Než Nora potkala své nové přátele, svůj osobní život si hýčkala. Stavěla se k němu stejně jako k plánování pracovní doby, což zahrnovalo sběr dat, klasifikaci a rozvrhy. Jaké hodnocení má daná divadelní hra, jsou recenze na ni dostatečně dobré? Hrají tam známí herci? Dobře, hodí se do seznamu ke zhlédnutí! Nevyhledávala společnost. Vídala, jak ženy v jejím věku chodí ve skupinkách jako stádo bachyní hledajících potravu – muže, potěšení a zážitky. Zdálo se jí příliš zavazující brát ohledy na cizí očekávání a rozmary. A tak jí osobní život přirostl k pracovnímu jako ocásek. Bulharka kombinovala služební cesty s kulturními akcemi – výstavami, koncerty, divadelními představeními. Tyto „útěky“, jak svůj společenský život nazývala, jí činily potěšení. Několikrát jela na retreat pobyt. Organizátoři slibovali „transformativní zážitky“, „cestu ke svému vnitřnímu já“ a „odeslání přání do vesmíru“. Poté, co si symbolicky zopakovala své narození, rozplakala se a plazila se po zemi jako nechodící miminko, pochopila, proč v takových skupinách chybí muži. Žádný normální chlap by nekopal nožičkama ve vzduchu a nečekal, až ho přebalí. Štvalo ji i něco jiného. Patrně existuje nějaké tajná dohoda, protože ženy, které na retreaty jezdily, na pobytu okamžitě přestaly dbát o svůj vzhled. Nemyly si vlasy, nenosily podprsenky, neodličovaly se, nebo se nelíčily vůbec, oblékaly se jen do vytahaných bavlněných kalhot prodřených na kolenou, odnaučené kuřačky začaly kouřit. Stejné uvolnění pociťovala i v používaném slovníku. Ženské, které v reálném životě byly spořádané mámy, manželky a korporátní lvice, ztrácely míru, když měly sdílet své prohřešky. Na jednom takovém sebepoznávacím pobytu v Rodopech složily slib, že nebudou mluvit s nikým jiným než s mentorkou, ženou neurčitého věku - něco kolem sedmdesáti, s dlouhými bílými vlasy, v bílém oblečení a bílých botách. Vypadá jako žena z reklamy na prací prášek, prohlížela si ji Nora. Kdybych ještě pracovala v reklamní agentuře, obsadila bych ji do televizní reklamy. Žádný marketingový manager neodmítne představu, že mu babička pere oblečení. Všechny ženu v bílém uctívaly, chtěly se jí zalíbit, lhaly o svých prohřešcích, přeháněly a přikrášlovaly si pravdu. „Nejsem dost dobrá máma, kladu kariéru nad péči o děti“, „Jsem svému muži nevěrná“, „Nechala jsem svého otce v LDN a do jeho smrti jsem ho ani jednou nenavštívila“. Čím těžší prohřešek, tím větší šance, že si jich bělovlasá žena všimne. Nora seděla na zemi v kruhu mezi nimi a mlčky poslouchala jejich výpovědi. Když přišla na řadu, upřela pohled svých černých očí do mentorčiných blankytně modrých a pronesla: „Beru drogy. Když to nebudu dělat, nezvládnu žít.“

Několik hodin po skupinové seanci zaklepala na dveře jejího pokoje jedna z asistentek, mladá žena v bílém mající až bolestivě utažené vlasy s prosbou, aby ještě téhož večera opustila centrum.

„Vrátíme vám celou částku, ale nemůžete tady zůstat. V podmínkách smlouvy, kterou jste podepsala, je klauzule o zákazu užívání alkoholu a narkotik.“ Nora nic neřekla. Očekávala takové rozuzlení, dokonce si ho přála. Podívejme se na vás, hříšnice, která je víc nenapravitelná? Já, nebo vy? Možná se jí líbilo vyhrávat všechny boje a možná to bez antidepresiv prostě opravdu nezvládala. S kovovou krabičkou se nikdy neloučila. Otevírala ji již s ranní kávou. Adderall ji zachraňoval před ranní únavou, držel ji ve vrcholné formě, když přecházela z jedné schůzky na druhou, včas jí podával potřebnou informaci. Její práce sestávala z neustálého vyhodnocování dat, prognóz a těžkých rozhodnutí. Na chyby neměla nárok. Desítky očí vpíjejících se do ní očekávaly úspěch stejně jako neúspěch. Měla své podporovatele, ale i nepřátele. Kolem oběda si brala druhou dávku. Večer, kdy jí srdce bušilo jako o závod a ruce se jí třásly, si dávala sedativa, díky kterým adrenalin usínal, aby ho následujícího rána zase probudila.

Všichni ti „malí vojáci”, jak antidepresiva nazývala, činili její život snesitelný. Zaměněné krabičky s tabletkami byly také příčinou jejího omdlení v Berlíně. Lístek na koncert si koupila teprve před měsícem. Její řidič, mladý vzdělaný muž, absolvent konservatoře, který se jako hudebník bohužel neprosadil, si v autě často pouštěl Verdiny písničky. Jednoho večera cestou z fabriky na potravinové doplňky se zmínil, že popová diva vyráží na evropské turné. Hned jak se po desetihodinovém pracovním dni dostala domů, koupila si vstupenku. Vybrala si koncert v Berlíně; datum se shodovalo s plánovanou služební cestou do centrály společnosti.

Ten den odletěla ze Sofie brzy ráno. Z berlínského letiště Tegel vyrazila rovnou do kanceláře nedaleko Alexanderplatzu. Den proběhl v napjaté atmosféře prezentací a diskusí. Nemohla se dočkat, až skončí, dorazí do hotelu, shodí ze sebe pracovní kostýmek, který navzdory parfému načichl letadlovým palivem a terminály. Chtěla se rychle někde najíst. Během poslední schůzky se dostala do sporu s kolegou, mužem s nadbytkem testosteronu a patriarchálním pohledem na svět, podle kterého se ženy v byznysu hodí nejlépe na vaření kafe. Nora cítila jeho přezíravost při každém setkání ve dveřích, kdy přidával do kroku a vždy ji téměř srazil; v obhroublém skákání do řeči a zjevném nezájmu o její slova.

Na konci dnešní diskuse se její kolega zprudka narovnal, zabrblal něco urážlivého ve svém rodném jazyce, ale Nora nedala najevo, že mu rozumí. Hodil propiskou, kterou předtím neustále klepal do stolu a opustil zasedačku. Tentokrát nahlásím porušení firemní etiky, zařekla se. Vyšla z kancelářské budovy, kolena se jí klepala a prsty měla úplně ztuhlé. Podívala se na hodinky – do koncertu zbývala jenom hodina. Nezvládne se zbavit zápachu letadla a terminálů. Mávla na taxík a zamířila do bistra kousek od místa koncertu. Objednala si salát, kterého se téměř nedotkla. Vypila jedno martini, kterým spláchla i dávku večerních „malých vojáků”. Pocítila známé točení hlavy a zpomalení pulsu. Znovu se podívala na hodinky, byl čas vyrazit. Vzala to přes toaletu, aby si upravila make-up. Pečlivě si namalovala oční linky a nanesla výraznou rtěnku. Byla připravená na tu hezčí část dne. 

V lóži ji přivítal číšník. Nora si objednala další martini. Nevšimla si, kdy dorazili ostatní. Dokonce si nevšimla ani toho, že hudebníci začali pomalu hrát. Chvíli předtím, než omdlela, si uvědomila, že cestou v taxíku spolkla ještě jednu dávku antidepresiv. 

Toho večera vyrazili „malí vojáci” v početní převaze.

Když přišla k sobě, kromě snědého lékaře uviděla i několik cizích lidí, kteří se motali kolem. Jeden z nich, mohutný vousatý muž, ji držel za ruku. Nejistě se zvedla a on jí pomohl sednout si do křesílka. Hudba už hrála naplno a Nora tak neslyšela, co si lékař a hubený světlovlasý muž povídají. Patrně se bavili o jejím zdravotním stavu. Bolela ji hlava, dotkla se čela a na prstech jí ulpěla krev. Plavovlasý muž se na ni několikrát příkře podíval. Takové jako on vídala každý den. Dokázala je poznat podle kategorických gest, aniž by slyšela jejich imperativní tón. Úspěšní, samolibí muži, kteří věří, že ovládají životy ostatních. Ve slabých chvilkách jim Nora záviděla. Nikdy nebude ovládat něčí život, protože sotva zvládala ten svůj.

Celé osazenstvo lóže ji doprovodilo k limuzíně toho boháče. Vyrazili na pohotovost, kde jí ránu na hlavě ošetřili. Lépe se začala cítit, až když ji nechali v hotelu. Z auta s ní vystoupil jen vousatý muž. Nora ho požádala, aby si na chvíli sedli do lobby baru, a on ji usadil do měkkého křesílka.

„Hned jsem tady,“ řekl neznámý a vydal se na druhou stranu lobby baru. Nora si všimla, že se ve foyer pohybuje suverénně. Určitě nemá dům plný dětí, kam se vrací, pomyslela si. Za chvíli se před ní zjevil s šálkem čaje v jedné ruce a whisky v druhé.

„Pro tebe je ten teplý nápoj,“ posadil se naproti, „Johan, těší mě.“

„Nora,“ promluvila a upila čaje, „děkuji, Johane.“

Muž se poškrábal ve vousech a usmál se.

„Můj táta říkával, že jestli existuje nápoj, který dokáže vyřešit všechny problémy, tak je to čaj.“

„Tvůj táta měl pravdu,“ povzdechla Nora. „Fyzické i emocionální teplo řídí v mozku stejné centrum.“

Johan povytáhl zvědavě obočí a upravil si kšandu, která se mu svezla z ramene.

„Pochybuju, že tomu rozuměl, nicméně když byla máma naštvaná, postavil na čaj.“

Nora se na něj zahleděla.

„Odkud jsi?“

„Ze Švédska. A ty z Bulharska.”

„Odhalil jsi mě,” usmála se mdle Nora.

„Tady ještě jedno odhalení...” a s těmi slovy vytáhl z kapsy kovovou krabičku. „Nebyl jsem si jistý, že by měly zůstat ve tvé tašce, dokud jsme byli v nemocnici. Popravdě jsem je chtěl vyhodit, ale ty bysis pravděpodobně sehnala jiné.”

Nora natáhla ruku, a aniž by odpověděla, schovala krabičku do dlaně. Chvíli mlčela a pak se zvedla se slovy:

„Je mi líto, že jsi kvůli mně přišel o koncert.”

„Žádný problém,” odpověděl Johan a hodil do sebe zbytek whisky. Také se zvedl a podal jí vizitku: „Zavolej mi zítra, jak ti je.”

Než mu Nora stihla odpovědět, otočil se a odešel z hotelu. Nemohla si vzpomenout, kdy naposledy někdo chtěl vědět, jak se cítí. Je mi děsně zle.

Do Sofie měla letět následující dopoledne. Prošla pasovou kontrolou a vyťukala číslo z vizitky. 

„Zníš mnohem lépe,” poznamenal Johan. „Škoda, že dneska odlétáš. Adrian zorganizoval krátké setkání s Verdou v lobby baru, přijdou i ti další dva z lóže – mladý pár z Izraele.“

Už ráno jí Řek volal; netušila, kde na ni vzal číslo. Veselým tónem jí sdělil, že jí pošle pozvánku na závěrečný koncert turné. „Skvělá příležitost potkat se v Římě,” dodal.

Sebejistý, ale s dobrými úmysly, pomyslela si Nora a pozvání přijala. Začala Johanovi o nápadu mladého Arestidese vyprávět.

„Adrian dělá rád velká gesta. Verda je moje blízká přítelkyně, budu tam taky,” dodal.

Nora se neptala, jak moc blízcí přátelé jsou. Když hovor ukončili, vyhledala si při čekání na otevření gatu jeho jméno na internetu. Ukázalo se, že jde o známého módního fotografa. V článcích ho zmiňovali jako doprovod popové hvězdy. Na fotografiích buď trčel někde za ní a vyčníval díky své výšce, nebo jí otvíral dveře od auta. Nepřipadali jí jako opravdový pár. Nikde se nedotýkali. Vypadá spíš jako její bodyguard. Halou se rozlehl hlas oznamující, že gate je otevřený, a Nora se vydala k východu.