View Colofon
Original text "Tornando a casa" written in IT by Fabrizio Allione,
Other translations
Proofread

Olga Stehlíková

Mentor

Alice Flemrová

Published in edition #2 2019-2023

Cestou domů

Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Zatímco nastupují do auta a opouštějí město, on se snaží celou věc odlehčit tvrzením, že to byla jedna z těch nemožných situací, které nazývá Co-bys-dělal-kdyby?

Ona přikývne. „Tyhle situace moc nezvládáš,“ podotkne.

„Co tím myslíš? Co víc jsem měl kurva dělat?“

„Nemluv sprostě. Matteo opakuje všechno, co řekneš.“

Alice se ohlédne dozadu. Matteo usnul v sedačce.

„Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal špatně?“ zeptá se on po chvíli.

„Davide, úplně ti přeskočilo, začal jsi mlátit do skla. Kdybych tam nebyla já, ještě si tam drtíš klouby.“


To odpoledne se šli podívat na jeden dům v centru, odhodlaní pořídit si garsonku. Celé roky poslouchali, jak jejich přátelé mluví o investicích, projektech, budoucnosti: zkrátka všechny ty debaty, které dospělé rodiny dřív nebo později začnou vést. Viděli, jak chodí do banky a získávají úvěry, žádají navýšení platu, hovoří jako rovný s rovným se šéfy a vedoucími, schopní, sebejistí. A tak o tom – postrkovaní faktem, že tvoří nejdéle trvající pár –, jakkoli jim to nebylo vlastní, začali přemýšlet i oni, především po Matteově narození. Jelikož dům, v němž bydlí, zdědili a jelikož si nemohou dovolit nic extra, došli k názoru, že tohle pro ně bude ta nejlepší možná investice: koupit ve městě malou garsonku, nechat ji napsat na Mattea, zrekonstruovat ji a pronajmout ji vysokoškolákům.

Ten byt na rohu malé vedlejší ulice, kolmé ke corso Vittorio, už viděli potřetí. Vešel se do rozpočtu a nevyžadoval příliš mnoho úprav. Alice o něm ale nebyla stoprocentně přesvědčená. Určitě ne kvůli světlu, naopak, byl světlejší než jejich byt; a ani kvůli rozloze, ta byla pro jejich účely víc než dostačující; a už vůbec ne kvůli lokaci, jelikož čtvrť se jí líbila. A tak se nakonec chytala hloupých výmluv, které nebylo snadné obhájit.

„Za tu cenu nic lepšího nenajdeme.“

„Jistě,“ odvětila. „V tomhle stavu.“

„Přestaň už s tím kobercem.“

„Nemáš tušení, co pod ním najdeme, až ho strhneme.“

Nakonec Alice kapitulovala a to odpoledne podepsali návrh kupní smlouvy.


„Jet metrem byl tvůj nápad,“ pokračuje on v autě.

„To si děláš legraci, viď?“ Alice naštvaně kroutí hlavou. Pak zaujme tu teatrální pozici, kterou Davide moc dobře zná. „Viníš z toho mě?“ dodá.

„To jsem neřekl, tohle na mě vůbec nezkoušej. Ale nevykládej mi tady, jak jsem se měl zachovat.“

„Byl s tebou, držel jsi ho za ruku.“

„Já ho nedržel za ruku!“

„Tak byl s tebou, nebo ne?“

Davide se otočí a podívá se Alici do očí: jen se na ni dívá. Je to přirozené gesto, které nechce vyprovokovat nic dalšího. Znovu si situaci z rána přehraje v hlavě. Pořád cítí ohromný zmatek. Vzpomíná si na Matteovu ruku, zachycenou za jeho kalhoty, na ni, jak drží tašky a chatuje na mobilu. Pak se otevřou dveře, on se otočí a Matteo nikde.

„Alice, metro se rozjíždělo, musel jsem se držet. A navíc, Matteo ještě nikdy nic podobnýho neudělal, nečekal jsem to.“

„Davide, jsou mu tři roky! Mohl skončit pod autem. Mohli ho unést.“


Před několika měsíci, mohlo to být i dříve, se Alice náhodou ocitla v obchodě s orientálním nábytkem. Přilákala ji nízká knihovna v nezvyklých barvách ve vitríně, která by se dokonale hodila do Matteova pokoje. Jakmile byla uvnitř, její pozornost upoutala miska, která byla – jak si na první pohled myslela – omotaná pavučinou; ve skutečnosti šlo o starou rozbitou keramiku, opravenou technikou kincugi.

Vzala ji do rukou a dlouho ji převracela. Bříšky prstů zkoumala vyleštěný kov, to zvláštní vlnité rozložení puklin; představovala si okamžik prasknutí: nejspíš zaviněné roztržitostí. Kladla si otázku, jestli ty švy nestojí v cestě něčemu, co by těmi prasklinami chtělo projít, možná něčemu důležitějšímu. Pozorovala zlato, viděla v něm pohyb, jako by bylo ještě živé. Měla pocit, že se pod jejím dotykem uvnitř misky rozšiřuje zářivý druh mykózy, o nic méně nebezpečné než ty ostatní.


„Už chápu,“ naváže sarkasticky, když na semaforu naskočí červená. „Očekáváš potlesk, protože jsi ho nakonec našla ty, že je to tak?“

„Takže pro tebe je to soutěž? To pro tebe znamená rodičovství?“

„Jen si to vezmi, nejenže budeš moc vyprávět, jak jsme málem přišli o syna, protože je tvůj manžel kretén, ale navíc i to, že jsme ho našli díky tobě!“

„Mně stačí, že je naživu, že mu nic není.“

„Supermáma Alice.“

„Nebuď jak malej. Soustřeď se na řízení.“

Davide zpomalí, protože dodávka před nimi zatáčí. Zkontroluje zpětné zrcátko a předjede ji. Koňské oháňky, které vyčuhují z mříží dodávky, je rychle míjejí.

„A pak, upřímně řečeno, jsi to byla ty, kdo mu nechtěl koupit to autíčko. Kdybysme mu ho koupili, neutekl by.“

„Davide, tohle už jsme probírali: jeho lásku si koupit nemůžeš.“

„To jsem nikdy nedělal. Já vím, že to nemám zapotřebí.“

„Ne, to teda nevíš, protože takhle tě nevychovali.“


Ona a Davide se poznali před sedmnácti lety. Zakrátko spolu budou delší dobu, než strávili jednotlivě. Sdíleli s tím druhým téměř vše: myšlenky, tajemství, traumata, tužby, obavy. Aniž se o tom bavili, zjistili, společně objevili, že dvě nebo tři věci, jež nefungují, tíží víc než jakákoli další, která se naopak zdá být dokonalá. Občas se stane, že člověk zamění jistotu, každodennost lásky za lehkou, téměř neviditelnou symbiotickou kontrolu toho druhého.


Než sjedou z dálnice, zastaví se v motorestu pro pizzu. Zatímco Alice čeká na Davida v autě, povšimne si na druhé straně parkoviště skupinky kluků, kteří posedávají na zemi u svých skútrů. Pijí, kouří a zároveň mobilem natáčejí štěně, které se honí za prázdnou lahví od piva. Zvuk kutálející se lahve dolehne do vnitřku auta jako teskné naříkání. Mísí se s hudbou hloupého videa, které Matteo sleduje na jejím telefonu, zatímco jí sedí v náruči. Jejich teplo, které se pomalu sráží na skle, rozmaže kluky v nezřetelné obrysy. Na obrazovce zamlženého okénka zůstanou pouze mdlé světlušky jejich zapálených cigaret.

Alice sklo otře rukou, dělá si o psa starosti.

Jeden kluk kopne do lahve trochu moc silně. Lahev narazí na tyč podpírající odpadkový koš a rozletí se na tisíc kousků. Štěně se vyleká a zakňučí.

Alice zadrží v hrdle výkřik a uhodí pěstí do dveří. „Vy malí hajzlové.“

„Hajzlové?“ zopakuje Matteo.

Ona pochopí, že mluvila příliš nahlas.

„Poslyš, zlato, slíbíš mi, že už nikdy neutečeš?“ pokusí se zavést řeč jinam.

Matteo se dál nechává hypnotizovat dementním videem týpka, co krmí dinosaury.

„Dneska, jak jsi utekl z metra. Už to neuděláš, viď?“

„Chtěl jsem se jen podívat na autíčko.“

„To ho chceš opravdu tak moc?“

„Ano. Moc.“

„Tak maminka ti ho koupí.“

Matteo zvedne pohled od obrazovky a napodobí přehnaný úsměv, jako z komiksu. „Jsi moc hodná, mami.“

Ona se směje. Zaboří obličej do synových vlasů, přičichne si k nim. „Ale neříkej to tatínkovi, musí to zůstat jen mezi námi.“

Když se znovu vydají na cestu a ujedou poslední úsek cesty směrem domů, pára, která se zvedá z kartonů od pizzy, jež má Alice na klíně, promění skla auta v mléčné stěny.


„Ty chceš takhle dál pokračovat?“

Davide, který jako by chtěl odehnat otravný hmyz od ucha, ji uchopí za zápěstí; pak natáhne nohu a chodidlem si přisune rozevřenou krabici od pizzy, co leží na zemi. Vezme si jeden ze zbývajících kousků. Na kraji jsou stopy po roztržité ochutnávce. Kůrka je studená a tuhá, Davidovi připadá, jako by ohryzával šlachy z vepřového žebírka. Jeho čelisti vydávají zvuk tanku, který projíždí kolem s rozbitými pásy.

„Všechno dobře dopadlo, ne?“ odpoví, jakmile sousto zhltne.

Ona má slzy na krajíčku, ty ovšem nemají sílu přemoct vztek, jež je zadržuje.

„To, co se stalo dneska, s tím kurva nemá nic společnýho, Davide.“

On uvolní její zápěstí a vstane. Dívá se na svoje nohy, na bosá chodidla. Je jen lehce omámený pivem, trochu přebral. Blíží se k ledničce a dává pozor, aby nešlápl na hračky poházené po zemi. Zakopne o utrženou hlavu Buzze Rakeťáka. Leží tam i pár příborů a Matteovy ponožky umazané od zmrzliny.

Davide otevře ledničku, aniž ví, co hledá. Vidí povadlé cukety, sklenici se starou rajčatovou omáčkou, na povrchu potaženou plísní, oranžovou plastovou krabičku s pečení, kterou jeho máma připravila pro Mattea. Vezme si krabici mléka, zatřese jí. Otevře ji a přičichne si: ještě se dá pít.

Zatímco míří ke gauči, projde kolem Alice. Ona ještě pořád sedí na zemi, s roztaženýma nohama. „Copak takhle nemůžeme být šťastní?“

Když zazvoní Davidovi mobil, jejich těla sebou trhnou jako zajíci překvapení ve tmě náhle rozsvícenými reflektory. On šlápne na rohy triceratopse a ztratí rovnováhu. Polije se mlékem. Cítí, jak mu tekutina stéká po nohou a máčí mu spodky.

Podívá se na ni. Vidí, jak se směje.


Když se vzbudí, je hluboká noc. Obklopuje ji vyčerpané ticho. V ústech cítí zkažený dech. Ráda by si vyčistila zuby, aby se té nasládlé pachuti, jež jí pokrývá jazyk, zbavila, ale chybí jí k tomu síly.

Hledá na nočním stolku mobil, aby se podívala na hodiny, ale nemůže ho najít. Možná ho zapomněla v kuchyni, možná v koupelně, není si jistá. Cítí, že má mokré stehno. Šátrá po prostěradle, hned potom po pyžamu Mattea, který usnul mezi ní a Davidem. Zase se počural. Vzpomíná si, že předtím, než šli do postele, Davida prosila, aby mu dal plínku, jen na noc. V posledních dvou třech měsících, od té doby, co zbavili plenek, se to opakovalo často. Přestože o tom s nikým nemluvila, došla k přesvědčení, že to noční pomočování dokazuje, že Matteo pochopil něco, co oni dva prozatím ignorují a co on ještě neumí jinak vyjádřit.

Vyruší ji rámus motorky, která prosviští jako šílená otupělým venkovem. Přemýšlí, kdo může mít v tuhle hodinu tak naspěch.

Pak opatrně vstane a dává přitom pozor, aby nikoho nevzbudila. Davide spí na břiše, s obličejem stočeným ke dveřím.

Alice vyjde z pokoje, dorazí do obýváku a překročí zbytky dne, ještě pořád rozházené po zemi. Svůj mobil nenajde, ale na gauči vidí ležet displejem dolů ten Davidův. Zvedne ho, aby se podívala na čas a zahlédne na obrazovce okénko s krátkou zprávou. Je od realitního agenta: Nabídka přijata. Blahopřeji! Následuje smajlík ve tvaru šampaňského. Jakmile text dočte – neschopná popsat, co pociťuje –, vzpomene si na ruce starého majitele garsonky: náplasti na kloubech, pokožka na prstech šupinatá a zarudlá a pak ten návlek na palci, ze silikonu nebo z čeho. Když se rozčilovala kvůli tomu koberci, možná až tak nepřeháněla. Kdo ví, co pod ním hnízdí, myslí si.

Položí mobil na opěradlo gauče a natáhne se. Pořád se jí nechce spát. Přestože už to probrali, ona je pořád tam, v metru. Zamrzlá, jak by řekla její psychoterapeutka. Přehrává si tu scénu v paměti: chvíli předtím se Matteo držel Davidových kalhot, oba stojí uprostřed vagonu; chvíli nato, když zvedne hlavu, je Matteo za již zavřenými dveřmi a utíká k eskalátorům, zatímco oni jsou vlečeni pryč metrem, které právě odjíždí. Pak vidí Davida, jak se vrhá na dveře a začíná do nich kopat a mlátit pěstmi, zbytek lidí ve vagonu a děs, jenž je najednou všechny sblíží.

Při té vzpomínce znovu zažívá tu úzkost, to odtržení. Silnější je ale jiný pocit, za který se stydí: marně se snaží potlačit ten pocit svobody, který prožívala, když ji vlak unášel pryč.

More by Monika Štefková

Synopse

Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé. Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení e...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Jericho

Část I. – Farma […] I […] Farma, tak tomu místu říkali, se osaměle tyčila na temeni jednoho nízkého kopce. Byl to dvoupatrový statek, úzká a dlouhá obdélníková stavba ze dřeva. Jens, usazený v houpacím křesle na chodbě, sledoval z okna v horním patře svůj pozemek, který sahal až za řeku. Jeho malá černá očka byla neustále v pohybu, propátrávala obzor zahalený do tmy, ostražitá vůči každému podezřelému detailu. Elia a Natan seděli vedle něj na zemi a hráli si se zrezivělými autíčky. Byly slyšet zvuky noci – hmyz, šustění listí, poslední bučení ve chlévě – a vrzání houpacího ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Fabrizio Allione

Vězňův slovník

Vězňův slovník obsahuje hlasy a příběhy mužů zavřených v turínské věznici Nápravné zařízení Lorusso a Cutugno, konkrétně v sekci V pavilónu C, určené „chráněným vězňům“. Kniha vznikla v rámci spisovatelské dílny, která probíhala uvnitř a trvala dva roky. Všichni víme, co znamená „domov“, „zima“, „láska“, jejich význam je absolutní. Ale ve vězení se význam slov mění a tato změna se rodí z prostoru: uvnitř existuje pouze tam uvnitř a slova se stávají pravěkými. Jako by se zastavila v prapůvodním čase. A právě v těchto sdílených slovech spočívá síla: slova, která jsou venku běžná, se ve vězení s...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello

Uenské pandy

Od té doby, co se narodily děti, nebo možná od chvíle, co jsem se zaregistrovala na sociální sítě, anebo možná od chvíle, co mě práce nutila komunikovat jasně a vstřícně – prostě odvolávat se na známé věci, a ne si je vymýšlet – jsem svůj čas dělila na opravdový čas, tedy ten, který jsem mohla vyprávět ve svém opravdovém jazyce, a falešný čas, tedy ten, v němž jsem se musela vyjadřovat v rámci kategorií, daných rejstříků anebo napodobováním postojů. Četla jsem v románech o houževnatých a rozhodných mužích, kteří vstávají ve čtyři hodiny ráno, sprchují se studenou vodou a v šest už projíždějí ...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Arianna Giorgia Bonazzi

Záblesky

Ve sbírce esejů s názvem Zen a umění psát Ray Bradbury uvádí, že od svých čtyřiadvaceti do šestatřiceti let trávil čas tím, že sepisoval seznamy slov. Ty seznamy vypadaly asi takhle: JEZERO. NOC. CVRČCI. ROKLE. PODKROVÍ. SUTERÉN. PROPADLIŠTĚ. DÍTĚ. DAV. NOČNÍ VLAK. VOLÁNÍ V MLZE. KOSA. KARNEVAL. KOLOTOČ. TRPASLÍK. ZRCADLOVÉ BLUDIŠTĚ. KOSTRA. Nedávno se mi přihodilo něco podobného. Vyrůstala jsem v rodině, která mi dala dobré vychování a naučila mě, jak obstát ve světě, ale poslední dobou intenzivně přemýšlím nad jistými věcmi. Spousta z nich totiž zůstala přítomna a pořád stejně mě děsí. P...
Translated from IT to CZ by Monika Štefková
Written in IT by Sara Micello
More in CZ

Evoluce jednoho zubu

Ještě 47 nocí Zubní hygienista mi vyndá háček z úst. „Vidíte?“ zeptá se téměř s hrdostí. Háček pokrývá vrstvička šedavého povlaku. „Tohle je z toho váčku.“ Zvláštní slovo pro díru mezi dásní a poslední stoličkou. Váček zní prostorně, jako něco, kam si můžete schovat klíče, možná i gel na ruce nebo telefon. Jediným obsahem mého váčku jsou rozmělněné zbytky jídla z posledních měsíců. O chviličku později se připojí i zubař, na monitoru počítače ukazuje moji čelist. Zub moudrosti vpravo dole se položil, jeho kořeny trčí dozadu, vršek tlačí na zadní stoličku. „Proč to dělá?“ ptám se. „To n...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Alma Mathijsen

Automobil ze starého Řecka

Byl horký červnový den. Jen se neříkalo červen, ale buď thargelion, nebo skirophorion. Dvě postavy opustily athénské hradby a v družném rozhovoru vyrazily podél řeky Ilisu na procházku do přírody. Bavily se hlavně o lásce. Chlapec, mladší z nich, s sebou nesl přepis cizí promluvy o tom, že láska je zlo, a dokonce tomu i sám věřil. Vlastně mluvil jenom o té cizí promluvě. Starší muž s ním v duchu nesouhlasil, zato ho docela rajcoval ten jeho zápal. A tak se zastavili pod vysokým platanem, kde se muž uvelebil do trávy a vyzval chlapce, že když jinak nedá, ať mu z toho něco přečte. Chvílemi mu ...
Written in CZ by Ondrej Macl

Příchod

Svět se obrátil naruby jednoho srpnového nedělního rána, když první ranní ptáčata přecházející náměstí před Notre Dame, zaměstnanci bister v okolí, spatřili tu věc, něco jako obří střelu uloženou na zemi špičkou ke katedrále a zadní částí k policejní prefektuře. Projektil měl při zběžném odhadu tak dvacet metrů na délku a pět v průměru. Barmani a číšníci zvědavě přišli blíž, obstoupili ho, pokrčili rameny a vydali se otevírat restaurace. To bylo kolem sedmé. Kolem osmé strnuli přede dveřmi kněží a další boží služebníci, kteří přišli sloužit mši, a protírali si oči. „No, co to je, toh...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Alexandru Potcoavă

Trilogie toulavého pohlaví

Přede dveřmi tetičky Nikolety byla spousta lidí, kteří přišli vyprovodit strýčka Titiho na poslední cestu, i když pil, jak zákon káže, byl to správný, veselý chlap, jeho žena se teď topila v pořádné šlamastyce, mládí, mládí, nikdy nevíte, co vám Bůh přinese, ale jak se o něj jeho žena starala, celé dny mu přikládala studené obklady na čelo, obešla s ním všechny doktory, no a teď, jak pyšně ho oslavuje, podívejte se na tu nádhernou dřevěnou rakev, vypadá to na javor, sehnala kuchařky, které tři dny vařily na pohřební hostinu, a sama se vydala za knězem Kristeou a klepala na jeho dveře, pr...
Translated from RO to CZ by Tereza Prymak
Written in RO by Cristina Vremes

Všichni lidé bratry budou

Když jsem Andreje viděla odcházet, začala jsem ho mít ráda. Viděla jsem jeho černý batoh, který byl nacpaný k prasknutí, nesl ho na zádech jako krunýř. Batoh byl tak plný, že bylo jasné, že není na cestách, že nikam nejde. Kdyby takhle vyrazil do hor, batoh by ho možná stáhl dozadu, do propasti. Zipy batohu byly opotřebované, každou chvíli mohly povolit a roztrhnout se, a já jsem si představovala, že se batoh rozevře, jako airbag, jako nafukovací polštář, bude čím dál větší a větší, jako padák, který ho zvedne nahoru a zanese ho tam, kde má být. Do prvního ročníku střední školy šly všechny dě...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Yelena Schmitz

Tapioka

Toho dne, kdy slunce tak pálilo, že ho ani nebylo vidět, ohlásilo čas oběda zavrčení motoru dodávky Sdružení. Starý muž stál pod fíkovníkem ve špinavé a rozpenuté košili a sevřené rty, mezi nimiž svíral cigaretu, měl roztažené v ironickém úsměvu. Pozoroval tu Brazilku se dvěma velkýma mokrýma skvrnama v podpaží a uniformou na zádech stejně tak propocenou, jak vystupuje z vozidla, jde si pro krabičky od jídla a míří do přístavku, který fungoval jako kuchyně a kde obvykle pobýval. „Strýčku João! Strýčku João!” Smíchem se mu stahovaly všechny vrásky v obličeji, a odhalovaly tak hnědé čúrky potu...
Translated from PT to CZ by Štěpánka Huláková
Written in PT by Daniela Costa