Maixa mi radí, abych vyslovovala všechny slabiky, ale nehrála si na Londýňanku, abych se příliš nerozpovídala o teoretickém rámci, vyzkoušela počítačové vybavení před začátkem obhajoby, chovala se pokorně, dělala si poznámky k otázkám a připomínkám komise a abych její členy pozvala na oběd do restaurace s fixním menu. June si myslí, že fixní menu je ubohé, a navrhuje, abych na fakultu objednala catering, ocitovala Webera, zapila u snídaně půlku lexaurinu, a pak mě odveze až do Gasteizu. Přijímám bibliografii a odvoz.

Z Bilbaa odjíždíme s matkou, sestřenicí a přítelem namačkanými na zadním sedadle, svítí nám kontrolka benzinu, propadáme hysterii a mluvíme jeden přes druhého. Není divu, že přejíždíme benzinku na A-8. V následujících napínavých kilometrech hrozí možnost, že zůstaneme viset na dálnici, a ukazuje se, že je mi to jedno. Je mi jedno, jestli dorazím, nebo ne, jestli doktorát získám, nebo nezískám. Lhostejnost ze mě čiší na první pohled. Já, která nosím podpatky i do baru s podlahou posypanou pilinami, jsem ve velké aule oblečená nejhůř, mám mastné vlasy a v očích ospalky.

Nic z toho není důležité, protože už to mám za sebou.

Lhostejnost je výplodem časového paradoxu: procházím vzpomínkou.

Průběh obhajoby vázne v jednom bodě, kdy vykazuje trhlinu podobnou slavným faultlines Alana Sinfielda, zmíněného v seznamu literatury, strana 367, a v tu chvíli přebírá slovo vedoucí katedry, jediný muž u stolu a zároveň předseda. Nerozumí kapitole, kde analyzuji vliv skandálu v Abú Ghrajb na zobrazování násilí páchaného ženami, přestože právě a pouze v této kapitole přináším originální postřehy. Bezprostředně po 11. září americký konzervatismus využil zmatku a zaútočil na liberální feminismus. Amerika byla napadena, protože ji nepřátelé vnímali jako slabou, protože muži už se nechovali jako chlapi. Tehdy natáčené seriály odrážejí návrat klasických genderových rolí, zachránit moderátorku, zachránit svět, s hrdiny inspirovanými westernem, jako je Jack Bauer, a bezbrannými, přihlouplými ženami. Jak se však vzdalujeme od bodu nula, trend se obrací. Startuje období poznamenané ženskými postavami, ženy se samurajským mečem, odznaky FBI a CIA prolamují binární kódy a spojují to nejlepší z obou světů. Můžou sekat hlavy, a přitom být matkami, být androgynní, a přitom hájit tolik hanobenou ženskou intuici, všechno najednou, a nijak se z toho nehroutí.

Vykládám předsedovi, že se hrdinky v akčních žánrech objevují velmi pozdě, protože podle diskurzu o podstatě ženství je nám vlastní pasivita a něžnost. Jediné drsňačky na
filmových plátnech jsou až do příchodu agentky Ripleyové potomkyněmi Medey, obludy z hororů. A na takových předsudcích se zakládá jeden feministický proud. Tenhle feminismus neustále hovoří o feminizaci institucí, jako kdyby začlenění žen do politiky nebo armády stačilo samo o sobě, aby se všichni chovali slušněji, jako kdyby všechny byly svaté a jejich svatost nakažlivá. A tenhle feminismus mě právě rozčiluje, a když prosáklo mučení v Abú Ghrajb, utržil těžkou ránu. Americká společnost nebyla šokována tím, že její vojáci někoho mučí, ale tím, že to provádějí i vojákyně. Snímky, na nichž Sabina Harmanová a Lyndee Englandová s úsměvem pózují u hromady nahých Iráčanů, se staly ikonickými. Jediné pozitivum vzešlé z té hrůzy bylo zpochybnění vrozených hodnot obou pohlaví, pane předsedo, dávající podnět k hybridním postavám, jako jsou ty, které analyzuji v poslední kapitole.

Pan předseda se prý nechce pouštět do střetu, ale názor si taky nenechává pro sebe. „Pokaždé když některá z vámi zmíněných filozofek přijde s tím, že mezi oběma pohlavími neexistují rozdíly, mám chuť uspořádat sbírku a poslat ji studovat medicínu nebo biologii, prostě tak.“

Ticho předcházející mou odpověď páchne krví, krveprolitím. Kulku si však nechávám prosvištět kolem ucha a přijímám poznámku se sympatickým úsměvem uchazečky o titul královny krásy.

Komise se poradila a vrací se, zatímco tady, v přítomnosti, kde píšu tyto řádky, čekám, jaký bude na rozsudek soudu v případě znásilnění během pamplonských slavností sv. Fermína. V přítomnosti, ve které píšu, jsem mnohem nervóznější než ve vyprávění, kde si kreslím kytičky do brzy posledního školního sešitu a nevšímám si všech ostatních, kteří čekají, že něco udělám. Maixa si odkašle a podaří se jí upoutat mou pozornost. Valí oči a gestikuluje jako DJ, než vystřelí typický beat techno housu. Nakonec to pochopím. Je to jako u soudu, a když se nepostavím, nepřečtou rozsudek. Podrobuji se zvyklostem a předstírám údiv nad tím, že vše dopadlo dle očekávání, že mi blahopřejí a podepisují protokol a vítají mě v novém klubu, kde mě až do smrti budou oslovovat novým titulem. Doktorka De la Cruzová na doživotí.

A co teď.

Maixa mi posílá link na studii o četnosti duševních chorob mezi doktorandy a badateli. June mi pomáhá s vyplněním žádosti o podporu v nezaměstnanosti. Maixa mi radí, abych disertaci rozdělila na čtyři nebo pět článků a publikovala je v odborných časopisech, zatímco June se přiklání spíš k formátu monografie. Obě mi radí s existenciální krizí, která mě čeká, a já na to, že jsem mimo nebezpečí, protože mám plán, náhradní plán. Pokud se vytlouká klín klínem, prázdnota zbylá po doktorské práci se zaplní románem nebo něčím podobným
románu, možná něčím, co by se blížilo memoárům, přestože raději přemýšlím o doznání, jako jsou výpovědi kriminálníků kolující po Anglii 18. století, nejsou vám povědomé? Jednalo se o pamflety vydávané církví, usilující o poučení a odstrašení, které líčily kriminální dráhy odsouzenců k trestu smrti. Někteří teoretici tvrdí, že podnítily rozkvět románu, protože čtenáři chtěli stále víc, a jelikož pro takovou poptávku nebylo dost viníků, objevili se profesionální spisovatelé, kteří ji uspokojili. Tak vidíte, původem našeho řemesla je doznání. A možná je to tím, že jsem vyrostla v laickém prostředí, ale vina se mi nezdá jako něco tak příšerného. Vina je látka, z níž se vytváří básnická spravedlnost, trest za provinění promlčená i neobvyklá. Zkrátka myslím to takhle: vylíčit svůj život, třicet let drobných přečinů, abych ukázala, že téměř všechno, za co se cítím provinile, souvisí s poruchou, která je v mém případě paradoxní: s misogynií.

June mě neposlouchá už nějakou chvíli a Maixa hodnotí projekt odfrknutím. Chce příklady, kdy a jak jsem nějaké ženy urazila, a já jí vyprávím o jedné erasmačce, kterou jsem v baru odtáhla na záchody se záminkou, že jí nabídnu drogy, a když jsme byly vevnitř, chtěla jsem, aby se mnou na oplátku něco měla; jak jsem v situaci, která se mi zdála nebezpečná, opustila Milenu, ačkoli mě prosila, abych ji nenechávala samotnou; o Manuově přítelkyni, jak strašně jsem ji musela obtěžovat, že mi přestala odpovídat na zprávy… Přerušuje mě dřív, než stihnu dokončit seznam.

To není to stejné, jako když to udělá chlap.

Neříkám, že je to stejné. Jen že je to stejně zavrženíhodné.

Nesouhlasím.

Je začátek října roku 2017, a to znamená, že zbývá jen chvilka, než praskne případ Harveyho Weinsteina a hashtag #metoo ovládne naše zdi a timeliny. Tweet, který spustí řetězovou reakci, bude zveřejněn patnáctého a já fenomén objevím devatenáctého, kdy se začnou objevovat první kritické ohlasy mezi feministkami, bědujícími například, že se pozornost vždy upíná k obětem, a vyžadujícími, aby do popředí pro změnu vystoupili agresoři. Tuto iniciativu příkladně podpořím, přiznám, že je to tak, že i já jsem někdy někoho obtěžovala, ale ještě mě nenapadne zabydlet se na straně toho, kdo udává, ještě nebudu mít překročenou pomyslnou hranici, která mě na střední dělila od dívčích lavic, ani nebudu chápat význam sexuálního násilí na ženách, jeho ukázňující funkci. Vnučkám budu muset vyprávět, že jsem se #metoo účastnila jako transvestitka. Je mi pohodlnější konfese než svědectví, být viníkem než obětí, protože stále sázím na vítěznou minci: mezi vlastí a smrtí volím vlast, mezi řádem a chaosem, však víte.

„Co si o tom myslíš, June?“

June se nechá zahrnout do kolektivní žaloby a vyjmenuje na facebookové zdi sbírku křivd, o kterých si nikdy nedovolila ceknout, ale když je teď sebrala a přepsala, vyhřeznou na povrch jako strupy, které při dotyku pálí, jako ochranný krunýř. V příkladu, na kterém Freud ilustroval traumatickou neurózu, přežil muž srážku vlaku, došel zdánlivě nezraněn pěšky až domů, a teprve v bezpečí se ukázalo, jak těžce zraněnou má nohu. June už je skoro doma a za chvíli si uvědomí, že má tělo plné jizev, a provokativně hrdě je předvede, stejně jako mi Zuriñe ukázala ty svoje. Ale ještě tam nejsme; stále je to ta kamarádka, která tě má ráda se zaťatými zuby, protože nesnese pohled do zrcadla.

„Jestli chceš napsat román o provinění, měla by ses provinit něčím horším.“