View Colofon
Original text "Een lichaam opzetten" written in NL by Nikki Dekker,
Other translations
Mentor

Veronika ter Harmsel Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Jak vycpat tělo

Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím.

Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vlastně hřeje až moc, a já vidím své prsty tohle psát, ale kdo říká, že jsou to moje prsty? Když se teď na svoje ruce dívám, zdají se být od těla příliš daleko. Odhaduju tak metr a půl. Tak dlouhé ruce ale nemám. Pravou rukou se dotknu obočí. Podařilo se. Půl druhého metru, pokud ne víc, překonáno jen tak. Copak mám ruku z gumy? A zatímco mi tyhle věci běží hlavou, jiná moje část to zpovzdálí pozoruje a povídá: „No, tak teď už ses vážně nadobro zbláznila, nebo snad ne?“

Rozhlédni se kolem, a ještě jednou mi řekni, že se jedná o chemickou nerovnováhu v mém mozku. Podívej se na kapradiny, které se už v několikáté vlně veder kroutí a zbarvují dohněda; na čmeláky otrávené insekticidy, které i po čtyřiceti letech zůstávají v půdě; na kuřata, která necháváme po fabrice jezdit hlavou dolů na drátě jako někde na pouti; na lidi v bílých oblecích, kteří jim rutinně podřezávají krky; na ty, co se schovávají ve sklepích, když slyší rakety, na ty, kteří vycházejí do ulic s cedulemi vyřezanými ze starých krabic: pamatujte, že nasazují tanky, vrtulníky, vojáky a zbraně – ne proti drogové mafii, ale proti vlastním lidem; na tu, která křičí: „To je moje dcera! Moje dcera!“ na těžkooděnce procházejícího dál, jako by nic neslyšel.

Najednou mi notebook na břiše zabzučí. Od státního převratu v Myanmaru před třemi měsíci už tamní armáda zavraždila víc než sedm set občanů. Od počátku protestů v Kolumbii policisti během dvou týdnů zabili třicet sedm demonstrantů. Je 9. května 2021. V Izraeli slaví Den Jeruzaléma, což znamená, že na ulici vykřikují protiarabská hesla a vtrhnou do mešity. „Dnes bylo krásně,“ říká starosta Lampedusy, kam za jediný den dorazilo víc než čtrnáct tisíc migrantů. Ti všichni skrz obrazovku vcházejí do mého obýváku. Už nezbývá žádná židle. Vzdálenost mezi tím, co vím a čeho se můžu dotknout, je příliš velká.


Jako puberťačka jsem žila v pastelových kalhotách z polyesteru: světle zelených, světle modrých, světle růžových. V momentě, kdy jsem začala menstruovat, bylo důležité neztrácet hlavu. Co ze mě udělalo ženu, je tajemství. Jakmile vyjde najevo, stane se ze mě příšera. Při přehrabování v koupelnových skříňkách jsem narazila na balíček máminých tamponů, velikost Super. Tohle je to pravé. Ne ty moje infantilní Mini s květovaným vzorem na plastovém obalu.

„Ty nejsou pro tebe,“ řekla máma. „Ty jsou pro dospělé ženy, které už měly děti.“

Nechápala, že v sobě mám něco nechutného, co stůj co stůj potřebuju skrýt. Začala jsem ty Supery krást, vždycky po jednom, a šetřila jsem si je na důležité chvíle: tělocvik, letní tábor, plavání s kamarádkami na koupališti. Myslím, že si toho nevšimla. Až jsem jednou večer seděla na záchodě, do kalhotek nalepila vložku a zatáhla za šňůrku. Nic se nestalo. Škubla jsem ještě jednou. Ani se nehnul. Něco ve mně se zablokovalo a nechtělo se to uvolnit.

Máma na dlaždičkové podlaze rozprostřela ručník. Lehla jsem si na záda, chodidla na zemi a pokrčená kolena široce roztažená. Ležela jsem tam stejně jako ona před čtrnácti lety, když se někdo jiný díval mezi její nohy a kontroloval, jestli už je vidět moje hlavička. Teď na studených šedivých dlaždičkách spočívalo moje temeno. Máma uchopila moji kůži, opatrně zatlačila na stranu a nahoru, ale nic.

O pár minut později už jsem na sedadle spolujezdce oblečená do širokých tepláků jela vstříc nemocnici. Na každém retardéru jsem zakňučela bolestí. V čekárně na pohotovosti jsem si dala nohy přes sebe. Nikdo nesmí vidět, co se ve mně odehrává. Listovala jsem si ohmatanými ženskými časopisy. Diety, oblečení, popoví muzikanti, sexuální polohy.

„Slečno?“

Doktor byl mladý, pěkný a převelice citlivý k delikátní situaci, ve které jsem se nacházela. Až moc citlivý.

„Musíte mi říct, kdybyste byla radši, aby přišla paní doktorka,“ řekl. „Víte jistě, že jste na to připravená? Bolí to? Neměli bychom si dát pauzu?“

Chtěla jsem jenom, aby ze mě tu věc vytáhl. Někdy mi to tak pořád připadá. Že je ve mně něco, co musí ven.


„Včera, s El Gordem ve fitku, se mi zas vrátil ten pocit,“ povídá J Balvin. Kvůli natáčení dokumentu je reggaetonovému umělci celý týden v patách štáb. „A já si pomyslel: krucinál, už zase tenhle shit. Jako bys tam ani nebyl. Vůbec nejseš ve svý kůži. Navenek je všechno v pohodě, ale v tvý hlavě ne. Proč sakra cejtím tenhle humus?“

Otevřeně mluví o svém mládí, svých démonech a naprostém nezájmu o politiku.

„Nejsem pravičák, nejsem levičák, jdu rovně dopředu,“ parafrázuje bezděky jednu nechvalně proslulou nizozemskou političku. Politika ho nezajímá, opakuje. Jako by ta bolest sama od sebe vznikala v jeho hlavě a on ji nevdechoval, když vyjde na ulici, kde je dlažba ještě vlhká po zásahu vodních děl a ve vzduchu visí pot demonstrantů.

„Esquina a esquina, de ahí nos vamos / el mundo es grande, pero lo tengo en mis manos,“ říká J Balvin. Zesílím hlasitost natolik, že nic jiného neslyším, zavřu oči a zmítám zadkem zepředu dozadu. V polovině dne, když mi přes oči padne šedivá deka a v hrudníku mě začnou škrábat blešky, existuje jenom jediný způsob, jak se přes to dostat: dembow. Takové to bum-ča-bum-ča, podle kterého poznáte reggaeton. Tenhle rytmus přišel z Afriky do Panamy a Portorika, prostřednictvím zotročených lidí a migrantů, a teď na něm muži s lehce zbarvenou kůží jako J Balvin vydělávají miliony. Nesmíte o tom moc dlouho přemýšlet; je to bludiště mocenských vztahů, ze kterého se nelze dostat. Než se rozkoukáte, už z něj nemůžete ven.

Je to jako chřipka: dokud jste zdraví, nedokážete si skoro představit, jaké to je, být nemocný, ale jakmile vás to skolí, je vám na zvracení a s vysokou horečkou ležíte v posteli a nemůžete pohnout ani jediným svalem, pomyslíte si: sakra, no jo. Pak si zas nedokážete vzpomenout, jaké to je, bolestí netrpět. Deprese bývá popisována jako mlha, jako přeháňka, jako pocit, který na vás padne a zastíní všechny ostatní emoce. Ano, černá díra. Ano, prázdno. Jako byste byli pohřbení, leželi ve vlhkém chladu a čekali, než posbíráte síly, abyste se skrz trávník vyhrabali nahoru.

V ruce držím hrneček s kávou z automatu a sedím v učebně u stolu v druhé řadě. Vedle mě leží černé pouzdro zapnuté na zip. Přede mnou, na rozložených novinách, mrtvý krtek. Jeho hrabavé tlapky lekle spočívají na článku o Evropské bance.

Ozve se bzučák.

„Dobrá,“ pronese pan Wolf, „Začneme tím, že si všichni rovnou vytáhnete skalpel a opatrně říznete od místečka pod hrdlem přes hrudník až úplně dolů ke konečníku. Pozor: musíte trochu zatlačit, kůže je tuhá, ale když budete tlačit moc, rozříznete břicho, zasáhnete střeva a ten sajrajt vyteče ven.“

Přes latexové rukavice cítím, jak je zvířátko studené, pod měkkou srstí. Chci do ní zabořit obličej, jako to dělám svým kočkám. S každými pár centimetry, které se skalpelem urazím, musím do rány vsypat piliny. Nasávají vlhkost; krev a sliz.

Zatlačím příliš, samozřejmě. Probořím se pobřišnicí a vnitřnosti vyhřeznou tenkou škvírkou ven. Žádný problém, musím prostě pižlat dál. Dostat ho z jeho kabátku. Tlapky odstřihnout z kyčlí, pomocí nůžek. Kosti vydávají zvuk jako stahovací páska: jsou pevné, nerozbitné, dokud najednou nepovolí. Když dojdu k lebce, musím si znova vzít nůžky, abych kůži opatrně odstřihla kolem očí. Mozek vydloubnu pinzetou. Upřeně se zahledím na stropního podhledu, snažím se dýchat klidně. Nemůžu se dívat na tu světle růžovou břečku, která vytéká zezadu.

Odpoledne učebnu opanuje zápach. Není to hniloba, není to maso. Má v sobě takovou sterilitu s nádechem staré bolesti. Takhle je cítit smrt, pomyslím si, vezmu oddělenou kůži z misky s chemikáliemi a obrátím ji naruby. Posadím se na stoličku ke škrabadlu, nohou stlačím pedál a krtkův vnitřek přidržím u zběsile se otáčejícího kola s kartáčem.

„Výborně,“ říká pan Wolf. „Dejte pozor, abyste odstranila všechno maso, i v těch nejmenších záhybech. Podívejte, tady na tlapce, ano, přesně.“


Pár týdnů po té noci na pohotovosti jsem jela zpátky do nemocnice. Byla jsem objednaná ke gynekologovi. Měla jsem příliš pevnou panenskou blánu. Museli ji nastřihnout, jinak mi bude dělat problémy. Bolelo to jenom trochu. Po zákroku jsem si mohla vybrat odměnu v hračkářství. Zvolila jsem malý červený větrný mlýn, který jsem si vystavila na parapet u otevřeného okna. Celé roky jsem lidem vyprávěla, že jsem o panenství přišla v nemocnici, s nůžkami. Takhle jednoduše, smála jsem se. Nemusela jsem si vybírat toho pravého, který by mě směl protrhnout, už se stalo. Klinicky a čistě.

Stejně jako spousta jiných umělců se J Balvin rozdvojil. Na jedné straně světová hvězda, úspěšný umělec, obklopený ženami, v nejdražším oblečení, na motorkách a v motorových člunech – a na druhé straně stojí José, chmurný muž, který někdy celé dny nevyleze z postele. Moc toho společného nemají. Jejich hlas zní stejně a obývají stejné tělo. A stejnou hlavu.


Není zdaleka tak snadné něco zabít tak, aby to mrtvé zůstalo. Sotva se otočíte, objeví se červi, začne to hnít, roste to a opět dýchá. Krtek musí vypadat tak, jako by zrovna vylezl ze své hromádky, ale musí být čistý jako plastová panna. Potřebuje nové vnitřnosti, z dřevité vlny a železného drátu. Tužkou si obkreslíte jeho obrys, kvůli správným rozměrům. Železný drát s jílem vmáčknete do lebky a pak ho obtočíte kolem šablony. Kůži přes to natáhnete jako těsný povlak na polštář. Díru zašijete dentální nití. Když je zvíře kompletně vycpané, zajistíte volné části kolíky: přední tlapky, zadní tlapky, ocásek. To, co schne, se smršťuje.

Rukou hladím sametové chloupky svého krtka. El mundo nos quiere, nos quiere, me quiere a mí. Moje ruka má správnou délku, pro dnešek. Ze sluchátek, co mám okolo krku, duní dembow. ¿Y dónde está mi gente?

More by Blanka Juranová

Pes být nechci

UKONČIT SRDCEBOL, naťukám. Musí to hned přestat. Vidím příběhy lidí, nechci žádné příběhy, chci řešení, žádný soucit. TRANSFORMACE, napíšu. Google říká, že transformace se vyskytuje v matematice a v genetice. Vyberu si to druhé, a tím provedu svoji první volbu. Jsem unavená z tohohle těla, které už políbilo příliš mnoho lidí, které už je asi zničené, zacházela jsem s ním bezohledně, příliš nevázaně, pryč s ním a jinak a líp. Genetická transformace. Na obrazovce mi svítí detox. Transformujte se do lepší verze sebe sama. Zavařovací sklenice naplněná oranžovou šťávou tak výrazné barvy, že vypadá ...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Usazenina

Hele, než se vytvoří taková usazenina na sprchový hlavici, celkem to trvá. Teď když tady napůl na chodbě, napůl přes schody visím se sprchovou hadicí kolem krku, říkám si: kdyby kámoši viděli moji koupelnu, došlo by jim to. Kdyby každej jednou jedinkrát vyšel nahoru, tak jako Emma to odpoledne, podíval se na tu hlavici, otevřel a zavřel kohoutek, kouknul se na skleněnou stěnu potaženou vodním kamenem, všimnul si zbytků mýho v rychlosti oholenýho strniště v umyvadle, tak by mu docvaklo: ten kluk je úplně v hajzlu, musíme ho zachránit. Koupelna mohla rozhodnout, ale hele, samozřejmě existovaly i...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen
More in CZ

Upřímně, miláčku, je mi to fuk

Marek mě povalí na postel a tváří se mu prožene něco, co ve mně ve spojení s jeho stiskem, vyvolá naprostou ztrátu orientace, jako kdyby naše postel v tu chvíli byla lavina, do který mě zabořil, a já zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Celé to potrvá sotva vteřinu, ten stisk a ten jeho výraz, v dalším okamžiku už mě loví z laviny, a přestože zůstávám v horizontální poloze, je až podezřele naprosto jasné, kde je nahoře a kde dole. A teprve až teď to ke mně doputuje, teď to ke mně dojde, ale stejně jen tak napůl, jen mi to střelí hlavou, jako když někdo rychle rozsvítí, a ještě rychleji zhasne....
Written in CZ by Lucie Faulerová

Doma

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek d...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Navzdory jaru

      Silné neonové světlo nekvalitní žárovky tísní Marianu Grujić, zatímco se snaží umýt si stehna od prachu. Je stále ještě mladá a život jí zatím dovoluje nesmyslný běh ke vchodu domu, a to tak, že nemusí chodit přes asfalt, ale může si špinit staré tenisky od hlíny a prachu. Přemýšlí, jak do včerejška mohla skákat přes gumu, a to „až ke stehnům bez dotyku“, a dneska jí dal kluk pusu s jazykem, teplým drsným jazykem, který jí zaplnil ústa. Život se mění, tak to říká její babička, život se pořád mění a vždycky bude hůř než předtím. Přesto, přemýšlí Mariana Grujić, jazyk jejího nového chlapce...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic

Všichni lidé bratry budou

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být. Do prvního ročníku střední školy šly všechny dě...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz

Ostrov

Dodnes nevím, co jsem vlastně na ostrovech hledala. Vím jen, co jsem nechala za sebou. Zemi, která mi dala pas. Ženu, která mi dala život. Věci, které si člověk mohl koupit za peníze. Svět, který jsem nedokázala změnit. Voda v moři byla teplá. Vlny po večerech zářily světélkujícím planktonem. Po letech na cestách se mi pletly přístavy v palmových hájích, ve kterých jsem nastupovala na další lodě. Pletly se mi názvy ostrovů, které začínaly na koh a nusa. Pletly se mi tmavé oči a barevné šaty jiných pasažérů. Cestou jsem ale občas potkávala osoby, které hledaly – stejně jako já. Příliš jsme sp...
Translated from PL to CZ by Tadeáš Dohňanský
Written in PL by Urszula Jabłońska