Ráno se probudila hladová jako obvykle. Ložnicí se rozlehlo kejhání kachen přelétávajících nad střechou a dívka se posadila na posteli. Kachny máchaly křídly a přiletěly k babičce zdaleka, snad z jiného světadílu. Babička bydlela u jezera, kilometr daleko od nejbližší vesnice, a právě sem ji ze dne na den poslali, přestala chodit do školy. Všem to bylo jedno. Těžko říct, jestli tam ve městě rodiče toužili po soukromí, nebo pracovali. Nebylo však pochyb o tom, že jí každé ráno, ale i každé poledne kručelo v žaludku. Ukazovala si na břicho, mám hlad, říkala babičce. Ke snídani jí babička vždy opekla krajíček toastového chleba a dávala si záležet, aby na zhnědlou střídu rovnoměrně namazala přesný příděl margarínu. Když měla dobrou náladu, rozmazlovala ji lžičkou marmelády, kterou roztírala tak dlouho, až na chlebu zůstala jen narůžovělá tenká želatinová vrstva. To budeš mít ažaž, řekla a štípla ji kostnatými prsty do předloktí. Dívka nejdřív rozžvýkala všechny růžky topinky a okousala kůrku kolem dokola. Potom snědla střídku a vysmýčila do posledního všechny drobečky. Odpoledne babička nebývala tak štědrá. Při troše štěstí oloupala jablko a rozdělila je napůl. Druhou půlku si strčila do úst mezi tenké rty, sotva viditelnou linku masa. Ráda žvýkala s vyceněnými zuby, jako by dužina pálila.

Ani přílet kachen dívce nezabránil přát si, aby toho rána babičku něco rozptýlilo a udrželo ji to daleko od kuchyně. Před zrcadlem si stáhla vlasy do gumičky. Představovala si, že sní aspoň o krajíček chleba víc. Jak scházela dolů a poskakovala ze schodu na schod, snila také o příchutích marmelády, jaké nikdy neochutnala. V kuchyni ji babička zaskočila, vidělas to? už jsou tady, řekla a ukázala na jezero. Dívenka přikývla a na chvilku zapomněla na hlad. Viděla je oknem: na tmavé hladině se pohupovalo asi třicet kachen, zelených a hnědých, káčátko žádné. Jedna schovala do peří zobák a pak i celou hlavu. Aniž od nich odvrátila pohled, dívenka natřikrát zhltla topinku a naráz vypila odtučněné mléko, které jí babička jako vždycky nalila do skleničky s propletenými modrými a žlutými květy. Před pár týdny ji dívka shodila, květy se na dlažbě roztříštily. Babičce se nepřiznala, a ta si jeden střep vrazila do malíčku u nohy. Pár dní nato vyrazily pod přímým sluncem na nejbližší zastávku a nasedly na autobus; do města to měly hodinu cesty. V tržnici ukořistily úplně stejnou skleničku, do které jí babička znovu každé ráno nalévala mléko.

Jakmile dojedla snídani, zvedla se a nechala u stolu babičku, která si do notýsku zapisovala, co požila: krajíc chleba, šálek černé kávy – mléko jí totiž nechutnalo – a margarín. Než vyšla ven, naposledy se na ni podívala: šedivé vlasy měla střižené nakrátko a přes blůzu jí pod šíjí vystupovaly špičaté obratle. Vyšla ze dveří kuchyně rovnou na zahradu a zaujatě si prohlížela tmavou vodu jezera. O tomhle dni jí vždycky vyprávěli, o dni, kdy přiletí kachny. Obvykle tam netrávila víc než pár nocí, ale tentokrát asi rodiče s vyzvedáváním nepospíchali. Babička ji u sebe měla ráda. Dívka si pomyslela, že studená topinka, vodové mléko i kousek jablka stály za to. Sedla si na trávu a zhluboka se nadechla, jako kdyby ji babička nehlídala z kuchyně. Pak si klekla do suché trávy kousek od břehu. Kachny se pohupovaly na vodní hladině, strkaly zobáky do peří a třepetaly křídly. Z nebeské výšky je zahřívalo slunce, a když dívka uviděla, jak se jim peří třpytí barvami, rozběhla se zpátky do kuchyně a popadla starý sešit a pastelky.

Kachny se dopoledne moc nehýbaly. Přestože za pár hodin znovu ucítila, jak se jí podrážděný žaludek svírá hlady, po městě se jí nestýskalo. Ze zahrady pozorovala babičku, jak rovná přísady na vaření na kuchyňskou linku. Předvídala její pohyby v kuchyni, tyčkovité nohy, které jako by se jí měly každou chvíli podlomit jako kolouškovi, který se učí chodit. Její kotníky připomínaly syrová kuřecí křidýlka, co viděla v potravinách. Babička vytáhne ze šuplíku váhu a kroužkový blok. Všechno vždycky přesně vážila a zapisovala: jednu cibuli, stroužek česneku, jeden pórek, hrst mraženého hrášku, filet ze štiky, jednu bramboru a nakonec ještě druhou, o trochu menší bramboru. Když si babička zapíše gramáž každé přísady, zhluboka se nadechne a vyhublá ramena se zvednou a klesnou; jako by při jejím stáří na něčem z toho všeho záleželo. Vždycky ten stejný povzdech. Teprve potom postaví hrnec na plyn a sirkou zapálí hořák.

Než babička nachystala přísady, ona už stihla namalovat všechny kachny. Utvořily cosi jako kruh, nohy jim pod peřím nebylo vidět. Netrpělivě se na trávě napřímila: v tuhle dobu nemůžou spát, slunce svítí, musí plavat, jíst, rozmnožovat se, lovit červy nebo žáby nebo cokoli, co jedí, možná ryby, to je ono! Zvedla se a opatrně, aby je nevyplašila, pomalu odešla do kuchyně. Doufám, že máš hlad, řekla jí babička, zatímco dusila na pánvi česnek s cibulí. Chybí mi zelená, odpověděla a ukázala na otevřený sešit a pastelky rozházené v trávě. Babička si byla jistá, že jí zelenou dávala. Ale ne lahvově zelenou, tmavou, na peří, tu nejtmavší. Takovou zelenou asi ani nemáme. Ale jo, máme. Babička zmizela z kuchyně a bručela si, no to asi nemáme. Když se přesvědčila, že je babička pryč, přisunula si stoličku k lince, aby dosáhla na úchytku dveří od spíže. Poslepu nahmatala sáček toastového chleba a vytáhla dva krajíčky. Pak na babičku zakřičela, už dobrý, měla jsem ji v kapse, a vyběhla na zahradu.

Pomalu se plížila ke kachnám, střídku rozdrobila v dlani. Chtěla drobky rozsypat a sledovat, jak se ptáci budou přibližovat a mávat křídly. Zadívala se na rozdrobený chleba a neovládala se, sevřela pěst. Z drobků se stala koule, a než si to stačila rozmyslet, strčila si ji do úst. Žvýkala s otevřenou pusou, hmota se jí lepila na stoličky. Spolkla kašovitou hroudu, hvízdla a oklepala si dlaně nad trávou. Kachny se k ní vrhly, přestože jim nabízela sotva pár směšných drobků, které nestačila sníst. O pár minut později, když po zločinu nezůstalo ani stopy a kachny se kolébaly u vody, vykoukla na zahradu babička. Ryba s vodovou zeleninovou omáčkou čekající na stole nedokázala dívce zvednout náladu. Po prvním soustu si babička dala ruku před ústa. Párkrát zakašlala, tváře jí zrudly, praštila se do prsou a něco vyplivla. Ukazováčkem upozornila na kost v kousku oslintané rozžvýkané ryby. Dívka pokrčila rameny. Pomalu si vkládala vidličku do úst a sousta prokládala doušky vody, aby ošálila žaludek; jakmile se však vrátila zpátky na zahradu, poté, co snědla sotva dvě lžičky dezertu – jogurtu, ale bez cukru –, už měla zase hlad. Na břehu jezera se uvelebila na trávě, mrkla na kachny, které vypadaly, že podřimují, a zavřela oči.

Zdálo se jí o pečeném kuřeti s křupavou kůžičkou dozlatova, o kouřícím hrnci uprostřed stolu, ale nikoli v babiččině kuchyni; byl to omšelý dřevěný stůl, na něm svíčky, pečené brambory, pecen chleba. Probudilo ji kejhání kachen. Vstala a uviděla je, jak spěchají do vody. Ještě rozespalá dívka si pochutnávala na kuřeti a olizovala se. Babička vařila, jedla a zapisovala si do kroužkového bloku pořád dokola, ale ona měla neustále hlad. Jak se kachny vzdalovaly, opřela se rukou o zem, pomyslela na mdlou večeři, která ji čekala, a v hrsti sevřela vytrženou trávu. Rozhodla se doplazit ke kachnám. Ruce má rychlé, půjde to snadno. Představovala si, že se jako gepard doplíží až ke břehu a za keřem se připraví k útoku. Kachny si namáčely zobáky a škubavými pohyby si čechraly peří. Jestli poplavou na jezero, přijde o ně. Tři, dva a výpad. Kachny se ani neohlédly, zamávaly křídly, ale neulétly, jen se přemístily o pár metrů dál do vody. Dívka za nimi. Rozběhla se do vody, až už necítila pod nohama dno a začala splývat na hladině jako kachny.

Vtom uslyšela krátké, ostré ne!, a když se otočila, spatřila na zahradě bosou babičku. Zaslechla ji vykřiknout au!, když šlápla na plevel a vyprahlou letní půdu, ale nezastavila se. Koutkem oka zahlédla, jak babička na břehu mává rukama, ale s návratem nepospíchala. Měla jenom hlad. Plavala dál a pokoušela se moc necákat a netropit povyk. Za plaňkovým plotem kolem domu se rozprostírala jenom pole, rodiče byli kilometry daleko a autobus tudy projížděl dvakrát denně. Ať si babička křičí sebevíc, nikdo ji neuslyší. Dívka dělala v tmavé vodě pomalá tempa, šortky a tričko se jí lepily na kůži. Pomalu přestávala cítit dno pod nohama. Ze břehu se ozvaly neohrabané dlouhé kroky. Babička vlezla do jezera a cákala při každém pohybu. Ještě jednou dívku poprosila, aby se zastavila. Ale ta se potopila a zmizela pod hladinou. Vykoukla, a když babička doplavala doprostřed jezera, znovu hlavu ponořila. Pusu jí naplnila pachuť zarostlého vlažného jezera. Uslyšela stařenčino šplouchání a s hrůzou zjistila, že se kachny vzdalují.

Nevzdala to, pronásledovala je dál. Znovu zmizela pod vodou, a když už jí skoro docházel dech, vynořila se, jen aby se nadechla. O kousek dál na dohled plavalo osamělé zelené pírko. Jedna kachna zůstala pozadu, pár metrů za hejnem, skoro ji mohla pohladit bříšky prstů. Vymrštila se a natáhla ruce. Ucítila v dlaních kluzké kachní peří, přitiskla k sobě kulaté, masité tělíčko. Kachna sebou začala zmítat a varovala ostatní, které máchaly křídly o pár metrů dál. Silně ptáka zmáčkla, stiskla mu krk v pěsti a stáhla ho pod vodu. Přestože se kachna bránila čím dál míň, dívka se držela na hladině jen s vypětím všech sil. Naposledy se ohlédla na babičku. Byl jí vidět sotva vršek hlavy, už nemohla křičet, jen neohrabaně máchala rukama, plácala o hladinu. S nehybnou kachnou v ruce se k ní dívka tiše přiblížila. Zastavila se v bezpečné vzdálenosti a přimhouřila oči. Tiše pozorovala, jak věchýtek s bledými vlasy mizí v temnotě jezera. Za pár vteřin zůstaly v místě, kde předtím plavalo kostnaté staré tělo, jen nepatrné stopy po bublinkách, posledním zalapání po dechu, a v mžiku všechno zmizelo.