Vesna seděla na malém gauči pod velkou lampou, oblečená v upnuté černé sukni a červených punčocháčích. V zářivě nažloutlém světle lampy byl její obličej téměř k nepoznání, jako tvář kamenné sochy zahalené v protisvětle. V ruce držela zelenou láhev heinekenu, kterou mezi větami tu a tam zvedla k ústům. Usmívala se. Vypadala jako úplně normální holka na normální párty, která flirtovala s normálním klukem v normálních džínách (i když o pár čísel větších a odporně hnusných). Byla k němu natočená tělem, ačkoli vlastně seděla nad ním na opěradle, zatímco on byl zabořený hluboko v měkkých polštářích. Jeho velmi vysoká a velmi hubená postava působila na gauči obrovsky, vypadal jako obří Alenka v domečku pro Barbie. Nejspíš mu vyprávěla něco vtipného, protože vybuchl smíchy. Přitáhla si nohy k sobě.

Pokoj byl plný lidí a hluku. Párty jela i v horním patře. Někteří seděli na koberci uprostřed místnosti a podávali si jointa, jiní postávali spíš u stěny a hlasitě se bavili, zatímco jedna skupinka obsadila velkou sametovou pohovku, vedle které stál rotoped. Ten dům byl ohromný. Když mě sem Vesna dotáhla, slibovala, že tu skoro nikdo nebude a že se jdeme „jen podívat“.

Někdo v pozadí vyměnil desku. Teď hráli The Strokes, kapela, kterou Vesna zbožňovala. Ve sprše si vždycky zpívala tak nahlas, že jsem ji slyšela i přes zavřené dveře pokoje. Někdy jsem si přes uši přetáhla peřinu a navrch ještě polštář, abych utlumila její hlas, který mě budil z hluboké ospalosti. Pia spala se špunty do uší. Tohle ona uměla: vypnout život.

Jednou jsem se Vesny zeptala, proč vlastně nikdy nezpívala v nějaké kapele. Řekla mi, že kapely jsou pro lidi, co sami nic nezvládnou. Pamatuju si, že když jsem byla v prváku, měl její tehdejší kluk kapelu. Šla jsem si je poslechnout do nějakého divného baru kousek za Lublaní. Půl hodiny jsem v té zimě přešlapovala v dlouhé frontě, než na mě vůbec přišla řada s lístky. Prodala mi je holka se septem a nazelenalým domalovaným obočím v jinak porcelánové tváři. Taky si pamatuju, že koncert trval déle, než dokdy jsem mohla být venku. Na vysokých podpatcích jsem se vyplížila z klubu do vymrzlého taxíku a opilá odjela domů, zatímco Vesna, kterou jsem tehdy ještě vůbec neznala, nejspíš tančila někde v první řadě do rytmu hudby s cigaretou v puse a touhou v očích. Možná to ale bylo úplně jinak a ona seděla někde vzadu, zabořená v příliš velké bundě, s pár koktejly v krvi, jen aby se dokázala smířit s tím, že je její kluk mizerný zpěvák, do kterého jsou zamilované patnáctky, jako jsem tehdy byla i já. To by jí nepřipadalo trapné, spíš by na ni z toho padla úzkost. Když o tom tak přemýšlím, tak byl ten koncert vlastně špatný. Všichni se bavili v kuřárně a pod reflektory vpředu pod pódiem kouřilo pár starších, stejně oblečených kluků.

Na hromadě knih, na které jsem seděla, mě začínala bolet záda. Vlastně mě skoro určitě bolela z Lidijiny rozbité kancelářské židle. Nebo to bylo dívčím údělem? Vyčerpáním? Tím sezením v nejzapadlejším koutě pokoje? Teď se Vesna, daleko ode mě, smála už tak nahlas, že přehlušila hudbu. Hubeňour vedle ní jí naléval průhlednou tekutinu z velké láhve pomalované broskvemi. Kdybych se pokusila analyzovat naše životy, tahle scéna by byla výstižná metafora. Vesna se svou dokonalou, nenucenou krásou, která se vznáší nad místností plnou lidí jako obrovský motýl a směje se na celé kolo, zatímco ji dychtivě sleduje muž. A pak já, která za tři hodiny na párty promluvila se třemi lidmi, jak tu sedím v příliš upnutých šatech na hromadě knih, přestože mi Vesna předtím nabízela jídelní židli. Odkud vlastně znala hostitele? Kdoví, Vesna znala všechny. Rozhlížela jsem se po velkém zakouřeném prostoru, kde byla i ohromující sbírka uměleckých předmětů a všeho možného harampádí, jaké se vždy najde v domovech lidí, jejichž životy jsou tak nějak plné všeho: nad krbem byla vitrína s drobnými figurkami a náprstky, pod velkým dubovým stolem ležela hromada dek a dekoračních polštářů všech barev a vzorů, prosklenou skříň zdobily vonné svíčky a všude byly kytice, i když nejspíš umělé. Útulnost. To bylo to slovo, které jsem hledala. 

Dala jsem si dlouhý lok studeného piva, a právě ve chvíli, kdy se Vesniny oči setkaly s mými, jsem si polila šaty. Usmála se a ukázala na svou sklenici. Dáš si taky, odezírala jsem z jejích rtů. Jenom jsem zavrtěla hlavou. Na večírcích mě pokaždé přepadne ten samý prázdný pocit: že jsem sama a že mezi mnou a ostatními je neproniknutelný kovový štít. Jenže já nebyla žádná princezna na bílém koni, ale spíš nějaký ozbrojený duch schovaný ve své opotřebované skořápce. Vesna taková nebyla, říkala jsem si. Vesna to s lidmi uměla. Aspoň navenek. Už to samo o sobě bylo hezké. O tom lidé psali romány. U nohou se mi rozsvítil mobil, který jsem si předtím odložila na zem. Byla to Lori. Zírala jsem na písmena jejího jména. L, O, R, I. L jako láska. O jako odmala. R jako rána. Naklonila jsem láhev a dlouze se napila. Bublinky mě šimraly v krku.

Ruce toho kluka byly teď ve Vesniných vlasech. Líbali se na gauči, jen tak. Předtím, když jsme stály v kuchyni, krájely si dort a jedly ho nakloněné nad dřezem, mi Vesna řekla, že studuje střih a jmenuje se Goran. „Vzhledově je to přesně můj typ. Nevím sice, jestli je zadanej. Ale upřímně… Je to teď vůbec problém?“ zamumlala s plnou pusou.

„Já jsem si myslela, že ty a Val… že spolu chodíte? Že je to vážný?“ zeptala jsem se trochu zaskočeně. Vesna se trochu vzdorovitě opřela o dřez. „Jo, taky jsem si myslela, že jsme, no. Ale včera jsme se po telefonu pohádali. Ale jako fakt pořádně.“

„Ty jo, proč?“ 

„Ále,“ mávla rukou. Otočila se ke mně a zlehka mě dloubla do ramene. 

„Ale co ty. Ty sis ještě nikdy nikoho nepřivedla domů,“ pokračovala vážně. Stály jsme na studené dlažbě, kterou jsem cítila i přes tenké ponožky. Přes celou stěnu byla okna, za kterými byla vidět jasná noc.

„Nevím. Těžko si s někým sednu. A hlavně bych si nikoho nikam nevodila. Radši bych, aby on někam vzal mě.“ To jsem ale samozřejmě neřekla nahlas. Jenom v duchu. Vesna na mě pořád zírala a cpala se dortem. „Haló? Země volá.“

Obě jsme se zasmály. Žvýkala jsem dort a najednou jsem měla pocit, že se mi špatně dýchá. Srdce mi bušilo strašně rychle. Taky to se mi na párty vždycky stávalo, i na těch, kde jsem mohla být šťastná, svobodná a sexy a tajemná a vším tím, čím bývají lidé ve filmech, které jsme promítali v práci.

„To k životu patří, víš?“ řekla Vesna o trochu tišeji a velmi soustředěně mě změřila pohledem. Její pohled na mých očích ulpěl jako jemný prach. „Co k životu patří?“ 

„No tohle. Že jsi na párty a všechno je ti úplně jedno.“

„Myslím, že problém je v tom, že mně všechno jedno není.“

„Jo, to si teď myslíš. Ale počkej ještě pár let. A bude ti fakt všechno jedno.“

O pár hodin později bylo celkem jasné, že Vesna téhle fáze už dosáhla. S tím střihačem Goranem, který možná měl holku a možná taky ne, se líbala dál. Vstala jsem. Prošla jsem kolem konferenčního stolku a pohovky, na které seděla skupinka opilých holek, ke dveřím a dál chodbou doleva do koupelny. V žaludku jsem cítila kyselinu.

Kolik jsem toho vlastně vypila? Prakticky nic. Na chodbě nikdo nebyl, jen dlouhý měkký koberec. Bylo mi fakt zle. Rozrazila jsem dveře na záchod, otočila se k míse a hlasitě zvracela. Šel ze mě celý obsah žaludku, a to i s narozeninovým dortem. S oslavencem jsem se vlastně vůbec neseznámila, když jsme s Vesnou dorazily, byl už totálně na mol. Nějaká holka na schodech nám řekla: „Timotej je totálně vypnutej.“ 

Takže jsem v Timotejově koupelně zvracela jako naprostá začátečnice, emoce se mi draly ven hrdlem, nic moc romantického a nic moc dospělého. Když jsem se vyzvracela, sesunula jsem se na kolena a objala mísu.

„Promiň, ale seš v pohodě?“ Ten hlas se ozval přímo vedle mě. Leknutím jsem vyskočila a otočila se. Ve vaně seděl mladý muž s tmavými vlasy, v pruhovaném tričku, kouřil cigaretu a hleděl na mě se starostlivým výrazem. Nevypadal jako někdo, kdo by se na večírcích schovával na záchodě nebo brečel v koupelnách. A nebyl pozvracený jako já. Rychle jsem se narovnala a upravila si šaty.

„Jo. Promiň,“ řekla jsem a dál na něj hleděla. Z okraje vany vzal láhev vína a trochu se napil. Pak se na mě velmi vážně podíval. Ale ne. Teď přijde otázka.

„Ty vždycky zvracíš, když piješ?“

„Ani ne. Vlastně jsem toho zas tak moc nevypila. Doufám, že nebylo něco s tím dortem.“

„To doufám taky. Protože ten jsem pekl já.“

Připadala jsem si hloupě a polilo mě horko. Vyhrabala jsem se na nohy a sedla si na stoličku vedle záchodu. Žaludek se mi pomalu uklidňoval. Kluk ve vaně dál v klidu usrkával víno a pozoroval mě s lehce ironickým výrazem.

„No… byl fakt dobrý,“ opravila jsem se. „Jsem tu se spolubydlící, vlastně tu vůbec nikoho neznám.“

„To není pravda. Teď už se dost intimně znáš s touhle záchodovou mísou,“ rozesmál se.

Strašně se mi točila hlava. Zdálo se mi, že na mě ze stropu blikají světýlka jako na opuštěném letišti. Přitom to byly jen bílé tečky na kachličkách.  

„Páni, ty jsi ale opilá. Mám někomu zavolat?“

Zamyslela jsem se. Existuje vůbec někdo, komu bych mohla zavolat, kdybych byla na dně? Fyzicky nebo psychicky. A neměla bych si možná přiznat, že jsem? Že od svých dvaceti jsem ještě nebyla na večírku, kde bych si nepřipadala jako naprostá podvodnice, jako lůzr. Napočítala jsem do desíti. Nevybavilo se mi žádné vhodné jméno.

„Určitě budu v pohodě. Jen jsem toho vypila moc.“

„A proč ses tak opila? Dostalas kopačky?“ 

„Ne. Moje spolubydlící mě opustila, tamhle se s někým vykusuje. A volá mi sestra, který to nemůžu vzít, protože nechci poslouchat, jak se chce zabít a jak mi vysvětluje, že je všechno zbytečné. Ale víš co. Možná má Lori pravdu. Možná je všechno k ničemu.“ 

„Počkej, Lori?“ 

„Moje sestra.“

Kluk se vyškrábal z vany a sedl si ke zdi vedle mě. Odkudsi vytáhl cigaretu a nabídl mi ji. Vzala jsem si ji. Překřížila jsem nohy a přemýšlela, čím ta koupelna voní. Levandulí?

„Jo. Může to být všechno k ničemu. Ale víš, co řekl jeden filozof: ,Nic z toho, co děláme, nemá smysl, ale i tak je dobře, že to děláme, protože to za nás nikdo jiný neudělá.‘ A Arthur Miller prý řekl, že pesimismus je jediná obrana, kterou má proti optimismu. Možná že je tvoje sestra prostě jenom chytřejší než my. Není to ideální, nechápej mě špatně. Ale jo, možná jen nelže sama sobě.“

Jeho hlas mi dozníval v uších. Pak někdo hlasitě zaklepal na dveře koupelny a vzal za kliku. Byla to Vesna, očividně v šoku, že mě našla u záchodu s neznámým chlapem.

„Hej,“ řekla a zvedla levé obočí. „Smím se vyčůrat, nebo tu máte poradu?“

Kluk vedle mě v klidu vstal, popadl láhev vína a beze slova odešel. Ve dveřích se se širokým úsměvem otočil a zamával mi. Vesna za ním zabouchla dveře a stáhla si sukni a punčochy. Sedla si na záchod vedle mě a já uslyšela hlasitý proud tekoucí do mísy.

„Panebože, vypila jsem snad tři litry piva, myslela jsem, že se tam před všema počůrám,“ prohlásila s úlevou. Pořád jsem nebyla úplně střízlivá, a tak jsem bezmocně zírala na skříňku se šampony, vatovými tampony a žiletkami pod umyvadlem naproti nám.

„Nebuď nepříjemná, Vesno,“ vypadlo ze mě nakonec.

„Nepříjemná? Co je s tebou, občas seš fakt totálně nemožná. Vytáhnu tě na párty, ty se s nikým nebavíš, piješ jak duha a pak si jen na všechno stěžuješ. Taková bylas i na střední? Nevím, nikdy nebudeš mít kámoše, když budeš pořád takhle divná.“

To poslední mě zabolelo. Představila jsem si Vesnu jako rytířku v brnění, jak mě probodává zářícím mečem. Ale to byla jen metafora.

„Hele, já jdu ven. Musím zavolat Janezovi, protože je zase něco v háji. Pak se vrátím a můžeme jít domů. Goran jde s námi. Propašuju ho kolem Pii. Doufám, že ráno nečeká snídani, protože jdu na osmou do práce. Tak dělej, zvedej se. A hlavně pij vodu.“

Vesna se teď nade mnou skláněla a strkala mi ruku před obličej. Chytila jsem se jí a s námahou vstala.

Dotáhla mě k umyvadlu, přidržela mi vlasy a pustila vodu. Byla ledová, nechala jsem si ji stékat po bradě. Vesna byla ohleduplně potichu a pohladila mě po čele. Když jsem se dost napila, zavřela jsem kohoutek. Narovnala jsem se a podívala se do zrcadla. Byly tam naše tváře, bledé a nalíčené třpytkami a s vybledlou červenou rtěnkou, kterou mi Vesna půjčila. Byly jsme si docela podobné. Možná by nás někdo mohl považovat za sestry.