Předmluva

V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě.

V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky.

Nebyla to však pravda, nebyla na psaní příliš stará, jen měla pocit, že nové texty nedosáhnou úrovně starších povídek, které do úmoru znovu a znovu vycházely ve sbírkách. Frances nepředstavovala typ umělkyň, které ve zralém věku uvažují o minulosti a s jistým studem hodnotí své prvotiny jako „mladistvé“. Frances nenapsala juvenilní dílo, ale prostě dílo, Sebrané spisy Frances Donnellové, a neměla zač se stydět. Z napsaných textů čišela hrdost a písmena na papíře zněla jejím hlasem, obracejícím se přímo na čtenáře. Zdálo se, že se svými postavami prožívá jejich nenávisti a soucítí s nimi. Jen málo autorů má takový vztah k psaní: „Psát znamená prorokovat a já naši povinnost neodmítnu,“ řekla by. Když však přijela do ciziny a zabydlela se v nevelkém žulovém stavení v madridských horách, najednou se stala obyčejnou babičkou, snadno zaměnitelnou za turistku.

Ze všeho nejdřív jsem se rozhodla změnit jí jméno. Přiřknout jí pseudonym. Možná Francisca. „Frances“ však bylo zvukově mnohem vhodnější: líbezné jméno, jež si bude čtenář zaujatý jejím fascinujícím životem vychutnávat na jazyku a snadno si je zapamatuje. Ačkoli jsem se jí nemohla zeptat, vím, že by se jí pseudonym zamlouval, protože ta dáma sice psala prózu, avšak silně si uvědomovala libozvučnost slov. Byla bych bývala ráda, kdybych ji mohla vyzvednout na letišti, v ruce mávat cedulí s jejím jménem a držet zápisník z černé kůže a pero, připravená zapsat si veškeré moudré perly vycházející z těch úst s vrásčitými rty. Bohužel Penguin, nakladatelství, které mělo to štěstí, že vydalo její dílo ve španělštině, oznámilo její příjezd do země až poté, co už přistála na letišti Barajas.

Donnellová se narodila na jihu Spojených států do katolické rodiny. V mládí onemocněla, a když už nemohla dál, přijela do Španělska. Frances si nejspíš zamilovala katolickou zemi inkvizice a památek, která se jí stala novým domovem. Prožila tam klidné měsíce, byť to možná na stránkách této biografie tak nevypadá. Úžasné ptactvo, jež chovala na farmě ve Spojených státech, zmizelo v dáli. Spisovatelka sedávala na žulovém balvanu v San Lorenzu u Escorialu, temná silueta kláštera se rýsovala proti západu slunce a ona spočívala zrakem na šedých holubech hledajících drobky pod nohama kolemjdoucích.

V krutých zimách její útlé tělo trpělo, přesto by nikdy nepřiznala, že hory možná nezvolila k prožití posledních dní nejlépe. Bohužel jednoho takového slunečného, ale mrazivého dne na konci zimy Donnellová v San Lorenzu u Escorialu zemřela. Málokdo to ví, protože obdivovatelé z let, kdy publikovala v The New Yorker, na zestárlou a vrásčitou dámu mezitím zapomněli.

Románový žánr mi samozřejmě připadá mnohem hodnotnější než povídky. Povídka či „kratší próza“, jak se někdy nazývá, je prostě školácká, snadná, artefakt, jaký může vyplodit kdejaký účastník trapných spisovatelských dílen. Není to o nic těžší než vařit podle receptu. Ovšem jsem odbornice na Donnellovou a píšu její životopis, nebudu přece tvrdit, že její dílo je podřadné či špatné. Nepochybuji však, že kdyby se pustila s houževnatostí sobě vlastní do delších textů, nedožila by jako neznámá stařena v nevelkém žulovém stavení v madridských horách.

Frances sice vypadala jako stařenka, ale v mezilidských vztazích byla naprosto nemožná, představě dokonalé babičky se velmi vzdalovala. Přestože bych byla raději studovala a následovala8nějakého proslulého romanopisce, musela jsem se spokojit s tím, co se mi naskytlo. Někdo může namítat, že k sepsání její biografie – Životní příběh a pozdní tvorba Frances Donnellové – nejsem způsobilá. Jak však nyní znovu procházím vše, co jsem prožila po jejím boku, a chystám se to sepsat, musím prozradit, že vyprávění bude zajímavé jak pro obdivovatele Donnellové, tak pro všechny milovníky kvalitní četby.

1. Francesina fotografie

Frances sedí na něčem, co vypadá jako cihlový schod, a nohy má zahalené v sukni dvoudílného kostýmku. Soudě z odstínů šedé, byl krémové či pastelové barvy. Jde o nekvalitní snímek pocházející z naskenované publikace, v níž jsem se seznámila s první autorčinou povídkou. Samozřejmě ne první, kterou napsala, ale první, kterou jsem já četla. Do jisté míry se tedy jedná o zárodek textu, který má čtenář v ruce.

Poté, co jsem přesvědčila pověřenou úřednici, že nedojde k žádnému porušení práv, jelikož se nechystám fotografii šířit, podařilo se mi snímek získat. Šlo o dětinskost: chtěla jsem si fotografii pověsit na zeď v pokoji a dívat se na ni. Spisovatelku jsem nesmírně obdivovala. „A vy byste také měla,“ řekla jsem málem dotyčné úřednici. Ona však netušila, že se stala spolupachatelkou mého díla: Francesina fotografie představovala cosi jako zrcadlo. Nebyly jsme jedna a táž osoba, prozatím, proniknu však do ní tak, že tomu, kdo si přečte budoucí knihu, bude připadat, že Frances a já jsme spřízněné duše, jedna pokračováním druhé.

Na snímku má Frances pravděpodobně nylonové punčochy. Nikdy je nepřestala nosit, ani když se jí nohy proměnily v hubené kosti potažené rozpraskanou kůží. V mládí pózovala před objektivem fotoaparátu vsedě jako opravdová dáma, neměla nohy překřížené, ale vychýlené do strany, jako jezdí na koni dámy z královské rodiny. Z ruky jí na snímku zobe zřejmě bílá kachna. Kachna ve skutečnosti nežere, ale obdivuje zrní, nejspíš kukuřici nebo chrastici. Téměř jako na obraze Noli me tangere, kde vzkříšený Ježíš nevděčně odhání Máří Magdalénu, aby se ho nedotýkala, ani kachna se Frances nedotýká. Spisovatelka jí nabízí potravu, k níž se kachna může pouze těsně přiblížit a obdivovat ji pohledem. Pták sleduje dno plastové nádoby, kterou Frances drží v ruce. Možná, a zde pouze spekulujeme, je nádoba prázdná.

Jemné hodinky na levém zápěstí dodávají Frances nádech ženskosti. Rovněž díky nim vypadá jako učitelka matematiky, nebo dokonce knihovnice.

Tmavé cihlové schody kontrastují s lehkostí a světlem vyzařujícím z Frances v brýlích, která se dívá na stranu. Pravděpodobně pozoruje zbytek své ptačí armády poletující po usedlosti. V levém horním rohu fotografie ostatně lze zahlédnout z boku nějakého ptáka. Druh nelze určit. Svou nedokonalostí však vyvažuje snímek, vyzdvihující přirozenost a spontánnost.

Volný střih saka evokuje strach z vlastní sexuality. To znamená strach z toho, že by jí bavlna mohla příliš zvýraznit ňadra, takže by najednou vypadala jako žena, která vzbuzuje touhu.

Opravdový smutek čiší z pravého rohu fotografie: křičí tam na nás pár berlí, nepochybně poukazujících na autorčino postižení. Nechala si je však po boku jako součást sebe sama, jako své attrezzo. Nepobídla fotografa, aby je dal pryč, aby je odstranil ze záběru, který ji na papíře učiní nesmrtelnou. Na fotografii se nám Frances ukazuje taková, jaká je.