Ještě 47 nocí

Zubní hygienista mi vyndá háček z úst.

„Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí.

Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku.

„Tohle je z toho váčku.“

Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců.

O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku.

„Proč to dělá?“ ptám se.

„To nevíme,“ odpovídá, „zuby se někdy hýbou.“ Za tři týdny půjde ven.

Ten večer se mi nedaří usnout. Dokážu myslet jenom na ten zub, který se musel pohnout. Už se v mé dásni necítil dobře. Nikdy předtím se nad ní nevztyčil, navždy ve tmě. Možná to bylo tím. I stolička chce něco vidět. Pomyslím na kurýra rozvážejícího jídlo, kterému chyběl zub, jeho úsměv byl srdečný, řada bílých zubů s jedinou dírou. Chci vědět, kde je ten zub teď. Jestli na jeho místo přijde jiný. Možná bych si to měla vygooglovat, to je ideální půlnoční činnost. Lidstvo se nachází v mezifázi, píše se tam. Naše čelist se neustále zmenšuje, protože od průmyslové revoluce jíme čím dál víc průmyslově zpracovaného jídla, ale osmiček se to pořád nedotklo. Ty jsou pořád stejně velké jako před tisíci lety. Zuby moudrosti vůli evoluce nevyslyšely. Pokaždé znovu vyrostly v měkkém kousku chrupavky, kde už pro ně vlastně není místo. Vždycky, když hrozí, že člověk dospěje, objeví se v plné velikosti a neohrabanosti. Kus zubní tkáně z jiné doby.

Ještě 27 nocí

Sedím naproti šatně lékařů v nemocnici. Kolem mě procházejí doktoři v bílých pláštích. Říkám si, jestli bych neměla být nervóznější. Ještě nikdy mi z pusy nemuseli nic odstraňovat. Zatímco se mi vynořují takové myšlenky, klepu patami o sebe. Dveře se otevírají, asi jsem na řadě, vychází doktor s neoholenou bradou. V ruce má malou pilku. Poposednu si dozadu. Při pracovních činnostech na základce jsme používali úplně stejné zákeřné pilky. Moos si s ní uřízl špičku prstu. Nešťastnou náhodou. Možná si ten doktor myslí, jaká to není legrace projít chodbou jednou za čas s takovou věcí v ruce a vyděsit nové pacienty k smrti. Nebo mě tím možná za chvíli vážně rozříznou. Otevírají se jiné dveře.

„Tak pojďte. Chirurg tady bude hned.“

Sestřička rozmáchlým gestem ukáže na lehátko. Přes hlavu mi položí světle zelenou tkaninu, uprostřed je díra na ústa. Umělými vlákny prosvítá světlo z lampy, stejně jako silueta sestry.

„Můžu si ten zub nechat?“

Nemůžu s ní navázat oční kontakt.

„Jistě.“

Už ho vidím ležet na nočním stolku. Možná si ho občas vezmu do ruky, když nebudu moct usnout, prsty přejedu ostré hrany, které byly tak dlouho ukryté a teď se konečně můžou ukázat. Stejně jako se já chci ukázat nebo být ostrá. Nebo přívěsek, můžu si z něj nechat udělat přívěsek na řetízek.

„Ještě jednou to píchne,“ povídá chirurg.

Chodidla zabořím hlouběji do kůže lehátka. Chladná jehla mi znovu zajede do dásně, cítím, jak klouže mezi nervy. Železná chuť smíchaná s chlórem. Bolest vystřeluje až do mozku, drobné elektrické výboje, které vyrážejí tam a zpátky.

Druhá dávka anestetika působí rychleji, už necítím vůbec nic, jenom slyším nelidské křupání, které jako by vycházelo ze všech stran. Trvá to dlouho, už nechci dál pozorovat hýbající se stíny nade mnou. Ta stolička se tady tolik snažila existovat, kořeny zanořila hluboko do mé dásně. Všechno to viklání jí nemůže dělat dobře. Možná by někdo měl zemřít na zub moudrosti, pomyslím si, pak by evoluce pochopila, co všechno je ve hře. Teď rostou pořád znova, protože se dají celkem bez problému vytáhnout. Musím tu myšlenku zahnat, mohla bych to totiž být já, kdo zubu moudrosti podlehne.

Najednou mi sestra k tváři přitlačí studený sáček. Když odstraní kus látky, který jsem měla přes obličej, zubař už je pryč. Měla bych mít v čelisti víc místa, ale všechno se zdá spíš jako převálcované.

„Zub se rozpadnul,“ konstatuje sestřička.

Sama musím dojít k závěru, že domů se mnou tedy jít nemůže. Kousky moudráku leží na světle zeleném nemocničním přehozu. Sestra ho zmuchlá, když si všimne, že se na něj dívám.

„Na shledanou,“ řekne a ani nezvedne oči.

Doufám, že se mýlí.

Ještě 23 nocí

Otok se prvních pět dní může zvětšovat. Už posté čtu letáček, který mi dali. Ruku s ním nechám klesnout a podívám se na sebe do zrcadla. Na pravé straně mám bouli velkou jako pěst, popraskaly na ní malé žilky a přetínají mi tvář jako blesky. Přes celou pravou polovinu obličeje se vytvořila modřina, která na okrajích zežloutla. Vypadá to, jako by mě někdo zmlátil.

Od chvíle, kdy mi chirurg říznul do čelisti, se mi nedaří spát, protože nemůžu ležet na pravém boku. Bolest je příliš řezavá, jako by se mi někdo neustále snažil tu osmičku vytáhnout. Sice už je to dávno pryč, ale stejně to pořád probíhá. Skoro jako by mě ten zub trestal, každou chvíli mi připomíná, co jsem provedla. Každé tři hodiny polykám prášky na bolest, nejdřív dva paracetamoly, potom tu největší pilulku ibuprofenu, kterou prodávají, a pak začnu zase nanovo. Nemusím si na noc ani nastavovat budík, protože bolestí stejně nemůžu spát.

Ještě 22 nocí

Možná se mám přece jenom stát prvním člověkem, který evoluci naučí, že zub moudrosti už není vítán. Musím zemřít, abych zbytek lidstva ušetřila bezesných nocí a promodralých tváří velkých jako krtince. Bolest je příliš velká, příliš přítomná, příliš pulzující. Zub, který se rozpadl a teď leží někde mezi nemocničním odpadem, možná někde na skládce, spolu se všemi dalšími rozpadlými zuby z posledních dní.
Je 4:03 a já volám na pohotovost. Zvedne to žena s prokouřeným hlasem.
„Minulé úterý mi vytrhli osmičku a nevypadá to moc dobře,“ říkám třesoucím se hlasem.
Žena je zticha.
„Mám hrozné bolesti, nemůžu spát, už celé dny, je to strašně nateklé, už nemůžu vůbec nic dělat.“
Když jsem to teď všechno přiznala, přicházejí slzy. Časy, kdy jsem plakala bolestí, už si ani nevybavím. Možná to bylo tehdy, když mě štípla vosa, jak jsem se lekla té bolesti, která nastoupila až o několik okamžiků později.
„Ale zlatíčko,“ povídá mi ona. „Teď tady není žádný zubní chirurg, ale můžu vám dát nějaké tišící léky do pondělí. Tak si přijďte, co nejdřív budete moct. Připravím vám to tady.“
„Ano.“
„Protože takové bolesti byste mít neměla.“
Souhlasně přikyvuji, do očí se mi derou další slzy. A ona to všechno slyší.
„Zvládnete sem dojít?“

Tepláky se mi ve větru třepotají, je chladněji, než jsem si myslela. Zip na bundě si dopnu ještě výš. Dělá mi dobře, že mám cíl. Ignoruji závrať, mojí misí je nemocnice. Tam jsou pro mě připravené čtyři pilulky morfia. Mám na sobě debilní mikinu, kterou jsem jednou dostala od kamaráda. I can’t fuck, stojí na ní. Nenávidím mikiny s nápisy. Zpotila jsem se, na kole, jakmile vlezu dovnitř, rozepnu si bundu, ale úlevu mi to nepřinese.
„Určitě to není tak hrozný,“ řekne mi vrátný a zašklebí se na mě. Rychle se zase zapnu. Za pultíkem v čekárně stojí žena, přisune mi léky, aniž by mě legitimovala.
„Dobrou noc,“ připojí k tomu.
První tabletku spolknu až v posteli. Dívám se na Sex ve městě, abych si neuvědomovala ten přechod, ale stejně se to stane. Všechno kolem mě se zamlží. Téměř okamžitě se ocitám v rauši, který mě nutí ke spánku. Ve snu sedím v krabici, rukama co nejsilněji tlačím nahoru, ale víko se ne a ne pohnout. Takhle prospím celých osm hodin. Ve tři odpoledne mě probudí palčivá bolest. Ze všeho nejdřív se na sebe podívám do zrcadla. Tvář mi narostla ještě víc, pusu můžu otevřít jenom na pár milimetrů. Nejenom zub moudrosti je přežitkem ze stovky let vzdálené minulosti, celé moje tělo na sebe bere středověkou podobu. Posílám kamarádům selfie, smějí se a žádají si další fotky.
Všechny osmičky, které mi v puse zbývají, můžou zůstat na svém místě, říkám si, možná jsem ještě trochu sjetá po tom morfinu. Jste nepřizpůsobivá stvoření, kterým chci dát prostor. Pokud to bude třeba, prodloužím si čelist. Ještě nevím jak. Jeden můj kamarád si jednou koupil páčidlo, protože pořád ztrácel klíče od kola. S tím bych možná mohla pracovat. Evoluce se poučí jenom z krutých činů. Ne z několika tabletek morfinu a nemotorného zubního chirurga.

Ještě 21 nocí

O půl deváté ráno smím jít na polikliniku. Můj doktor má volno. Nějaký jiný muž mi silně tlačí na tvář, zase mám slzy v očích a tentokrát i hrudkovitou tekutinu v puse. Asistent mi pod ústy přidržuje kartonovou misku, kam můžu plivat. Nepřestává tlačit palci na mou tvář, dokonce i přes poslední morfinovou pilulku cítím vystřelovat bolest. Z pusy mi dál vychází nahnědlá břečka. Už si netroufám podívat se do té misky, která se zdá být těžší. Ordinaci opouštím s receptem na antibiotika a instrukcemi, jak si hnis z tváře vymačkat sama. Nikdy předtím jsem nestála tak nejistě. Snídani jsem do sebe nedostala, nevešla by se do té štěrbinky, kterou se moje pusa stala. V lékárně omdlím.

Tomu zubu se po mně stýská. Na to nemyslím, když ležím na zemi. Když omdlíte, nemyslíte na nic, máte vygumováno. Když přijdu k sobě, nemám tušení, jak dlouho jsem byla mimo. Mohlo to být pár vteřin, nebo hodin, možná dokonce měsíců. Smrt si představuji jako omdlení. Když přijdu k sobě, vznáší se nade mnou pětice hlav. Všechny s tím samým ustaraným pohledem.

Tomu zubu se po mně stýská, pomyslím si, když zase ležím ve své posteli. Spolkla jsem první tabletku antibiotik. Každou půlhodinu si z tváře vymačkávám hnis. Tekutina mi tenkým pramínkem vytéká do pusy z prostoru mezi zubem a dásní. Co nejrychleji ji vyplivuji do kelímku na nočním stolku. Hodiny pomalu ubíhají. Lidi na Instagramu natáčejí tour po pěti restauracích, fotí si jídlo na kartonových talířích. Kartonové tácky ze stejného materiálu jako plivátko v nemocnici. Jiní si fotí selfie se svými dětmi, někdy jim dají do ruky sklenici piva. Chci to všechno vidět.
„Nic dalšího tu už není,“ říká Instagram.
Na Twitteru jsou všichni rozhořčení. Nebo sami neříkají nic, ale něco retweetnou a připíšou k tomu „Tohle!“.

Ještě 7 nocí

Když se ptám kamaráda, kdy ta bolest skončí, odpovídá, že si to neuvědomím, že prostě vyjdu z domu a najednou mi dojde, že je bolest pryč. Že už mě pár hodin vůbec netrápí, aniž bych si toho všimla. Na to se upnu. Už zase jím chipsy, i když se pořád bojím, že mi něco uvízne v díře vzadu v puse. Po každém jídle, včetně svačinek, si do místa, kde jsem původně měla moudrák, umístím injekční stříkačku. Do díry stříknu vodu a udržuji ji tak čistou. Přikázal mi to asistent zubaře.

Den po poslední noci

Kamarád měl pravdu. Bolest je pryč. Najednou už ji necítím. Stříkačku už do otvoru nedostanu, dáseň srostla. V zrcadle vidím, že se tam vytvořila ploška, světle růžová a zdravá. Mám teď náhrobek v místě, kde si původně hověl zub moudrosti. Pozůstatek z doby kamenné, který bych raději dál nosila s sebou.