Stern se náhle vzbudil a posadil se v posteli. Vylekal ho jeho vlastní výkřik. Chodbou se rozléhaly rychlé kroky, dveře se otevřely a v oslepující světlé škvíře se objevila hlava chlapcova otce – oblečeného do práce a hladce oholeného, který trval na tom, že zjistí, co se s jeho milovaným (a shodou okolností také jediným) synem děje. Stern seděl na posteli, vypadal zmateně a snažil se připomenout si ošklivý sen, který se mu zrovna vykouřil z hlavy. Panu Řediteli došlo, že to rychlou otázkou nevyřeší. Vešel v ponožkách a sedl si na okraj postele. 

„Jsem tady, jsem tady.“

Rozepnuté manžety rukávů u košile se mu nezkrotně rozevlály, jak se natáhl k synově hlavě, aby ho pohladil. Udělal to neohrabaně, tak jak to dělávají tátové, kteří nemají čas, a formálním tónem dodal: 

„Teď už je všechno v pořádku, že?“

Stern přikývl. 

„Řekneš mi, co se ti zdálo?“

„Nemůžu.“

„Proč?“

„Musíme počkat do dvanácti hodin. Jinak se ten sen splní.“ Otec se zatvářil kysele: „Máma ti zase plnila hlavu těmi svými pověrami.“ 

Chlapec neodpověděl. Věděl, že tvrdohlavému Řediteli nemá smysl vysvětlovat, že se sny před polednem prostě nemůžou vyprávět, kromě těch hezkých. Otec ho lehce štípnul do tváře, vyskočil a se slovy: „Mám hrozné zpoždění!“ zmizel v chodbě, kde si patrně oblékal sako a hledal lžíci na boty. Auto, které ho mělo odvézt na letiště, na něj už notnou chvíli čekalo před domem. Tramvaje se již vzbudily a byl slyšet rachot jejich kol dole pod okny. Chlapec přeťapkal bosýma nohama chodbu. Otec se zrovna obouval, a to tak rychle, že si na pravé botě málem utrhl tkaničky. 

„Koukej poslouchat Tetu Emu a buď hodný kluk, slyšíš? Jestli půjde všechno, jak má, vrátím se přímo na tvoje narozeniny. Nedívej se na mě tak, nezapomněl jsem, kdy to je.“

Chlapec beze slov přikývl a schoval se do tátovy náruče. 

„Zkontroluj, jestli má letadlo pořádně přilepená křídla, než vzlétnete,“ řekl vážně a otec stejně vážně přislíbil, že zkontroluje. 

„Jdi spát. Na školu je ještě brzy.“

„A kdy mi budeš vyprávět o útěku poručíka Mükeho?“

Otec na něj mrknul. „Až se vrátím, slibuju!“

Potom se zabouchly dveře a Ředitel se rozběhl po schodech dolů. Chlapec zůstal na chodbě a v zrcadle si se zájmem prohlížel límeček svého bílo-modrého proužkovanéhopyžama. Přestože jeho táta cestovalčasto, na první okamžiky odloučení si pokaždé zvykal těžko. Jak je možné, že tu v jednu chvíli je, nervózně pobíhá z jednoho pokoje do druhého, něco si pro sebe brblá, a v další chvíli tu není? Stern si pozorně vyhrnul rukávy, aniž by spustil pohled ze svého odrazu v zrcadle. Potom šel do pokoje mámy Kristiny a našel krabici s tužkami, kterými si upravovala obočí. Odběhl si (stále bos) pro brýle, které ležely na jeho nočním stolku (špatně viděl na dálku). Vrátil se do chodby k zrcadlu a dvěma třemi nijak zvlášť jistými pohyby si namaloval kníry tenké jako myší ocásky. Teta Ema by určitě začala pištět: „Ale zlatíčko, co jsi to provedl s tou tužtičkou!“ Teta Ema patřila k těm, kteří používají zdrobněliny jako koření, kterého není nikdy dost. Papání, spinkání, brejličky, nožičky a kabátky, botičky, pusinečky a svačinky a všechno podobné ho rozčilovalo a schválně si postavil hlavu, navzdory logice. Měla dorazit každou chvíli a určitě se bude zase vymlouvat na nějakou zpožděnou tramvaj, přestože Stern ze svého okna moc dobře viděl plynulý provoz na nitkách kolejí. Stern vyrazil bosky do kuchyně a byl upřímně překvapený, když zjistil, že se Teta Ema už točí kolem ledničky. Byla vysoká a štíhlá a nosila klobouky se širokou krempou, které mu zvláštním způsobem připomínaly mraky. 

„Á, tady jsi, zlatíčko!“ zašveholila a to ho zmátlo. 

Vždyť ona tu doteď nebyla, jak to, že tu je ona, zatímco on tu nebyl? 

„Já jsem tady, celou dobu jsem tu byl, ale kdy jsi přišla ty, Teto Emo?“

Otočila se s takovým nepochopením, jako kdyby skok s padákem do komína byla nejnormálnější věc na světě, ale zazvonit u vchodových dveří naopak projevem krajního bláznovství. 

„Snídaně je hotová, vážený!“

Na stole se skvěl podnos s bagetou, dvěma skleničkami marmelády – jahodovou a broskvovou –, vejce natvrdo čerstvě gilotinované na čtyři stejně velké kousky a sklenička pomerančového džusu. 

„Obměkčí tahle snídanička vaši dnešní hrubou náladu?“

„Dočasně,“ zabrblal Stern, posadil se na židli a rozhodl se, že otázku, kdo přišel první, už otevírat nebude. Bylo jasné, že několik následujících dní stráví společně, a nestálo za to hádat se hned od začátku, vždyť to s ní a těmi jejími zdrobnělinami nějak přetrpí. A snídaně naznačovala její dobré úmysly. Pan Ředitel považoval nevděčnost za velmi špatnou vlastnost. 

„Vaše excelence mi připadá naštvaná,“ dodala váhavě, zatímco obratně sklízela umyté talíře z odkapávače. Klišé o prstech klavíristek bylo v jejím případě přiléhavé v celém svém rozsahu, protože Teta Ema byla učitelka hry na klavír. 

„Zdál se mi ošklivý sen,“ postěžovala si. 

„Mně taky.“

„Neříkej mi svůj před dvanáctou.“ 

Stern se otočil a překvapeně se na ni zadíval.

„Co se děje? Proč se na mě tak díváš?“

„Ale nic. Máma mi říká to samé.“

„Opravdu?“ poznamenala Teta Ema a odfrkla si, aniž by se ohlédla. 

Stern si začal hrát s dvěma drobky pečiva, které zůstaly na stole a začaly si spolu povídat.

„A kam jdete vy?“ zeptal se levý drobek. 

„Ále, musím do školy,“ odpověděl ten pravý, „a vy?“

„Mám teplotu a budu se učit doma. Určitě to bude nějaká viróza.“

„Vzteky bych se snědl,“ povídá ten vpravo.

„To je nemožné z mnoha ekonomických důvodů,“ odpověděl zcela vážně nemocný drobek. 

Chlapec se lekl. 

„Co děláš?“ stála nad ním Teta Ema a zkoumala ho pohledem. 

„Ale nic, poslouchám, jak si drobky povídají.“ 

„Není už čas vyrazit do školy?“ zeptala se a Stern se s očividnou nechutí zvedl od stolu.

„Prosím tě, nevyhazuj Lva Drobského,“ ukázal na levý drobek, ze kterého se mezitím stala příjemná kulička těsta, „má teplotu.“ 

Teta Ema zavrtěla hlavou. 

„S těmi tvými drobky se nám sem nastěhují akorát tak švábi.“ (Švábíci, dodal v duchu; jak to, že jí to nenapadlo?)

Položila kuličku na parapet: „Tady je to v pořádku?“

„Tam je to výborné.“

O nohu stolu se opírala jeho obrovská červená plastová aktovka, která připomínala zvětšenou poštovní schránku. Asen a Soso jí říkali Kufr a kopali do ní od chvíle, kdy ji zahlédli poskakovat na Sternových zádech. 

„Jdu, Teto Emo,“ oznámil, a aniž by tetu zahlédl, vyrazil po schodech dolů a rukou přejížděl po drolící se omítce na zdi. Vrátného místnůstka už nějakou dobu zela prázdnotou. Pořád se táty zapomínal zeptat, kde je strejda Zilasko (na dveřích byla jmenovka, která hlásala M. Zilasko, ale on neznal jeho křestní jméno – Manfréd, Mohamed, Mandolín?). Otevřel vchodové dveře a v tu chvíli pocítil, jaká je zima. Řídký sníh mizel, dříve než se dotkl dláždění. Stern mrknul okem za sebe a uviděl blížící se tramvaj. Proč musí pokaždé běžet? Kdyby městská hromadná doprava dodržovala jízdní řád, on by byl první, kdo by si ho připnul nad postel, dokud by se ho nenaučil nazpaměť, ale takhle to bylo naprosto zbytečné memorování. Tramvaje a autobusy si prakticky jezdily, jak chtěly. Zatímco běžel a Kufr poskakoval na jeho zádech, myslel na to, že nebylo rána, kdy by dorazil na zastávku v klidu. 

Tramvaj zastavila se zlověstným skřípěním a dveře se s hlasitým bouchnutím otevřely. Posadil se na zadní sedadlo a vytáhl knihu, kterou zrovna četl. Prstem přejel po ilustraci, na které špinavě žlutá tramvaj (stejná jako ta, ve které seděl) jela po široké ulici. Přelistoval několik stránek (ty, na kterých byly ilustrace, byly na dotek mechové a lehounce zažloutlé, ostatní byly sněhobílé) a narazil na ilustraci, které si nikdy předtím nevšiml. Byla na ní postava na žebříku a snažila se speciálním zapalovačem zapálit pouliční lampu. Stern zavřel knihu, protože bylo zajímavější sledovat oživlé ilustrace za oknem. Novinové stánky, pekárny, obchůdky s galanterií a drobným kovovým zbožím, obláčky páry vycházející z úst prodavačů, smíchané s olověným odstínem cigaretového kouře, kouřící komíny (přece jen byl prosinec), všechno to spěchalo někam vzhůru, k šedé neproniknutelné pokličce, která těžce zalehla město. Vtu chvíli si uvědomil, že táta musel už dávno vzlétnout a vznáší sena nebi. Kdyby se teď tramvaj vznesla nad plechové a taškové střechy, nad věžičky a balkony, nad minaret mešity a obrovskou kopuli synagogy, která mu připomínala dezert neurčitého druhu, nepřekvapilo by ho to, jednoduše by si přesednul na první sedačku vpravo za řidičem, odkud byl nejlepší výhled. Proč tramvaje nelítají? To je otázka, která si zaslouží Nejserióznější Zamyšlení. Taková tramvaj neváží víc než obyčejné letadlo, a přece? Pravděpodobně proto, že se tramvajím létat nechce. Najednou tramvaj nečekaně zastavila. Stern letěl dopředu tažen vahou Kufru, ale nějaká silná ruka sáhlapo jeho rameni a chytila ho. Otočil se a pohledem pomalu přejel zespoda nahoru od dlouhých špičatých bot přes ošklivé kostkované kalhoty, pod fialovým sakem sotva viditelné šle a motýlka až po kulaté brýle s tenkými obroučkami, za kterými na něj zvědavě hleděly velké oči. Kdyby byl v Greistadtu cirkus, Stern by si pomyslel, že ten pán utekl v oblečení některého z klaunů. Ale protože byl slušně vychovaný chlapec, pouze pěkně poděkoval a zeptal se: 

„Vy špatně vidíte na dálku, že?“

„Ano, předpokládám,“ a po tváři neznámého muže přelétl sotva znatelný úsměv. 

Teprve teď si Stern všiml, že jedno sklíčko v brýlích je modré a druhé červené. Ale ve stejnou chvíli si uvědomil, že potřebuje vystoupit a že se dveře tramvaje každou chvíli zavřou. Protáhl se mezi dvěma ženami o rozměrech kupole synagogy a vystoupil, ale zdálo se mu, že ve stejnou chvíli ten muž prohodil buď „brzy se uvidíme“, nebo „pozdravujte pana Ředitele“, což bylo samo o sobě dost zvláštní, jelikož každá ta věta zněla úplně jinak. A možná řekl obě najedou – jednu modrým sklem, druhou červeným? Stern ale neměl čas nad tím přemýšlet, protože běžel ke školním vratům. Koneckonců není nic divného na tom nosit brýle s barevnými skly a fialový kostkovaný oblek. Před vchodem do školy stál jako socha starý vrátný Nostic ve své myší uniformě. 

„Vaše hodinky musí být nařízené o půl hodiny pozadu,“ pronesl potměšile a schválně otevřel dveře pomalu. 

„Takovou pěknou poznámku vám napíšou, Sterne, to budete koukat!“

Stern vyběhl po schodech a zvládl vejít do třídy před paní učitelkou Stolz, jejíž kroky se již hrozivě rozléhaly chodbou. Zase jednou o chloupek unikl poznámce. Vlastně celý den proběhl spíš dobře. Paní učitelka Stolz ho pochválila za převyprávění příběhu, ale neodpustila si poznámku, že si vymýšlí věci, které v originálu nejsou. Předvánoční písemka z matematiky, kterou je měsíc strašila, se ukázala přesně tak nepříjemná, jak očekával. 

„Jaks to napsal?“ zeptal se Miš, když odevzdal svůj test. 

Stern pokrčil rameny: „Jako obvykle. Ale to je maličkost, vylepším si to literaturou. A jak to šlo tobě?“

„Bohužel dobře. Táta bude spokojený. Takhle jen přilévám vodu na jeho mlýn. Chce ze mě mít inženýra, leteckého konstruktéra nebo bůh ví co.“

„Když ti jde něco, co tě nebaví, je to skutečné neštěstí,“ dodal zamyšleně Stern. Ale hned na to byla jeho pozornost nasměrována k mnohem podstatnějším věcem, jelikož se všichni ve třídě pustili do zdobení vánočního stromečku. Bylo pondělí posledního týdne před zimními prázdninami a ve vzduchu byla cítit vánoční nálada. Všichni poskakovali a pokřikovali a dokonce ani paní učitelka Stolz nevěděla jak a proč to dětem zakazovat. Dokonce i Asen a Soso pomáhali se zdobením a nikoho dnes neotravovali. Paní učitelka dala všem za úkol do pátku napsat, co si přejí k Vánocům, a pustila je domů (stejně ji bolela hlava). Po škole šli všichni společně sáňkovat do Severního parku, koulovali se, a ti, kdo měli brusle, vyrazili na kluziště, které vzniklo na zamrzlém jezírku. Zkrátka všechno připomínalo týden před prázdninami. Stern šel domů, až když byla pěkná tma. Byl promočený skrz naskrz, ale spokojený. A až v tu chvíli, kdy kráčel po rozbitém chodníku a dával pozor, aby ho nepostříkala nějaká zrádná dlaždice, si uvědomil, že se mu v jeho podvědomí celý den tvrdohlavě skrývala jedna myšlenka. Jak zvláštně skutečný a živý byl ten sen z dnešního rána.