View Colofon
Original text "Siempre hemos vivido en este pueblo" written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez,
Other translations
Mentor

Anežka Charvátová

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

V té vesnici žijeme odpradávna

Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba.

Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostlinách, kterým říkám čarovné byliny, aby malá poznala svůj rod, odkud pochází. Koukni, ten omamný keřík je routa vonná; v malých dávkách zmírňuje bolesti před měsíčky a ve větším množství dokáže vyvolat potrat; velmi často se bylinka používala v dobách, kdy nás za to, že jsme chtěly zničit život klíčící v našem lůně, upalovali na hranicích. Dceři je rok a půl a vědci se shodují, že zatím neovládá lidskou řeč, ovšem osvojila si mluvu rostlin. Z neskutečné dálky rozpozná svítivě oranžovou barvu měsíčku lékařského, dokáže rozlišit sléz od ibišku a od čekanky a dnes se mi vytrhla z rukou a rozběhla se ke keři zpola zakrytému ostružiním, bezvýznamnému v té jednolité záplavě, kterou nás příroda ohromuje, ale zároveň i zvýrazněnému určitým neviditelným fluidem, jaké vyzařují i propasti. Zastavila jsem ji akorát včas, než jí ručky stačily načichnout durmanem. To nesmíš, broučku. Po durmanu není moc pěkný trip. Způsobuje ztrátu krátkodobé paměti. Skopolamin neboli droga pravdy je vlastně durman. Bylinku, kterou dřív používaly kořenářky, aby se odpoutaly od světa, vyráběly z ní afrodiziakální masti a aplikovaly si je násadou košťat, teď používají muži, aby nás mohli znásilňovat.

Pozorně na mě koukala, ale od nebezpečí neustupovala, a tak jsem ji novými svaly atletky popadla a zvedla do vzduchu a vyrazily jsme zpátky. Je sobota ráno a zhruba před třemi měsíci bychom ji trávily prohrabováním regálů v obchodě Tiger: gumy na tužku ve tvaru králíka, plastoví králíci, umělé keříky v květináčích připomínajících králíka, nikde žádný opravdový králík. Teď vykukují v rytmu našich šlépějí; na přeskáčku nás zdraví a my jim to oplácíme. „Ajoj.“ Tak zní první slovo společné řeči, jímž promlouváme k divokým tvorům: Ajoj, už nejsme spotřebitelky ani zboží. Pobíháme po pěšinkách země stejně jako vy.

Když říkám, že jsme vyměnily kůži, skutečně nás vidím úplně jiné. Máme jiskru použitých příborů, cenu stříbra, které není jen na okrasu. Celé se myjeme jen jednou dvakrát měsíčně v téhle kašně s vodou sterilní jako led; nosíme sportovní oblečení a honosíme se nezpochybnitelnou krásou, protože nezůstal nikdo, kdo by ji soudil. Když se nám ušpiní vlasy, posypeme je pšeničnou mouku, která pohlcuje mastnotu, a pak z plných plic foukáme, dokud se mouka nerozpráší kolem a my nevypadáme jako duchové. Od chvíle, kdy jsme utekly z města, se všechno, co podnikáme, proměnilo v hru. Hra na hrabání suchého listí ze zahrady, hra na zalévání rostlinek ve skleníku. Hra na vytahování nacucaných klíšťat z kotníků. Jsme to, v co bychom se proměnili všichni, kdyby se neustále někdo nedíval, ale on se vždycky někdo dívá, vždycky. Minulý týden nás navštívila jedna paní, která se představila jako úřednice z městského sociálního odboru, pod který spadáme – všimla jsem si, že sociální pracovníci se poslední dobou vyhýbají svému názvu podobně jako pracovníci tajné policie –, a věnovala nám pár lahví balené vody a nějaké formuláře, abych dceru zapsala do místní školky.

„Jestli máte potíže s dopravou, mohl by vás vyzvedávat školní autobus,“ řekla mi a já se rozesmála, protože kdyby doprava neznamenala potíže, neobývaly bychom vesnici duchů. Náš poslední soused – sedmaosmdesátiletý muž, který žil s fenou setra a hanlivě jí říkal Běhna – se přestěhoval do města, protože mu odmítli obnovit řidičák, a tady bez auta zůstanete odkázaní jen na vlastní nohy. Ale nijak nás to netrápilo, protože to byl pěkně nepříjemný dědek a pořád jen nadával, že naše slepice volně pobíhají po domech, které jeho příbuzní už před lety opustili; ale křivda je křivda, i když je páchána na těch, jež zrovna nemáme dvakrát v lásce.

„Nehodlám dát dceru do školy dřív, než musím,“ odpověděla jsem sociální pracovnici, která se představila jako úřednice, a ta začala přikyvovat tak rázně, jako by má slova nebrala na vědomí, ale spíš je zaháněla.

„A co ten formulář? Když si tu nahlásíte trvalé bydliště, můžeme vám zprovoznit služby. Měly byste světlo a vodu. To je to nejmenší, nemyslíte? Potřebuji jen občanský průkaz. Myslete na malou…“

Úřednice s námi mluvila od brány zarostlé bolehlavem a já si pomyslela, že v tom elegantním kabátě a se sekretářským výrazivem působí jako někdo, kdo by si bolehlav snadno spletl s petrželí. Něco mě napadlo, ale ovládla jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a ustála to. Udělala jsem totéž, co radím dceři, když ji něco bolí: upřela jsem zrak ke vzdáleným vrcholkům hor a počkala, až na obloze prolétne sup. Pak jsme opět osaměly. Svobodné a bez totožnosti. K nenalezení.

Včera jsme zahlédly ještěrku zbarvenou do odstínu pupenců. S terčíkem na zádech přebíhala přes bahnitou cestu, ale jakmile se dostala do osetého pole, splynula se stejnobarevným prostředím. Přiměla mě zamyslet se nad něčím, co tuším už delší dobu. Že už nejsem žena. Jsem živočich, který používá mimikry, protože odstín jeho kůže je přesným opakem barvy země. Blátem, které se na ni nalepilo na kopci, maluji dceři na čelo čtyřlístek a loučíme se s odrazem na hladině, protože nás popohání slunce, jež vystoupalo vysoko, téměř až ke zvonici, a my máme před sebou ještě spoustu práce. Musíme dát slepicím a naštípat dříví na otop, převařit vodu a ohřát kaši uvařenou ze zeleniny tvrdé jako okolní pustina. Při každém dalším soumraku, když znovu rozdělávám oheň, mě přepadá strach, že se plameny rozhoří příliš a to, co jsme přes den vybudovaly, lehne popelem, vím však také, že tento strach je dědičný a neporazitelný, je to jemné vědomí těla, které si uchovává vzpomínku na dávné tělo upálené na hranici; a také si říkám, že náš dům je pouhým bodem v rozsáhlé síti, která nás propojuje na celém území s dalšími ženami a dívkami, jež také odmítají uvést své jméno v kdejakém sčítání a raději žijí napospas nepohodě, aby unikly výhrůžkám a nenechaly se vydírat hrozbou vystěhování. Město nás vyvrhlo, ale venkov nám poskytuje útočiště, svou setrvačností stírá hranice mezi tím, co je uvnitř a co je vně. Budeme dál měnit kůži a svými mimikry napodobovat další louky, ale nějak nevysvětlitelně cítím, že jsme v této vesnici žily odpradávna a budeme žít navždy.

More by Martina Kutková

Poznámky k životu Frances Donnellové

Předmluva V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě. V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky. Nebyl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Změna plánu

Maixa mi radí, abych vyslovovala všechny slabiky, ale nehrála si na Londýňanku, abych se příliš nerozpovídala o teoretickém rámci, vyzkoušela počítačové vybavení před začátkem obhajoby, chovala se pokorně, dělala si poznámky k otázkám a připomínkám komise a abych její členy pozvala na oběd do restaurace s fixním menu. June si myslí, že fixní menu je ubohé, a navrhuje, abych na fakultu objednala catering, ocitovala Webera, zapila u snídaně půlku lexaurinu, a pak mě odveze až do Gasteizu. Přijímám bibliografii a odvoz. Z Bilbaa odjíždíme s matkou, sestřenicí a přítelem namačkanými na zadn...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Óda na hurikán

Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi. Od té doby uběhla řádka let a sklenice, m...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Všechna polní i lesní zvěř

Ráno se probudila hladová jako obvykle. Ložnicí se rozlehlo kejhání kachen přelétávajících nad střechou a dívka se posadila na posteli. Kachny máchaly křídly a přiletěly k babičce zdaleka, snad z jiného světadílu. Babička bydlela u jezera, kilometr daleko od nejbližší vesnice, a právě sem ji ze dne na den poslali, přestala chodit do školy. Všem to bylo jedno. Těžko říct, jestli tam ve městě rodiče toužili po soukromí, nebo pracovali. Nebylo však pochyb o tom, že jí každé ráno, ale i každé poledne kručelo v žaludku. Ukazovala si na břicho, mám hlad, říkala babičce. Ke snídani jí babička vždy op...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano
More in CZ

Věci, co se nikdy nemění

To jsem byl ještě prost strachu z tebe, proto jsem natahoval ruku a dožadoval se, abys ke mně spustil tu svoji. A tak jsi ji spustil, hudba z výtahu, hřejivá jako deka, žíly na ní byly jako plazící se hadi, kteří stále mlčí, kousal sis nehty, až zalezly jako mlži do ulity, a tak jsi spouštěl ruku dolů k potomkovi, abys mi ji podal a my se propletli prsty podobnými žížalám. Chudáku. Předtím jsi mě choval, o půlnoci jsi kvílel ukolébavky, když jsi sám potřeboval chrápat. Několikrát jsi mi utřel zadeček, svými žížalami ses dotýkal mých hovínek, která zanechávala skvrny a z oblečení jsi sušil moje...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Luis Brito

Čistička

Postávala před shlukem stavebních buněk a třela si studené ruce. V dálce nad řekou se mihli dva kormoráni. Po chvíli se začala rozhlížet na všechny strany a kontrolovat esemesku, která jí včera přišla. „Ahoj Petro, akce cisticka zitra v osm. Sraz pred mostem u bunkoviste. A.“ Přečetla si to ještě třikrát, než světlo displeje zhaslo. Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky. Zatímco starší se zvedala nad zem válcovitými nádržemi, které na Google mapách vypadaly jako dokonalé kruhy v obilí vypálené mimozemskou civili...
Written in CZ by Anna Háblová

Jericho

Část I. – Farma […] I […] Farma, tak tomu místu říkali, se osaměle tyčila na temeni jednoho nízkého kopce. Byl to dvoupatrový statek, úzká a dlouhá obdélníková stavba ze dřeva. Jens, usazený v houpacím křesle na chodbě, sledoval z okna v horním patře svůj pozemek, který sahal až za řeku. Jeho malá černá očka byla neustále v pohybu, propátrávala obzor zahalený do tmy, ostražitá vůči každému podezřelému detailu. Elia a Natan seděli vedle něj na zemi a hráli si se zrezivělými autíčky. Byly slyšet zvuky noci – hmyz, šustění listí, poslední bučení ve chlévě – a vrzání houpacího ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Vězňův slovník

Vězňův slovník obsahuje hlasy a příběhy mužů zavřených v turínské věznici Nápravné zařízení Lorusso a Cutugno, konkrétně v sekci V pavilónu C, určené „chráněným vězňům“. Kniha vznikla v rámci spisovatelské dílny, která probíhala uvnitř a trvala dva roky. Všichni víme, co znamená „domov“, „zima“, „láska“, jejich význam je absolutní. Ale ve vězení se význam slov mění a tato změna se rodí z prostoru: uvnitř existuje pouze tam uvnitř a slova se stávají pravěkými. Jako by se zastavila v prapůvodním čase. A právě v těchto sdílených slovech spočívá síla: slova, která jsou venku běžná, se ve vězení s...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Navzdory jaru

      Silné neonové světlo nekvalitní žárovky tísní Marianu Grujić, zatímco se snaží umýt si stehna od prachu. Je stále ještě mladá a život jí zatím dovoluje nesmyslný běh ke vchodu domu, a to tak, že nemusí chodit přes asfalt, ale může si špinit staré tenisky od hlíny a prachu. Přemýšlí, jak do včerejška mohla skákat přes gumu, a to „až ke stehnům bez dotyku“, a dneska jí dal kluk pusu s jazykem, teplým drsným jazykem, který jí zaplnil ústa. Život se mění, tak to říká její babička, život se pořád mění a vždycky bude hůř než předtím. Přesto, přemýšlí Mariana Grujić, jazyk jejího nového chlapce...
Translated from SR to CZ by Markéta Chlebovská
Written in SR by Ana Marija Grbic