Z povídky, kterou jsem začala psát, by se mohl stát jak úryvek v antologii krátkých povídek – soustředěných na několik vzájemně propojených postav –, tak část knihy pro mladé dospělé.

Nacházíme se v blízké budoucnosti a v jednom skupinovém chatu úzkostlivých rodičů se to náhle začne hemžit poplašnými zprávami a pohoršenými reakcemi, které řetězově kolují v rámci úzké komunity: zdánlivě všímavé a spravedlivé, ale ve skutečnosti živené závistí a sobectvím. Zatímco se mezi rodiči rozvíjejí slovní přestřelky, lži, pózy a prosazování malých přízemních pravomocí, vyjde najevo naprosté nepochopení emočního života jejich dětí, stejně jako skandální selhání pokusu o jejich záchranu, protože všechno to kontrolování vyústí právě ve ztrátu vzájemné důvěry a k narušení vazeb.

To všechno se odehrává v budoucím světě, kde tyto děti, aby si užily někdejší svobody, utíkají do kreativních či bojovných virtuálních světů, které jsou mnohem skutečnější než dnešní počítačové hry a kterým dospělí vůbec nerozumí.

Výňatek

Edna vešla do koupelny s tabletem zabaleným do ručníku, ledabyle si namočila vlasy bez šamponu, pak nechala puštěnou vodu, nasadila si na hlavu elektrody a sedla si na kraj vany, aby mohla chatovat. Na voděodolný tablet dopadaly kapičky vody.

Přišla jí zpráva od Orlanda: Zítra je u kadeřnice Leina oslava. Půjdeš?

V těch končinách se kluci už nějaký ten pátek zvali i na oslavy, kde se lakovaly nehty, aby se předešlo genderovým stereotypům.

Nevím, mám jeden podělanej casting. Něco ti ukážu.

Edna rozmotala fuchsiové elektrody, které byly připojené k tabletu, přilípla si je k hlavě a stáhla svoje sny z předešlé noci rovnou do Starcraftu. Sen uložila na planetu Spánek. Znovu si ho přehrála: její dům stál na vrcholku světa a z oken byl výhled na neurčité starodávné pamětihodnosti v podobě trosek zasazených do prázdna. Potom se vydala ven, prošla několika různými krajinami připomínajícími levely ve videohře, až dorazila do svého skutečného domova. V tu chvíli vyšla na terasu a uchopila ji neviditelná ruka, která ji vynesla do nebe. Nebyl slyšet žádný hluk, ale její svědomí cítilo, že ji skenuje nějaký bůh a je spokojený s tím, co vidí, takže jí za bzučícího ticha předal pocit klidu a potom ji postavil zpátky na zem. V té chvíli se video přerušilo.

Edna sen nasdílela s Orlandem. On si ho přehrál dvojnásobnou rychlostí a za použití dost chudého lexika ho okomentoval jen: hustý. A pak: půjčíš mi svůj hvězdnej kosmickej meč proti mlze?

Jo, počkám na tebe na Trpasličí hvězdě.

Edna přenastavila elektrody z „výstupního“ přenosu dat na „vstupní“, zavřela oči a připravila se na další dimenzi.

Na tmavomodré a teplé planetě se objevili avataři obou dětí, nejdřív Or a pak Ed, navlečení do žáruvzdorných skafandrů. Ona zdvihla paži, aby otevřela nehmatatelný rozbalovací seznam, klikla prstem na helmu, kterou jí odpoledne půjčil, a nasadila si ji. Věděli, že je horko, ale na kůži to nepociťovali, protože neaktivovali režim „teplota“. Postavíme dům.

Oukej.

Pořád z toho samého menu, jež se rozbalovalo rukou, si vybrali cihly, což byly průhledné krychle plné vody s rybičkami, a další cihly ze zelené želatiny. Začali stavět terasy, terasy vklíněné jedna do druhé, z nichž byl výhled na modrou pouštní pláň. Přesouvali stavební bloky špičkami prstů, vnímali je jako trojrozměrné, ale necítili jejich váhu, přestože viděli, jak se jim na holých rukou tvoří kapičky potu. Všechny jejich planety měly několik atmosfér: jmenovaly se bláznosféra, prasosféra, pechosféra a šourkosféra.

Když byl malý nezastřešený palác hotový, přidali do něj zvířata, která vypadala jako psi s chobotem – Orlandovi se o nich jednou zdálo a stáhl je ze svého mozku –, a pak takové fialovo-stříbřité květiny, které získali z cloudu Společných Snů.

Ed a Or nikdy nehráli v modu boje o přežití, ale vždycky jen v tvůrčím, protože nechtěli, aby se objevily příšery nebo přírodní katastrofy a chtěly je zabít nebo zničit jejich planety: už tak je pravidelně kontrolovali rodiče, kteří se připojovali na jejich zařízení, aby tam nastavovali rodičovské zámky, procházeli historii stránek, stahovali archivy chatů a brouzdali po světech. Kdyby objevili ty květiny, analyzovali by je za pomoci psychologa. Kdyby zjistili, s jakými spolužáky se v těch světech potkávají, napsali by o tom do Elektronické Emotivní Evidence a probírali by to na chatech a s odborníky. Kvůli těmhle kontrolám si děti ukládaly všechny vzpomínky, sny a vymyšlená místa na paměťovou kartu někoho z kamarádů a snažily se nechat na tabletu jen pár nuzných chýšek, aby rodiče svedly na falešnou stopu. Avataři Ed a Or měli hlad. Otevřeli portál do jiné sluneční soustavy, kde si uchovávali zásoby hvězdného müsli. Současně aktivovali režim chuťových pohárků. Připravovali se na to, jak v puse ucítí tu chuť seitanových párků se skořicovou zmrzlinou, což je typické jídlo vymyšlené dvěma bohatými dětmi, které míchají svoje výchovou zkrocené chutě. Na jazyku jako by cítili polystyren, nebo spíš kukuřičné stavební bločky.

Při pohledu zvenčí teď Edna, která seděla na okraji vany s tabletem položeným na klíně, s fluorescentními elektrodami na spáncích, se zavřenýma očima a napůl mokrými vlasy, pohybovala rukama ve snaze lapit müsli a nasypat je do neviditelné misky. V tom okamžiku zaťukala na dveře její matka. Jednou, dvakrát. Edna na tu dobrotu, která nebyla zapsaná v Dietním Plánu a kvůli které by ani neztloustla, ani neznečistila planetu, ani netrpěla alergickými reakcemi, měla strašnou chuť. Najednou však zaregistrovala ty vzdálené údery, které se přidávaly k dutému hučení vesmíru, jež připomínalo neustálé svištění úlomků prachu pohybujících se ve vzduchu nadzvukovou rychlostí.

Moje matka! vykřikla a upustila misku, která padala pomalu, protože gravitace na tmavomodré planetě činila všechno velmi lehkým. Při pádu způsobila kovový rámus, jako když se roztříští led. Edna rozbalila nabídku menu, zvolila „Odhlásit se“, „Potvrdit“ a pak zas navázala spojení se svým skutečným tělem tím, že si protáhla ruku, strhla sluchátka, zakryla tablet špinavým prádlem a zapnula fén. Máma křičela. Edno, Edno, jsi v pořádku! Jsi v pořádku! Jsi v pořádku!

Znělo to spíš jako zvolání než jako otázka.

Edna se podívala do zrcadla, zatímco jí voda brázdila tvář. Na Starcraftu byla hezčí, bez té modré pihy u rtu.

To jsivpořádku jsivpořádku se za dveřmi ozývalo dál jako nějaký kosmický hluk. Edna nasadila úsměv do reklamy na homoparentální rodiny. Měla zažloutlé zuby a chuť na hvězdné müsli.