View Colofon
Original text "Elogio Del Huracán" written in ES by Alejandro Morellón Mariano,
Other translations
Mentor

Anežka Charvátová

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Óda na hurikán

Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano

Všední násilí mi vždy působilo potěšení: například sklenice roztříštěná za tmy. Občas se sám sebe ptám, jestli je ta vzpomínka vážně moje. Vybavuji si tu scénu a stěží zadržuji pocit radosti: předmět padá a rozbíjí se, ozve se tupý třesk a náhlý povyk, hlasy uprostřed noci. Matka stiskne vypínač a posvítí na rozlétlé střepy. Napřažená ruka ve vzduchu nade mnou. Plesknutí facky, které se zhola nepodobá třísknutí skla o podlahu, a pocit porozumění, že všechno je součástí obřadu. Násilí, jež začíná sklenicí a končí bolestí, kterou matka způsobila synovi.

Od té doby uběhla řádka let a sklenice, matka, rozlétlé střepy, kluk, co schytal bolestivou facku, jsou dávno pryč. Teď žiju se zbytkem kongregace v Ehiu. Tady ve vesnici vládne násilí i harmonie díky Amalii, která se občas přežene, a Amalii všichni milujeme.

Poznáme, že se vrací, kvůli hustotě vzduchu, řehtání koní nebo bezdůvodnému křiku dětí. Ty to někdy vědí první a pláčou a my si myslíme, že se tak děje kvůli bolavým zubům nebo únavě, až do chvíle, kdy okenice prásknou do zdi a korouhvička na střeše zaskřípá; v tu chvíli nám dojde, že je tady, už zase.

Když Amalia přichází, červená hlína cesty se přesýpá, víří a rozptyluje se ve vzduchu.

Když Amalia přichází, dva nebo tři z našich pějí píseň.

Když Amalia přichází, křižujeme se, děkujeme větru a spěcháme položit obětiny, než dospěje k obydlené oblasti.

Od posledního řádění před patnácti měsíci jsme sotva stačili obnovit chov dobytka, zpevnit základy, zrekonstruovat zeď, vyhloubit stavební jámy pro letošní nově příchozí. Cristian s nejmladšími zbudoval všem domům dvojitou střechu a my ostatní se postarali o jídlo a vodu. Děti namalovaly na cestu barevné čáry, aby Amalii nasměrovaly. Celá vesnice si už zvolila obětiny: vyšívané látky a zapletené vlasy a drahé kovy a dřevěné figurky a pár vybroušených zubů. Třetí dům letos obětuje třetího, nejmladšího syna, který je nemocný. Vydají jí ho, aby jej zavinula a odnesla jinam, kde ho nebude nic bolet. Také říkají, slyšel jsem je šuškat si po shromážděních, že věří, že ona, Amalia, je neviditelná ruka Boží.

Vše necháme na cestě a usilovně se snažíme, aby to působilo hezky a lákavě, aby se na to podívala a všechno si to chtěla odnést, ačkoliv si to stejně skoro vždycky všechno vezme. Když v minulých letech něco zbylo, majitel obětiny se musel odstěhovat, aby celá komunita neupadla v neštěstí. Naše dcera Sally letos dostala nápad, že by se mohl obětovat

Gianfredo, naše tele, natřeli jsme je na červeno a přivázali ke sloupu ozdobenému květinami. Je trochu nesvůj a neustále bučí.

Ještě stihneme zpozorovat, jak v dálce mizí první stromy. Všichni se držíme společně za ruce a sledujeme ji – bílou, přízračnou tmu plazící se bez cíle, přestože všichni víme, že směřuje k nám jako vždy. Sledujeme také sesuv půdy, povozy vtažené do víru, lehké předměty vířící ve vzduchu v soustředných kruzích.

„Ach, nebeský posle, Amalie, paní větrů: přijmi naše oběti.“

Po modlitbě se pustíme a zaženeme zvířata, která stihneme pochytat. Pak se utíkáme schovat za kamenobetonovou zeď, malou pevnost, a seřadíme se tak, aby měl každý před sebou skulinu a mohl vše sledovat. Zůstáváme pohromadě a tiše čekáme. Nebavíme se, protože ji rádi slyšíme blížit se, okna praskají, tisíce předmětů se tříští, první dům se hroutí; slyšíme vyjeknutí – slabounký výkřik téměř bez síly – nemocného chlapce těch ze třetího. Při pohledu na ně je vidět, že pláčou a usmívají se zároveň. Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že slyším i našeho Gianfreda, ačkoliv stejně přijde chvíle, kdy se ozývá jen ona. Každý se nakloníme ke své škvírce a díváme se. Nikdo o to nechce přijít.

Amalia pohlcuje vše, co jsme nechali na cestě: tři krávy, tele, pět koní, balíček karet, bandasku mléka, nemocného chlapce, sochu z ovoce, strunný nástroj, sbírku knih, spoustu jídla a vody; navíc požírá i všechno, co jsme nenechali pro ni, ale Amalia si to stejně bere: kamení, stromy, povozy, celé domy, říční ryby, pár zatoulaných ovcí, divoká prasata, která sebrala bůhvíkde, pět mrtvých, těla unášená jakoby oblakem much.

Prý – mně se to nikdy nepoštěstilo vidět – stát přímo pod ní, přesně v bodě, kde se rodí vír, je jako vidět tunel vedoucí přímo do nebe, prý v té chvíli neexistuje žádný zvuk ani surovost, jen je slyšet hudba jakoby plovoucích předmětů a vše se zpomaluje. Těm, kterým se to přihodí, se změní život a mezi sousedy se jim dostává lepšího zacházení. Jednou bych to také rád uviděl, poslouchal prázdno a porozuměl tomu vyvrcholení, o kterém vyprávějí. Možná že uvnitř nezní ticho, ale sklo roztříštěné za tmy a plesknutí dobře mířené facky. Zatím nevím. Možná příští rok, až se Amalia vrátí.

More by Martina Kutková

Poznámky k životu Frances Donnellové

Předmluva V roce 1945 se ve Spojených státech narodila spisovatelka a známá chovatelka ptactva Frances Donnellová. V roce 1983 předstírala smrt na lupus, kterým trpěla od mládí. Pár měsíců po tomto pokusu se ukázalo, že se jednalo o smyšlenku. Po menším sporu, k němuž se dostaneme v příhodnou chvíli, zůstala Frances několik desetiletí v anonymitě. V jednadvacátém století přicestovala do Španělska, sužována krutou nemocí, která ji stále víc zachvacovala vnitřnosti. Říkávala, že svou zemi opustila ve chvíli, kdy už byla příliš stará na to, aby si sedla a psala. Přitom psala jen povídky. Nebyl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

Změna plánu

Maixa mi radí, abych vyslovovala všechny slabiky, ale nehrála si na Londýňanku, abych se příliš nerozpovídala o teoretickém rámci, vyzkoušela počítačové vybavení před začátkem obhajoby, chovala se pokorně, dělala si poznámky k otázkám a připomínkám komise a abych její členy pozvala na oběd do restaurace s fixním menu. June si myslí, že fixní menu je ubohé, a navrhuje, abych na fakultu objednala catering, ocitovala Webera, zapila u snídaně půlku lexaurinu, a pak mě odveze až do Gasteizu. Přijímám bibliografii a odvoz. Z Bilbaa odjíždíme s matkou, sestřenicí a přítelem namačkanými na zadn...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Všechna polní i lesní zvěř

Ráno se probudila hladová jako obvykle. Ložnicí se rozlehlo kejhání kachen přelétávajících nad střechou a dívka se posadila na posteli. Kachny máchaly křídly a přiletěly k babičce zdaleka, snad z jiného světadílu. Babička bydlela u jezera, kilometr daleko od nejbližší vesnice, a právě sem ji ze dne na den poslali, přestala chodit do školy. Všem to bylo jedno. Těžko říct, jestli tam ve městě rodiče toužili po soukromí, nebo pracovali. Nebylo však pochyb o tom, že jí každé ráno, ale i každé poledne kručelo v žaludku. Ukazovala si na břicho, mám hlad, říkala babičce. Ke snídani jí babička vždy op...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Adriana Murad Konings

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Poslové příštích dní

Vyhlíží jako neskutečný kříženec sovy, netopýra, tučňáka a mývala; má modrou srst, velké červené oči, žlutý zobák; místo rukou mu trčí dvě křidélka, kterými začne mávat, jakmile se zapne mechanismus. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ popřeje mu. Noa je přesvědčená, že koupě stála za to, přestože malinko přešvihla rozpočet. Stálo jí to deset přídělů kapesného, ale když ho teď vidí nadšením bez sebe, je ráda, že se vzdala kina, zábavního parku, a dokonce i pátečních kuželek s kamarádkami. Daniel drží plyšáka, jako by byl živý, a pokouší se spatřit v jeho očích něco víc. Noa si pomyslí, že pře...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Alejandro Morellón Mariano
More in CZ

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Deník jedné Portugalky v Angole

Prolog Příhody z Angoly se na mě hrnuly ze všech stran po celé roky. Neuvěřitelné příběhy těch, kteří se do Angoly zamilují na první pohled a cítí se v této zemi jako doma, nebo naopak těch, kteří ji nenávidí a nedokážou si tam zvyknout. Takové ty fantastické historky, co znějí jako smyšlené, protože člověk nevěří, že by to mohla být pravda. Vždycky jsem si myslela, že dost přehánějí, a jak praví jedno přísloví, které se tu hodí: jedna paní povídala, druhá k tomu něco dala, tady přidávali dost. Rozhodnout se, jestli tuhle tajemnou zemi poznat, nebo ne, mi trvalo několik let. Byly chvíle, k...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Patrícia Patriarca

Sonia se hlásí

Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou p...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Lavinia Braniște

Sraz

Konec. Zabalil jsem si tašku, dal oblek do obalu, i obouvací lžíci, a odevzdal jsem klíče. Domů to mám šest hodin za volantem, ale zpáteční cesta je kratší. Stáhnu okénko a s hlavou venku projíždím co nejrychleji hlavní městskou třídou. Vzduch zchlazený večerem a rychlostí mi obrušuje tváře a připomíná mi svojí hrubostí odličovací houbičku. Mám citlivou pokožku a špatně snáším obvyklé hlasatelské líčení, které má zajistit, že se obličeje nebudou lesknout jako úplněk na skle – nanáší se jim na obličej vrstva pudru, která se potom zbrušuje těmi nadýchanými houbičkami. Když už se ten pocit nedal ...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Příchod

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé. Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči. „No, co to je, toh...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Upřímně, miláčku, je mi to fuk

Marek mě povalí na postel a tváří se mu prožene něco, co ve mně ve spojení s jeho stiskem, vyvolá naprostou ztrátu orientace, jako kdyby naše postel v tu chvíli byla lavina, do který mě zabořil, a já zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Celé to potrvá sotva vteřinu, ten stisk a ten jeho výraz, v dalším okamžiku už mě loví z laviny, a přestože zůstávám v horizontální poloze, je až podezřele naprosto jasné, kde je nahoře a kde dole. A teprve až teď to ke mně doputuje, teď to ke mně dojde, ale stejně jen tak napůl, jen mi to střelí hlavou, jako když někdo rychle rozsvítí, a ještě rychleji zhasne....
Written in CZ by Lucie Faulerová