View Colofon

Poznámky k životu Frances Donnellové

Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Předmluva

V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě.

V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky.

Nebyla to však pravda, nebyla na psaní příliš stará, jen měla pocit, že nové texty nedosáhnou úrovně starších povídek, které do úmoru znovu a znovu vycházely ve sbírkách. Frances nepředstavovala typ umělkyň, které ve zralém věku uvažují o minulosti a s jistým studem hodnotí své prvotiny jako „mladistvé“. Frances nenapsala juvenilní dílo, ale prostě dílo, Sebrané spisy Frances Donnellové, a neměla zač se stydět. Z napsaných textů čišela hrdost a písmena na papíře zněla jejím hlasem, obracejícím se přímo na čtenáře. Zdálo se, že se svými postavami prožívá jejich nenávisti a soucítí s nimi. Jen málo autorů má takový vztah k psaní: „Psát znamená prorokovat a já naši povinnost neodmítnu,“ řekla by. Když však přijela do ciziny a zabydlela se v nevelkém žulovém stavení v madridských horách, najednou se stala obyčejnou babičkou, snadno zaměnitelnou za turistku.

Ze všeho nejdřív jsem se rozhodla změnit jí jméno. Přiřknout jí pseudonym. Možná Francisca. „Frances“ však bylo zvukově mnohem vhodnější: líbezné jméno, jež si bude čtenář zaujatý jejím fascinujícím životem vychutnávat na jazyku a snadno si je zapamatuje. Ačkoli jsem se jí nemohla zeptat, vím, že by se jí pseudonym zamlouval, protože ta dáma sice psala prózu, avšak silně si uvědomovala libozvučnost slov. Byla bych bývala ráda, kdybych ji mohla vyzvednout na letišti, v ruce mávat cedulí s jejím jménem a držet zápisník z černé kůže a pero, připravená zapsat si veškeré moudré perly vycházející z těch úst s vrásčitými rty. Bohužel Penguin, nakladatelství, které mělo to štěstí, že vydalo její dílo ve španělštině, oznámilo její příjezd do země až poté, co už přistála na letišti Barajas.

Donnellová se narodila na jihu Spojených států do katolické rodiny. V mládí onemocněla, a když už nemohla dál, přijela do Španělska. Frances si nejspíš zamilovala katolickou zemi inkvizice a památek, která se jí stala novým domovem. Prožila tam klidné měsíce, byť to možná na stránkách této biografie tak nevypadá. Úžasné ptactvo, jež chovala na farmě ve Spojených státech, zmizelo v dáli. Spisovatelka sedávala na žulovém balvanu v San Lorenzu u Escorialu, temná silueta kláštera se rýsovala proti západu slunce a ona spočívala zrakem na šedých holubech hledajících drobky pod nohama kolemjdoucích.

V krutých zimách její útlé tělo trpělo, přesto by nikdy nepřiznala, že hory možná nezvolila k prožití posledních dní nejlépe. Bohužel jednoho takového slunečného, ale mrazivého dne na konci zimy Donnellová v San Lorenzu u Escorialu zemřela. Málokdo to ví, protože obdivovatelé z let, kdy publikovala v The New Yorker, na zestárlou a vrásčitou dámu mezitím zapomněli.

Románový žánr mi samozřejmě připadá mnohem hodnotnější než povídky. Povídka či „kratší próza“, jak se někdy nazývá, je prostě školácká, snadná, artefakt, jaký může vyplodit kdejaký účastník trapných spisovatelských dílen. Není to o nic těžší než vařit podle receptu. Ovšem jsem odbornice na Donnellovou a píšu její životopis, nebudu přece tvrdit, že její dílo je podřadné či špatné. Nepochybuji však, že kdyby se pustila s houževnatostí sobě vlastní do delších textů, nedožila by jako neznámá stařena v nevelkém žulovém stavení v madridských horách.

Frances sice vypadala jako stařenka, ale v mezilidských vztazích byla naprosto nemožná, představě dokonalé babičky se velmi vzdalovala. Přestože bych byla raději studovala a následovala8nějakého proslulého romanopisce, musela jsem se spokojit s tím, co se mi naskytlo. Někdo může namítat, že k sepsání její biografie – Životní příběh a pozdní tvorba Frances Donnellové – nejsem způsobilá. Jak však nyní znovu procházím vše, co jsem prožila po jejím boku, a chystám se to sepsat, musím prozradit, že vyprávění bude zajímavé jak pro obdivovatele Donnellové, tak pro všechny milovníky kvalitní četby.


1. Francesina fotografie

Frances sedí na něčem, co vypadá jako cihlový schod, a nohy má zahalené v sukni dvoudílného kostýmku. Soudě z odstínů šedé, byl krémové či pastelové barvy. Jde o nekvalitní snímek pocházející z naskenované publikace, v níž jsem se seznámila s první autorčinou povídkou. Samozřejmě ne první, kterou napsala, ale první, kterou jsem četla. Do jisté míry se tedy jedná o zárodek textu, který má čtenář v ruce.

Poté, co jsem přesvědčila pověřenou úřednici, že nedojde k žádnému porušení práv, jelikož se nechystám fotografii šířit, podařilo se mi snímek získat. Šlo o dětinskost: chtěla jsem si fotografii pověsit na zeď v pokoji a dívat se na ni. Spisovatelku jsem nesmírně obdivovala. „A vy byste také měla,“ řekla jsem málem dotyčné úřednici. Ona však netušila, že se stala spolupachatelkou mého díla: Francesina fotografie představovala cosi jako zrcadlo. Nebyly jsme jedna a táž osoba, prozatím, proniknu však do ní tak, že tomu, kdo si přečte budoucí knihu, bude připadat, že Frances a já jsme spřízněné duše, jedna pokračováním druhé.

Na snímku má Frances pravděpodobně nylonové punčochy. Nikdy je nepřestala nosit, ani když se jí nohy proměnily v hubené kosti potažené rozpraskanou kůží. V mládí pózovala před objektivem fotoaparátu vsedě jako opravdová dáma, neměla nohy překřížené, ale vychýlené do strany, jako jezdí na koni dámy z královské rodiny. Z ruky jí na snímku zobe zřejmě bílá kachna. Kachna ve skutečnosti nežere, ale obdivuje zrní, nejspíš kukuřici nebo chrastici. Téměř jako na obraze Noli me tangere, kde vzkříšený Ježíš nevděčně odhání Máří Magdalénu, aby se ho nedotýkala, ani kachna se Frances nedotýká. Spisovatelka jí nabízí potravu, k níž se kachna může pouze těsně přiblížit a obdivovat ji pohledem. Pták sleduje dno plastové nádoby, kterou Frances drží v ruce. Možná, a zde pouze spekulujeme, je nádoba prázdná.

Jemné hodinky na levém zápěstí dodávají Frances nádech ženskosti. Rovněž díky nim vypadá jako učitelka matematiky, nebo dokonce knihovnice.

Tmavé cihlové schody kontrastují s lehkostí a světlem vyzařujícím z Frances v brýlích, která se dívá na stranu. Pravděpodobně pozoruje zbytek své ptačí armády poletující po usedlosti. V levém horním rohu fotografie ostatně lze zahlédnout z boku nějakého ptáka. Druh nelze určit. Svou nedokonalostí však vyvažuje snímek, vyzdvihující přirozenost a spontánnost.

Volný střih saka evokuje strach z vlastní sexuality. To znamená strach z toho, že by jí bavlna mohla příliš zvýraznit ňadra, takže by najednou vypadala jako žena, která vzbuzuje touhu.

Opravdový smutek čiší z pravého rohu fotografie: křičí tam na nás pár berlí, nepochybně poukazujících na autorčino postižení. Nechala si je však po boku jako součást sebe sama, jako své attrezzo. Nepobídla fotografa, aby je dal pryč, aby je odstranil ze záběru, který ji na papíře učiní nesmrtelnou. Na fotografii se nám Frances ukazuje taková, jaká je.

More by Martina Kutková

Změna plánu

Maixa mi radí, abych vyslovovala všechny slabiky, ale nehrála si na Londýňanku, abych se příliš nerozpovídala o teoretickém rámci, vyzkoušela počítačové vybavení před začátkem obhajoby, chovala se pokorně, dělala si poznámky k otázkám a připomínkám komise a abych její členy pozvala na oběd do restaurace s fixním menu. June si myslí, že fixní menu je ubohé, a navrhuje, abych na fakultu objednala catering, ocitovala Webera, zapila u snídaně půlku lexaurinu, a pak mě odveze až do Gasteizu. Přijímám bibliografii a odvoz. Z Bilbaa odjíždíme s matkou, sestřenicí a přítelem namačkanými na zadn...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Óda na hurikán

Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi. Od té doby uběhla řádka let a sklenice, m...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Všechna polní i lesní zvěř

Ráno se probudila hladová jako obvykle. Ložnicí se rozlehlo kejhání kachen přelétávajících nad střechou a dívka se posadila na posteli. Kachny máchaly křídly a přiletěly k babičce zdaleka, snad z jiného světadílu. Babička bydlela u jezera, kilometr daleko od nejbližší vesnice, a právě sem ji ze dne na den poslali, přestala chodit do školy. Všem to bylo jedno. Těžko říct, jestli tam ve městě rodiče toužili po soukromí, nebo pracovali. Nebylo však pochyb o tom, že jí každé ráno, ale i každé poledne kručelo v žaludku. Ukazovala si na břicho, mám hlad, říkala babičce. Ke snídani jí babička vždy op...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano
More in CZ

Jericho

Část I. – Farma […] I […] Farma, tak tomu místu říkali, se osaměle tyčila na temeni jednoho nízkého kopce. Byl to dvoupatrový statek, úzká a dlouhá obdélníková stavba ze dřeva. Jens, usazený v houpacím křesle na chodbě, sledoval z okna v horním patře svůj pozemek, který sahal až za řeku. Jeho malá černá očka byla neustále v pohybu, propátrávala obzor zahalený do tmy, ostražitá vůči každému podezřelému detailu. Elia a Natan seděli vedle něj na zemi a hráli si se zrezivělými autíčky. Byly slyšet zvuky noci – hmyz, šustění listí, poslední bučení ve chlévě – a vrzání houpacího ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Sraz

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Drobná odchylka

Den začíná dřív, než bych si byla myslela. Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Upřímně, miláčku, je mi to fuk

Marek mě povalí na postel a tváří se mu prožene něco, co ve mně ve spojení s jeho stiskem, vyvolá naprostou ztrátu orientace, jako kdyby naše postel v tu chvíli byla lavina, do který mě zabořil, a já zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Celé to potrvá sotva vteřinu, ten stisk a ten jeho výraz, v dalším okamžiku už mě loví z laviny, a přestože zůstávám v horizontální poloze, je až podezřele naprosto jasné, kde je nahoře a kde dole. A teprve až teď to ke mně doputuje, teď to ke mně dojde, ale stejně jen tak napůl, jen mi to střelí hlavou, jako když někdo rychle rozsvítí, a ještě rychleji zhasne....
Written in CZ by Lucie Faulerová

Hučení

Ve vlaku, v poslední části cesty, zahlédl skrz umaštěné okno lem oblohy. Zvedl se, aby se podíval i z druhé strany vagónu a přistoupil ke spícímu muži s obličejem schovaným za závěsem a s pravou rukou pevně svírající malý cestovní kufřík, který měl položený na vedlejším sedadle. Ano, i z jeho okna bylo vidět to samé. Kompaktní indigová přikrývka rovnoběžná s rozlehlým polem plným suchých chomáčů. A na jejím okraji visel jako vzdálené moře mezi nebem a zemí průzračně modrý pruh. Někde nad indigovou přikrývkou bylo slunce. Když se zvedl, najednou ucítil ve vlaku hemžení, lidi nabyli pocit, že ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez