Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba.

Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostlinách, kterým říkám čarovné byliny, aby malá poznala svůj rod, odkud pochází. Koukni, ten omamný keřík je routa vonná; v malých dávkách zmírňuje bolesti před měsíčky a ve větším množství dokáže vyvolat potrat; velmi často se bylinka používala v dobách, kdy nás za to, že jsme chtěly zničit život klíčící v našem lůně, upalovali na hranicích. Dceři je rok a půl a vědci se shodují, že zatím neovládá lidskou řeč, ovšem osvojila si mluvu rostlin. Z neskutečné dálky rozpozná svítivě oranžovou barvu měsíčku lékařského, dokáže rozlišit sléz od ibišku a od čekanky a dnes se mi vytrhla z rukou a rozběhla se ke keři zpola zakrytému ostružiním, bezvýznamnému v té jednolité záplavě, kterou nás příroda ohromuje, ale zároveň i zvýrazněnému určitým neviditelným fluidem, jaké vyzařují i propasti. Zastavila jsem ji akorát včas, než jí ručky stačily načichnout durmanem. To nesmíš, broučku. Po durmanu není moc pěkný trip. Způsobuje ztrátu krátkodobé paměti. Skopolamin neboli droga pravdy je vlastně durman. Bylinku, kterou dřív používaly kořenářky, aby se odpoutaly od světa, vyráběly z ní afrodiziakální masti a aplikovaly si je násadou košťat, teď používají muži, aby nás mohli znásilňovat.

Pozorně na mě koukala, ale od nebezpečí neustupovala, a tak jsem ji novými svaly atletky popadla a zvedla do vzduchu a vyrazily jsme zpátky. Je sobota ráno a zhruba před třemi měsíci bychom ji trávily prohrabováním regálů v obchodě Tiger: gumy na tužku ve tvaru králíka, plastoví králíci, umělé keříky v květináčích připomínajících králíka, nikde žádný opravdový králík. Teď vykukují v rytmu našich šlépějí; na přeskáčku nás zdraví a my jim to oplácíme. „Ajoj.“ Tak zní první slovo společné řeči, jímž promlouváme k divokým tvorům: Ajoj, už nejsme spotřebitelky ani zboží. Pobíháme po pěšinkách země stejně jako vy.

Když říkám, že jsme vyměnily kůži, skutečně nás vidím úplně jiné. Máme jiskru použitých příborů, cenu stříbra, které není jen na okrasu. Celé se myjeme jen jednou dvakrát měsíčně v téhle kašně s vodou sterilní jako led; nosíme sportovní oblečení a honosíme se nezpochybnitelnou krásou, protože nezůstal nikdo, kdo by ji soudil. Když se nám ušpiní vlasy, posypeme je pšeničnou mouku, která pohlcuje mastnotu, a pak z plných plic foukáme, dokud se mouka nerozpráší kolem a my nevypadáme jako duchové. Od chvíle, kdy jsme utekly z města, se všechno, co podnikáme, proměnilo v hru. Hra na hrabání suchého listí ze zahrady, hra na zalévání rostlinek ve skleníku. Hra na vytahování nacucaných klíšťat z kotníků. Jsme to, v co bychom se proměnili všichni, kdyby se neustále někdo nedíval, ale on se vždycky někdo dívá, vždycky. Minulý týden nás navštívila jedna paní, která se představila jako úřednice z městského sociálního odboru, pod který spadáme – všimla jsem si, že sociální pracovníci se poslední dobou vyhýbají svému názvu podobně jako pracovníci tajné policie –, a věnovala nám pár lahví balené vody a nějaké formuláře, abych dceru zapsala do místní školky.

„Jestli máte potíže s dopravou, mohl by vás vyzvedávat školní autobus,“ řekla mi a já se rozesmála, protože kdyby doprava neznamenala potíže, neobývaly bychom vesnici duchů. Náš poslední soused – sedmaosmdesátiletý muž, který žil s fenou setra a hanlivě jí říkal Běhna – se přestěhoval do města, protože mu odmítli obnovit řidičák, a tady bez auta zůstanete odkázaní jen na vlastní nohy. Ale nijak nás to netrápilo, protože to byl pěkně nepříjemný dědek a pořád jen nadával, že naše slepice volně pobíhají po domech, které jeho příbuzní už před lety opustili; ale křivda je křivda, i když je páchána na těch, jež zrovna nemáme dvakrát v lásce.

„Nehodlám dát dceru do školy dřív, než musím,“ odpověděla jsem sociální pracovnici, která se představila jako úřednice, a ta začala přikyvovat tak rázně, jako by má slova nebrala na vědomí, ale spíš je zaháněla.

„A co ten formulář? Když si tu nahlásíte trvalé bydliště, můžeme vám zprovoznit služby. Měly byste světlo a vodu. To je to nejmenší, nemyslíte? Potřebuji jen občanský průkaz. Myslete na malou…“

Úřednice s námi mluvila od brány zarostlé bolehlavem a já si pomyslela, že v tom elegantním kabátě a se sekretářským výrazivem působí jako někdo, kdo by si bolehlav snadno spletl s petrželí. Něco mě napadlo, ale ovládla jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a ustála to. Udělala jsem totéž, co radím dceři, když ji něco bolí: upřela jsem zrak ke vzdáleným vrcholkům hor a počkala, až na obloze prolétne sup. Pak jsme opět osaměly. Svobodné a bez totožnosti. K nenalezení.

Včera jsme zahlédly ještěrku zbarvenou do odstínu pupenců. S terčíkem na zádech přebíhala přes bahnitou cestu, ale jakmile se dostala do osetého pole, splynula se stejnobarevným prostředím. Přiměla mě zamyslet se nad něčím, co tuším už delší dobu. Že už nejsem žena. Jsem živočich, který používá mimikry, protože odstín jeho kůže je přesným opakem barvy země. Blátem, které se na ni nalepilo na kopci, maluji dceři na čelo čtyřlístek a loučíme se s odrazem na hladině, protože nás popohání slunce, jež vystoupalo vysoko, téměř až ke zvonici, a my máme před sebou ještě spoustu práce. Musíme dát slepicím a naštípat dříví na otop, převařit vodu a ohřát kaši uvařenou ze zeleniny tvrdé jako okolní pustina. Při každém dalším soumraku, když znovu rozdělávám oheň, mě přepadá strach, že se plameny rozhoří příliš a to, co jsme přes den vybudovaly, lehne popelem, vím však také, že tento strach je dědičný a neporazitelný, je to jemné vědomí těla, které si uchovává vzpomínku na dávné tělo upálené na hranici; a také si říkám, že náš dům je pouhým bodem v rozsáhlé síti, která nás propojuje na celém území s dalšími ženami a dívkami, jež také odmítají uvést své jméno v kdejakém sčítání a raději žijí napospas nepohodě, aby unikly výhrůžkám a nenechaly se vydírat hrozbou vystěhování. Město nás vyvrhlo, ale venkov nám poskytuje útočiště, svou setrvačností stírá hranice mezi tím, co je uvnitř a co je vně. Budeme dál měnit kůži a svými mimikry napodobovat další louky, ale nějak nevysvětlitelně cítím, že jsme v této vesnici žily odpradávna a budeme žít navždy.