Den začíná dřív, než bych si byla myslela.
Nařídila jsem si budík na 5:56, a to z více důvodů. Chtěla jsem mít čas na ranní meditaci, a zároveň mít půl hodiny na to, aby mi před kávou zabraly prášky na štítnou žlázu, a potom abych se pustila do série cviků na spalování tuků a zpevňování svalů, s výhradním použitím vlastní váhy, aniž bych mezitím zapomněla zapnout bojler, protože ohřátí vody trvá přibližně čtyři hodiny, což mi nechává dost času, abych dokončila i sekvenci jógy na vysvobození srdce, aniž bych se vystavila riziku, že vytopím byt, protože termostat na bojleru už je rozbitý, voda se tak příliš zahřívá, nezná míry, dosahuje skoro až bodu varu, což způsobuje přebytečný tlak, takže by mohlo dojít k výbuchu.
Druhý důvod: od té doby, co jsem si přečetla Útlum, příznak a úzkost, mi došlo, že vykazuji obsesivně kompulzivní chování, které bych ráda překonala za pomoci několika každodenních rituálů, jako je například budík nařízený ne na celou hodinu, ale s drobnou odchylkou. Pak taky, 5:56 pro mě znamená prodloužení snového stavu, protože přesně v šest vstávám z postele.
Ale všechno bylo jinak, protože ve 4:35 jsem se probudila a koukala jsem do stropu. Pokoušela jsem se znova usnout, zbytečně. Neodvažovala jsem se podívat na hodinky, protože jsem doufala, že bude později, že jsem se vyspala dost na to, abych během dne byla energická a produktivní. Jemné paprsky světla pronikající mezerami mezi závěsy však dneska měly zpoždění, takže jsem zmobilizovala všechny síly, vstala jsem a smířila se s nespavostí, s tím brzkým začátkem, s únavou z kratšího spánku.
Není to nic vážného, říkám si. Je to jenom další událost, která nevyšla úplně podle plánu, jako ostatně spousta jiných za poslední měsíce. Nevím, co si počnu s takovým množstvím volného času. Nerozsvěcím světlo – cítím, že ještě nepřišel čas setkat se s elektřinou nebo s jakýmkoliv jiným fyzikálním jevem. Sedím v tureckém sedu ve své obvyklé meditační pozici. Něco mi brání pustit si klip, ve kterém mluví náš guru, tak čekám, v hlubokém tichu, v klidu před bouří ulic, popelářských aut a klaksonů. Jsem jediný člověk v bdělém stavu a zbytek světa je ještě v bezvědomí.
Aniž bych se o to jakkoliv záměrně snažila, vynořil se přede mnou v nejistém prostoru – ani v mysli, ale ani v materiálním světě, nýbrž v očistci viditelnosti – obrázek mně podobné postavy. Silueta projde pasovou kontrolou, vyzvedne si zavazadla z jezdícího pásu, nasedne na vlak z letiště do centra města, pozoruje lidi zaujaté fakturami na telefonu, žebráky, do kterých ti lidé vráží, kávy v plastových kelímcích, bez víčka, které se vylévají. Je tam strašně moc lidí; jsou tam běžní lidé, vzdálení od džungle, od laoských kmenů, od penzionů pro světoběžníky, od technoparty na pláži, od příborů z banánových listů, od Iacobova těla, od absolutního pocitu svobody, jako když projíždíš zatáčky a údolí na motorce.
Návrat z tříměsíční cesty do fádní každodennosti v sobě skrývá i nějakou tu útěchu. Iacob si zarezervoval letenku. Noci v chýši a rána slavnostně zahajovaná mocně osvícenou krajinou, která se zdála pokaždé nečekaně rozlehlá, skrz okno s bambusovým rámem velké jako opěradlo od židle, tato nenávratná rána budou pokračovat na těch pětadvaceti metrech čtverečních, které zabírám ve svojí garsonce. Budeme mít zase jiné zážitky, více ukotvené v tom, čemu se říká skutečný svět. Iacob se mě ptá, jestli mu budu vařit. Váhám s odpovědí a v té chvíli se videohovor zasekne. Doufám, že si té drobné odmlky nevšiml. Říkám si, jaké to bude, vařit společně kari v kuchyni, která má jeden metr čtvereční. Jaké to asi bude, kupovat společně rýži a Vegetu, dusit se při čekání ve frontě v hypermarketu plném pestrobarevných slev. Být neustále spolu, celý týden, prozkoumávat svoje těla tak dlouho, že budeme mít pocit, že se přeléváme jeden do druhého.
Štědrovečerní večeři jsme si spolu dali na kraji silnice, ve tmě, protože v téhle oblasti v severním Thajsku je v síti podpětí. Jedli jsme pad thai s krevetami, přímo z pytlíku, opření o kamenný sloupek, v prachu cesty. Druhý den odjížděl zpátky, do chladného a vlhkého Berlína. Ráno mě vzbudil a stiskl mě v náručí, s klidným a sebejistým pohledem, zatímco já jsem pofňukávala schoulená na jeho hrudi. Iacob si balí věci rychle, aniž by se ztratil v nepořádku příšeří, mezi zubními kartáčky a čepicemi, účtenkami a pohorkami. Za chvilku si zapne bederní popruh na batohu, je slyšet cvaknutí plastové přezky, jehož ozvěna se rozléhá chýší, kterou s úsměvem zavírá a nechává za sebou.
Vlak dojel na Severní nádraží. Lidi se tlačí k eskalátorům, a z té lidské změti se stává jednolitá sestupující řada. Vrací se pach myšiny pařížského metra, jako by za celé tři měsíce pobytu nikdy nezmizel. Neštěstí drsného města, s vyčerpanými zdroji, se střípky hojnosti, se znovu přirozeně usazuje, například tlačenice, kolektivní nervování, pocit městského zoufalství. V Paříži byl život archivovaný do kulturní paměti. Příroda existuje v mysli, na obrazech. Život se nežije skrz vlastní tělo, ale skrz představu hostiny, kde se servírují mušle a šampaňské, skrz představu béžových sandálů s cvočky, bez kterých bílé zvonové kalhoty nemají smysl. Tělo, potěšení, pocity, city nenacházejí logiku bez vnějších doplňků, odcizených od svobody krajiny s nebem a zemí. V Paříži jako by bylo i nebe malované.
Iacobův blížící se příjezd s sebou možná přiveze i nebeskou klenbu v přírodním stavu, tak jak jsem ji poznala před několika měsíci. Jeho návštěva se překrývá s veletrhem erotické kresby, kam jsem byla pozvána. Pocit tvůrčí izolace se konečně začíná vytrácet. Obrázek, který tam budu vystavovat, se jmenuje We don’t talk about it anymore a zobrazuje nahou dívku s namalovanou košilí, většina veletrhů ten obrázek odmítla. Návrat do skutečného života tak není tak bezútěšný, naopak, hrozí, že se brzy stane až příliš komplexním, s celým tím sledem událostí, bohatých, výživných, a já mám tak málo času. Vernisáž, Iacob, začátek jara, rezidence ve Švýcarsku pár týdnů nato mi poskytnou příliš málo času na aklimatizaci.
Snažím se nenechávat život plynout příliš rychle, abych měla čas od času možnost udělat shrnutí. Jinak události ubíhají závratnou rychlostí a hrozí, že se ze mě stane autista.
*
Všechny plány se bortí, jeden za druhým. Celý svět pohasíná. Veletrhy pro veřejnost se ruší, letadel létá málo a letecké společnosti krachují; návrat do skutečného světa, který jsem očekávala ve vlaku cestou z letiště, se obrátil naruby. Jeden virus, jehož jméno končí na vid, migruje z východu na západ a konkretizuje se na kambodžské pláži, kde je vidět první turisty a číšníky s obličeji napůl zakrytými jednorázovou rouškou. Riziko nákazy je teď všudypřítomné a jsou místa, kde nemají kam pochovat mrtvoly obětí plicní atrofie, takže je uchovávají všechny pohromadě v obřích mrazácích. Ulice znehybněly, není slyšet motory aut, chodit ven se smí podle přísného protokolu, aby se zabránilo šíření nákazy. Účinek na město je fantastický, i když příčina je katastrofální. Tkání města se šíří vzácný klid, čas na zniternění a přemýšlení. Za bledničkovitého březnového, pak dubnového, květnového slunečního svitu matky hrají fotbal se svými dětmi, důchodci dýchají na veřejných lavičkách čistý vzduch, na povrch vyplouvá melancholické lidství. Denní procházka trvá jenom hodinu, a tak si ji vychutnávám naplno. Znovu objevuju město, které obvykle zakrývá každodenní shon.
Existence mezi čtyřmi zdmi, které ohraničují několik čtverečních metrů, a mezi nimiž se dny můžou opakovat bez výraznějšího rozdílu mezi sebou, však může být tíživá. Rozhodnu se udělat si přísný denní plán. Přijímám to, že Iacob nemůže přijet, že můj obrázek přijde o svoji výstavní premiéru, že rezidence ve Švýcarsku je ohrožená, že následuje dlouhé období ticha a budoucnost, ve které musím začít od nuly.
Rána začínají brzo, před východem slunce. Následuju momentální vnuknutí, chci udělat z mlčení nařízeného mlčení úmyslné, důkladné, zavírám oči, sedím v tureckém sedu, zvedám dlaně k nebi a čekám, až mi mysl zaplaví úplná tma. Odtud přecházím k řízené meditaci. Od duchovní očisty přecházím k tělesné očistě, při které se řídím přísným programem – kardio cvičení, bodyweight a jóga, to mám asi na tři hodiny, během nichž si uvědomuju každý sval, každý pocit, každý pohyb, a pronikám při tom do dosud neznámých zákoutí. Uvědomuju si srdce, ramena, bříška prstů, čéšky, dýchání nosem, střed těla. Od úklidu přecházím k rekonstrukci intelektu a analýze původu, přičemž začínám vznikem demokracie v antickém Řecku, procházím přes francouzskou revoluci a historii západního literárního kánonu, přes hamletovské sebeuvědomění a vojenské strategie z druhé světové války, až k podivným okolnostem, za kterých jsem před více než třiceti lety přišla na svět.
Na Iacobovy narozeniny spolu strávíme několik hodin na telefonu, nazí. Čtyři dny poté mám narozeniny já. Budím se s myšlenkou, že ten den strávím co možná normálně, aniž bych se odchýlila od přísného programu. Jakmile na pár vteřin polevím od přísné koordinace, bojím se katastrofy, dlouhého, černého a slizkého období, ve kterém se nebudu moct zvednout z postele, protože k tomu nebudu mít žádný důvod. A přesně to se taky stane. Obrazovka se od rána rozsvěcuje zprávami od neznámých lidí, kterým virtuálno oznámilo, že mám narozeniny. Po obědě začínám přemýšlet, jestli Iacob plánuje nějaký speciální hovor, který vyžaduje přípravu, a proto se ještě neozval. Zbytek dne strávím s telefonem v ruce a se sílící nedůtklivou náladou. Obrazovka se mnou nespolupracuje a nutí mě na autopilot říkat děkuju, příliš mnohokrát, aniž bych cítila skutečný vděk. Čtyři hodiny, osm, po půlnoci, a já usínám s pocitem hořkosti, aniž bych vyšla z domu, aniž bych to oslavila sklenkou vína, aniž bych potkala jedinou skutečnou osobu, bez jediného slunečního paprsku, plná neklidu z bezprostřednosti ještě prázdnější prázdnoty mezi těmi čtyřmi bílými zdmi.
Druhý den si v časném ranním světle všimnu, že stonek jediné živé bytosti, která mě utěšuje, yuccy jménem Gigi, se zlomil. Zlověstná znamení pokračují. Soška Ganéši má ulomené ucho a oblíbený hrnek na kávu mi vyklouzne z ruky. Těch málo věcí, kterých se můžu chytit první den po změně předpony číslice, která značí můj věk, se rozpadá, a já cítím, že už se nedá nic dělat, zachumlám se znovu do peřiny a stáhnu se na dlouho do podivného polovědomí.
*
Od téhle epizody uplynuly týdny, a v tom období jsem spravila ucho sošky vteřinovým lepidlem a Gigiho stonek náplastí, mletou skořicí a párátkem. Jsou věci, které mi nastavují zrcadlo. Když se promění ony, proměním se i já. Každodenní program se zpřísňuje, pandemie pokračuje, a já se chytám budíků a kardio cvičení, abych to vydržela, až do dnešního rána, kdy se nevzbudím v 5:56, ale kolem čtvrté. Ráda bych se fyzicky vyčerpala. Začnu sérii vysoce intenzivních cviků v intervalech. Chci přestat přemýšlet, omezit mozkovou aktivitu na čistý pot, na čistou tělesnost.
Na konci při protahování svalů říká instruktorka mimo jiné to, že jedinou stálou věcí je změna.
