View Colofon
Original text "Thuis" written in NL by Lisa Weeda,
Other translations
Mentor

Veronika ter Harmsel Havlíková

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Doma

Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Mlýn, pěšina k řece, studna, koně, krávy a obilí. Děravé kbelíky plné krvavě rudých rajčat, pevně utažené zavařovací sklenice s nakládanou zeleninou na zimu. Úzký proud Severního Doňce, který na sebe navléká všechna pole jako korálky, přitahuje Rusko k Ukrajině, drží mapu pohromadě, jako když můj pradědeček Nikolaj jehlou a nití šije saka. Vítr v plachtách mlýna, komsomolky na návsi. Tancují. Zaháknou si ruce do sebe, vzájemně udržují balanc tak, že svá těla ukloní stranou a dostatečně silně se odrazí od země. Mlýn nevydává téměř žádné zvuky, dřevěná konstrukce občas zapraská. O kousek dál se můj pradědeček Nikolaj brodí obilným polem. Špičky klasů bere do dlaní, vytáhne kus stébla, vydrolí pár zrn a vloží si je do pusy. Suché obilí mu zavrže mezi zuby a on ucítí chuť země, kde vyrůstá moje babička: slanou a hořkou. Žvýká, poslouchá hlasy zvířat, stébla ve větru. Dívá se na černou půdu pod nohama – tak úrodnou, že živí celý Sovětský svaz a že se proto o tento kus země bude neustále bojovat. Vidím ho tam stát, svého pradědečka na zlatém poli, nad ním blankytná obloha.

Čím víc se blížím k místu, odkud moje babička pochází, tím jasnější je modré nebe jejího mládí. S každým dalším kilometrem dál od mé rodné země jsou díry v asfaltu větší. Lidé do nich strkají dlouhé větve, aby se v nich ostatní nezabili, a občas z nich vyrůstá osamělá slunečnice. Potkávám stále víc rozpadlých domů, až se najednou špičkami prstů jedné za druhou dotýkám děr po kulkách v plotě mé pratety Niny. Učím se, že modrá může vyjádřit
všechno: že moje pratety mají modré oči, které se mění ve špičaté, na sebe natěsnané ledové kry, když se mluví o politice, že jsou to vrcholky hor, odkud se sjíždí z ledovce, když pláčou a lamentují. Že se v jejich očích všechno zklidní jako jezera na Kavkaze, když jíme: pokojný a krásný výhled, kde se člověk cítí bezpečně. Moje prababička Anna kdysi tvrdila, že oči všech jejích dcer a synů jsou tak modré jako nebe nad ukrajinským venkovem. A každé další narozené dítě to potvrzovalo. Její první dcera, Anastasiia, přišla na svět s těma nejmodřejšíma očima ze všech. Její pohled ostře kontrastoval s každou místností, do které ji přinesli. Anastasiia rozdávala světlo, dokonce i během svých posledních dnů na smrtelné posteli, když jeden chlapec z Luhansku přišel požádat o její ruku a nenechal se od ní odtrhnout. Tehdy moji malou babičku poslali pryč, protože vidět mrtvého v tak mladém věku nosí smůlu.

2 722 kilometrů od polí, kde Nikolaj poprvé držel svou právě narozenou dceru Anastasiiu v náručí, mě Folkert Jan vytahuje na svou loď. Mezi nábřežím a palubou proudí řeka Dolní

Merwede, nad námi visí nizozemské mraky na popelavé obloze. Na obloze, která nad krajinou nikdy neexploduje plnou a jasnou modří, ale vždycky se snaží se vším poslušně smíchat. Kůže mi pulzuje z vlhkého nizozemského horka, které už se řadu dní omotává kolem mého těla jako vlhký hadr. Na železné, černobíle natřené palubě Debardéru I horko jenom narůstá. Folkert Jan si se založenýma rukama prohlíží svoji 192 metrů dlouhou nákladní loď a povídá: „No vítej, tak seš tady.“ Obličej má posetý pihami, vlasy jsou nazrzlé a na slunci se lesknou.

„Víš, že se vocaď čtyři dny nedostaneš, jo,“ vtipkuje.
Podívám se na hubeného chlapce opodál, který v oranžovém obleku čistí palubu hadicí, a na celkem malého Filipínce, který zrovna seskočil z lodi a popíjí kávu z papírového kelímku na mole u čerpací stanice. Mávneme na sebe.

„Tohle je klidná loď,“ řekne Folkert Jan, „s hodnejma chlapama. Máš lodi, kde je to drsnější, kde to chlapi trochu přeháněj. Ty většinou pasažéry neberou.“

Moje máma stojí na nábřeží a s rukama v bok pozoruje kontejnery, které leží ve čtyřech vrstvách hluboko v otevřených útrobách lodi. Vidím její pohled klouzat podél nich, s pokyvováním hlavy počítá: čtyři na výšku, čtyři na šířku, jedenáct na délku. Já se ploužím za Folkert Janem na druhou stranu lodi.

Máma a babička plavou v Severním Doňci, když se poprvé společně vrátí do Matičky vlasti. „Není to ta stejná řeka,“ povídá babička, když už se chvíli cachtají, „zdá se, jako by tady bylo i míň kopců, jako by všechno vytěžili.“

Je léto 1973, Stanycja Luhanska je horká a zaprášená, teta Nina mezi domem a kůlnou natáhla prostěradlo, aby vytvořila stín. Máma skoro nemluví rusky, ale z babiččiných úst najednou vycházejí plné, ryčné hlásky. Plynná, bezchybná ruština, něco, co máma doma v Nizozemsku nikdy v takové míře neslyšela. Teď se celý den točí okolo ruštiny. Pro mámu to znamená nekonečné posunkování, což se jí s každou další skleničkou vodky daří lépe. Večer co večer musí s babičkou někam na návštěvu, protáhnout se pod napnutým prostěradlem do velké zahrady, k dlouhému stolu plnému jídla, čerstvého džusu a vodky. Sedí mezi bratranci bratranců, vedle chlapců a dívek, kteří tvrdí, že jsou její bratři a sestry – jako můj bratranec Maxim, co není bratranec, ale bratr, slovo, které mi okamžitě dává pocit, že jsme si blízko. Máma dostává na talíř gigantické kusy melounu, tak velké, že do nich může ponořit celý obličej. Červená melounová šťáva je sladší než doma, ochlazuje její přehřáté tělo. Jídlo na stole je tučnější, sytější, rajčata nechutnají vodnatě, ale jako teplo a léto, vodka je studená a píše. Máma sem v džínách nezapadá a v průběhu týdnů se stále častěji obléká do květovaných šatů, díky čemuž pomalu splývá se svými sestrami a tetami, se svou babičkou Annou, která v zahradě na

stoličce pod jabloní loupe brambory. Ty oloupané vkládá do hrnce a slupky si dává do zástěry na klíně. Matka si říká, jestli si taky někdy nechá udělat zlatý zub jako její tety, jejichž chrup se při smíchu v pozdně večerním světle blýská.

Debardér I odplouvá. Máma stojí osamoceně na molu u čerpací stanice a mává, dokud jí nezmizím, tak jako to dělá babička, když odcházím z jejího bytu v pečovatelském domě. U nás se mává, dokud člověk nezajde za roh, dokud už se opravdu nevidíte. U nás se zvoní dvakrát, abyste dali najevo: to jsou naši. Položím si tašku ve své kajutě a vyklopím okénko nad postelí. Voda tiše plyne. Cyklisté projíždějí po hrázích, mlýny zachytávají vítr a lopatky větrných elektráren opisují kruhy.

„Ještě zhruba 500 kilometrů do Mannheimu,“ říká Edwin v kormidelně, „a jedem takovejch 10 kiláků v hodině, tak si to spočítej.“

Na ruce má tetování, které lze číst jako EDWIN i EDMIN, písmena M a W jsou vytetovaná přes sebe. Za dva dny mi prozradí, že to byla chyba, to M, že v té době bylo mezi jeho kamarády v módě nechat si na tělo vytetovat svoje jméno v gotickém písmu. Otočím k němu svoje předloktí a ukážu mu jméno své babičky, Александра: Aleksandra. Je napsané jejím vlastním rukopisem.

Edwin zmáčkne knoflík. Pomalu s kormidelnou stoupáme do vzduchu, až máme výhled přes kontejnery. Dohlédneme až na lodní špici, můžu se rozhlížet po řece. Jedeme pod mosty, které jsem jako dítě přejížděla na zadním sedadle auta; podél hrází, po kterých jsme v létě s rodiči jezdili na kole.

Na zadní palubě pozoruju, jak slunce pomalu klesá k obzoru a nechává za sebou na nebi červené pruhy, na vodu klade dlouhé pásy světla, jako akvarelové šmouhy na papír. Nizozemská vlajka se třepotá ve větru, občas se přeloží na půl, roztáhne se. Chlapi na rybářských stoličkách mávají, páry v letech zastavují svá kola, aby si loď prohlédli.

Z řeky se všechno zdá jako ve zpomaleném záběru, čas je cítit jinak, život nabírá jiný rytmus. Když tudy pluje moje babička, v posledních dnech okupace Nizozemska, vidí ty samé události: ať je břeh rozstřílený, jak chce, na vodě to vypadá, jako by se nic nedělo, je tam ticho a bezpečno. Vidím ji přijíždět, míjíme se, voda mezi Debardérem I a její lodí se mísí ve vlnách, tvoří na řece pěnu. Zhubla, je kostnatější. Má na sobě bílou košili a pouzdrovou sukni. Paže a nohy má hnědé, tváře červené. Peterovu špinavou plínku podává svému muži Koosovi, který se nahýbá přes okraj lodi. Kouskem mýdla ve vodě pere pleny, vlhkost z látky se snaží vytlouct o bok lodi, jak jen to jde. Já neříkám nic, nevolám na ni jménem (Sašo, domácky) přes klokotající vodu, jenom se dívám. Na její útlé ruce, které se proplétají malému Peterovi ve vlasech, v kudrnách sčesaných na stranu pomocí pomády, které si do nich v mládí bude dávat ještě víc, a tento celkový vzhled ještě víc zdramatizuje divokou jízdou na mopedu podél řeky Merwede; na její pohled, který se na řeku za ní dívá se zadostiučiněním, úlevou, a vpřed vyhlíží světlou, rozjasňující modří jejích očí, na lehký úsměv v její tváři. Jedeme domů, říkáme ona i já vodě. Zadní palubu opustím, až když se ztratí z dohledu, když se řeka stočí a večerní nebe modře potemní.

More by Blanka Juranová

Pes být nechci

UKONČIT SRDCEBOL, naťukám. Musí to hned přestat. Vidím příběhy lidí, nechci žádné příběhy, chci řešení, žádný soucit. TRANSFORMACE, napíšu. Google říká, že transformace se vyskytuje v matematice a v genetice. Vyberu si to druhé, a tím provedu svoji první volbu. Jsem unavená z tohohle těla, které už políbilo příliš mnoho lidí, které už je asi zničené, zacházela jsem s ním bezohledně, příliš nevázaně, pryč s ním a jinak a líp. Genetická transformace. Na obrazovce mi svítí detox. Transformujte se do lepší verze sebe sama. Zavařovací sklenice naplněná oranžovou šťávou tak výrazné barvy, že vypadá ...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Usazenina

Hele, než se vytvoří taková usazenina na sprchový hlavici, celkem to trvá. Teď když tady napůl na chodbě, napůl přes schody visím se sprchovou hadicí kolem krku, říkám si: kdyby kámoši viděli moji koupelnu, došlo by jim to. Kdyby každej jednou jedinkrát vyšel nahoru, tak jako Emma to odpoledne, podíval se na tu hlavici, otevřel a zavřel kohoutek, kouknul se na skleněnou stěnu potaženou vodním kamenem, všimnul si zbytků mýho v rychlosti oholenýho strniště v umyvadle, tak by mu docvaklo: ten kluk je úplně v hajzlu, musíme ho zachránit. Koupelna mohla rozhodnout, ale hele, samozřejmě existovaly i...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Lisa Weeda

Jak vycpat tělo

Pod naší kůží se ukrývají celé světy. Tedy pokud se dá věřit ilustracím. Někdy si nejsem jistá. Chytám se za klíční kost. Když pokrčíš ramena, vysune se ven. Dělám to často. Klíční kost je pevná kůstka, ale tenká. Mohla bych si ji klidně zlomit. Možná ne holýma rukama, ale když do ní praštím něčím těžkým, třeba tou masivní kamennou soškou, tak určitě ano. K tomu, aby se člověk rozpadl, stačí málo. Stačí se jednou zakuckat, a je to. Kde končí ty drobečky, které skočí do špatného otvoru? Za mandlemi, které se mi houpou vzadu v puse, nic nevidím. Ležím na pohovce, notebook mě hřeje na břiše, vla...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen
More in CZ

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Všechna polní i lesní zvěř

Ráno se probudila hladová jako obvykle. Ložnicí se rozlehlo kejhání kachen přelétávajících nad střechou a dívka se posadila na posteli. Kachny máchaly křídly a přiletěly k babičce zdaleka, snad z jiného světadílu. Babička bydlela u jezera, kilometr daleko od nejbližší vesnice, a právě sem ji ze dne na den poslali, přestala chodit do školy. Všem to bylo jedno. Těžko říct, jestli tam ve městě rodiče toužili po soukromí, nebo pracovali. Nebylo však pochyb o tom, že jí každé ráno, ale i každé poledne kručelo v žaludku. Ukazovala si na břicho, mám hlad, říkala babičce. Ke snídani jí babička vždy op...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Zítra

Carlota ležela na zádech v hebkém povlečení s očima upřenýma na neviditelný bod na stropě pokoje a po probuzení z úzkostného snu se usilovně snažila zklidnit svůj nepravidelný dech. Už si ani nepamatovala, o čem se jí vlastně zdálo, vybavoval se jí jen zoufalý pocit, který ji donutil se probudit. Právě od onoho náhlého probuzení uprostřed noci se všemi možnými způsoby, které znala a které si vybavovala, marně snažila zklidnit srdeční rytmus. Vzdala to, odkryla se a zvedla se z postele těsně předtím, než se začalo ozývat žalostné mňoukání Matiase, zrzavě mourovatého kocoura odpočívajícího klidn...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Upřímně, miláčku, je mi to fuk

Marek mě povalí na postel a tváří se mu prožene něco, co ve mně ve spojení s jeho stiskem, vyvolá naprostou ztrátu orientace, jako kdyby naše postel v tu chvíli byla lavina, do který mě zabořil, a já zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Celé to potrvá sotva vteřinu, ten stisk a ten jeho výraz, v dalším okamžiku už mě loví z laviny, a přestože zůstávám v horizontální poloze, je až podezřele naprosto jasné, kde je nahoře a kde dole. A teprve až teď to ke mně doputuje, teď to ke mně dojde, ale stejně jen tak napůl, jen mi to střelí hlavou, jako když někdo rychle rozsvítí, a ještě rychleji zhasne....
Written in CZ by Lucie Faulerová