View Colofon
Original text "Very important person" written in SL by Andraž Rožman,
Other translations
Mentor

Aleš Kozár

Proofread

Olga Stehlíková

Published in edition #2 2019-2023

Very Important Person

Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

Zase jsem celý den civěl na svítící čísla nad výtahem. 8… 7… 6… 5… 4… 3… 2… 1… „Dobrý den, pane Seljaku.“ Vždy ho pozdravím, protože svou práci dělám profesionálně. Odpoví mi mlčením, také on je profesionál. Když mám štěstí, tak po jeho kamenné tváři přeletí úsměv. Když má dobrý den, nadzvedne pravé obočí, jako by chtěl říci: „Vždyť vím, že jsi tady, ale přemýšlím o ředitelských záležitostech.“

Kolikrát jsem si řekl, že ho nechám na pokoji. Že na ignorování budu reagovat ignorováním. Ovšem máma mě naučila, že se musím k lidem v obleku a kravatě chovat hezky. Když byla doma. Většinou nebyla. Musela nás živit, kde jinde může člověk pro svou rodinu obstarat pár drobků chleba na obživu, když ne v Německu. Od té doby mám rád vlaky. Už můj vlak v dáli duní… Když si sednu do kupé dám si nohy před sebe, propletu si prsty a protáhnu ruce, dívám se z okna … A šš šš hú směrem k Mnichovu. 

Když slyším skřípání pod vagonem, tak vím, že jsem na začátku a konec v nedohlednu. Ještě dobře, že jsou naše vlaky předpotopní a připomínají mi Franze Josefa. Historii mám rád. Nemám rád konce. Představuji si, že odpor, který vzniká mezi koly vlaku a kolejnicemi, vytváří jiskry. Jiskří to ve mně. Někdy tak silně, že mě olizují zlověstné plameny. Může to být ještě horší, můžu mít popáleniny, jednou je stupeň nižší, podruhé je vyšší a pak skončím v nemocnici, tam člověk mého typu být nechce a odtamtud mě ani Titova ochranka jen tak nedostane. Chci jet. Kamkoliv, jen ne mezi bílé pláště.

Pan Seljak se dnes obzvláště mračil. Možná ho jeho nejoblíbenější zaměstnankyně dobře nevykouřila, nebo mu zase nějaký lobbista zadal nesplnitelný úkol, který samozřejmě zvládne s trochou pružné přizpůsobivosti. Vždycky to dá. Fascinuje mě vážnost obličeje, kterému dodávají ostrost do masa zarostlé kořeny ostříhaných černých vousů. S precizně zastřiženými vlasy, které ohraničují udržovanou pleš a pohrdavým pohledem budí dojem nejen přísného muže, ale také zosobněné racionality, které nemůže nic uniknout z radaru. Na to určitě naletí jeho lokajové, lidi mého typu ale nemůže oklamat. My máme speciální, takříkajíc jasnovidecké schopnosti, a ty, kteří jsou jako náš šéfík, snadno prohlédneme. Čím tvrdší je jeho tvář, tím tvrdší je jeho realita. Říkám ti, že jsou dny, kdy do něj vidím, a jsou dny, kdy můj pohled nepronikne dál než k jeho kamenné tváři. A když nakouknu do útrob, vidím pole páchnoucího humusu, jen tu a tam nějaký bílý ostrůvek sedmikrásek a mezi tím trochu levandule. Vím, že mám taky někdy klapky na očích, protože nechci šéfíka vidět jinak, než jak ho chci vidět. Ale k němu nemusím být milosrdný. 

Co jiného bych o něm ještě vykládal, sám mám spoustu problémů. Minule jsem chtěl brouzdat po městě. Chtěl jsem se jenom projít z centra do Špice, tam, kde se řeka stáčí na sever, do uší vpustit píseň sýkorek, dát odpočinout očím na zelené lenivosti, přes kterou se dívám teď na tuhle, teď na onu rybu. Štika, hlavatka, kapr, jelec, ouklej, plotice… Tomuhle sportu nerozumím. Stojí na Plečnikových schodech a pruty trčí ve vodě, když je třeba, čekají celý den, než chytnou šupinaté stvoření, a pak jej pustí zpět do života. Říkají si strážci přírody. Já mám jiné ochránce. Alespoň se mi to zdá – jednou víc, jindy míň. Někdy mám ale pocit, že nikde nikdo není a že jsem na celém světě úplně sám. 

Ten den mě sledovali, ale já jsem chtěl jít jen do Špici. Přesvědčili mě, že jsem very important person. Vždyť jsem, kdo taky není, každý člověk je very important, ale já obzvláště. Kterého běžného zoufalce ještě hlídají informátoři? Odlesk měsíce v řece mě přesvědčil, že mě sledují helikoptérou, tak si posílají navzájem signály. Když jsem šel kolem univerzity, vzpomněl jsem si na svého otce. Na tom balkoně měl slavný projev, neexistuje žádná historická kniha, která by nevysvětlovala, jak hrozil těm, co chtěli zničit Jugoslávii. 

Šel jsem dál a nebyl jsem si jistý, jestli jsem Žarko nebo Mišo, nebo jestli jsem jedním z těch parchantů, o kterých můj otec vůbec nevěděl, nebo věděl, ale předstíral, že neví. Proč mě nechtěl poznat? Máma mi říkala, že jsem ho viděl jednou v životě. Byl jsem příliš malý na to, abych vnímal jeho přítomnost. Jen pár měsíců jsem čural do plenky, když jsme se prvně i naposled potkali u soudu. Přiznal mě, ale nechtěl mě vidět. Alespoň platil. Asi. Nějaký čas. Ale nevyčítám mu to. Jen bych ho rád poznal, ne jen z fotky na hrobě na vesnickém hřbitově, ale doopravdy. Abychom si jako dva správní chlapi sedli ke stolu v hospodě, dali si pivo a povídali si, jako jsem slýchával mluvit všelijaké svalnaté mudrlanty. 

Nevím, jestli se mi vyhýbal, protože jsem jiný – jednou se mi zdá, že obzvláště ušlechtilý, jindy obzvláště prohnilý – nebo protože už měl příliš jiných dětí. Muž jeho postavení nemá čas na detaily, jako je trávení času s bezmocnými dětmi. Už nevím, v jaké byl funkci. Byl prezidentem země, prvním komunistou mezi sobě rovnými komunisty, prvním partyzánem mezi sobě rovnými partyzány, nebo byl jen vedoucím závodu v Litostroji, prvním dělníkem mezi sobě rovnými dělníky, v časech, když ještě věděli, co je to samospráva. Teď už víme jen to, že je to něco, co tu už dlouho nebylo, takže si už nejsme jistí, jestli to někdy bylo, a my, ubozí proletáři, nevíme, co požadovat, natož abychom se organizovali a kapitalistovi nakopali zadek. Příliš se bojíme, sem tam nám ze stolu spadne nějaký zbytek mastné pečeně, jedněm větší, druhým menší kousek, takže si o takových, jako je náš šéfík, troufáme mluvit jen v bufetu. 

Ále, proč bych se měl zabývat třídním bojem? Raději bych přešel mezi živnostníky. Začnu prodejem na bleším trhu a skončím s řetězcem restaurací a investováním do nemovitostí, nebo vyhraju v loterii. Na tom nezáleží. Nevím jak, ale vím, že zbohatnu. Pak ti koupím byt a taky jachtu, abys věděla, co je oceánský vzduch. Teď mě pozvi na kávu a půjč mi pět euro, jestli máš. 

Už jsem se ti zmínil o svých dilematech. Hledání identity, tak byste to pojmenovali vy, zatímco v našem světě našly učené hlavy pro tento fenomén nějaký zlověstnější výraz. Nezáleží na tom, jaká slova používáme. Důležité je, že ta rozdvojenost někdy nesnesitelně pálí, tak je urputná, že bych se nejraději vrhl do líné řeky. Raději tam hodím židli, kolo, telefon… Proč bych topil sebe, když život je tak krásný. Zvlášť když máte v kapse nějaké to euro a lidé vás od sebe neodhání. To ale obvykle nemám. Šéf, u kterého mě pan Seljak najímá, mi vyplácí minimální plat, o placených přesčasech si můžu nechat zdát, někdy mi strhne i náhradu za oběd a dopravu do práce. Taky vím, že mě najal jen proto, že díky mně dostává dotaci od státu. Když mám štěstí, dostanu příspěvek na dovolenou, ale šéf požaduje na oplátku podíl. Pravdou taky je, že nejsem zrovna šetřivý. Zvlášť když mě ovládne ta nepříjemná otázka identity. Pak peněženka trpí. A spoluobčané se mi vyhýbají ještě víc než obvykle. 

Teď o mně už něco víš, jsem zajímavý týpek, co? Jestli chceš, řeknu ti víc. Také o lásce ti něco povím. Prochází se po městě. Když ji vidím, hlasy v mé hlavě začínají zpívat The Girl from Ipanema…Vídám ji, jak venčí šeltii na Petkovškově nábřeží. Její chůze je směsicí erotiky, sebevědomí a něhy. Ten krok… Když jednu nohu postaví daleko před druhou, narovná trup, zvedne hlavu a zamíří za tajemstvím… Pak se její prsa přilepí na těsné tričko, dlouhé kaštanové vlasy se mírně nadzvednou a její nehybný pohled směřuje do neviditelného bodu v dálce. Jak rád bych vstoupil do té záhady. 

Připomíná mi moji velkou lásku. Ne vzhledem, ale podle vnitřních světů, které mi otevírá. Lidé z mojí kasty jsou zvyklí spát se samotou. Ale některé ženy považují otázku identity za zajímavou. A líbí se jim, že jsem v posteli tygr, když vyletím nad mraky. Španělko, ó moje krásná Španělko, kdo ví, kde teď bloudíš. Stále cítím nekonečně dlouhé vlnité vlasy, před očima se mi objevuje bronzový nádech její pleti. Se sociálním pracovníky a spolutrpícími jsme jeli podělit se o své zkušenosti do Salamanky. Samozřejmě díky nějakému evropskému projektu. Vždyť celá ekonomika závisí na zatracených projektech. Evropští nebo státní kravaťáci zveřejní výběrko, nevládní sektor pak bojuje o každé euro, nás, blázny, uprchlíky a chudáky všeho druhu pak potřebují jenom proto, abychom podepsali list papíru, aby „odůvodnili čerpání“. Na oplátku něco děláme, někdy nás někam vezmou a ukazují nás jako cikáni své tančící medvědy, sem tam nám dají dokonce nějaké to euro. 

Nelituji toho podpisu. Zavedl mě k Marii. A do Salamanky. Někdy nevím, jestli víc miluju tu ženu, nebo to místo. Když jsem se ztrácel v labyrintu uliček, přišlo mi, že ty léky ze mě vyprchávají a já se probouzím k životu. To není blbost. Všechno to by ti řekl už Unamuno. Jak bylo hezké, když jsem šel po kamenech, po kterých chodil i on. Ale teď ti všechno neprozradím. Nejdřív se musíš zavázat, že moje vyprávění nezavrhneš, jak to obvykle lidé udělají se mnou. Doufám, že se spolu ponoříme do minulosti, abychom se mohli vydat do budoucnosti a zjistit, kdo ve skutečnosti jsem.

Dozvíš se hodně o našich úžasných institucích. Slyšel jsi někdy o léčebně v Hrastovci? A co o mém spolubojovníku Mijovi? Jeho boj s kovanými byrokraty, léky a zdmi ústavů ho sprovodil ze světa. Jak by taky ne. Víš, čím vším si prošel! Také já jsem toho hodně prožil, ale nějak se držím. Mijo a já jsme veteráni. Nás přetvořili v normálnost podle starého systému, metodami, které nechceš znát. Byl jsi někdy v Rogu? Miluji ty oprýskané zdi staré továrny, graffiti na nich a lidi ze všech koutů a nejraději mám obědy zdarma. Tam zajdi. Když vejdeš na pozemek, na velikém nádvoří zahni ostře doprava, uvidíš budovu, ve které je sociální centrum. Na zdi najdi jeho fotografii. Dali ho na to nejviditelnější místo. 

Vím toho hodně. Nejen o svých představách a představách svých kamarádů. Když vím, že toto je nejzajímavější část mě, protože voyerismus nás obklopuje všude. Ale moje znalosti zde nekončí a vím také něco, co bych vědět neměl. Čtu. Cestuji – metafyzicky i fyzicky. Pozoruji. Přemýšlím. Poslouchám. Nezapomínám. Neodpočívám. Chtěl bych být historikem nebo geografem. Mohl bych být průvodcem, znám tuto zemi jako dlaň mé Španělky. Nevěříš mi? Podívej se z okna, tam k severu, kde je na vrcholcích ještě trochu sněhu. To údolí mezi horami je Kamnické sedlo, vlevo vedle něj je Brána a napravo Planjava. I novinář bych mohl být, rozhodně lepší než většina v baráku, který hlídám. Novinky znám dřív než oni. Co jiného mám taky dělat během pracovní doby než číst noviny. Čtu všechno. Mohl bych toho dělat hodně. Ale co, když vždy znova stavím, stavím a stavím a pak všechno najednou zbořím. Jako kdybych na pláži stavěl hrad z písku a pak ho rozkopal a rozšlapal. 

Zničil jsem hodně hradů z písku, ale také druzí mi je pomáhali zbořit. Kdyby mě lidé nejen poslouchali, ale také slyšeli, moje možnosti by nebyly tak mizivé. Ještě jednodušší by pro mě bylo, kdyby byl systém nastaven trochu jinak. Nebyl by tedy vytvořen pro většinu, ale ani pro nás, budižkničemy. Pak by to bylo pro všechny lepší. Pokud ale chcete něčeho takového dosáhnout, musíte změnit svůj úhel pohledu a položit si otázku, proč je určitá realita obecně přijímána jako skutečná, a určitá nikoliv. Koneckonců, obě jsou skutečné, kromě toho, že jedna je pravda nepravdivá, druhá pravdivá, nebo ne? Proč mám vždycky pocit, že nejsem na té správné straně? Chtěl bych být, snažím se, ale nejde to. Hrad z písku vždycky poboří. 

Tohle je jen začátek, uvidíš, můj příběh by vydal na celý film. Až se o něm svět dozví, zavolají mi z Hollywoodu. Nebo spíš nějaký Lars von Trier, aby natočil pokračování Idiotů. No, není to tak špatné, ale kdo by vlastně nechtěl být idiotem? Někde hluboko uvnitř. Šílenství je nejčistší formou člověka. Zeptej se knížete Myškina, jestli nevěříš. Když to se mnou hází, říkám si, že dělám jen to, co ostatní chtějí, ale nemají k tomu odvahu. 

Rozhodni se. Rychle. Nemám moc času nazbyt.

More by Kateřina Honsová

Čmelákův žlab

Nultý den Prsty mu zase téměř automaticky sklouzly k mobilu, který položil vedle talíře s polévkou. Ne že by na displeji očekával něco vzrušujícího, ale ze zvyku mu to nedalo… Online seznamovací aplikaci vždycky, když přijel na pár dní na návštěvu domů, radši deaktivoval. A stále mu nebylo úplně jasné, jestli to dělal kvůli sobě a své rodině – protože by mu bylo nepříjemné, kdyby je tím dostal do rozpaků – nebo proto, že se nechtěl dívat, jak se jiní ztrapňují: nesnesl by, kdyby mezi přihlášenými zahlédl ubohé přezdívky a ty politováníhodné, napůl rozmazané fotografie lidí z vesnice, kteří na...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

O vranících a démonech

Včerejšek si pamatuju naprosto živě. Z Bruselu jsem jel vlakem – nebo spíš vlaky, protože jsem musel přestoupit – do Haagu, jen abych viděl ten jeden jediný obraz.      Zmocnil se mě démon obsedantní touhy, tak jsem prostě musel jet.      Cesta ale zdaleka neodpovídala tomu, jak jsem si ji představoval – krásné, pohodové cestování po Nizozemí – což jsem si uvědomil skoro okamžitě potom, co jsem opustil hotel a nechal za sebou všechno a všechny.      Na bruselském gare du nord jsem málem nasedl do špatného vlaku, protože jsem byl nastavený na jízdní řád gare central, takže jsem místo nákupu pře...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Deník

21. srpna  Jmenuji se Erik Tlomm a tohle je můj deník. Psaní mi doporučil psychiatr, prý pro úspěšnější léčbu. Ale pro koho ho vlastně píšu? Pro něj? Pro ženu Linu? Doufám, že zrovna jí moje zápisky neukáže. Mé pochybnosti rozptýlil slovy: „Pište ho pro sebe.“ Tak jsem si koupil kožený zápisník a ocitl jsem se tady, u psacího stolu, abych si psal deník, přičemž se nemůžu zbavit podivného pocitu, že ho píšu ještě pro někoho jiného – ale pro koho?  22. srpna  Abych vysvětlil svůj první zápis do deníku (komu? sobě? jemu? tobě?): nervově jsem se zhroutil a toto zhroucení zanechalo vážné následk...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Mirt Komel

Dům v Haifě

12. srpna   „Muhammade, za půl hodiny buď u telefonu. Myslím, že jsem ho našel.“   Vyskočím z postele tak rychle, jak jen dokážu, rozechvěle se obléknu a vyrazím z hostelu. Rychle.  Jako kdyby mohlo být něco jinak, kdybych k tomu domu přišel o pět minut dřív nebo později.  Téměř běžím z kopce dolů k přístavu, tam někam mezi židovskou čtvrť Hadar ha-Karmel a někdejší palestinskou Vádí Salíb. Každopádně slyším pilu, která nejspíš řeže železo, a taky slepice a  kohouty. Zvláštní. Vůně statku ve středu města, které touží smazat historii a být moderní. Jako  kdybych se vrátil do roku 1948, kdy z ...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Andraž Rožman

S ptáky sdílím oblohu

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si č...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič
More in CZ

V té vesnici žijeme odpradávna

Vyměnily jsme kůži. Říkám svému odrazu na hladině vody zadržené v kašně. Z vesnice zmizely krávy, takže napajedlo zůstalo jen nám stejně jako téměř všechno kolem. Nám a přitom nikomu. Dědictví těch, které vytrvají a zůstanou. Dcera se zbytky bahna a listím ve vlasech se ke mně přimkne jako opička. Kočárek už dávno nevozíme – na kamenných cestách se ničí a moje svaly si už zvykly na její tíhu i křivky a nabývají nových, atletických, nevídaných obrysů. Už nejsem ta hubená ženská. Jsem korba. Je sobota ráno a my se právě vrátily z výpravy, pátraly jsme podél struh v našem kraji po léčivých rostl...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

Platýs

Splývám s obličejem ponořeným ve vodě a jsem v klidu. Nepřitahuj pozornost, neplýtvej energií. Prostě jen tak buď. Pomalu, velice pomalu vydechuj. Po tvářích mě šimrají bublinky, když kloužou na hladinu. Na poslední chvíli se mi tělo roztřese, břicho se stáhne a donutí ústa k otevření, a v tu chvíli odhodlaně a klidně zvednu hlavu z vody a zhluboka se nadechnu. „72 vteřin!“ nezakřičí nikdo. Tohle je dovednost, která vás v životě nikam neposune. Leda tak blíž k sobě. Sedím na dně bazénu a dívám se nahoru na lidi, co plavou kolem. Špičkami prstů jezdím po hrubých spárách mezi dlaždice...
Translated from NL to CZ by Blanka Juranová
Written in NL by Nikki Dekker

Změna plánu

Maixa mi radí, abych vyslovovala všechny slabiky, ale nehrála si na Londýňanku, abych se příliš nerozpovídala o teoretickém rámci, vyzkoušela počítačové vybavení před začátkem obhajoby, chovala se pokorně, dělala si poznámky k otázkám a připomínkám komise a abych její členy pozvala na oběd do restaurace s fixním menu. June si myslí, že fixní menu je ubohé, a navrhuje, abych na fakultu objednala catering, ocitovala Webera, zapila u snídaně půlku lexaurinu, a pak mě odveze až do Gasteizu. Přijímám bibliografii a odvoz. Z Bilbaa odjíždíme s matkou, sestřenicí a přítelem namačkanými na zadn...
Translated from ES to CZ by Martina Kutková
Written in ES by Aixa De la Cruz Regúlez

S ptáky sdílím oblohu

Někdy se to vážně nedá vydržet. Mlaskají tak nahlas, až mě vzbudili. Kromě toho se taky dohadují, kdo dostane nejlepší sousto, takže nemůžu usnout. Všechno je slyšet, i když jsou okna dvojitá a rámy dobře těsní. Ten chce dýňové semínko, ti chtějí lněná, protože tak pěkně křupou, nejmladší touží po nadrobeném chlebu a samičky zase v žádném případě nechtějí lojové koule. Kdo by si pomyslel, že drozdi, červenky, sýkorky a zvonci do svého trávicího ústrojí nechtějí nafutrovat úplně všechno, co jim přijde pod zobák. Tihle obyvatelé našeho parku jsou vážně vybíraví. A ještě řadu dalších věcí by si č...
Translated from SL to CZ by Kateřina Honsová
Written in SL by Agata Tomažič

Provázky

To hledání nezačne vědomě. Cítím, že jsem s ní děsivým, nevysvětlitelným způsobem spojená, a když zmizí, zanechá to ve mně otázky. Když se probouzím, přemýšlím, kde spí a jak žije, a když tiše a jako v bavlnce masturbuji pod peřinou a dívám se přitom vyklápěcím oknem ven, nepřestávám na ni myslet. Když procházím kolem stánků s ovocem v naší čtvrti, přejíždím konečky prstů po pomerančích, až najdu jeden, který mi ji připomíná, exemplář s dokonalými póry. Do jejích hodin jógy jsem se dostala kvůli neustávající bolesti krční páteře. Tento druh jógy, Iyengarovu metodu, mi doporučil fyzioterapeut,...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Hannah Roels

Poloviční život

Toto je závěr románu, který se ohlíží za životem hlavní hrdinky: jako dětská nevěsta byla provdána a nechala svou dceru zemřít, aby ji uchránila před krutostmi, které sama zažila. Později toho lituje, protože se jí v dalších manželstvích narodí dcery, a uvědomí si, že to mohlo být i jinak. Tato scéna vysvětluje silný vztah s dcerami, o němž byla v románu řeč již dříve. Casablanca, 1954 Odfiltruje zvuk hrajících si dětí a každý den zbude několik zvuků, kterých se křečovitě drží. Sbírá těch několik málo zvuků, které zdmi pronikají dovnitř. Po několika měsících zná všechny svoje sousedy, ...
Translated from NL to CZ by Veronika Horáčková
Written in NL by Aya Sabi