View Colofon
Original text "Kalk" written in NL by Lisa Weeda,
Other translations
Mentor

Veronika ter Harmsel Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Usazenina

Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Hele, než se vytvoří taková usazenina na sprchový hlavici, celkem to trvá. Teď když tady napůl na chodbě, napůl přes schody visím se sprchovou hadicí kolem krku, říkám si: kdyby kámoši viděli moji koupelnu, došlo by jim to. Kdyby každej jednou jedinkrát vyšel nahoru, tak jako Emma to odpoledne, podíval se na tu hlavici, otevřel a zavřel kohoutek, kouknul se na skleněnou stěnu potaženou vodním kamenem, všimnul si zbytků mýho v rychlosti oholenýho strniště v umyvadle, tak by mu docvaklo: ten kluk je úplně v hajzlu, musíme ho zachránit. Koupelna mohla rozhodnout, ale hele, samozřejmě existovaly i další nouzový signály: už dlouho jsem vůbec nenosil džíny; už jsem neměl spánky vyholený podle pravítka, žádný pečlivě zastřižený, rovný linky vzadu na krku, ale jenom rozcuchanou vrstvu vlasů, která pomalu mizela pod límcem. Když jsem občas procitnul, většinou poté, co se Emma zastavila sama a pár vtípky mi jasně dala najevo, že vypadám jako vágus a že jsem takovej dřív nebyl, že jsem vždycky vypadal tak hezky, když jsem měl perfektní sestřih, popadnul jsem holicí strojek ze šuplíku v kuchyni – kde jsem ho nechal před pár měsíci, protože donýst ho zpátky do koupelny bylo nad moje síly – a rychlým pohybem jsem se pár milimetrů zbavil. Na to se samozřejmě taky nedalo koukat, ale lepší než nic. Bylo to docela uspokojující, ty občasný trsy vlasů. Teď cejtím, jak mě šimrají dole na krku, pod plastovým okrajem hadice, ale hejbat se pořádně nemůžu. Můžu si pomyslet, že chci zvednout ruku, ale provedení se zdá bejt nemožný.


No nic, řekl bych, že mí kamarádi ty signály prostě radši nevnímali. Z lysin na mým zátylku mohli vyčíst: s naším kámošem to jde z kopce. Spousta z nich si na začátku prostě myslela: určitě je to kvůli tý temný zimě – no jo, tahle zima byla vážně příšerně temná. Čtyři tejdny v kuse vůbec nesvítilo slunce. Bez ustání pršelo. Pomaloučku jsem se vracel, jako každou zimu, zpátky do svýho pubertálního, o deset let mladšího těla a cejtil jsem, jak mě gigantickou silou vcucává černá díra do povědomě hluboký temnoty. Zůstával jsem víc doma, zapomínal jsem zatahovat závěsy, pil jsem málo vody, nesprchoval jsem se tak často, pil jsem čím dál víc kafe, abych se udržel na nohách, už se mi nepodařilo rozchodit topení, protože bych ho musel odvzdušnit, ale nemohl jsem nikde najít ten pitomej klíček a netroufal jsem si poprosit nikoho z kámošů, jestli by mi ho nepůjčili (ani Emmu, protože ta už podle mě pomáhala víc než dost), takže jsem se ploužil po domě zabalenej ve flísový dece jako Eskymák. Venku na ulici lidi chodili jako zombíci a já jsem, co se toho týče, do takovýho obrázku přesně zapadal, jenomže pro mě to nebyla sezónní záležitost, ale standardní stav bytí, ve kterým jsem se nacházel celej rok – s touhle zimou coby vrcholem všech propadů. Tohle tělo, co je tady jako žalostná vrbová větev plácnutý přes první schody, pověšený na hadici od sprchy, která leží natažená přes podestu u koupelny, je to tělo, který už s sebou vláčím léta. Ochablý, prázdný a napjatý panikou, protože už nevím, kde začít.


V určitý chvíli, když už jsem pouzdra na kontaktní čočky neházel do odpaďáku, ale prostě jsem je mrsknul někam na kamennou podlahu v koupelně, mě přepadla myšlenka, že spousta kámošů evidentně přijala to, že jsem pomalu nebyl ničím víc než mdlou, netečnou verzí týpka, se kterým dřív chodili na festivaly a na večírky, kterej maniakálním tempem objednával další rundy, vyprávěl strašně dobrý vtipy, nosil šílený čepice, kradl v hospodě ty nejkrásnější sklenice – možná to bylo tím, že znali někoho, kdo už neexistuje. Když teď přišli na návštěvu, seděl před nima ve svý moderní lenošce nudnej, nezajímavej kluk se zádama jako paragraf a s nedostatkem nadšení a lámal jedno pivo za druhým. Bez šťávy, bez hravosti, málo srandy, hlavně hodně trapnýho ticha a pár špatnejch vtipů z mojí strany, který dávaly znát, že se cejtím prázdnej jako rozervanej měch. Ať jsem vtipkoval, jak jsem chtěl, evidentně to u nikoho nepadlo na úrodnou půdu, vtipy zůstávaly viset ve vzduchu, někde pod stropem, jako komiksový bubliny, který se nikam nehodí. Odhalil jsem, že v tom pocitu trapnosti vyvolaným smutkem nebo možným selháním druhýho se mě už kámoši záhy netroufali na nic ptát. Nebo na to zapomínali, protože mi přiřadili určitej status, kterej už se prostě neměnil. Můj status vypadal takhle: teď je to mnohem lepší než před x lety. Tuhle větu si vzájemně opakovali pořád dokola: „teď je to mnohem lepší než před dvouma rokama“; „teď je to mnohem lepší než před třema rokama“ a tak dále. Pokud neposouváte laťku a tou laťkou je ta nejhlubší temná propast ve vašem životě, tak potom úplně všechno vypadá jako pokrok. To pak cokoliv, co se sice trošku nepovede, ale nevymkne se to z rukou úplně, nepředstavuje žádnej problém.


Když všichni přišli na moje narozeniny, někdy na konci tý zimy ve stylu prázdnýho měchu, chvilku se bavili o vitamínu D v tabletách a o tom, jak jejich polykání v podstatě nedává smysl. Mlčel jsem a pomyslel si: já si ty pilule cpu do pusy každý ráno, už léta, spíš kvůli tomu pocitu než že bych to na sobě nějak cejtil, ale jinak v pohodě. Emma mi řekla, že pokud má člověk pocit, že mu něco pomáhá, nemá s tím přestávat, ať už to vypadá sebedebilnějc. Mohl bych si třeba taky pořídit křečka, povídala jednou, „nebo rybičku, nebo psa, nebyl bys potom tak sám a mohli byste na sebe vzájemně dávat pozor“. Ona byla jediná, kdo dával návrhy a kladl otázky.

„Taky jsme občas unavený,“ pronášeli kámoši, zatímco usrkávali svý pivo a snažili se nedívat na zaprášený poličky v knihovně. Tvrdili, že taky občas tráví několik večerů za sebou natažený na gauči jako vyždímaná žínka a sjíždí televizní seriály. Taky si někdy už postý objednávají jídlo a nemají už žádný čistý spoďáry. Potom se zasmáli a jeden z nich se zadíval na chomáčky vlasů na mým krku, který stály vzpřímeně díky poslední trošce gelu na vlasy slibujícího out of bed look, kterej jsem našel to ráno v nějakým ulepeným kelímku pod postelí.

„To je všechno sice hezký,“ řekl jsem, „ale vy aspoň pořád máte v cajku sprchovou hlavici.“

Když jsem to vyslovil, podívali se všichni překvapeně a zaskočeně zároveň. Chtěl jsem plácnout dlaní do konferenčního stolku a odplivnout si a zaječet, že už taky ani nevím, kde bych začal, ale neudělal jsem to. Akorát by někdo zase spustil o profesionální pomoci nebo o psychiatrovi a na to jsem neměl náladu – už jsem to jednou zkusil, ale ta ženská mi řekla, že si mám každý ráno zkusit nacejtit, „co chci“, a já to každý ráno nevěděl, takže už mi z toho hrabalo. Tak jsem neudělal nic a jako spráskanej pes jsem se podíval do komory, kam jsem, ke svý nelibosti, nechal otevřený dveře. Z množství krabic od pizzy a bas od piva, který tam stály vyrovnaný, se mi najednou udělalo zle, na omdlení a hlava se mi zatočila. Trochu podobnej pocit jako teď, když mám kolem krku tu věc, i když jsem si myslel, že to půjde rychlejc, že mě ta hadice okamžitě odpraví, nebo mi prostě rovnou zlomí vaz, ale to ne. Možná je to tou plastovou hadicí, možná je moc hladká.


Mimochodem, Emma věděla, co myslím s tou hlavicí. Jednou odpoledne se mi objevila přede dveřma a nakráčela přímo nahoru. Tam hlavici sundala z trubky a podívala se na šupinky nažloutlýho vodního kamene, kterej se uhnízdil v měkkým gumovým těsnění. Kroužek po kroužku usazeninu vydloubávala nehtem. Když měla hotovo, otočila kohoutkem a ukázala mi, že voda z hlavice teče normálně. Vypadalo to hrozně jednoduše, když to dělala.

„Tohle ti okamžitě dodá pocit, žes něco fakt udělal, stejně jako drhnutí dveří od sprchy, někdy je to fajn, když je přes ně vidět,“ řekla s úsměvem a hlavici mi podala, abych si ji mohl prohlídnout, „Určitě se teď můžeš pár tejdnů sprchovat, aniž bys to musel dělat. Ucpe se tak jedna nebo dvě dírky, víc ne. To v podstatě vůbec není problém. Normálně si můžeš umejt vlasy, namydlit podpaží a po sprchování stěnu pěkně opláchneš. To je dobrý, ne? Máš jelenici? Tak se do toho hned pustíme.“ To odpoledne jsme vygruntovali celej barák.


Když už po mejch narozeninách všichni stáli venku a já za nima zavřel dveře, udělal jsem to, co vždycky: předstíral jsem, že jdu v domě něco udělat, načež jsem se v obýváku po podlaze připlížil k okennímu parapetu. Co nejtišejc jsem pootevřel okno a poslouchal jsem, co si na ulici povídají.

„Co naděláš, no, některý lidi to takhle mají napořád.“

„Je to jeho život, lidi, my máme dost omezený možnosti, co s tím dělat.“

„Já jsem pokaždý rád, že ještě žije.“

„Možná je takhle naprosto šťastnej! Napadlo vás to někdy? Možná ani nechce žádnou přítelkyni a nechce všechny ty věci, co chceme my, to je přece taky možný, ne? Chci říct, my už taky děláme dost. Možná je to, co děláme, trochu absurdní.“

„No jo, to mi povídej. Je to tak. Víš přece, jak to bylo, ne. Spával v posteli plný vajglů, v pokoji plným vychlastanejch piv. Tohle je vážně skokovej pokrok.“

„Ale jestli to příště bude horší, tak s tím něco uděláme, jo?“

„Dobře, dobře, uděláme to takhle. Domluveno.“

Dřív takový věci říkali taky, ale po mejch posledních narozeninách před pár měsícema jsem se najednou cejtil jinak. Cejtil jsem se jako pouliční pes, na kterýho se lidi s láskou dívají v momentě, kdy je od nich dost daleko, ale ke kterýmu se nechtějí přiblížit, protože mají strach, že je brutálně pokouše. Převrátil jsem se z břicha na záda, chvíli jsem civěl do stropu, vstal jsem a zíral na svý neumytý okna, na kterejch byla ta špína díky světlu pouličních lamp jasně vidět. Pak jsem přešel do kuchyňky a podíval se na prázdný krabice od müsli na lince. Jsem moc unavenej na to, abych někoho pokousal, pomyslel jsem se, vážně moc unavenej. Ale ani takhle přece život nemůže vypadat.


Od tý doby, co u mě byla Emma, jsem si to udržoval. Pokaždý když jsem vyčistil všechny ty jednotlivý dírky, ze kterejch stříká voda – což možná zní jako dost bezvýznamná činnost – cejtil jsem se stejně jako ten večer, kdy jsme spolu vycídili celej dům. Na chvíli jsem byl jinej kluk v jiným těle. Dokonce mě dostala tak daleko, že jsem si natáhnul džíny. Bál jsem se, že už mi nebudou, ale ještě to šlo. Šťastně přihlížela, když jsem jako klaun strkal nohy do nohavic, zapínal zip a knoflík. „Vida,“ řekla potěšeně, „vítej zpátky.“ Sprchová hlavice už mě chvíli tlačí do pravý tváře, takhle zblízka dobře vidím, že se žádná další dírka neucpala.

More by Blanka Juranová

Pes být nechci

UKONČIT SRDCEBOL, naťukám. Musí to hned přestat. Vidím příběhy lidí, nechci žádné příběhy, chci řešení, žádný soucit. TRANSFORMACE, napíšu. Google říká, že transformace se vyskytuje v matematice a v genetice. Vyberu si to druhé, a tím provedu svoji první volbu. Jsem unavená z tohohle těla, které už políbilo příliš mnoho lidí, které už je asi zničené, zacházela jsem s ním bezohledně, příliš nevázaně, pryč s ním a jinak a líp. Genetická transformace. Na obrazovce mi svítí detox. Transformujte se do lepší verze sebe sama. Zavařovací sklenice naplněná oranžovou šťávou tak výrazné barvy, že vypadá ...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen
More in CZ

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Šťastný konec

      Probudil mne déšť. Vetřel se mi do snu tak, že jsem si v prvním okamžiku nebyla jistá, z  jakého je světa. Plavala jsem v nekonečném Pacifiku. Vím, že to byl Pacifik, znám ho z televizních  pořadů. Plavala jsem tyrkysem a křišťálem. Tak to říkají v reportážích, tyrkys a křišťál. Z boků mi  splývaly korálkové šňůrky kterými se zavazují plavky. Znám je z fotografie. Moje první plavky,  dětské. Nebe zatáhlo závěsy, zatímco jsem si upravovala uzel na plavkách. Těžké kapky mi dopadaly  na temeno a do natažených rukou, byly stále hustší a těžší, až voda úplně přikryla celý svět. Voda  mne pohl...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Jasna Dimitrijević

Čistička

Postávala před shlukem stavebních buněk a třela si studené ruce. V dálce nad řekou se mihli dva kormoráni. Po chvíli se začala rozhlížet na všechny strany a kontrolovat esemesku, která jí včera přišla. „Ahoj Petro, akce cisticka zitra v osm. Sraz pred mostem u bunkoviste. A.“ Přečetla si to ještě třikrát, než světlo displeje zhaslo. Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky. Zatímco starší se zvedala nad zem válcovitými nádržemi, které na Google mapách vypadaly jako dokonalé kruhy v obilí vypálené mimozemskou civili...
Written in CZ by Anna Háblová

Sraz

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Nebyla jsem, ale už jsem. Citlivá na každou změnu počasí.

Vítr vál sníh z jedné strany kanálu nejprve do obličeje, a potom, po přechodu na druhou stranu mostu, do zad, což celý proces do určité míry zpříjemňovalo. V tomto směru se krajina vnímala snáz, bez mžourání. Kanál ještě nezamrzl úplně, ale to přijde během pár dní. To je skoro jisté. Nejdřív to vypadalo, že se jedná o optický klam, ale za chvilku se ukázalo, že se jedna labuť snaží probít skrz polozamrzlou plochu, přímo uprostřed kanálu. Napíná se a vytváří si trasu, jeden krok za druhým, pomalu, ale důsledně. Všichni se zastavují, aby scénu pozorovali. Je bolestivé, ale nutné sledovat, jak si...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Marija Pavlović

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes