolů, přes dveře šeptá její jméno. Sousedka seshora jí chce pomoct s jejím prvorozeným, naučit ji, jaké to je: být matka. Ale ona nechává všechno zavřené, nechce nikoho vidět. Je to tu špinavé. Nemůže postavit na čaj v domě, který páchne po hlenu, ztrátě krve a placentě. Lístky máty okamžitě spálí v ohni.

Dusí se v kouři, protože jediné okno a jediné dveře v pokoji zavřela. Sousedka seshora klepe na dveře. Miminko řve. Ona ale nechává všechny okna a dveře zavřené.

Když se město ponoří do spánku, okno co nejtišeji otevře a vystrčí hlavu ven. Světlo hvězd zatím nic nerozptyluje, na obloze vidí vesmírná tělesa. Chtěla by snít o hvězdách, ale v noci sedí na ramenou stříbrného draka, který letí příliš vysoko nad její rodnou vesnicí. Chce ho požádat, aby klesnul a stočil se o něco doprava, aby se mohla podívat dovnitř k mamince, ale neví, jak ze sebe vydat zvuk. Drak letí čím dál výš, až země zmizí. Každých několik hodin se s hrůzou probudí kvůli hluku; když si uvědomí, že je to křičící miminko, zase bezstarostně usne.

Každé dva dny čistí koberce. Drhne hrnce bělidlem, než se pod rzí objeví nová vrstva. Než hrnce houbičkami vydrhne, očistí je. Než použije zeleninu, sedmkrát ji umyje. Než zeleninu vodou umyje, umyje kohoutek ve zdi. Sklenice nikdy neutírá zevnitř, ačkoli kuchyňské utěrky pro jistotu znovu třikrát vyprala; sklenice postaví vzhůru nohama, než z nich vyteče voda a
odplaví nečistoty; když se pak chce ze sklenice napít, nejdřív si k ní přičichne, než utěrkou vysuší jenom vnější stranu. Trvá tak hodiny, než si připraví snídani, a když je hotová se snídaní, může už začít připravovat oběd, a když je s ním konečně hotová, tak večeři. V noci okamžitě usne.

Je uprostřed noci. Pláč na chvíli ustal. To je její šance na trochu čerstvého vzduchu, pomyslí si. V tuhle hodinu už sousedka z horního bytu nepřijde dolů. Vytáhne západku a dveře nejprve pootevře. A ona tam stojí. Celou dobu seděla na schodech. Sousedka zablokuje dveře nohou, aby zabránila tomu, že jí je zabouchne před obličejem. Když se sousedka podívá na dítě v rohu pokoje, jako by i ona sama viděla svoje dítě poprvé, i když ho často přemisťovala, aby pod tělíčkem a v rozích pokoje uklidila. Dělala pak všechno zády k dítěti. Dívala se jenom oknem ven. Hučí jí v uších, protože dítě několik dní v kuse brečelo a teď je zticha.

„Cos to udělala? To jsi ji nikdy nepřebalila? Nikdy sis ji nepřiložila k prsu? Je mrtvá. Je mrtvá.“ Pohlédne dolů a na šatech spatří mokrá místa ve výšce prsů. Sousedka vymrští ruce do vzduchu a střídavě se bije do tváří a do stehen a u toho křičí. Trvá dlouho, než se chytí za hlavu a ve zkříženém sedu se pokusí uklidnit. Potom dá vařit vodu, vezme lavor a smyje z dětského tělíčka všechnu zanedbalost. „Řekni mu, že se narodila mrtvá.“ Zavolá svého muže a uprostřed noci se vydají na hřbitov. Když sousedka a její muž zaplatí dost peněz, nebudou se hrobníci na nic ptát.

Ale zapomněla sousedům říct, že musí holčičku dát do dospěláckého hrobu. Musí se z ní tam dole ještě stát žena. Neví, jaké to tam dole je, ale je to tam lepší než tady. Dřív se dívky pohřbívaly zaživa. Ona ji nejprve nechala zemřít. Teď zemře jen jednou, a ne pořád znovu, když bude opouštět svou vesnici, když bude mávat své mamince, když bude lehávat pod mužem, který je tak starý, že sám páchne smrtí. Rok nebo dva to potrvá, a pak už na to nebude myslet, ale i po roce nebo dvou to zůstane ve všem, co udělá. Když bude jíst palačinky a bude plná, stejně sní ještě jednu za ni, bude svoje budoucí dcery co nejvíc držet doma, bude je nenávidět, protože se jejich život ani trochu nebude podobat tomu, co zažila ona sama. Bude je nenávidět, protože nezemřely na syndrom náhlého úmrtí kojence, nevzaly si muže, kteří už byli šediví, nikdo je nebil, a protože mohly normálně chodit ven. Bude je nenávidět, protože budou mít na starosti jiné věci, platovou nerovnost a obtěžování na ulici, ale to nejsou věci, na které by si člověk měl stěžovat. Že jeden ženský život není jako druhý, zjistí až později. Teď je
skutečnost, že nechala svou dceru zemřít, samozřejmostí. Nevěděla, proč by měla holčičku nechat naživu.

Její muž se vrátí z rodné vesnice se sudy olivového oleje a postaví je do jejich příliš malého pokoje. Pomáhá mu s nošením, protože on má bolavá záda. Každý večer a ráno ze sudů utírá prach, až se lesknou. Přinášejí vůni domova. Už na ní neleží, protože ho to tam dole pálí. Nemluví o tom. Když bolest zase zesílí, uchopí láhev olivového oleje, úplně ji zmačká, jeho obličej vypadá jako obličej ženy, která má popáté porodit a ví, co ji čeká. Když bolest neustupuje, schoulí se jako novorozeně. Kroutí se na zemi ve vylitém olivovém oleji na všechny strany, ale marně: bolest trvá. V tichosti vezme čisté hadry, aby z podlahy uklidila olej, a po zbytek dne se věnuje praní hadrů a koberce, pověsí je, aby uschly, a protože se olej do hadrů a koberce tak vpíjí, všechno druhý den vypere znova. Z jeho bolesti si nic nedělá, ji to taky bolelo a přežila to. Vadí jí jeho přítomnost. Že zůstává déle doma, čím dál méně pracuje. Nedaří se mu udat olej v obchodech v Casablance. Občas jde na záchod. Bouchá do dveří a nezřetelně sténá, slyší ho vzlykat.

Vidí, jak chátrá, jde to velice rychle. Stává se to více mužům jeho věku, ale jeho matka mu pořád dělá nějaké patoky, protože se nechce dívat na to, jak umírá a nemá žádný magický nápoj, který by mu pomohl nebo to zpomalil. Čas je čas. Ani ne za půl roku je mrtvý.

Hned za vesnicí mu udělají místo v zemi. Je potupné vidět, jak málo potřebuje dospělý muž, když zemře, jak málo zbude z lidského života. Jeho mrtvá dcera je pohřbená dvě stě kilometrů severním směrem, aniž se naučila mluvit, on ji nikdy nepozná, ona mu to nepovypráví, nikdy se nenaučila mluvit. To, co se stalo, je zapomenuto, pod zemí to rozežerou červi a vlhkost, během čtyřiceti let se půda rozryje, oba budou prach v zemi, zase se udělá místo pro nové hroby.