02

Moje první vědomá vzpomínka: sedím na zemi ve středně velké, tmavé místnosti, je to tu cítit prachem a plísní, okolo mě jsou další děti ve zhruba stejném věku, starší se tahají, strkají a křičí; já se plazím do rohu, kde si přitisknu kolena k bradě a stočím se do klubíčka. Zavřu oči a představuju si, že mizím, že jsem neviditelná a sleduju celý ten šrumec kolem, aniž by si mě kdokoliv všiml. Byly mi asi tři nebo čtyři roky. V tu chvíli jsem si něco přála, aniž bych si uvědomovala tíhu nevyhnutelnosti svého přání. Později se budu obviňovat, že si za to, co se mi děje, můžu sama, že jsem si sama přála takový život, jaký mám. A možná jsem měla pravdu.

03

Někdy přišly nové maminky, aby si vybraly někoho z nás. Byly to významné dny – jak pro maminky a pro nás, tak pro vychovatelky v Domově. Brzy ráno nás začaly koupat, převlékat do čistého oblečení, těm menším měnit plenky, vytírat podlahu v místnosti, kde jsme si hráli, a uklízet rozházené hračky. Prostě to byl svátek. Jako den dětí, který se u nás konal několikrát do roka. Byli jsme holt šťastlivci.

Netrpělivě jsme nakukovali ředitelce do pracovny a viděli jsme, jak se složky s našimi papíry vrší na pracovním stole, na který, jakkoliv byl velký, se stejně všechny nevešly. 

Potom přicházeli mámy a tátové. Otevřeli dveře do našeho potemnělého pokoje, nasáklého zápachem plísně a špinavých plenek, a léto vtrhlo dovnitř – usměvavé, prašné, zadýchané a ulepené. Horko se stupňovalo a každý z nás chtěl běžet k mámě a se slzami v očích ji začít prosit, aby si ho vybrala, a zároveň se chovat slušně a klidně, abychom se líbili, jak nás to učily vychovatelky. Zkrátka jsme trčeli ze země tam, kde jsme zrovna byli, jako kamenné kříže na starém hřbitově, a čekali. Všechno se dělo jako ve zpomaleném záběru, jen pár much kroužilo nad nočníkem v rohu.

Jako první k nám vykročila máma; táta obvykle zůstával u zdi a tiskl si zpocené dlaně. Máma. Ta si měla vybrat. Žena, neschopná být matkou, si sem přišla vzít jednoho z nás, čapnout ho za ruku a odvést do svého světa. Zákon matrjošky – z každé se rodí další, dívka se stává mámou a rodí dívku, která roste a rodí dívku, která rodí dívku, která rodí. Nepřerušovaná nit neustálého obrozování rodu. Přemýšlím, jestli ty mámy chodí do Domova, aby zachránily někoho z nás, nebo hledají záchranu pro sebe.

Máma jako první sebrala odvahu setkat se s našimi žadonícími pohledy a z jejích očí začalo pršet. Pomalu se procházela a sem tam pohladila rozcuchanou hlavu někoho z nás. Příval příjemné svěžesti se šířil zatuchlým vzduchem našeho pokoje. Dostali jsme svou dávku lásky od neznámé, cizí mámy a nenasytně jsme ji hltali jako kousek dortu s karamelovou polevou.

Máma a ředitelka si potom něco říkaly v pracovně, procházely naše zaprášené desky, naskládané na obrovském stole, jehož tíha se přenášela na naše hlavy, a rozbíjela naši naději jako prázdné ořechy. 

07

Jednoho dne přišla. Ředitelka mě zavolala k sobě do pracovny s velkým stolem a ukázala mi ji. Stála u otevřeného okna a třásla se jako suchý podzimní list. Přišlo mi, že je tak malá, zranitelná a křehká, že jsem se neodvážila k ní vyrazit a obejmout ji, abych ji živelností svého devítiletého těla neponičila a ona se nerozpadla, nezmizela jako hrad z písku, na který šplouchla mořská vlna; aby se z ní nestaly tisíce miniaturních zrnek písku, které by se zaleskly na slunci a vítr by je rozfoukal.

Stála jsem naproti ní a vpíjela jsem oči do jejích, nasávala jsem jejich smutek, který se ve mně usazoval jako lógr ze silného kafe, který se usazuje pomalu, ale nevratně. Jestlipak mě vidí, pomyslela jsem si, tahle malá obavami shrbená žena? Jestlipak mě vidí, jak před ní stojím a vstřebávám její smutek, jak jsem jí všechno během vteřiny odpustila? Chci se ponořit do tepla jejího sotva existujícího těla, do černých kráterů jejích nevyspalých očí, do hlubin vrásek brázdících její čelo.

Všimla si mě, na okamžik zvedla hlavu a pak schovala obličej do dlaní. Viděla jsem, jak se jí zkřivil mezi kostnatými prsty, jak se celé její tělo rozechvělo vzlyky, jak vykašlávala tu bezmoc přiblížit se ke mně a obejmout mě. Vykupovala cizí vinu – vinu mojí mámy. Sestra mojí mámy se kroutila smutkem u okna, metr od mých nechápajících očí, které už nic neviděly. Tehdy jsem ještě nevěděla, že máma vydechla naposledy při porodu mého bráchy, že společně s tím miminkem zesnuly tak náhle, jako se v létě rozteče zmrzlina, kterou jsem si tolikrát představovala ve své ruce. Tehdy jsem ještě nevěděla, že tohle setkání se sestrou mojí mámy bude první a poslední, že rozpustí všechny zmrzliny světa, že mě poprvé v životě přiměje brečet ne proto, že jsem sama, odhozená v tomhle Domově jako obal od bonbonu, ale pro svoji mámu, pro její bolest, pro její křik, když se to miminko rvalo z jejích útrob, pro ten křik, kterým se rozloučila se světem; kterým se navždy rozešla i se mnou. Navždy. 

12

Někdy se mě lidi ptají, co mě život v Domově naučil. Na začátku jsem se pokoušela najít nějakou přijatelnou odpověď; něco, aby se cítili dobře, že projevili zájem. V poslední době vyprávím tuhle historku. Stojčovi bylo šest, když pro něj přijela sanitka, odvezla ho do nemocnice a my jsme ho už nikdy neviděli. Měl zlámaná žebra, frakturu lebky a krvácení do mozku, zemřel o několik dní později. Vraceli jsme se ze hřbitova na kopci. Tajně jsme tam chodili a kradli jsme z hrobů, co nosili mrtvým pozůstalí jako pozornost „aby bůh odpustil“. Nejčastěji to bylo vařené žito posypané moučkovým cukrem v malých plastových kelímkách. Někdy jsme našli obyčejné sušenky a bonbony. Nosili jsme to starším. Věděli jsme, že nemáme ujídat, ale bylo to strašně těžké vydržet. Umírali jsme hlady a v rukou jsme měli jídlo, které nebylo určeno pro naše kručící žaludky. Někdo to občas nevydržel a tajně žito ujedl. Když měl štěstí, nikdo to nezjistil, prošel a potom dlouze žvýkal sladké žito, dokud neusnul.

Jedno z dětí vidělo Stojča a řeklo to starším. Když jsi něco takového řekl starším, dostal jsi obyčejnou sušenku. Seřezali ho jako psa. Vychovatelky se dívaly oknem, ale dělaly, že nic nevidí. Nechaly ho ležet v kaluži krve. Nakonec přece jen zavolaly sanitku, ale už bylo moc pozdě. 

Stojčo prostě míval hlad. Říká se, že ho v podvečer vídali v křoví u cesty, kde čekal na kozy, až se budou vracet z pastvy. Sál mléko od kozy, která měla kůzlata. Proč koza neutekla a nechala ho, nikdo neví. Život v Domově mě naučil přežít. Jen tohle mělo smysl.

21

Jako památku na mámu mám jen svoji miminkovskou dečku. Pěkně jsem ji složila a nacpala až na dno. Jako památku na Naju mám knížku Sto roků samoty od Márqueze a jednu fotku. Na fotce se s Najou držíme kolem pasu a stojíme před domem v rodopské vsi. Jedno léto jsme tam jely na výlet, bylo nám asi osmnáct. Vyrazily jsme směrem k Trigradu, ztratily jsme se, už se šeřilo a potřebovaly jsme rychle najít něco k přespání. Dorazily jsme do nějaké opuštěné vesnice, kde bylo jen čtyři pět domů. Před jedním z nich seděla věkem shrbená babička na povaleném kmeni stromu, který zjevně používala jako lavičku. Nabídla nám, abychom přespaly v sousedním domě, který byl dávno prázdný. „Mladí utekli do měst, staří vymřeli, v celé vsi jsme zůstaly jenom já a ještě dvě babky,” řekla, zatímco naběračkou nandávala fazolovou polévku a lámala domácí chleba. Vyprávěla nám o svých dětech a vnoučatech, že za ní jednou měsíčně jezdí, aby jí dovezli rýži, fazole, mouku, olej a co je potřeba, že jeden z jejích vnuků nedávno odjel studovat do Německa. Posbírala z poličky fotky příbuzných, aby nám je ukázala, a já jsem myslela na to, že jsou jejím jediným spojením s okolním světem mimo těch pár domů ve vesnici. Hladila je a radovala se z nich, jako by to byli živí lidé, aniž by si uvědomovala marnost svého počínání. Ve svých rukách držela memento mori, na fotografickém papíře zachycené obrazy svých blízkých, pro které je sama nejspíš už dávno jen břímě.

Potom nás zavedla do sousedního domu, přinesla povlečení a deky a čiperně nám ustlala postele ke spaní pořád ohnutá v pase. Ráno nás vzbudila vůně čerstvě usmažených koblih, které na nás společně se sklenicí domácí jahodové marmelády čekaly na stole. O proslulé pohostinnosti rodopčanů jsem jen slýchávala a do této chvíle se mi zdála jako pohádka, kterou si lidé předávají z pokolení na pokolení, aniž by na ní bylo zrnko pravdy. Ale pohádka byla živá. Při loučení jsme ji poprosily, aby nás na památku vyfotila před jejím domem.

Když Naja odešla, nechala tu fotku na dně jedné zásuvky, jestli schválně, nebo ne, nevím. Dala jsem ji do dřevěné krabice k dečce po mámě. Moje krabice loučení. Ukládám si do ní předměty, cizí slova a vzpomínky na něčí loučení s blízkými. Chci ji celou naplnit cizími loučeními, aby nezbylo místo na ta moje.

33

Věci v mojí krabici jsou předměty, které jsem nikdy nevlastnila:

• růžové hedvábné mašle
• kaleidoskop
• album s mými fotografiemi*
• přání k narozeninám od příbuzných
• narozeniny vůbec, stejně tak příbuzní
• vlastní polička v koupelně s plastovým kelímkem, kartáčkem a pastou na zuby
• čokoláda Kočičí jazýčky
• Pipi Dlouhá punčocha, Jan Bibián, Alenka v říši divů, Mary Poppins, Bulharské národní pohádky svazek 1 a 2, a spousta dalších
• lízátko ve tvaru kohouta
• kolo k Vánocům
• Vánoce vůbec
• medailonek s fotkou maminky
• vůně čerstvě upečeného domácího chleba
• pomalu vařená domácí jahodová marmeláda mojí babičky
• domácí velikonoční pečivo
• vůbec všechny domácí věci
• sešit s recepty od mojí mámy**

*Fotky jsou černobílé. Každá má v albu své pečlivě vybrané místo a pod ní je krásným písmem napsané datum. První fotografie je ze dne, kdy mě propustili z porodnice. Pod fotkou je zastrčená stránka ze sešitu, na které je napsáno „Před porodnicí, 3. února 1982.” Moje máma stojí na schodech před vchodem, má na sobě tmavě zelené pletené šaty a přes ramena přehozený kabát. Z jejího obličeje je znát unavený výraz dívky, která teprve včera porodila, stala se mámou a stále s novým stavem bojuje. Něžně k sobě tiskne miminko, které je pečlivě zabalené do světležluté zavinovačky tak, že je sotva vidět jeho pomačkaný obličejík. Vedle mámy stojí táta; v jedné ruce drží pugét červených karafiátů a druhou drží mámu kolem pasu. Široký úsměv prozrazuje noční zapíjení prvorozené dcerky, aby byla zdravá. Nebo je prostě jenom nekonečně šťastný.

Listuju albem a prohlížím si fotky, na kterých spím s palcem v puse; sedím na nočníku s leporelem v ruce, které držím vzhůru nohama; na další jsem v mámině náručí a piju z jejího nateklého prsu; jsou tam i moje první narozeniny – tvářím se provinile a směšně, ruce mám ulepené máslovým krémem z dvoupatrového dortu; je tam fotka, kde máma rozklepává vejce do velké skleněné mísy, a já stojím na špičkách a se zájmem ji sleduju; táta mě učí jezdit na kole; fotka z prvního školního dne, aktovka na zádech vypadá větší než já. Následují fotky ze zimní dovolené v horském středisku Pamporovo, na pláži Kavacite držím v ruce kus melounu a šťáva mi teče po bradě, nakláním se, abych si nepokapala plavky... Zavírám album a vracím ho do krabice.

**Sešit s recepty od mojí mámy je nějaký podnikový zápisník z roku tisíc devět set něco. Recepty jsou pečlivě vybrané a ručně napsané. Jsou to moje oblíbená jídla, která jsem nikdy neochutnala, koláče, vánočky a baklavy, závitky, musaky, crème caramel, čokoládové dorty, velikonoční nádivka z drůbků a vánoční postní fazole, špenátová polévka, tarator, lečo, mikulášský kapr s vlašskými ořechy, sušenky s nízkým obsahem cukru, mandlový koláč bez vajec, jablečný štrúdl, dort z krupičky, kuře s bešamelovou omáčkou, džuveč v hliněné zapékací míse, plněné papriky sypané čerstvou petrželkou. Jednotlivé části sešitu jsou krásně nadepsané a zvýrazněné: svačinové pečivo, předkrmy, polévky, bezmasá jídla, jídla s masem, koláče a dorty, krémy, večeře za pár korun (z dob produktů fantomů, kdy většina produktů na policích v obchodech chyběla). Zamyšleně listuju sešitem a náhodně ho otvírám na první stránce, kde čtu: „Mé dceři. Aby mohla ochutnat mou lásku i ve chvílích, kdy už tu nebudu.“ Zavřu sešit a uložím ho taky do krabice.

39

Na jednom z prvních setkání s Darou jsem jí dala panenku. Dara slyšela a rozuměla všemu, ale to, že nemluvila, činilo naši komunikaci složitou. Chtěla jsem najít způsob, jak jí více porozumět, jak pochopit, co cítí. Každé dítě v Domově mělo svoji oblíbenou hračku, kromě Dary. Jako kdyby nechtěla na nikom a na ničem lpět, ani na panenkách. Vysvětlila jsem jí, že jsem panenku našla na ulici a poprosila jsem Daru, aby se jí dočasně ujala, než jí najdu domov. Řekla jsem Daře, že mi připadá kamarádská a že by si mohly rozumět.

Dara si ji vzala a nedůvěřivě prohlédla. Chovala se hrubě. Zvedala jí sukni, tahala ji za vlasy, strkala jí prsty do očí. Potom panenku zahodila a šla na druhou stranu místnosti. Nechtěla jsem ji nutit; dala jsem věcem volný průběh.

Během našich dalších setkání jsem si před Darou s panenkou hrála, ukazovala jsem jí, jak ji hladit a česat vlasy, dělala jsem smutnou a sdílela s panenkou svá trápení a ona byla chápavá a vždycky mě nakonec přiměla se usmát. Dara mě sledovala z nějakého rohu; tajně, ale pokaždé jsem na sobě cítila její pohled. Věděla jsem, že musím být hodně trpělivá.

Jednoho dne ke mně přišla, vzala mi panenku z rukou a rozplakala se. Stála jsem nad ní a vsakovala její slzy. Byla jsem šťastná, že její smutek konečně začal odtékat jako špinavá voda do kanálu. Naše následující setkání byla jiná. Začala jsem ji učit psát. Šlo to rychle. Hltala, doslova se cpala těmi novými znalostmi a nemohla se nasytit. Cítila jsem se výjimečně šťastná a byla jsem na ni pyšná. Brzy jsme vymyslely hru – schovávaly jsme si na různých místech vzkazy, něco jako šifry, podle kterých ta druhá hledala schovanou věc. Ke dni žen mi dala přáníčko, které sama vyrobila. Otevřela jsem ho; uvnitř stálo velkými křivými písmenky: „Vezmi si mě domů, Leо!“ Dívala se na mě svýma velkýma očima a čekala na mou reakci.

Asi minutu dvě jsem stála jako opařená. Potom jsem se rychle otočila a odešla.