Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi.

Od té doby uběhla řádka let a sklenice, matka, rozlétlé střepy, kluk, co schytal bolestivou facku, jsou dávno pryč. Teď žiju se zbytkem kongregace v Ehiu. Tady ve vesnici vládne násilí i harmonie díky Amalii, která se občas přežene, a Amalii všichni milujeme.

Poznáme, že se vrací, kvůli hustotě vzduchu, řehtání koní nebo bezdůvodnému křiku dětí. Ty to někdy vědí první a pláčou a my si myslíme, že se tak děje kvůli bolavým zubům nebo únavě, až do chvíle, kdy okenice prásknou do zdi a korouhvička na střeše zaskřípá; v tu chvíli nám dojde, že je tady, už zase.

Když Amalia přichází, červená hlína cesty se přesýpá, víří a rozptyluje se ve vzduchu.

Když Amalia přichází, dva nebo tři z našich pějí píseň.

Když Amalia přichází, křižujeme se, děkujeme větru a spěcháme položit obětiny, než dospěje k obydlené oblasti.

Od posledního řádění před patnácti měsíci jsme sotva stačili obnovit chov dobytka, zpevnit základy, zrekonstruovat zeď, vyhloubit stavební jámy pro letošní nově příchozí. Cristian s nejmladšími zbudoval všem domům dvojitou střechu a my ostatní se postarali o jídlo a vodu. Děti namalovaly na cestu barevné čáry, aby Amalii nasměrovaly. Celá vesnice si už zvolila obětiny: vyšívané látky a zapletené vlasy a drahé kovy a dřevěné figurky a pár vybroušených zubů. Třetí dům letos obětuje třetího, nejmladšího syna, který je nemocný. Vydají jí ho, aby jej zavinula a odnesla jinam, kde ho nebude nic bolet. Také říkají, slyšel jsem je šuškat si po shromážděních, že věří, že ona, Amalia, je neviditelná ruka Boží.

Vše necháme na cestě a usilovně se snažíme, aby to působilo hezky a lákavě, aby se na to podívala a všechno si to chtěla odnést, ačkoliv si to stejně skoro vždycky všechno vezme. Když v minulých letech něco zbylo, majitel obětiny se musel odstěhovat, aby celá komunita neupadla v neštěstí. Naše dcera Sally letos dostala nápad, že by se mohl obětovat

Gianfredo, naše tele, natřeli jsme je na červeno a přivázali ke sloupu ozdobenému květinami. Je trochu nesvůj a neustále bučí.

Ještě stihneme zpozorovat, jak v dálce mizí první stromy. Všichni se držíme společně za ruce a sledujeme ji – bílou, přízračnou tmu plazící se bez cíle, přestože všichni víme, že směřuje k nám jako vždy. Sledujeme také sesuv půdy, povozy vtažené do víru, lehké předměty vířící ve vzduchu v soustředných kruzích.

„Ach, nebeský posle, Amalie, paní větrů: přijmi naše oběti.“

Po modlitbě se pustíme a zaženeme zvířata, která stihneme pochytat. Pak se utíkáme schovat za kamenobetonovou zeď, malou pevnost, a seřadíme se tak, aby měl každý před sebou skulinu a mohl vše sledovat. Zůstáváme pohromadě a tiše čekáme. Nebavíme se, protože ji rádi slyšíme blížit se, okna praskají, tisíce předmětů se tříští, první dům se hroutí; slyšíme vyjeknutí – slabounký výkřik téměř bez síly – nemocného chlapce těch ze třetího. Při pohledu na ně je vidět, že pláčou a usmívají se zároveň. Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že slyším i našeho Gianfreda, ačkoliv stejně přijde chvíle, kdy se ozývá jen ona. Každý se nakloníme ke své škvírce a díváme se. Nikdo o to nechce přijít.

Amalia pohlcuje vše, co jsme nechali na cestě: tři krávy, tele, pět koní, balíček karet, bandasku mléka, nemocného chlapce, sochu z ovoce, strunný nástroj, sbírku knih, spoustu jídla a vody; navíc požírá i všechno, co jsme nenechali pro ni, ale Amalia si to stejně bere: kamení, stromy, povozy, celé domy, říční ryby, pár zatoulaných ovcí, divoká prasata, která sebrala bůhvíkde, pět mrtvých, těla unášená jakoby oblakem much.

Prý – mně se to nikdy nepoštěstilo vidět – stát přímo pod ní, přesně v bodě, kde se rodí vír, je jako vidět tunel vedoucí přímo do nebe, prý v té chvíli neexistuje žádný zvuk ani surovost, jen je slyšet hudba jakoby plovoucích předmětů a vše se zpomaluje. Těm, kterým se to přihodí, se změní život a mezi sousedy se jim dostává lepšího zacházení. Jednou bych to také rád uviděl, poslouchal prázdno a porozuměl tomu vyvrcholení, o kterém vyprávějí. Možná že uvnitř nezní ticho, ale sklo roztříštěné za tmy a plesknutí dobře mířené facky. Zatím nevím. Možná příští rok, až se Amalia vrátí.