View Colofon
Original text "Platvis" written in NL by Nikki Dekker,
Other translations
Mentor

Veronika ter Harmsel Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Platýs

Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu.

Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo.

Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě.

Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždicemi.

Kdy jsem to zjistila? Vždycky jsem to věděla a stále ještě to nevím. V mých vzpomínkách se všechno děje zároveň. Vidím sama sebe jako sbírku polaroidů vyskládaných v řadě na lednici. Vteřiny, během nichž cvakla spoušť, připomínají celý příběh v několika obrazech: támhle mi sedí na klíně, támhle jdu chodbou, támhle stojím na kraji tanečního parketu, když mi bývalá spolužačka povídá, že je lesbička a já říkám: „Já asi trochu taky.“

V zadržování dechu jsem byla vždycky dobrá.

&

Zadní dveře jsou otevřené a občas jimi dovnitř lehce foukne. Sedím na hypermoderním kancelářském křesle, které si táta zrovna koupil, za hypermoderním počítačem, který máme už rok: malá bílá kulička se stojanem a na něm velká obrazovka. Psací stůl je tak široký, že moje zkřížené nohy můžou pohodlně ležet vedle počítače. Je prázdný, až na krabičku sirek. Moje lýtka, kluzká od potu, po sobě kloužou.

Píše se rok 2003.

„Non c’è, non c’è vita per me.“

Sirky zapaluju jednu po druhé, dívám se, jak se každý plamínek blíží ke konečkům prstů, a pak ho sfouknu.

Čekám na řešení problému, o němž jsem netušila, že ho mám.

„Senza risposte ai miei perché adesso cosa mi resta di te.“

Ještě mi není ani patnáct a už jsem nostalgická, poslouchám písničku, které nerozumím, a vidím se jako dítě sedět na zadním sedadle volkswagenu: hlavu mám opřenou o okénko, pouliční lampy přetínají nebe. Bubny a vokály v pozadí zní tak sebevědomě.

Takhle trávím léto: pouštím si tátova cédéčka a hraju bezplatnou online hru, ve které musím nechat vybuchovat barevné kuličky tak, že na ně střílím kuličky stejné barvy. Není to hra, ve které můžete vyhrát nebo prohrát. Jede to prostě dál. Každá exploze funguje jako povzbuzení. Střelím ještě jednou. Broukám si s nahrávkou. Vezmu novou sirku. Otevřu okno chatu MSN, kde se objevují a zase mizí jména mých kamarádů ověnčená emotikony růží a duhy. Non c’e non c’e. Jitske je online. Jitske je offline. Thijmen je online. Anne je online.

„Ty ses líbala s Lisanne? Fakt?“

„Ne,“ odepíšu.

„Ona tvrdí, že jo.“

&

Během několika minut dokáže platýs přesně napodobit barvu svého okolí. Jeho oči, obě umístěné na horní straně placatého těla, se na stopkách rozhlížejí kolem sebe a mozek posílá signály barevným buňkám v těle, které se na základě této informace zcela naplní pigmentem, nebo jej naopak úplně vypustí. Dokud nezačne plavat, je platýse téměř nemožné na mořském dně spatřit. Uvidíte ho, až když se pohne.

&

Vybereme si rodinu, postavíme dům a starší sestře dáme do zahrady bazén. Když se do něj vnoří, její barbínovská ňadra se dotknou hladiny a ona uplave jedno tempo, hru pozastavíme a odstraníme schůdky. Dívám se na postavičku se zdvihnutýma rukama, velkými vykřičníky nad hlavou, rozčílenou, vyděšenou, za chvilku konečně nehybnou.

The Sims je zkráceně The Simulated. Zdánliví, uměle vytvoření lidé. Nejsou skuteční. Celá generace vyrostla na mučení a zabíjení svých alter eg. Nejvynalézavější a hojně používané metody se probírají na fórech. Vyvoláváme hádky, zapalujeme dům, pořídíme si třiadvacet psů a zamkneme otce v ložnici, všechno v rámci přípravy na dospělý život. Už je za dveřmi. Stávají se z nás lidé. Nebo to v každém případě aspoň nesmírně přesvědčivě předstíráme.

&

Zmuchlaný papírek na rohožce: už nejsme kamarádky. Holky spolu mluví o tom, co řekly jiné holky. Už na základní škole jsme chodily od jednoho domu k druhému, do schránky jsme házely papírky, kde stálo, kdo je podle koho blbec. Někdy jdete taky, někdy tahle podlá slova sami napíšete. Kamarádství je řetízek, který si některá rána můžete vzít a jiné dny jej necháte ležet na skříňce.

Anne povídá: „Ptala jsem se jí, s kolika lidma se líbala, a ona řekla, že se třema: S Jordym, Basem a s tebou.“

Nebo to možná přijde později. Možná prostě sedím u počítače, nezáživná výtahová muzika z The Sims zní z reproduktorů. Zařizuju dům pro Tonyho, který nosí zlatý řetízek a je stydlivý. Do kuchyně mu dám pinball.

Můj brácha přijde domů. Jeho taška na fotbal je cítit posečeným trávníkem, puberťáckým deodorantem a starým potem. Položí ji vedle mě.

„Kluci v týmu říkali, že jsi lesba.“

Zamračím se na něj.

„Co to je zase za kravinu,“ řeknu.

&

Platýsi se rodí jako všechny ostatní ryby: oválný trup se dvěma ploutvemi a ocáskem, pusa vepředu na hlavě, na každé straně oko. Když se dostanou do puberty, jejich oči změní pozici. Kosti se posouvají, aby zploštily tělo, a levé oko se mezitím přemisťuje na pravou stranu. Za pár dní se platýsovi zbarví kůže: spodní část bíle, horní část pískově, zrnitě, aby perfektně splynul s okolím. Leží na dně moře, nerozeznatelný od písku. Jeho oči jsou dva černé kamínky, které teď všechno vidí jinak.

&

Pokládám zápalky do řady, zčernalé a nepoužité hlavičky na střídačku. Moje nohy se kývou na desce stolu, prsty bubnuju na dřevo, abych nemusela ťukat do klávesnice. „Co jsem teda měla dělat?“

Mohla ses zamračit. Odvolat se na svoje právo na soukromí. Mohla sis vymyslet někoho jiného. Mohlas zavřít chat a říct, že vypadnul internet. Mohli vejít tvoji rodiče. Mohla sis jít dělat domácí úkol. Mohlas odmítnout odpovědět. Mohlas říct „se dvěma lidma“. Mohlas tu část sebe sama potlačit, zakázat jí mluvit, mohlas zatnout sama sobě tipec. Pěstí. Ne, mohlas říct, tohle se neděje. Ne, mohla sis říct, ty neexistuješ. Mohlas zatnout čelisti a usmát se.

&

Televize BBC v mořském akváriu postavila repliku obývacího pokoje: černobílé dlaždice, pruhovaná tapeta a vzorovaná lenoška. Je to výzva pro sépii: mistryni v maskování, která dokáže změnit nejenom barvu, ale i strukturu. Svoje bouličky a ploutve vypne, když si to okolí žádá, a pak se podobá trsu řas, kusu korálu, písečnému dnu nebo skále se sasankami. Sépie si lehne na zem, promění se na černobílou a zkouší si různé vzory: zebrovaný koberec nebo bílý čtverec na zádech. Hledá dál a vidí, že nejjednodušší to bude mít s lenoškou. Její vrchní část se změní na kytičkovaný vzor.

Tohle cvičení není nevinné. Sépie se proměňuje, aby mohla zaútočit. Neviditelně klouže po mořském dně a fouká do písku. Svými rychlými chapadly loví malá zvířata, která to vyděsí. Ta pak mizí v jejích ústech ve tvaru zobáku.

&

Když procházím velkou halou, nacpaný modrý batoh Kipling přes rameno, jeden po druhém za mnou chodí: jestli je to pravda, jestli fakt, že slyšeli, jestli jsem možná – a já je všechny utnu. Povídám jim, co se stalo: jak mě začala líbat, z ničeho nic, dokonce se mě tam dole pokoušela dotýkat rukou, což bylo to poslední, co bych chtěla. Že jsem to nikomu neřekla, protože jsem nechtěla, aby ji šikanovali, ale že teď přesto musím uvést věci na pravou míru. Jediná lesba na škole je ona. Já jsem se o to neprosila.

Není to tak, že bych byla nějaká hvězda, ale mám víc kamarádů než Lisanne, a do polední pauzy už všichni příběh znají. Z automatu si vytáhnu KitKat Chunky, svačinu z domova hodím do koše, a ještě jednou historku zopakuju. Dokud se publikum zajímá, vedu svůj monolog.

„Nechci bejt hnusná,“ povídám, „podle mě na tom není nic špatnýho, když je někdo lesba, a taky jí nezazlívám, že se mě pokusila sbalit. Ale když pak všude vytrubuje, že to bylo oboustranný, to prostě není pravda.“

&

Stud je větší a záludnější, než jsem si představovala. Nevyjadřuje se sklopenýma očima a rudými tvářemi nebo koktáním, ale neuváženými formulacemi – „mrzí mě, jestli máš pocit, že“ – a pavučinou příběhů, která je drží pohromadě. Stydím se za to, co se s Lisanne stalo, a stydím se za to, co jsem Lisanne provedla, a stydím se, že mě to nechala udělat, a stydím se za to, kým jsem se stala a co jsem udělala z Lisanne.

Za půl roku přijde do školy s náplastmi na zápěstích. Šepot, v pláštěnkách šustící krky, které se promptně otáčejí a potom smích, když ji někdo zastaví na chodbě, náplast strhne a všichni vidí, že pod ní nic není. Neporušená bílá kůže.

A já si pořád ještě vybavuju, jak jemná byla na mém břichu.

&

Každá vzpomínka se odehrává ve velké hale školní budovy, která už nestojí. O té hale se mi zdá. Zelenožluté kachličky na zdech. Nemusím psát žádné písemky, už nemusím ovládat žádné učivo. Nepatřím sem. Proč tam tedy jsem? Dívám se na rozvrh a nevím, kam mám jít. Hala je kamenná, každý zvuk způsobuje ozvěnu. Kachličky, věšáky, místo, kde se sbíhají čtyři chodby, aby z každého směru mohl přijít divák. Někdo, kdo projde kolem, a přitom se na mě podívá a řekne: byla to první holka, která tě políbila, a tys z ní udělala lhářku.

Ohlížím se v čase a vidím se rozpadat se na malé kapičky. Stoupají vzhůru a začínají se točit kolem dokola a já se pohybuju svou pamětí, přes zelené linoleum v tělocvičně, kde jsou namalované čáry na fotbal, basketbal, volejbal, badminton a pozemní hokej, ale čáry, mezi které mají padat malé děti, zůstávají neviditelné. Cítím mokvavé odřeniny z vybíjené a začínám se točit tak rychle, že magnetizuju, stejně jako Země. Přitahuju k sobě celou historii a svět se stahuje zpět, to se tě netýká, to jde mimo tebe, ale všechno se ztratí v mých ústech, která dokola opakují tu samou větu: „Podle mě na tom není nic špatnýho, když je někdo lesba.“ Zvedám ruce a rozděluju moře a koukám: leží tam platýs lapající po dechu.

More by Blanka Juranová

Pes být nechci

UKONČIT SRDCEBOL, naťukám. Musí to hned přestat. Vidím příběhy lidí, nechci žádné příběhy, chci řešení, žádný soucit. TRANSFORMACE, napíšu. Google říká, že transformace se vyskytuje v matematice a v genetice. Vyberu si to druhé, a tím provedu svoji první volbu. Jsem unavená z tohohle těla, které už políbilo příliš mnoho lidí, které už je asi zničené, zacházela jsem s ním bezohledně, příliš nevázaně, pryč s ním a jinak a líp. Genetická transformace. Na obrazovce mi svítí detox. Transformujte se do lepší verze sebe sama. Zavařovací sklenice naplněná oranžovou šťávou tak výrazné barvy, že vypadá ...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Usazenina

Hele, než se vytvoří taková usazenina na sprchový hlavici, celkem to trvá. Teď když tady napůl na chodbě, napůl přes schody visím se sprchovou hadicí kolem krku, říkám si: kdyby kámoši viděli moji koupelnu, došlo by jim to. Kdyby každej jednou jedinkrát vyšel nahoru, tak jako Emma to odpoledne, podíval se na tu hlavici, otevřel a zavřel kohoutek, kouknul se na skleněnou stěnu potaženou vodním kamenem, všimnul si zbytků mýho v rychlosti oholenýho strniště v umyvadle, tak by mu docvaklo: ten kluk je úplně v hajzlu, musíme ho zachránit. Koupelna mohla rozhodnout, ale hele, samozřejmě existovaly i...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen
More in CZ

Ostrov

Dodnes nevím, co jsem vlastně na ostrovech hledala. Vím jen, co jsem nechala za sebou. Zemi, která mi dala pas. Ženu, která mi dala život. Věci, které si člověk mohl koupit za peníze. Svět, který jsem nedokázala změnit. Voda v moři byla teplá. Vlny po večerech zářily světélkujícím planktonem. Po letech na cestách se mi pletly přístavy v palmových hájích, ve kterých jsem nastupovala na další lodě. Pletly se mi názvy ostrovů, které začínaly na koh a nusa. Pletly se mi tmavé oči a barevné šaty jiných pasažérů. Cestou jsem ale občas potkávala osoby, které hledaly – stejně jako já. Příliš jsme sp...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Urszula Jabłońska

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Sbírání sil k útěku

(...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. H...
Written in CZ by Ondrej Macl

Poznámky k životu Frances Donnellové

Předmluva V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě. V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky. Nebyl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Uenské pandy

Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů. Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Dům v Haifě

12. srpna   „Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“   Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z ...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman