Tady jsou lidi strašně podezíraví. Ale ona neví, jestli by ji jinde přivítali s otevřenou náručí. Lidi z jeho strany. Ti z druhého tábora. Nezná ve svém okolí žádné páry v pokročilém věku, kde by ti dva byli přáteli, a ne nepřáteli, i když spolu zůstanou na věky. Někde možná jsou i takoví, kteří zůstanou přáteli po celý život a ještě dál, ale je jich málo, mají ohromné štěstí a velice dobře se přede všemi schovávají, takže když se jako mladý člověk rozhlédneš kolem sebe, získáš téměř jistotu, že ti ten, co je po tvém boku, nakonec začne pít krev. No a když se ti dva rozejdou a zůstanou po nich děti a oni pak začnou žít nový život, stanou se ještě většími nepřáteli, a noví partneři nemůžou jinak, prostě nemůžou jinak, myslí si Sonia, než že budou ty upomínky minulého života, děti, nenávidět.

Přes to všechno právě stoupá po schodech zaplivaného komunistického paneláku do třetího patra, kde se na pár vteřin zastaví ani ne tak proto, aby po výkonu popadla dech, jako spíš aby našla kuráž zazvonit na zvonek. Na rameni má plátěnou tašku a v ní balení kávy z hypermarketu, kterou nese zbytečně, protože z nepozornosti vzala místo mleté kávy kapsle. Vybírala podle obalu, aby vypadal hezky a neobvykle, vybírala i podle ceny, aby nebyla káva levná, ale nakonec kapsle rozřízne nožem a kávu z nich vysype, aby si ji udělala sama, doma u dědečka. Takže jde vlastně s prázdnou.

Čtvrtá manželka jejího otce vypadá jako učebnicový příklad vdovy.

Sonia čekala, že bude vypadat jinak. Že bude elegantnější, pyšnější, udržovanější.

Žena jménem Anișoara ještě drží smutek a zdá se, že ji sžírá upřímný žal. Pozve ji dovnitř a obě se posadí na pohovku v obývacím pokoji.

Soniu nechala přijít ze zdvořilosti, řekla „ano“ jen na půl úst, když jí tehdy volala kmotra, ale je jasné, že teď nemá energii na žádné diskuse a spíš čeká, že jí Sonia řekne, co chce a proč přišla.

Ani ji ničím nepohostí.

Sonia má tendenci vyjadřovat všechno slovy. Je pro ni důležité moct vyjádřit, co cítí. Ale když vyjádříš slovy věci, které nejsou stvořené k tomu, aby jim člověk dával řád, nebo věci, pro které jazyk prostě a jednoduše nemá zdroje, hrozí, že se všechno zvrhne. Někdy to není tak hrozné, jak to vypadá. Jindy je to zase až směšné. Ale někdy se pak z toho stane něco úplně jiného a člověk se vyděsí nebo se v tom ztratí.

Sonia šla k otci domů, aby zjistila, jak žil. Jak vypadá jeho doma, jak vypadá prostor, kde se probouzel a kam se vracel, aby tam našel útočiště. Ale teď neví, jak to zaobalit do odpovědi na otázku, „proč jsi přišla?“.

Chce vědět, jak to u něj doma voní, stejně jako chtěla vědět, jak to voní v Archivu bezpečnostních složek v době, kdy byla ještě hodně naivní a myslela si, že tam člověk může přímo sám jít a ponořit se do tuny šanonů. Kdy se jí zdálo tak jednoduché cokoliv zjistit. Udělat si na cokoliv názor. Dokud nezjistila, že v Archivu bezpečnostních složek musíte přesně říct, proč jste přišli a co hledáte, podepsat spoustu papírů a pak celé měsíce čekat, až vám dokumenty dovezou. Že musíte prosit o povolení dělat si kopie. Musíte odpřisáhnout, že údaje osobního charakteru, které vám odtajní, budou použity jen a pouze za uvedeným účelem.

Vyhledala pocit dusivé izolace a doufala, že se z toho něco zrodí. Nějaký duševní stav.

Otcův byt je skoro prázdný. Je v něm jenom to nejnutnější.

Ze směsi informací, které získala od maminky, a hlavně od kmotry, Sonia ví, že otec někdy po devětaosmdesátém dostal práci na radnici. Nebo spíš takovou trafiku. Taky zjistila, že několikrát vystřídal stranickou příslušnost a že v jednu chvíli řídil tržnice v malém provinčním městě. Jeho nestálý obraz v Sonině hlavě utrpěl další změny. Proč střídal strany? Opravdu byl takový prospěchář? Teď, když vidí skromně zařízený byt, její zklamání je z nějakého zvláštního důvodu dvojnásobné. Čekala hojnost. Ba dokonce opulentnost. Proč by se člověk jinak kompromitoval ve svobodném světě, když by se slovo svobodný dalo vyložit jako „jiný než dřív“?

Zkusila si představit, jaké diskuse by s otcem vedla před volbami. Bylo to poprvé, kdy takové cvičení prováděla, zkusmou konverzaci s otcem, a první věc, která ji napadla, byla, o čem by asi debatovali v tomhle delikátním období volebních kampaní, kdy se tolik dětí s rodiči hádá. Kdy v tolika rodinách tolika lidem rostou špičáky nenávisti jako nějakým bytostem z temnot, v těch obdobích, kdy jako by se někteří proměňovali ve vlkodlaky. Dokázali by o svých možnostech diskutovat civilizovaně?

Od té doby, co vyrostla, si byla vždycky téměř jistá, že existence otce v jejím životě by změnila její způsob bytí, dodala by jí sílu, odolnost vůči všemožným nepřízním osudu, jako by prostá přítomnost muže v domácnosti vypouštěla do vzduchu nějaký druh testosteronu, ze kterého by mohly libovolně čerpat i ženy, když by potřebovaly být údernější. Matka z ní silnou osobnost vychovat nezvládla, právě naopak, naložila jí na záda i svoje strachy a zranitelnost, vychovala z ní osamocenou a uštvanou ženu. Jediná užitečná věc, kterou je vybavená pro život – tak se to aspoň Sonie zdá – je to, že se vždycky umí schovat, když se jí chce brečet.

Najednou jí ale připadá, že to, co doteď měla za víc než jistý faktor stability, za takovou kotvu, totiž otce, by ji bývalo mohlo hrozně rozhodit. Možná by je to bývalo svedlo na špatnou cestu. Možná že matka jednala správně. Nejenom že od něj odešla, ale taky že udělala všechno pro to, aby je udržela daleko od sebe. Jisté je to, že Sonia nikdy nebude vědět, jaké by to bývalo s ním, a že nejlepší, co může udělat teď, je řídit se podle matky. Vložit v ni veškerou důvěru, kterou jí odmítala dát v době dospívání, protože byla nespokojená sama se sebou, a tak hledala, na koho by svalila vinu a proti komu by se vzbouřila, a našla matku, protože nikoho jiného neznala.

Ať už s ním, nebo bez něj, možná by teď tak jako tak byla úplně stejná, stejně nejistá a zranitelná, neschopná ráznosti, když se jí zdá, že by zrovna bylo potřeba být rozhodná, neschopná větší revolty než rozbití oblíbené vázy. Koneckonců, četla o výzkumech dvojčat, která rozdělili hned po porodu a dali je k adopci do různých rodin a která pak nakonec žila neuvěřitelně podobný život. Studovala stejnou univerzitu nebo se obě třikrát rozvedla.

Když ji viděla, jak tam sedí s rukama na kolenou a nic neříká, promluvila nakonec po drahné chvíli jako první Anișoara.

„Říkala jsem to několikrát i Claudii, když byla tady. Nechal mi v závěti jenom byt. Já bych mu ho taky nechala, kdyby se to stalo naopak, tak jsme podepsali papíry. Nevím, co si Claudia myslela, ten dokument není možné napadnout.“

Sonia nic neříká. Nepřišla tu ženu obviňovat, že jí zůstal byt. Měla by ji zastavit a vysvětlit jí to.

„Miloval vás?“ zeptá se na oplátku.

„Mám tady na tom taky svůj podíl, v první řadě proto, že jsem to s ním vydržela,“ řekne Anișoara a zrak se jí jakoby zakalí.

„Omluvte mě, jestli je ta otázka příliš dotěrná… Jsem zvědavá… jestli byl schopný lásky.“

„Možná miloval ty druhé. Když byl mladší… Možná tvoji maminku…“ Všechny ženy, manželky a dcery, mají pocit, že druhým se od něj dostalo víc lásky, protože odmítaly věřit, že by byl tak bezcitný.

Tak to nakonec je. Někteří lidé jsou bezcitní.

„Můžu se podívat do jeho věcí?“ zeptá se Sonia.

„Proč?“

„Jsem zvědavá… Přišla jsem jenom kvůli tomu, nebojte se. Abych si udělala nějakou představu.“

„Proč jsi přišla teď? Proč jsi ho nevyhledala, dokud ještě žil?“